Rádiové a radiotechnické prostředky u nás za války, jejich výroba

a co se podařilo po válce využít

Pozemní jednotky Luftwaffe - průzkumné a protiletecká obrana.

12.01.2025

Dlouhé vlny 30-300 kHz (10 km-1 km), střední vlny 300-3 000 kHz (1 km-100 m), krátké vlny 3-30 MHz (100 m-10 m), velmi krátké vlny 30-300 MHz (10 m-1 m).

Předválečné rádiové a radiotechnické prostředky u nás.

Deutsche Flugzeug-Ausrüstungen 1928-1945.

Pozemní rádiové a radiotechnické prostředky

Palubní rádiové a radiotechnické prostředky

Bordfunk-Geräte der deutschen Luftwaffe 1939-45.

Luftwaffe radio equipment (Funkgerät) of World War II.

Spojení

Letecké radiostanice pro spojení s letounovými radiostanicemi FuG 03, FuG 7, FuG 10, FuG 15, FuG 16, FuG 17, FuG 25. Provoz radiotelefonie či radiofonie.

FuG 7 - auch FuG VII, Kurzwellen Sprechfunkgerät mit einer Sendeleistung von 7 W, für Bord-Bord und Bord-Boden Funkverkehr, Frequenzbereich 2,5 bis 7,5 MHz (Neumím to přesně přeložit.)

FuG 7a - Verbesserung des Fug 7 mit Schleppantenne, auch Funkverkehr über Sprechtaste und Morsezeichen möglich

FuG 15 - auch "Christa" genannt, UKW Sprech- und Zielfluggerät, als Ersatz für FuG 16 und FuG 17, mit dem Gerät konnte nur gesendet oder empfangen werden, war nicht für das Y-Leitverfahren brauchbar

FuG 16Z - UKW Sprech- und Zielfluggerät, Sprechverkehr Bord-Bord und Bord-Boden, Zielanflugmöglichkeit auf andere Flugzeuge (Jägerleitflugzeug) und auf Bodenstationen

FuG 16ZE - UKW Sprechgerät für Jäger mit Führung im Y-Jagdverfahren, ohne Zielanflugmöglichkeit, Entfernungsmessung und Sprechverkehr gleichzeitig möglich

FuG 16ZY - verbessertes FuG 16ZE mit Zielanflugmöglichkeit

FuG 16SZ - Sonderversion des FuG 16Z, nur Sprechfunk oder Zielflug (für Schlachtflugzeuge), arbeitet im Überdeckungsbereich von FuG 16 und FuG 17

FuG 25 - UKW Sprechfunk- und Tastgerät (Telegrafie), geeignet für Bord-Bord und Bord-Boden Sprechverkehr

Spojenecké bombardéry disponovali prostředky k rádiovému rušení (většinou šumové rušení) spojení mezi německými naváděcími stanovišti a stíhacími letouny.

V dubnu 1939 firma Mikrofona, Bratří Knotkové, telefonní a radiotechnická továrna nabídla své výrobní kapacity Říšskému ministerstvu letectví.

Během okupace se zde vyráběly radiostanice pro letectvo i pro námořnictvo.

27.12.1945 Vyhláška o znárodnění podniku "Mikrofona" Bratří Knotkové, telefonní a radiotechnická továrna v Praze XIII. Přešla pod n. p. Tesla.

Letouny D-7 (Ju 52/3m) byly vystrojeny radiostanicí LR 10 (FuG 10) a některé stroje měly přijímače signálu z radiomajáků a rozhlasových stanic EZ 2 (radiopolokompas).

V roce 1949 příkaz k výměně radiostanic.

V roce 1949 natáčení filmu o plachtařích Vítězná křídla. Zdroj. První použití rádiostanice ve větroni.

V roce 1950 radiostanice vyměněny za LR 16 (FuG 16).

Pojízdné rádiové prostředky

V roce 1939 vyrobeno 15 kusů radiovozů Praga RVR, série 4. Výrobní čísla 52503-52517. Ty už byly vyrobeny s řízením vlevo. (Celkem vyrobeno 59 kusů Praga RVR.) Zdroj.

Funkkraftwagen Praga RV vládního vojska Wh , , , .

Kfz. der Wehrmacht. Rádiové vozy měly kód Kfz. 17 a Kfz. 17/1, ..

Funkkraftwagen (Kfz. 17) na automobilu Horch 901, 901 Typ 40, 901 Kabriolett (m. gl. Einheits-Pkw). V čs. armádě - Radiový vůz RDV 10/16M , , , .

Navigace

Kompasy v německých letadlech.

Rádiový zaměřovač (radiogoniometrická stanice) Empfänger-Peil FuPeil A 40 "EP 2" (střední vlny a radiotelegrafie). Spolupráce s palubní radiostanicí FuG 10 ZY na frekvencích 300-600 kHz. Radiotelegrafista zavolal gonio. Gonio určilo směr, kterým se letadlo nalézá a vyslalo radiotelegrafistovi zaměření.

E 383 N (FuPeil A 40) EP 2a s rozsahem 75-3 333 kHz.

E 468 N (FuPeil A 40a) s rozsahem 300-600 kHz.

E 538 N (FuPeil A 40b) s rozsahem 75-750 kHz.

FuSAn 733 na frekvenci 38,4-42,4 MHz (velmi krátké vlny a radiofonie). Spolupráce s palubní radiostanicí pro jednomístné stíhací letouny FuG 16 ZY na frekvenci 38,5-42,3 MHz. Pilot zavolal gonio. Gonio určilo směr, kterým se letadlo nalézá a vyslalo pilotovi zaměření.

Známé umístění: Nová Hospoda poblíž letiště Plzně. Pouchov poblíž letiště Hradec Králové. Telč. Jurský dvor poblíž Nitry. Partyzánská brigáda Mistr Jan Hus vytvořila silnou síť spolupracovníků. V Čechách a na Moravě působila sedm měsíců. Z dvanácti parašutistů se rozrostla na 444 partyzánů a měla pět samostatných bojových oddílů a kolem 120 spolupracovníků. Zorganizovala 103 ilegálních národních výborů a tři okresní národní výbory. V boji pobila 78 německých vojáků a důstojníků. Příslušníci brigády také vykolejili 14 vlaků s válečným materiálem. Zničila i letadlo Fw 190, 138 aut, 27 motocyklů, čtyři goniometrické stanice (?), čtyři tanky, deset pancéřových vozů, jedno motorizované a dvě protiletadlová děla. denik.cz

V květnu 1945 pražská zaměřovací letecká služba sledovala kromě letadel na našem území též stroje letící v Německu a udržovala stálé rádiové spojení s Londýnem a Moskvou. Stejnou funkci na našem kontinentu plnila ještě střediska umístěná ve Švýcarsku, v Dánsku a Švédsku. Pozemní goniostanice v ČSR představovaly zprvu dřevěné, později zděné menší jednoduché objekty, častokrát bez sociálního a dalšího zařízení, většinou vybavené polními rámovými zaměřovači EP 2, které na našem území zanechala německá armáda.

Britové nainstalovali rádiový krátkovlnný zaměřovač Vysoko frekventní radiozaměřovač (VF/Z) DFG 26/4 o rozsahu 1,5-21 MHz u letiště Ruzyně. Kdy?

Časem se vybavení rozšířilo o noční rádiové dlouhovlnné zaměřovače typu Marconi Adcock dodané ještě v předválečném období, které byly za okupace demontovány a uskladněny na bezpečných místech.

Vlastní zaměřování se provádělo tak, že po navázání spojení s letounem (bděcí kmitočet gonia byl 338 kHz) byl tento požádán o zaklíčování vysílače na palubě na dobu cca 10 s a v této době musela obsluha zaměřovače otáčením rámové antény najít minimum signálu (je velmi ostré na rozdíl od maxima) a přesvědčit se přepojením přijímače na pomocný rám (viz levý horní přepínač na přijímači), že je signál ze správné strany. Jak z výše uvedeného vyplývá, obsluha sebou musela hodit, aby to v termínu stihla. Poté odpověď radiotelegrafistovi.

Zvláště náročné to bylo při provádění řízených sestupů skrz mraky (QGH), aby obsluha nepropásla okamžik přeletu letounu přes gonio, poněvadž tím okamžikem se mění zaměření o 180°! Zaměření při sestupech (QDM tj. magnetický kurs, který musíte sledovat, abyste doletěl ke mě, nebo QDR ode mne) se z gonia na palubu dávala na fonii na krátkých vlnách (3916,5 kHz což byla normálně frekvence pro spojení pilota s věží - aby to mohli brát přímo piloti). Zdroj.

Poválečný výcvik posádek D-7 (Ju 52/3m): prováděly se hlavně lety podle přístrojů a řízené sestupy do stanovených minim. Základní sestup byl QGH na goniozaměřovač s použitím telegrafního spojení. Gonia v té době byla převážně na civilních letištích. Pokud bylo na vojenském letišti, tak se používalo pouze na hlášení polohy, na poskytování QTE zaměření pro navigační účely a získávání počasí. V provádění sestupů byla vycvičena pouze obsluha na letišti Kbely. Kromě toho se podle osnovy cvičily posádky v provádění QGH-DD (s bočním zaměřením), sestupy ILS, SBA Lorenz a QGH na radiofonii VKV. Tyto sestupy se cvičily na letišti Ruzyně, kde to vždy uvítali jako výcvik posádek zaměřovačů. Také se létalo na radioranga, ale toto zařízení brzo zrušili.

V čs. letectvu bylo pro zaměřování vyhrazeno pásmo 425 kHz Zdroj.

V ČSR byla provozu civilní gonia na letištích Praha-Ruzyně (OKL), Olomouc-Holice (OKO), Brno-Černovice (OKB), Otrokovice (OK?), Ostrava-Hrabůvka (OKM), Bratislava-Vajnory (OKR), Piešťany (OKP), Tatry (OKT), Sliač (OKS), Košice (OKD).

V ČSR byla po roce 1956 v provozu civilní gonia na letištích Praha-Ruzyně (OKL), Olomouc-Holice (OKO), Brno-Černovice (OKB), Holešov (OKA), Ostrava-Hrabůvka (OKM), Bratislava-Vajnory (OKR), Piešťany (OKP), Tatry (OKT), Sliač (OKS), Košice (OKD).

Stanice goniometrických zaměřovačů (velmi krátké vlny) Y-Bodenstelle FuSAn 733 na frekvenci 38,4-42,4 MHz. Rádiový měřič vzdálenosti FuSAn 733 HANS E-Meßgerät.

Komplet pro goniometrické zaměřování Y-Bodenstelle FuSAn 733 používal rozsah frekvencí 38,4-42,4 MHz. Jeden komplet mohl naráz sledovat jen jeden zaměřovaný letoun. Z údajů o směru a vzdálenosti bylo možné určit pozici letounu, přičemž dosah signálu činil přibližně 300 km, úhlová přesnost pro určení směru cca 1° a vzdálenost byla změřena s přesností na 300 m. Technické podrobnosti.

Jeden komplet se skládal ze dvou zařízení. Prvním byl měřič vzdálenosti nazývaný Hans E-Mess Gerät. Druhým pak VKV rádiový zaměřovač schopný určit směr, kterým se letadlo nalézá, pod názvem Heinrich Peiler. Pro funkci sytému bylo zapotřebí spolupráce tří přístrojů. Kromě pozemního Hanse a Heinricha se na ní podílelo ještě modifikované komunikační zařízení na palubě vybraného letounu, který svým zaměřením určoval polohu celé formace. V dokumentaci je tento letoun označován jako Y-Messmaschine a s příslovečnou důkladností se počítalo i s Y-Mess-Ersatzmaschine pro případ nehody nebo poruchy primárního zaměřovaného stroje. Tyto stíhače byly vybaveny modifikovanou verzí vojenského rádia FuG 16 ZY, přičemž ono Y v názvu značí právě přítomnost odpovídače pro zaměřovací zařízení. Mnoha zdroji uváděný frekvenční rozsah FuG 16 činí 38,5-42,3 MHz a odpovídá tedy velmi dobře výše uvedeným frekvencím používaným komplety Y.

Zařízení Hans odvysílalo „měřící tón“ (v originální dokumentaci doslovně Messton), na základní společné frekvenci pro komunikaci s celou formací (Gemeinschaftswelle). Na palubě zaměřovaného letounu byl tento tón podroben pomocí upravené vysílačky retranslaci a vysílán na měřící fekvenci (Y-Messwelle), která byla oproti základní společné frekvenci o 1,9 MHz níže. Proto se zřejmě z pohledu zaměřovačů tyto frekvence někdy označovaly jako „Obere Welle“ - od zaměřovače k letounu a „Untere Welle“ - od letounu zpět k zaměřovačům. Signál na měřící vlně byl zachycen jak měřičem vzdálenosti Hans, tak i zaměřovačem Heinrich a na základě jejich údajů byl vypočtena dosti přesná poloha letadla a tedy i celé stíhací formace, za předpokladu že se tato držela pohromadě.

Pilot dostal rádiem svoji polohu.

Spojenecké bombardéry disponovali prostředky k rádiovému rušení (většinou šumové rušení) spojení mezi německými naváděcími stanovišti a stíhacími letouny.

Poloha Jägerleitstellungen (stanoviště navádění stíhačů) k 15.2.1945 .

Posledním, nepřímým důkazem o vrcholícím výcviku pilotů KG (J) 6 v Praze mohou být záznamy o cvičných letech s použitím radiové navigační techniky, určené k vedení skupin stíhačů. Záznamy hovoří o letech jak v Praze, tak i Hörschingu, a to přibližně od poloviny února 1945. Nazývány byly jako Hermine-Erpr., Hermine-Kringel, Egon Führung, Y-Führung. (Někteří piloti do zápisníku letů je označovali jako Egonführung, Erfliegen Egon Y (G. Parge), Hermine-Erpr., Hermine-Kringel, Y-Fhrg.-Kringel, Y-Führung, Hermine, BaKe (H. Schlichting).) Dokládají, že zde bylo jednak pozemní zařízení takovýchto systémů, jednotky měly a využívaly příslušně vybavené letouny (Bf 109 G‑10/R6, Fw 190 A‑8/9/R11) a personál byl schopen provádět cvičné lety ve větších skupinách a s využitím těchto prostředků. Rozsah tohoto výcviku a jeho výsledek ale nejsme schopni z dostupných záznamů zhodnotit.

MAPA kompletů Y. Jägermeßstellung Pegasus-Y, Praha 862 m n m. Jägermeßstellung Birne-Y, Brodek Deutsch Brodek, od roku 1952 Brodek u Konice.

Odpovědí na tyto potíže bylo zařízení, vycházející v konstrukční rovině z již existujících a rozšířených radiolokátorů Freya. Sekundární radar Freya EGON se vyskytoval se ve dvou vývojových verzích jako FuSAn 730 a FuSAn 731. Nepracoval na principu vyslání impulsu a následného zachycení jeho odrazu jako klasický radar, nýbrž se opět spoléhal, podobně jako starší komplety Y, na spolupráci s odpovídačem na palubě letadla.

Tím byl v tomto případě FuG 25, známý též jako Erstling a Bord-Kenngerät. Kromě odpovědi na výzvu z pozemního EGONa (Ortung) vysílal na odlišné frekvenci i Kennung - identifikaci daného stroje, což umožňovalo, při správném "párování“ polohového signálu s Kennugem, rozlišit vlastní letoun od nepřátelského (při nepřátelském aktivním rušení).

Palubní identifikační zařízení vlastní - cizí: FuG 25a Erstling spolupracující s radary.

FuG 25a - (Freund-Feind-Kenngerät) dieses in den meisten deutschen Flugzeugen verwendete Gerät diente der Identifizierung als Nichtfeindflugzeug und arbeite auf den Frequenzen der Funkmessgeräte und den Flak-Empfangsfrequenzen, das Gerät empfängt den von den Boden-Funkmessgeräten gesendeten Signalimpuls und sendet ihn verändert wieder zum Sender zurück, die Antwort war abhängig von dem empfangenen Signal welches von der Bodenstation durch einen Steckschlüssel verändert werden konnte. (Neumím to přesně přeložit.)

Dosah Freya EGON II (FuSAn 731) byl 250 km, odchylka v měření směru jen 0,5° a vzdálenost byla určena s přesností na 300 m. Používané frekvence byly vyšší než u kompletů Y, přičemž opět jedna vlna sloužila pro výzvu a druhá pro odpověď. Komunikace od zaměřovače k letadlu probíhala na frekvenci 125 +/- 8 MHz (přepínatelné) a opačným směrem na 168 MHz. K již zmíněné vyšší odolnosti proti rušení či klamání přispívalo kromě Kennungu samozřejmě i to, že se jednalo o přístroj se směrovými anténami, na rozdíl od předchůdce jehož všesměrové antény musely mít rozhled na celých 360° nad horizontem. Dolní ze dvou antén byla přijímačem, horní pak vysílačem, přičemž vyzařovací diagram byl co nejužší ve smyslu azimutu a naopak široký ve smyslu elevace, aby pokryl signálem letadla ve všech myslitelných výškách. Stejně jako u kompletů FuSAn 733 tedy zaměřování neevidovalo výšku, staralo se pouze o „dvojrozměrnou“ polohu letadla.

Pilot dostal rádiem svoji polohu.

Výhodou FuSAn 730 byla samozřejmě také skladnost tohoto systému. Sekundární radar Freya EGON, ač v případě Pegasa se jednalo o pevné instalace, bylo možné poměrně snadno rozebírat a převážet a také potřebné zázemí bylo (po stránce stavební) skromnější, než ohromné soustavy věžovitých staveb kompletů Y. Pravděpodobným důvodem, proč se přesto FuSAn 730 a 731 vyskytoval na stanicích linie Y většinou jen jako doplněk, byl čas. První verze Freya EGON se objevila v roce 1944 a mnoho jich bylo instalováno až v roce 1945, tedy bezprostředně před koncem války.

Celkem se Pegasu mohly vyskytovat až čtyři sekundární radary Freya EGON (tři na věžích a jedna na pozemním stanovišti), což nakonec odpovídá i štítku stanice na dobové mapě. Nejméně dvě z nich však nebyly nikdy uvedeny do provozu a možná ani dodány. Dále je možné, že na pozemním obezděném stanovišti nestála Freya EGON, ale radar Freya LZ.

Nesměrový rádiový maják na středních vlnách 300-3 000 kHz (1 km-100 m) a krátkých vlnách 3-30 MHz (100 m-10 m). Rozhlas 1926-29. Rozhlas 1930-38. Rozhlas v okupaci. Radiohistorie. MAPA vysílačů.

Rozhlasový vysílač - Rundfunksender mohl být použít i jako letecký nesměrový rádiový maják - Navigationsfunkfeuer.

, středněvlný maják Český Brod RLZ (354 kHz nebo 354 metrů), , . Situace k 9.7.1939.

Na mapě vyznačeny majáky Mělník, Liblice, Poděbrady, Brno, Dobrochov, Moravská Ostrava. Situace k 15.6.1944.

Luftlagesender - vysílač podávající informace o letecké situaci, ve prospěch Luftschutz (protiletecké ochrany). Karel Dušek z Milevska si sehnal čtvercovou mapu a dokreslil identifikaci čtverců podle hlášení těch vysílačů (LLS Luftlagesender, MW je Mittelwelle - střední vlny, Horizont II je Flaksender, časem vysílače postupně přestávaly vysílat až už nefungovalo nic - seznam je přeškrtnut). Horizont II Flaksender byl vysílač divize stihačů v Döberitz, který podával informace v kódované formě (to je pomocí označení čtverců dvěma písmeny). Hlášení o pohybu např. ze čtverce KN do LO vypadalo např. takto "Feindlicher Bomberverband auf dem Weg von Konrad-Nordpol nach Ludwig-Otto". Z těchto hlášení se mu např. podařilo předpovědět přiblížení 16 amerických P-47 Thunderboltů k Milevsku v neděli 29.4.1945 ve 13.15 hod a pozorovat z terasy následné bombardování milevského nádraží dvěma z nich.

Praha-Karlín. Němci měli zde studio Reichssender Böhmen.

Reichssender Böhmen Říšský vysílač Čechy, Rundfunk Chloumek, Praha II (Mělník) (Blaw Knox) o výkonu 60 kW, 1 113 kHz (délka vlny 269,5 m). Zdroj.

Praha-Vinohrady.

6. a 7.5.1945 bylo bombardováno.

Praha (Liblice, okres Kolín) o výkonu 120 kW, 638 kHz (délka vlny 470,2 m). , Podrobnosti. Zdroj.

14.2.1945 od 12.35 do 12.40 hod. nálet na Prahu. V 12.45 hod. vypnuta rozhlasová stanice Praha. Kronika obce Miličín (okres Benešov).

22.3.1945 byla zprovozněna nová rozhlasová stanice pro velkou Prahu tzv. Praha – Město 722 kHz (délka vlny 415,5 m). Kde? Strašnice? Tato stanice měla přenášet program vysílače Praha a při leteckém nebezpečí navíc i hlášení místního vedení protiletecké ochrany Luftlagesender. Zdroj.

Praha-Strašnice. Strašnická vysílačka byla zřízena v roce 1924 a vysílala od 1.1.1925. Nacházela se v zástavbě rodinných domků v ulici Na Třebešíně 6 a byla tvořena dvěma vysokými anténami. Zdroj. Od 6.5.1945 revoluční vysílač na frekvenci 722 kHz (délka vlny 415,5 m). Byl vysílač bombardován? Zdroj. Zdroj.

Praha-Letná. V květnu 1945 dva revoluční krátkovlnné vysílače.

Poděbrady. Krátkovlnný vysílač kolem 13 MHz. Zdroj.

Jihlava byl dostavěn v roce 1943, o výkonu 5 kW, 1 520 kHz (délka vlny 197 m). Podrobnosti.

České Budějovice, na frekvenci 1 744 kHz (délka vlny 172 m). (?)

České Budějovice byl dostavěn v roce 1944, na frekvenci 1 366 kHz (délka vlny 220 m). Luftlagesender? Podrobnosti. Zdroj.

Brno (Komárov) o výkonu 32 kW, 1 158 kHz (délka vlny 259,1 m) . 19.4.1945 byl vysílač zničen . Zdroj. Po 28.10.1947 pro letecký provoz (dlouhé vlny). MAPA.

Brno hlášení místního vedení protiletecké ochrany Luftlagesender 527 kHz (délka vlny 569,3 m). Kde byl vysílač? Od kdy?

Sender Donau (Brno - Dobrochov) o výkonu 100 kW, 922 kHz (délka vlny 325,4 m) byl dostavěn v roce 1940. Dne 30.4.1945 byl provoz vysílače zastaven a všichni čeští pracovníci obsluhy byli posláni domů. Němci vyhnali i dvě rodiny, které bydlely ve strážním domku. Odpoledne mohutný ocelový stožár vylétl do povětří, budova a zařízení byly značně poškozeny. Podrobnosti. Zdroj.

Moravská Ostrava (Morava) Sudetendeutscher Sender Schönbrunn či Sender Troppau (?) ve Svinově o výkonu 11 kW, 1 347 kHz (délka vlny 222,6 m). , .

Po zabrání svinovského vysílače v říjnu 1938 byly vztyčeny menší stožáry na někdejším výstavišti v Mariánských Horách, tedy v místě, kde se v roce 1923 konala obrovská technická výstava a jejíž připomínkou zůstala jen Výstavní ulice. Po měsíční odmlce se v éteru opět ozvala čeština; šlo o důkaz, že český stát stále ještě žije. Když byl ale 15.3.1939 obsazen i zbytek republiky, padl i mariánskohorský vysílač do rukou okupační moci. Čeští technici pak byli převedeni do Svinova a podíleli se na německém vysílání v češtině. Vysílač v Mariánských Horách sloužil později ke specifickému účelu té doby: byl součástí rušicího systému, který měl znemožnit poslech zahraničního rozhlasu. V Ostravě bylo ještě dalších dvanáct malých rušiček o výkonu 500 W, které pracovaly na krátkých a středních vlnách a měly dosah nejvýše čtyřicet kilometrů. Rušičky neměly stabilní frekvenci, takže se při dobré vůli cizí rozhlas dal poslouchat. Podrobnosti. Na konci války byl vysílač zničen. Podrobnosti.

Plzeň o výkonu 500 W, 530 kHz (délka vlny 566 m). Vysílač byl umístěn v bunkru napůl pod zemí, v místech dnešního sportovního areálu ve Štruncových sadech. Na frekvenci 1 145 kHz (délka vlny 262 m) rušil české vysílání BBC a Luftlagesender. Od 5.5.1945 české rozhlasové vysílání.

Ústí nad Labem 1 202 kHz (délka vlny 249,5 m) v protileteckém krytu v Mariánské skále byla instalována malá vojenská vysílačka. Vysílala téměř po celou dobu války a její význam zvláště vzrostl po bombardování města 17. a 19.4.1945, kdy byl zničen městský rozhlas a telefonní ústředna na hlavní poště. Prostřednictvím rozhlasového přijímače se obyvatelé města a celého okresu dovídali o přeletech bombardovacích letadel, o začátku a konci poplachu a o jiných bezpečnostních opatřeních, důležitých pro chod života ve městě Luftlagesender. Od 8.5.1945 české rozhlasové vysílání. Podrobnosti.

Litomyšl pro propagandu směrem na jihovýchod.

Bratislava (Feriba) , . Němci zničili antény. Zdroj.

Bratislava (Velké Kostolany) od roku 1942, 1 004 kHz (délka vlny 298,8 m). V marci 1943 rozhlasová reportáž z letounu. Caudron C.445M Goéland (v.č. 935) bolo upravené pre propagačné účely - zabudovaním krátkovlnného vysielača mal slúžiť ako lietajúci vysielač a šíriť programy Slovenského rozhlasu mimo dosahu vysielača vo veľkých Kostoľanoch. Prvý let sa uskutočnil 29.4.1943 na trase Vajnory - Piešťany - Vajnory, ale nakoľko uvedené šírenie rozhlasového vysielania bolo príliš nákladné, od jeho ďalšej realizácie ministertsvo spojov ustúpilo. Podrobnosti. Němci zničili antény.

Banská Bystrica o výkonu 30 kW, frekvenci 392 kHz (délka vlny 765 m). Podrobnosti str. 171. Zdroj. 30.8.1944 vyhlášení SNP. Tři německá letadla shodily 12 pum na vysílač. Vysílač fungoval dál. 2.9.1944 šest německých letadel shodil 35 pum. Vysílač zmlkl uprostřed věty. Po zničení vysílače Banská Bystrica byl zvolenský goniometrický zaměřovač o výkonu 1,5 kW upraven pro fónii. Byl namontován na auto a vysílač pracoval z různých míst. Frekvence 392 kHz (vlnová délka 765 m) se používala jen v noci, ve dne přelaďovali na 535 kHz (560 m). Od Prievidze přilétal německý Fw 189 se zaměřovačem ke zjištění polohy vysílače. To se nepodařilo a tak byl vysílač rušen. Vysílalo se až do 27.10.1944. Němci odvezli vysílací aparaturu banskobystrického vysílače.

Košice (Haniska). , . V roce 1938 připadl Maďarsku. Od 17.6.1945 opět čs. vysílání. Zdroj.

Prešov. Přesun ze zabraných Košic. Němci odvezli vysílací aparaturu. Od 10.2.1945 vysílač Slovenské národní rady. Podrobnosti. Dne 28.10.1947 v Haniske u Prešova slavnostně otevřen nový vysílač Košice. Video.

Chust. Po okupaci Maďary byla vysílací aparatura odvezena do Budapešti. Podrobnosti.

Palubní radiopolokompasy a radiokompasy

První německý radionavigační systém. Letoun má na trupu vrtulku pohánějící generátor pro rádio FuG III (střední vlny v rozsahu pouze 1 250 to 1 400 kHz) a kulatou rámovou anténu pro Peilrahmen radiopolokompas PeilG I. , . Video.

Spolupráce s palubní radiostanicí FuG 10, vybavená přijímačem EZ 6 (místo přijímače EL 10), pracující na frekvenci 150-1 200 kHz.

Spolupráce s palubní radiostanicí Lo 70 KL 40 s rozsahem 300-600 kHz a 1,5-7,5 MHz.

Palubní přístroje:

radiopolokompasy: Führertochterkompass PFK-f3 v letounu Siebel Si 204
radiokompasy: Peiltochterkompass PFK , ukazatel Funkpeiltochterkompass PKT-p2 v letounu Bf 110 G-4.

Richtempfangsgerät - Gerät mit Richtantenne; es gestattet die Feststellung der Einfallsrichtung einer elektrischen Welle und gibt damit die Richtung oder den Kurs zu einem beliebigen Sender mit Rundstrahlung an. (Neumím to přesně přeložit.)

Peilgerät - Gerät mit drehbarem Peilrahmen zur Ermittlung der Richtung (Peilung) zu einem beliebigen Bodensender. Kein richtiger Zielflug auf einen Sender möglich, sondern nur Kursverbesserungen anhand laufender Peilungen. Anzeige: Kopfhörer und Peiltochterkompaß. (Neumím to přesně přeložit.)

Das Peilanzeigegerät FA/R2 mit dem integrierten Peiltochterkompass PFK-p gehört zur Lang- und Kurzwellen-Peilanlage „121 N = PeilG V“.
Zur Anlage gehörten u.a. ein HF-Eisenpeilrahmen PRE 3, der Luftpeilrahmen PR 3, das Anzeigegerät AFN 1 oder AFN 2 (Pos.22), Das Funkpeilanzeigegerät mit Funkpeiltochter, ein Fernbediengerät, ein fernbedienter Empfänger EZ 2 und zahlreiche elektrisch und mechanisch betriebene Antriebssysteme.
Eine ausführliche Beschreibung dieser komplexen Anlage, würde an dieser Stelle zu umfangreich werden.
Das mehrteilige Gehäuse des Funkpeilanzeigegerätes besteht aus Aluminiumgussteilen und Formblechen, welche in luftwaffengrauer Farbe (RLM 66) lackiert sind. Die Kurbel im unteren Bereich des Gerätes kann eingeklappt werden, was auf dem hier beschriebenen Foto gut zu sehen ist.
Das Funkpeilanzeigegerät ist auf einem recht komplizierten Gestell, unterhalb des Gerätebrettes, befestigt. Auf Grund der Gerätegröße war ein Einbau im Hauptgerätebrett nicht möglich. Die kleine Bordlampe (Fl.32265-1/-2), welche hier zwischen Kurskreisel und Funkpeilanzeigegerät, auf einer Spezialhalterung befestigt ist, dient zur Beleuchtung des Gerätes bei schlechten Lichtverhältnissen. Diese kleine Bordlampen (Fl.32265-1/-2) der Firma List, wurden ausschließlich zur Beleuchtung von Einzelgeräten verwendet, und verfügt über eine drehbare Kappe für Weiß- oder UV-Licht. (Neumím to přesně přeložit.)

Zielfluggerät (ZVG) - Gerät mit fest eingebautem Peilrahmen (s pevnou rámovou anténou) zur Ermittlung des Kurses (von allen Seiten her) zu einem Boden-oder Bordsender = Zielflug. Anzeige: Zielfluginstrument. (Neumím to přesně přeložit.)

Kombiniertes Peil- und Zielfluggerät - Gerät mit drehbarem Peilrahmen, Kombination aus 1) und 2) für Peilung (gegf. automatisch) und Zielflug. Teilweise auf Kurssteuerung aufschaltbar. Anzeige: Kopfhörer und Zielfluginstrument und Peiltochterkompaß. (Neumím to přesně přeložit.)

Začátkem dubna 1945 vyhledávání partyzánských vysílaček pomocí goniometrického zaměřovače v letounu Junkers W.34 z letiště Hradec Králové.

Letouny D-7 (Ju 52/3m) byly vystrojeny radiostanicí LR 10 (FuG 10) a některé stroje měly přijímače signálu z radiomajáků a rozhlasových stanic EZ 2 (radiopolokompas). Poválečný výcvik posádek: prováděly se hlavně lety podle přístrojů a řízené sestupy do stanovených minim. Základní sestup byl QGH na goniozaměřovač s použitím telegrafního spojení. Gonia v té době byla převážně na civilních letištích. Pokud bylo na vojenském letišti, tak se používalo pouze na hlášení polohy, na poskytování QTE zaměření pro navigační účely a získávání počasí. V provádění sestupů byla vycvičena pouze obsluha na letišti Kbely. Kromě toho se podle osnovy cvičily posádky v provádění QGH-DD (s bočním zaměřením), sestupy ILS, SBA Lorenz a QGH na radiofonii VKV. Tyto sestupy se cvičily na letišti Ruzyně, kde to vždy uvítali jako výcvik posádek zaměřovačů. Také se létalo na radioranga, ale toto zařízení brzo zrušili. (Co to bylo?)

Nesměrový rádiový maják (velmi krátké vlny 30-300 MHz (10 m-1 m)) - Peilstelle s rozsahem 30-33,3 MHz typu Anflugführungs (Ansteuerungs) sender AS 2, AS 3 či AS 4.

Mapa stanovišť VKV nesměrových rádiových majáků Schweres Funkfeuer ze srpna 1944 .

Pro ilustraci jak to vypadalo v terénu - Schweres Funk Feuer 14 u dánského města Rønne .

Funkfeuer 11 byl umístěn na Klínovci Keilberg 1 243 m n. m.

Funkfeuer 18. Káraný (?)

Spolupráce s palubní radiostanicí FuG 16 ZY pracující na frekvenci 38,5-42,3 MHz a přijímačem FuG 125 Hermine (Zielfluggerät) pracující na frekvenci 30-33,3 MHz pro jednomístné letouny.

Letouny D-7 (Ju 52/3m) byly vystrojeny radiostanicí LR 10 (FuG 10) a některé stroje měly přijímače signálu z radiomajáků a rozhlasových stanic EZ 2 (radiopolokompas). V roce 1950 radiostanice vyměněny za LR 16 (FuG 16). Poválečný výcvik posádek: prováděly se hlavně lety podle přístrojů a řízené sestupy do stanovených minim. Základní sestup byl QGH na goniozaměřovač s použitím telegrafního spojení. Gonia v té době byla převážně na civilních letištích. Pokud bylo na vojenském letišti, tak se používalo pouze na hlášení polohy, na poskytování QTE zaměření pro navigační účely a získávání počasí. V provádění sestupů byla vycvičena pouze obsluha na letišti Kbely. Kromě toho se podle osnovy cvičily posádky v provádění QGH-DD (s bočním zaměřením), sestupy ILS, SBA Lorenz a QGH na radiofonii VKV. Tyto sestupy se cvičily na letišti Ruzyně, kde to vždy uvítali jako výcvik posádek zaměřovačů. Také se létalo na radioranga, ale toto zařízení brzo zrušili. (Co to bylo?)

Všesměrový rádiový maják (velmi krátké vlny 30-300 MHz (10 m-1 m)) FuSAn 7 24/725 Bernhard, instalace u Nevida označení Be 12. V některé dokumentaci se objevuje ještě přídomek Pilzen.

Jeden z 16 dosud známých obřích VKV rádiových majáků. Firmou Telefunken vyráběný radiový maják Bernhard měl podobu rotující konstrukce, nesoucí celkem tři směrové antény. Průměr kruhového kolejového podvozku činil 22,6 m, samotná anténní konstrukce byla 35 m široká a 28 m vysoká. Hmotnost 2 x za minutu rotujícího kolosu dosahovala 120 tun. Signály (směrový i „datový“) byly vysílány na vzájemně velmi blízké frekvenci, aby je bylo možné zároveň pokrýt jediným přijímačem s dostatečnou šířkou ladění vstupních obvodů. Výkon každého jednoho okruhu byl 500 W (5 kW ERP). Rozsah používaných frekvencí obou vysílačů činil 30,0- 33,3 MHz. Technické řešení.

Mapa stanovišť všesměrových rádiových majáků Bernhard. Stanoviště Nevid u Rokycan.

Palubní přijímač typu FuG 120a Bernardine pracoval v signálem řízeném start-stop režimu. Po zachycení signálu Hellschreiberu začal tisknout na papírový pás azimuty v číselné podobě, přičemž podstatně ostřejší směrový paprsek následně označil na právě tištěném úseku to správné místo, odkud azimut odečíst. Signál jednoho majáku stačil k určení směru, signál dvou z nich k určení polohy. Výpočet polohy, jak je z tohoto patrné, probíhal přímo na palubě letadla bez nějaké další komunikace s vysílači. Co se týká palubních přijímačů, konec války zastihl 2 500 stanic osazených v letounech, zatímco na zemi čekalo na použití dalších 12 000. Technické řešení.

Radiomajákový přistávací systém Lorenz LandeFunkFeuer LFF zkrácene Leitstrahl či BAKE (velmi krátké vlny). Podrobnosti.

kursový maják Ansteuerungsfunkfeuer AFF s vysílačem S 341N s rozsahem 30-33,3 MHz
polohové/značkovací radiomajáky Einflugzeichensender EZS 1 či EZS 2 na frekvenci 38 MHz

V květnu 1945 Američani nainstalovali na dráhu 22 mobilní přístrojový přistávací systém SCS-51 pro zabezpečení přistání mimo jiné i našich bombardérů B-24 Liberator. Zaměřovače po odchodu jednotek amerického vojenského letectva v roce 1945 byly zanechané na našem území.

Americký přistávací systém Signal Corps System 51 (SCS-51) tvořily:

Kursový radiomaják-vysílač Localizer – LOC, kmitočet 108–112 MHz),

AN/CRN-10 (na přívěsu V-6) . Ruzyně. Kdy?

Sestupový radiomaják-vysílač Glide Path – GP, kmitočet 328–336 MHz) AN/CRN-2 .
Polohová návěstidla Marker – MKR, kmitočet 75 MHz) AN/MRN-3 , .

, .

Palubní zařízení pro přístrojové přistání.

Fu Bl 1 - (Funk-Landegerät) dieses zwischen 30 und 33,3 MHz arbeitende Gerät war ein Empfänger für den UKW-Landeleitstrahl und auf der Frequenz 38 MHz für den Vor- und Haupt-Einflugzeichen-Sender. (Neumím to přesně přeložit.)

Fu Bl 2 - (Funk-Landegerät) das Gerät entstand aus dem Fu Bl 1 durch Nachrüstung eines Empfängers, es war nun zusätzlich in der Lage UKW-Funkfeuer (Knickebein, Bernhard, Hermine) zu empfangen. (Neumím to přesně přeložit.)

Při přistávacím manévru s použitím systému LFF/SBA informoval posádku letadla o přesném „usazení“ v ose přistávací dráhy zvukový signál ve sluchátkách a vizuální informaci poskytoval pilotovi ručičkový přístroj AFN 1 nebo AFN 2. Při odchylce - poloze letounu nalevo od osy přistání byly se vzrůstající odchylce slyšet sílící tečky, napravo pak čárky.

AFN 1 , AFN 2 .

Palubní radiovýškoměr FuG 101 (starší označení FuNG 101) - (Landehöhenmesser) das eigentlich für zweimotorige Flugzeuge entworfene 16 kg schwere Gerät ist eine Entwicklung der Firma Siemens, es arbeitete als Radarhöhenmesser mit einer Frequenz von 375 MHz, die Messgenauigkeit lag bei etwa 2 m, der Messbereich lag bei dem FuNG 101 zwischen 150 - 1000 m und beim 101a zwischen 150 - 750 m, charakteristisches Merkmal für dieses Gerät sind kleine senkrechte Antennen unter den Tragflächen der Flugzeuge. (Neumím to přesně přeložit.)

AFN 101 .

Co měl B-24 Liberator za palubní zařízení spolupracující s SCS 51?

Sledování provozu

Radary

Palubní radary

Stanoviště v Evropě. Mapa stanovišť německých radiotechnických zařízení (západ). Mapa stanovišť německých radiotechnických zařízení (jih).

MAPA stanovišť radiotechnických zařízení s jejich krycími názvy.

MAPA postavení známých střeleckých radarů protiletadlového dělostřelectva u Mostu. MAPA postavení střeleckých radarů protiletadlového dělostřelectva u Plzně.

Radarové vlaky.

MAPA postavení radaru dalekého dosahu FuMG 402 Wasserman M IV. Map of Wassermann Stellungen.

MAPA postavení zařízení pro panoramatické zobrazení letecké situace FuMG 404 Jagdschloss.

MAPA postavení betonových patek radarů (i nedokončených) FuMG 65 Würzburg Riese.

V Chebu se krátkou dobu vyráběly noční stíhačky Heinkel He 219 Uhu. Provoz německých nočních stíhačů u nás.

Výroba radarů v Mariánských lázních. Zatímco v mnoha provozech (hostince, sály aj.) se vyráběly součástky, na letišti ve Sklářích firma TELEFUNKEN prováděla závěrečnou montáž radarů značky Funkmessgerät FuMG 64 Mannheim a jejich přezkušování. V květnu 1945 se uvádí v Mariánských Lázních údajně 50 - 80 zařízení, což by neodpovídalo odhadům krim. insp.Jana Šperla, který uváděl několik set radarů. Počítal však zřejmě také rozpracované kusy.

V Mariánských Lázních byly nalezeny také části systému Funkmessgerät FuMG 68 Ansbach. Části Ansbachu montovala z jednotlivých dílů ve svýh dílnách na mariánskolázeňském letišti tachovská pobočka firmy MESSERSCHMITT. Podle jiné zprávy na letišti Skláře působila pobočka tachovské firmy APPARATENBAU, která vyráběla součástky k protiletadlovým odposlechovým přístrojům. Šlo o tutéž firmu ?

      Firma TELEFUNKEN měla podle seznamu, vedeného do 21.2.1945, na území Česka tyto provozy:
      1. FRIESEWERK (č.112/213) v Bílé Vodě na Moravě
      2. NUSSSTEINWERK (č.115) v Hejnici Hainsdorf u Libverdy, nadto 1945 sem přemístěn závod z východu z Lysé v Polsku (č.111)
      3. WERNES-SCHULZE Wechsungen v Jirkově (Mostecká a Eisenbergova ulice)
      4. Mariánské Lázně (č.202)
      5. GERMANIA (č.206) ve Vrkoslavicích Seidenschwanz u Jablonce nad Nisou a sem přemístěn závod z Friedrichsteinu u Stehlen (č.116)
      6. INDUSTRIEWERK v Moravské Třebové
      7. PAESOLD a Co. v Plesné Fleissen

Není jasné, zda šlo o výrobny ve všech případech či pouze o zkušebny.

1.4.1945 na ploché dráze v Úšovicích uskladněny Horchgerate. Střelecké radary Funkmessgerät FuMG 68 Ansbach či FuMG 64 Mannheim na dvoukolácích se sejmutými koly.

30.4.1945 bombardování radarů na ploché dráze v Úšovicích. Poškozeno více domů. Zdroj.

Důvěrná poválečná zpráva čj. 734 z doby krátce po válce od velitele letiště Mariánské Lázně (depot 16 UAD) mjr. I. Merebih a a komise ve složení pplk. letectva K.Müller, škpt. V.Fišera, kpt.J. Hora a por Ing. M. Bajer uvádí, že komise prohlédla materiál ve skladech koupaliště Riviera, ve vesnici Nadějov a na letišti Mariánské Lázně a uvádí: "Na letišti se nachází 80 kusů kompletních (včetně proudových zdrojů a příslušenství) radiolokačních stanic typu MANHEIM, které byly připraveny k předání německé branné moci. Vlivem povětrnosti a drancováním utrpěly natolik, že s uvedením do provozu nelze počítat. Přesto však přístroje obsahují součástky i celé stavební jednotky velmi důležité a po odborné demontáži použitelné."
Jiná zpráva ze dvora Kieselhof u Mariánských Lázní. Podle hlášení čj. 936/46 z 19.6.1946 je ochotno Ministerstvo národní obrany uvolnit pro n.p.Škoda Praha kostry, součástky a příslušné přístroje radiových zaměřovačů MANHEIM pro potřeby jugoslávské armády. Tyto věci je možno odebrat ve skladu ve dvoře Kieselhof u Mariánských Lázní, event. na letišti Skláře. Ve skladu se nachází 50 koster zaměřovačů (kabina, podvozek, paraboloid a dipól) a 20 - 25 kusů elektrických částí (vysilače, přijímače a pod.). Doporučení by se týkalo uvolnění 10 až 20 kompletů (kostra + přístroje).
Literatura: K. Foud, Vl. Krátký, J. Vladař : Poslední akce, NAVA Plzeň, 1997, S.132.

Továrna Gesellschafe Für Technisch-Wirtschaftliche Entwicklung Mbh (Getewent) Rychnov u Jablonce nad Nisou Reichenau bei Gablonz. Kromě roznětek do leteckých pum a granátů se v ní vyráběla elektrotechnická zařízení. Dne 28.6.1944 je datována žádost o povolení stavby vysílací věže ke zkušebnímu baráku "Rehbock" ("srnec"). V žádosti se uvádí, že jde o 30 metrů vysokou dřevěnou věž. Věž stála na vrcholu malého kopce u továrny. Název zkušebního baráku koresponduje s označením produktu, který se v Rychnově vyráběl: Rehbock FuZG (tj. Funkzielgerät). Šlo o zařízení ke kalibraci radiolokátorů typu Würzburg Riese, případně podobných zařízení typu Mainz či Manheim. V podstatě se jednalo o jednoduché zařízení sestávající z antény, ladicího aparátu a vysouvacího, 14 metrů vysokého stožáru. Zdroj. Právě na testování naváděcích systémů stál na kopci Kopanině radar. Zdroj. MAPA.

Zbytky radiotechnických zařízení.

Zprávy z podzimu 1945. (Bez zaznamenaných stanovišť Vysoká hole, Sněžné jámy, Skalka, ...

, , , , , , , , , radarový vlak , , , , , , elektronický boj , , . Průzkumné a řídící prostředky protiletecké obrany. Německé radary v Dánsku.

, , , , , , , .

Výnosem z 26.10.1945 byla zřízena Letecká spojovací škola (LSŠ) VÚ 4640. První ročník nastoupil již 15.10.1945 do VOŠLM kde prošel základním vojenským výcvikem, poté se stěhoval do Pardubic. Z kopce Kopanina 657 m n. m. byl převzat radar FuMG 64 Mannheim.

Letecká spojovací škola 2 (LSŠ 2) VÚ 4640 ve Spišské Nové Vsi.

Vznikla Spojovací peruť 4 ve Spišské Nové Vsi v podřízenosti VL 4. O.

Od 26.1.1946 měla LSŠ 2 nové krycí číslo VÚ 4649.

Na jaře 1946 ze Spojovací perutě 4 ve Spišské Nové Vsi vznikla Spojovací letka 4 (SL 4).

1.5.1946 byla Letecká spojovací škola 1 (LSŠ 1) v Pardubicích a LSŠ 2 ve Spišské Nové Vsi přemístěna do Chrudimi, kde pokračoval praktický letecký výcvik (už u LSŠ). Výcvik byl prováděn pro odbornosti palubní radiotelegrafista, pozemní radiotelegrafista, radiotelegrafista k obsluze gonioaparátu, radiomechanik letounový, radiomechanik pro pozemní siť a zařízení, radiomechanik radiolokační, obsluha radiolokační stanice. Dále výcvik spojovacích důstojníků, rotmistrů a délesloužících letectva, přeškolovací kursy pro důstojníky - výkonné letce, a zvlášť nařízené kursy při zavedení nového spojovacího materiálu.

15.8.1946 byla LSŠ 2 zrušena. Dále byla jen LSŠ v Chrudimi.

Z oblasti vojenské elektroniky se odborníci a ostatní pracovníci bývalých organizací výzkumu a vývoje spolu se zbytky výbavy pracovišť postupně soustředili a organizačně včlenili do II. odboru (elektrotechnického, vzniklého z Vojenského slaboproudého ústavu) jako součásti Vojenského technického ústavu Praha. Vznik II. odboru VTÚ Praha byl spojen s faktickým zánikem Vojenských telegrafních dílen v jejich krátké poválečné historii.

II. odboru VTÚ podléhala tři pražská odborná pracoviště. Pracoviště Kbely, kde byla konstrukce a výrobní dílny (včetně výroby radiotechnických součástek), zaměřené na oblast rádiových stanic a techniky telefonních komunikací. Pracoviště Jenerálka s výzkumem a vývojem speciálních elektronických prostředků pro zbraňové systémy, systémy nočního vidění (noktovize) a jiné, výzkumem, vývojem i výrobou vakuových elektronek pro velmi vysoké kmitočty (magnetrony a klystrony pro radiolokátory), obrazovek a televizních snímacích elektronek, a rovněž výzkumem a vývojem speciálních analogových počítačů pro potřeby armády. Třetí pracoviště - Ořechovka specializované na radiolokační techniku (přehledové a střelecké radiolokátory) s širokým rozmachem činnosti jeho pracovníků.

Pomohl vybavit a vyškolit příslušníky prvních jednotek protivzdušné obrany kořistními německými radary, které se jim předtím podařilo uvést do provozu.

K 14.12.1946 se (v hlášení pro sovětského vojenského atašé) na území ČSR podařilo uvést do provozu několik typů stanic: jedna Freya, jeden Würzburg (bude nainstalován na letišti Chrudim), pět Mannheim (vybaveny útvary DPL, celkem má být kompletováno 35 ks, kompletaci provádí závod Škodovi závody n. p. v Plzni, dvanáct kusů FuG 200 (palubní naváděcí radar), jeden Berliner (palubní naváděcí radar FuG 240 Berlin (?)).

V roce 1947 Škodovi závody n. p. v Plzni zprovoznily radarový (hlásný) vlak.

Odborníci pracoviště Ořechovka II. odboru VTÚ, vedle vlastního výzkumu a vývoje, již od roku 1947 přednášeli radiolokaci na ČVUT Praha, kde pomohli založit radiolokační specializaci (později byla převedena na fakultu radiotechniky v Poděbradech).

1.9.1947 ve Kbelích zřízena Spojovací letka 1 (SL 1) VÚ 4683 pro V I. LS.

1.10.1947 v Brně zřízena Spojovací letka 3 (SL 3) VÚ 4698 pro V III. LS.

Škodovi závody n. p. na stanovišti Sulkov u Plzně provedly zkoušky radarového (hlásného) vlaku s letouny. Kdy?

19.5.1948 v 21 hod. z Plzně dorazil na vlečku cukrovaru ve Slatinanech radarový (hlásný) vlak. Zkoušky.

Zpráva z 22.5.1948 .

V květnu 1948 se SL 4 ve Spišské Nové Vsi přesunula do Zvolena.

V roce 1948 se radar nacházel na stanovišti ve Kbelích. MAPA.

15.4.1949 byl na základě SL 1 ve Kbelích postaven Letecký spojovací pluk 1 (LSP 1) v Jičíně.

15.4.1949 byl na základě SL 4 ve Zvolenu postaven Letecký spojovací pluk 3 (LSP 3) VÚ ?.

1.7.1949 se SL 3 v Brně přesunula do Přerova a přečíslovala se na SL 2 a přešla do podřízenosti LSP 1 v Jičíně.

1.10.1949 měl LSP 3 nové krycí číslo VÚ 9150.

1.10.1949 získala SL 2 v Přerově nové krycí číslo VÚ 5734.

Do roku 1950 Škodovi závody Plzeň, n. p. zrekonstruovaly radary RZ II, RZ III, RZ IV, RZ V a JS. Rekonstrukce radarového (hlásného) vlaku.

V roce 1949 se radar nacházel na stanovišti ve Kbelích.

15.2.1950 bylo zřízeno ve Kbelích Letecké operační středisko 1 VÚ 1115 (LOS 1). V podřízenosti Radiolokační ústřednu I. řádu Praha 863 na Kopci Praha (okres Příbram). Ta měla v podřízenosti Radiolokační ústřednu II. řádu Přílezy u Toužimi (okres Karlovy Vary). Dále byly středisku podřízeny radarové stanice a a 2, zatím neexistující, pravděpodobně pozdější 1. radarová stanice Trpísty (okres Tachov) a 2. radarová stanice Janovice nad Úhlavou (okres Klatovy) a radarový vlak, zatím stále v Plzni. Pro uvědomění stíhačů - Spojovací četa: radio družstva (Plzeň, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Staňkov, Klatovy, Strakonice, a České Budějovice). MAPA.

Koncem března 1950 proveden zácvik obsluhy radarového (hlásného) vlaku a následně i zkoušky vlaku jako celku v praktické činnosti proti vzdušným cílům, stále ještě v režii Škodovi závody Plzeň, n. p. Účastnily se letouny od LP 4 a LP 5 v Plzni.

15.4.1950 v závodě Škodovi závody Plzeň, n. p. převzat vlak s 9 vagóny. Jednalo se o vyhodnocovací vůz, čtyři vozy radiozaměřovače RZ IV, agregátový vůz, dva vozy radiozaměřovače RZ III, a radiovůz.

Po převzetí následovaly funkční zkoušky na stanovišti v obci Štědrá (okres Karlovy Vary), kam vlak dorazil 16.4.1950 a do 9.5.1950 procházel praktickými funkčními zkouškami, během niž bylo prováděno sledování různých vzdušných cílů.

1.5.1950 z prostředků a personálu LSP 3 bylo zřízeno v Hájníkách Letecké operační středisko 3 (LOS 3) VÚ 8520.

Asi 9.5.1950 se radarový (hlásný) vlak přemístil na vojenskou vlečku v Jičíně.

Od 1.6.1950 byl vlak nasazen v rámci cvičení, kdy působil z nádraží Dětenice (okres Jičín).

LSP 1 v Jičíně se přemístil do Hradce Králové. Kdy?

1.9.1950 byla LSŠ přejmenována na Letecké spojovací učiliště a zároveň k němu byla týmž dnem přičleněna Navigační škola v Havlíčkově Brodě.

K 1.10.1950 část prostředků a personálu SL 2 v Přerově dal základ pro vznik Letecké operační středisko 2 (LOS 2) VÚ 8675 v Olomouci.

Od 15.10.1950 do konce roku měl být vlak zapůjčen pro nově zřízený Hlásný prapor I v podřízenosti Velitelství protiletadlového vojska se stanovištěm na železniční stanici Janovice nad Úhlavou (okres Klatovy). V této době se vlak nacházel i na nádraží Horažďovice-Babín (okres Klatovy).

15.11.1950 byl převzat ze Škodovi závody Plzeň, n. p. RZ III lafetový č. 36802, který v Dětenicích byl zkoušen v porovnání s přístrojem stejného typu v radarovém vlaku. Letoun K 65 na příletu zachytil na 55 km a na odletu do 53 km, zatímco vlakový RZ III dosáhl jen 49 km.

1.12.1950 se LSP 1 v Hradci Králové přejmenoval na 1. letecký spojovací pluk (1. lsp).

1.12.1950 ze zrušeného LSP 3 v Hájníkách vznikla odloučená výcviková peruť 1. lsp.

Od 15.12.1950 Hlavní radarová ústředna na Kopci Praha s podřízenou 3. radarová stanice České Budějovice České Budějovice. Přehledový radar RZ III (ukořistěný FuMG 80 Freya).

V roce 1950 se radary nacházeli na stanovištích: Kbely, Kopec Praha (okres Plzeň-jih a Příbram), Toužim (okres Karlovy Vary), Janovice nad Úhlavou nebo Horažďovice (okres Klatovy), České Budějovice. MAPA.

1.1.1951 se LOS 1 ve Kbelích přejmenovaly na 1. letecké operační středisko.

1.1.1951 se LOS 2 v Olomouci přejmenovaly na 2. letecké operační středisko.

1.1.1951 se LOS 3 v Hájníkách přejmenovaly na 3. letecké operační středisko.

Od 1.1.1951 1. radarová stanice Trpísty Trpísty (okres Tachov) a 2. radarová stanice Janovice nad Úhlavou Janovice nad Úhlavou (okres Klatovy). Přehledový radar RZ III (ukořistěný FuMG 80 Freya).

5.3.1951 radarový kurz v Plzni. "VL obdrželo ze SSSR 1 soupravu radaru SCR-527A pro navádění na VC, výuku bude provádět kpt. sov. let. Beljakov Petr."

15.8.1951 po vzniku Vojenské akademie v Brně pomohli odborníci pracoviště Ořechovka II. odboru VTÚ založit radiolokační obor.

1. lsp v Hradci Králové se přesunul do Havlíčkova Brodu. Kdy? Část pluku v té době působila i ve Vysokém Mýtě a ve Zvolenu.

V roce 1951 se radary nacházeli na stanovištích: Kbely, Kopec Praha (okres Plzeň-jih a Příbram), Toužim (okres Karlovy Vary), Trpísty (okres Tachov), Janovice nad Úhlavou (okres Klatovy), České Budějovice, Cerhonice (okres Písek), Komárno. MAPA.

K 30.1.1952 předání radarové hlásné služby od letectva k PLOSÚ. Celkem bylo předáno deset radarů RZ III. Veliteli 158. hlásného praporu bylo předáno šest RZ III umístěných po dvou na stanovištích Trpísty, Janovice nad Úhlavou a České Budějovice.

Od 1.2.1952 1. radiotechnická stanice Kříženec (okres Tachov) s radarem RZ III.

Od 25.2.1952 měl 157. hlásný prapor v podřízenosti: Radiotechnická rota Veľké Úľany (okres Galanta) s radarem RZ III.

Ve dnech 25.2. až 30.3.1952 byly od sovětských útvarů dislokovaných v Rakousku převzaty: 1 ks P-3a, 1 ks P-20 a jedna pojízdná dílna KRAS. Společně s novými radiolokátory do Československa dorazili sovětští instruktoři, kteří prováděli výcvik a školení obsluh.

Letectvu zůstal radar SCR-527A a radarový vlak. Náhradou dostali ze SSSR tři radary P-3a. Letectvo jimi vybavilo naváděcí stanoviště stíhacích leteckých divizí, kde sloužily k navádění stíhačů. Žatec (okres Louny), Dobřany (okres Plzeň-jih), České Budějovice.

1.4.1952 vznikl 158. hlásný pluk s radary u podřízených jednotek: 1. radiotechnická stanice Kříženec (od 1.2.1952), 2. radiotechnická stanice Švábův Hrádek (jen do konce roku 1952) s radarem RZ III.

V dubnu 1952 v Dobřanech u 3. sld cvičné navádění na vzdušný cíl, simulovaný letounem LB-77 (He 111). Pomocí sovětského radaru P-3a byla naváděna dvojice stíhačů S-102, pilotovaných kpt. Krejčou a por. Neubergem, ovšem velitelské stanoviště podle operátora radaru vedlo tak, že nejenže cíl vůbec nestřetli, ale přelétli hranici do východního Německa a v prostoru Jeny, kdy už ztratili spojení se svým VS, se zorientovali a otočili kurzem 140 st. zpět do ČSR, kde navázali spojení s letištěm Žatec a pro nedostatek paliva na něm přistáli.

K 1.5.1952 byly zřízena divizní velitelská stanoviště (DVS). Radiotechnické stanoviště (RTS) s radary P-3a. Radiotechnická stanice Velichov pro Žatec (okres Louny), Radiotechnická stanice Nová Hospoda pro Plzeň-Skvrňany a Dobřany (okres Plzeň-jih), Radiotechnická stanice Švábův Hrádek pro České Budějovice.

Od 1.10.1952 měl 156. hlásný prapor v podřízenosti: Radiotechnická rota Šurany (okres Nové Zámky) s radarem RZ III.

Od 1.11.1952 radarové stanoviště Dubany (okres Prostějov) s radarem SCR-527A.

Dalších šest radarů (čtyři typu P-3a a dva typu P-20) obdržela PLOSÚ ze SSSR. Kdy?

Od konce roku 1952 měl 158. hlásný pluk radary u dalších podřízených jednotek: 2. radiotechnická stanice Zhůří (okres Klatovy), 3. radiotechnická stanice Zdiby (okres Praha-východ) (od konce roku 1952), 4. radiotechnická stanice Senožaty (okres Pelhřimov) (od konce roku 1952) s radarem RZ III.

K 15.11.1952 československá armáda (letectvo) disponovala čtyřmi radiolokátory typu P-3a a dvěma radiolokátory typu P-20.

15.11. nebo 31.12.1952 byla letecká operační střediska zrušena.

V roce 1952 se radary nacházeli na stanovištích: Kbely, Kopec Praha (okres Plzeň-jih a Příbram), Toužim (okres Karlovy Vary), Trpísty (okres Tachov), Janovice nad Úhlavou (okres Klatovy), České Budějovice, Cerhonice (okres Písek), Žatec (okres Louny), Plzeň-Skvrňany, Kříženec (okres Tachov), Švábův Hrádek (České Budějovice), Zhůří (okres Klatovy), Zdiby (okres Praha-východ), Senožaty (okres Pelhřimov), Dubany (okres Prostějov), Veľké Úľany (okres Galanta), Komárno, Šurany (okres Nové Zámky). MAPA.

Od 1.1.1953 v Praze vzniklo Ústřední velitelské stanoviště (ÚVS) VÚ 2723 a Spojovací uzel štábu velitelství letectva VÚ 5957.

V Olomouci vzniklo 1. pomocné velitelské stanoviště VÚ 2525.

V Hájníkách vzniklo 2. pomocné velitelské stanoviště VÚ 3251.

Od 1.1.1953 měl 157. hlásný prapor v podřízenosti: 1. radiotechnická četa Moravská Nová Ves (okres Břeclav) s dvěma radary RZ III a 2. radiotechnická četa Veľké Úľany (okres Galanta) se dvěma radary RZ III.

V roce 1953 byl jeden P-20 postaven na uměle vybudovaný pahorek nazývaný Mošnův kopec na letišti Dobřany. Radiotechnická stanice Dobřany.

5. radiotechnická stanice Loučná Hora (okres Hradec Králové), 6. radiotechnická stanice Jínošov Jínošov (okres Třebíč).

Od 1.11.1953 měl 156. hlásný prapor v podřízenosti: Radiotechnická stanice Šurany Šurany (okres Nové Zámky).

V roce 1953 se radary nacházeli na stanovištích: Kbely, Kopec Praha (okres Plzeň-jih a Příbram), Toužim (okres Karlovy Vary), České Budějovice, Žatec, Plzeň-Skvrňany, Dobřany (okres Plzeň-jih), Kříženec (okres Tachov), Zhůří (okres Klatovy), Zdiby (okres Praha-východ), Senožaty (okres Pelhřimov), Loučná Hora (okres Hradec Králové), Dubany (okres Prostějov), Jinošov (okres Třebíč), Moravská Nová Ves (okres Břeclav), Veľké Úľany (okres Galanta), Komárno, Šurany (okres Nové Zámky). MAPA.

V roce 1954 dodány další radary ze SSSR.

K 15.6.1955 útvary hlásné služby disponovaly celkem 45 radary, z toho devíti P-3a, 17 kusy P-18 a 14 kusy P-20.

S příchodem stíhacích letounů S-104 přezbrojení na radary P-20.

Elektronický boj

Průzkum radiotechnických prostředků.

Ničení radiotechnických prostředků.

Rušení radiotechnických prostředků. Spojenecké bombardéry disponovali prostředky k radiotechnickému rušení německých radarů. Shoz hliníkových proužků.

Ochrana radiotechnických prostředků.

Připomínky, doplnění a staré fotografie mi posílejte na BorivojCech@seznam.cz.