Maďaři u nás

29.04.2022

od konce července 1918

Označení maďarských letadel od konce října 1918. Do kdy?

RČR od 1.11.1918 do 27.11.1918.

červená - proz. dem. čára t. řeč. Pichonova z 25.11.1918

Podobně jako v pohraničí Čech a Moravy Němci, ani Maďaři nechtěli přijmout vznik Československa. Slovensko, v jejich pohledu Horní Uhry (Félvidék), stále považovali za nedílnou, historickou součást Maďarska. Již v listopadu 1918 vypukly první boje mezi československými a maďarskými jednotkami, do nichž se zapojilo i letectvo.

Československé velení mohlo vyslat z Prahy na nově zřízené polní letiště Mařatice u Uherského Hradiště pouhá dvě letadla. Oficiálně tak vznikla Polní letecká setnina 1. Jejím prvním velitelem se stal nadporučík Vojtěch Pašek, veterán rakousko-uherského letectva, na sklonku války příslušník letecké pošty a jeden čas i velitel pomocného letiště v Olomouci.

Zpráva sepsaná zřejmě někdy v lednu 1919 zmiňuje všechny potíže, s nimiž se Polní letecká setnina 1 potýkala: „Při počátku operace na Slovensku byla nám též přidělena 1. polní letecká setnina. Význam letectví znali jsme již za čtyřleté války, ne jen jako zbraň útočnou, výzvědnou a ničící (házení pum), nýbrž též jako zbraň neb prostředek propagandční [sic]. Maďaři před obsazením Slovenska působili všemožně na lid slovenský, aby si jej aspoň v poslední hodině naklonili, hleděli jim namluviti, že Češi pod rouškou osvobození je chtí podmanit. Mezi jinou propagandou používali Maďaři též rozšiřování letáků ve velikém rozsahu. Úřady rozdávali [sic] a rozesílali [sic] letáky, do novin dávali se přílohou letáky, které proti nám brojili [sic], nás tupili [sic] a proti nám lidi pobuřovali [sic]. Proti této válce letáky museli jsme též letáky vystoupiti... Úloha naše byla nesnadná, naše letáky nemohli jsme daleko rozšiřovat. Když jsme vyslali mužstvo s letáky, mohli tito proniknouti jen tak daleko, kam sahala naše obsazení, naše vojenská moc. Když se někomu podařilo proniknouti dále, byl buď Maďary chycen, a neb byla situace taková, že nemohl letáky rozšiřovat. Pomýšleli jsme ihned na letce, a letcům podařilo se několikráte, vzdor špatnému počasí a špatné výzbroji úlohy dané vykonati a letáky rozšířiti. V oboru leteckém měli jsme velice nesnadnou práci. K dispozici jsme měli po celý čas jen dva staré slabé stroje se 74 kW, které byli [sic] ze starého Rakouska zachráněné a tam sloužili [sic] pouze pro výcvik. Letecká setnina byla v Uherském Hradišti, kde měla vybudovanou dřevěnou boudu, provisorní hangár. Z Uherského Hradiště byly podnikány lety. Těžké to bylo pro tyto staré a slabé stroje pouze pro žáky a klidné počasí stavěné, silnějšímu větru čelit a danou úlohu provést. Počasí bylo skoro celý čas nám nepříznivé, zimní mlhy válely se na Vlárském průsmyku a zahalovaly celý kraj západního Slovenska a jeho hory, stěžujíce lety přes průsmyk a orientaci. Letec nevěděl přesně kde se nachází a vpádu, že by byl stroj vypověděl službu, nebyl by v horách a mlze nalezl místo k přistání.“ Bohužel nevíme, kdo byl autorem této zprávy. Mohl to být jak jeden z aktivních letců, tak i setník Robert Ellner, bývalý velitel rakousko-uherské stíhací Flik 56J. Na přelomu roku 1918 a 1919 zastával funkci styčného důstojníka (leteckého referenta) u bojové skupiny plukovníka generálního štábu Františka Schöbla, velitele československých vojsk operujících na Slovensku. Samotný Ellner svoji činnost v této době ve svých vzpomínkách hodnotil krátce: „V prosinci 1918 byl jsem odvelen k velitelství operující skupiny Schöbl na Slovensku a účastnil se postupu až do Košic, zde [jsem] vyhledal a připravil letiště pro jednu letku“.

Od 22.11.1918 do posledního prosincového dne roku 1918 vykonali letci této setniny přinejmenším šest bojových letů. Pro většinu z nich se dochovala hlášení.

První let a tím vůbec první bojový let nového československého vojenského letectva uskutečnili 22.11.1918 pilot štábní šikovatel Josef Novák a pozorovatel poručík Zdenko Kruliš. Novák byl úspěšným pilotem rakousko-uherské Flik 29 na ruské a rumunské frontě a později u Flik 41J na italské frontě, kde létal na stíhacích Albatrosech D.III po boku patrně nejúspěšnějšího rakousko-uherského stíhače a velitele této setniny Hptm. Godwina Brumowského. Český mechanik této setniny František Šimek dokonce tvrdil, že Josef Novák přenechával Brumowskému za úplatu své sestřely. Také pozorovatel Zdenko Kruliš byl veterán rakousko-uherského letectva. Létal na italské, respektive jihotyrolské frontě u Flik 27. Letěli v letounu Hansa-Brandenburg B.I (Fd) 276.11, jedním z letadel získaných v Chebu. Rozkaz zněl: rozhazování letáků v okolí jihovýchodně od Trenčína. Vzlétli v 15 hodin a letěli přes Uherský Brod, Bystřici [zřejmě Bystřice pod Lopeníkem], Trenčín, Szablaho [Soblahov], Hámre, Razvadzy [Rozvadze] a Welcsicy [dnes Chocholná-Velčice]. Přistáli v 16.30 hodin. Zdenko Kruliš po návratu z letu hlásil, že letáky byly shazovány z výše 600 metrů. Počasí bylo slunečné s jasným rozhledem a silnými jihovýchodními větry. Kromě toho „nic zvláštního nepozorováno“.

Hned druhý den 23.11.1918 vzlétla ve stejném letadle posádka pilot šikovatel Karel Hrubín a pozorovatel nadporučík Vojtěch Pašek. Měli za úkol „rozhazování letáků v krajích mezi údolími Váhu a Nitry, jakož i pozorování nepřátelských skupin, oddílů a pohybů v okolí Nytry [Nitry] a Trnové [patrně vrch Tŕňová u Dubnice nad Váhom]“. “Trase letu vedla z letiště Mařatice přes města a vesnice Uherský Brod – Starý Hrozenkov – Trenčín – Teplá [Trenčianska Teplá] – Trenčínské Teplice [Trenčianske Teplice] – obě Poruby [Dolná a Horná Poruba] – Valašská Belá [Valaská Belá] – Lomnica – Uhorská Závada [Závada pod Čiernym vrchom] – Zay Ugrócz [Zayugróc, Uhrovec] – Luttov [Ľutov] – Timorádz [Timoradza] – Bobot. Lehota [Bobotská Lehota] – Dubodjel [Dubodiel] – Aranyosd [Zlatníky] – K. a N. Vendég [Malé Hoste, Velké Hoste] – Libichava – oba Redég [Horný a Dolný Riadok] – Kis Sztricze [Kis-Sztricze, Malé Ostratice] – Ribény [Rybany] – Al. Nasticz [Alsó-Nasticz, Dolné Naštice] – Biskupice [dnes část Bánovců nad Bebravou] – Bán [Bánovce nad Bebravou] – Ozor [patrně Horné Ozorovce, Felsőozor] zpět na základnu. Vzlétli v 10 hodin a přistáli v 12.30 hodin. Nadporučík Pašek po návratu hlásil: „Od Trenčínské Teplice až po Zay Ugrócz házeny letáky pro nedostatek volných obratů a pohybů ve vysokém pohoří s výše cca 1 500 m, od Luttova až po Ban Oroz [sic] s průměrné výše 20 m. Skoro ve všech vesnicích bylo možno pozorovati obyvatelstvo běžící pro padající letáky, částečně též se skrývající do domů. V Bánu pozorována posádka asi 30 – 50 mužů sbíhající se k obraně proti letadlu... Pozorování nepřátelských oddílů v okolí Nytry [sic] a Trnové nebylo možno pro nedostatek benzínu provésti.“

Ve stejný den rozeslalo velitelství československých vojsk na Slovensku všem pozemním jednotkám telegram tohoto znění: „Létadla našeho leteckého oddílu mají znak: bílo-modro-červené kruhy (uvnitř je barva červená. Starý znak černý kříž proniká přes tyto barvy. Proto se upozorňují skupiny, aby na naše létadla nestřílely.“ Denní operační svodka československých vojsk na Slovensku se zmiňovala o tom, že „dnes odpoledne rozhazoval náš letec letáky do údolí Nitry“. V prostoru, nad nímž letci operovali, se odehrály také pozemní boje. Moravská setnina, která byla nasazena v rámci II. skupiny, postoupila do Bánovců nad Bebravou. Z města je ale vytlačil maďarský prapor s šesti kulomety. Čechoslováci museli ustoupit až do šestnáct kilometrů vzdáleného Trenčianského Jastrebie. V sobotu 23.11.1918 si vyměnilo dva telegramy velitelství československých vojsk na Slovensku s pražským vrchním velitelstvím. Týkalo se to letadla, s nímž do Napajedel přiletěl Rudolf Forst. „Zdráhá se létadlo vydati. Létadlo bychom potřebovali pro výzvědné lety na Slovensku, dva aparáty, co máme zde, jsou příliš slabé. Prosím, rozkažte, by nám bylo vydáno pro naše letecké oddělení.“ Vrchní velitelství odpovědělo ještě týž den, že „letadlo... přiděluje leteckému oddělení u jen. Štiky“. Generál Josef Štika velel československým vojskům na Slovensku do 24.11.1918, velení po něm převzal plukovník generálního štábu František Schöbl. Skutečně bylo o co stát, neboť oba letouny Polní letecké setniny 1 typu Hansa-Brandenburg B.I (Fd) a řady 276 poháněl letadlový motor Mercedes o výkonu 74 kW a pocházely od školních jednotek, zatímco Hansa-Brandenburg C.I (U.) 369.178, s nímž přiletěl Rudolf Forst, poháněl letadlový motor Hiero o výkonu 171 kW a byl plně vyzbrojen. Není ani divu, když sloužil u frontové setniny. Přes vyznění telegramu ale bylo toto letadlo zařazeno k bojovým jednotkám až o několik měsíců později.

Počasí přálo letům i 24.11.1918. Ve stejném letadle jako při předchozích letech vzlétl štábní šikovatel Josef Novák s pozorovatelem poručíkem Zdenko Krulišem. Letci dostali přesný rozkaz: „Zjištění nepřátelských batt. [baterií] nalézajících se dle zpráv západně kóty 600 u Žiliny a jihozápadně obce Chlumec [Považský Chlumec, dnes městská část Žiliny], jakož i zákopů táhnoucího se od kóty 632 směrem ku Strážovu [dnes městská část Žiliny]“. Novák s Krulišem vzlétli v 13.30 hodin. Letěli z Mařatic přes Luhačovice a Považskou Bystrici až nad Žilinu. Přistáli po tři a čtvrt hodinách letu, v 16.45 hodin. Jednalo se o zatím vůbec nejdelší let. Zdenko Kruliš neopomněl poznamenat, že „na zpětném letu vytlačeno bylo letadlo silným větrem až na Valašské Meziříčí“. Výsledky leteckého průzkumu se lišily od toho, co hlásily pozemní jednotky: „Udaná místa ohledána zvýše asi 400 m a shledáno následující: Na obou udaných místech neshledány ani stopy po trvalých batteriových posicích. Děla, jakož i provisorní práce pro budoucí posice nebyly konstatovány. Zákop byl pozorován asi 1000 m severně od kóty 632, táhnoucí se v délce asi 100 metrů od západu k východu. Zákop činí starý dojem a shledán prázdným. Jiné okolnosti: na nádraží v Žilině pozorován silný vlakový nákladní materiál, asi 1000 os, většinou uzavřené vagony. Dva stoje pod parou... Ve 2 hod. pozorován silný požár směrem ku Trenčínu“. Situační zpráva pozemních vojsk z následujícího dne oproti tomu uvádí: „Do Žiliny přišlo 1 200 honvédů. Ztěc uteklo 150, poněvadž místo slíbených 30 korun dostali 10 korun denně. Disciplína špatná. V Žilině zůstalo 400 až 600 honvédů, ostatní jsou rozděleni po vesnicích, 6 děl 7,5 cm, 12 strojních pušek [kulometů]. Děla stojí: Budatín hrad ve dvoře 1 dělo, 2 strojní pušky. Strážov... 2 děla. Chlumecký vrch 2 děla. Na kopcích Strážov – Skalica 1 dělo, místo přesně neznámo. Strojní pušky všade při dělech, střílely včera na naše létadlo.“ Hlášení pozemních vojsk také zmiňuje, že českoslovenští letci shazovali nad Žilinou letáky. V leteckém hlášení ovšem poručík Kruliš uvedl, že se nesetkali s žádnou obranou ze země nebo ze vzduchu. Vysvětlení může být více, ale nejspíše maďarští vojáci stříleli natolik nepřesně, že je ze vzduchu letci ani nepostřehli. O shazování letáků se také nezmiňuje. Poručík Kruliš ale k hlášení z 24.11.1918 neopomněl připsat nelichotivé hodnocení: „Létadla typu 276, které zde jsou k disposici, se ku letům výzvědným daného druhu pro slabý motor a nedostatečnou benzinovou nádržku nehodí.“

RČR od 27.11.1918 do 1919.

Čtvrtý bojový let uskutečnila 3.12.1918 posádka pilot šikovatel Karel Hrubín a pozorovatel poručík Zdenko Kruliš opět v letadle Hansa-Brandenburg B.I (Fd) 276.11. Tentokrát měli za úkol rozhazovat letáky v okolí Nitry. Počasí ovšem nebylo těmto záměrům nakloněno. Poručík Kruliš uvedl, že bylo mlhavo, hustě zamračeno s citelným severovýchodním větrem. Tomu odpovídalo i hlášení. Z mařatického letiště vzlétli v 10.30 hodin. Letěli přes obec Hluk nad Nové Město nad Váhom. „Od Bílých Karpat jižně celá krajina v mračném moři. Pro létadlo pohybující se ve výši 2000 m mezi dvěma vrstvami mraků jakýkoliv výhled a orientace znemožněna, proto nastoupena cesta zpět,“ ukončil hlášení poručík Kruliš.

Maďaři stále doufali, že by jim mělo připadnout slovenské území, z jejich pohledu historické Horní Uhry. Ovšem 4.12.1918 odeslal neoficiální československý vyslanec ve Vídni a pozdější ministerský předseda Vlastimil Tusar telegram, v němž sděloval, že s ním hovořil československý vyslanec v Budapešti Milan Hodža. Slovenský politik mu předal zprávu od francouzského velitele dohodových vojsk v Budapešti, že maršál Ferdinand Foch uznal československé vojsko jako součást dohodových vojsk a že má jako takové právo obsadit území Slovenska. Tímto konstatováním padly veškeré maďarské naděje. Boje ale zdaleka ještě neskončily. Tento telegram představoval symbolickou tečku za nejranější fází československo-maďarského konfliktu. Československé vojsko dostalo slovenské území pod kontrolu až 20.1.1919.

Další let podnikli 6.12.1918 pilot šikovatel Karel Hrubín a pozorovatel poručík Josef Hamšík. V hlášení není uvedeno číslo letadla. Rozkaz zněl: „výzvědný a propagační let údolím Váhu přes Žilinu směrem na východ a na jih přes Rajec“. Vzlétli z mařatického letiště v 13.06 hodin. Poručík Hamšík hlásil, že 3 000 letáků shozeno do následujících míst: „Žilina – Straňavé [Stráňavy] – Višňové – Rosina – Bánov [Bánové] – Bičica [Bytčica] – Litava [Lietava] – Lučka [Lietavská Lúčka] – Porubka [Porúbka] – Turo [Turie] – Poluže [Poluvsie?] – Rájecké Teplice [Rajecké Teplice] – Koňska [Konská] – Klačany [Kľače] – Rájec [Rajec]“. Z výšky 2 000 metrů pozorovali nepřátelské vozatajstvo o 120 povozech v Povážské Bystrici a nesouvislé zákopy na vrchu Svätá Helena jižně od tohoto města. Počasí opět nepřálo, což komentoval poručík Hamšík velmi lakonicky: „Pro nízkou mlhu špatně viděti“. Na letišti v Mařaticích přistáli v 15.55 hodin.

Podle souhrnné zprávy o činnosti Polní letecké setniny 1, která ale obsahuje v porovnání s leteckými hlášeními četné chyby, se poslední bojový let v této fázi bojů uskutečnil 31.12.1918. Pilot šikovatel Karel Hrubín a pozorovatel npor. Miloslav Doležel podnikli průzkumný a propagační let nad Bratislavou a okolím. Ve zprávě stojí, že „vzláště [sic] tento stroj byl v silném ohni kulometů a několika záplatami dokazuje trefy“.

RČR od 1919-27.12.1921.

Nucené ukončení bojové činnosti přibližuje neznámý autor souhrnné zprávy o činnosti Polní letecké setniny 1: „Postupem přes Žilinu a Poprad přestala práce letců, ač právě ve východním Slovensku byla práce propagandční [sic] nejvíce zapotřebí, neb právě tu Maďaři rozvíjeli propagandu proti nám. Letecká setnina neměla však pro rychlé přesídlení žádného stanu a byla proto upoutána na svoje stanovisko v Uherském Hradišti. Zřizování dřevěných boud na místě stanů nebylo pro rychlý postup, pro nedostatek materiálu a pracovních sil možné. A lety s [sic] Uherského Hradiště až do Košic a zpět nebylo lze pro dálku a z ohledu na staré slabé stroje provésti. Neradi postrádali jsme práci letců, tím více, že právě v ten čas používali Poláci v severní části a Maďaři v okolí Užhorodu letců k účelům výzvědným a propagandčním [sic], házením pobuřujících letáků. Důležité by bývalo též spojení vzduchem, za prvé jednotlivým skupinám dodávat rozkazy, za druhé spojení se zázemím, které vzláště [sic] s počátku bylo velice špatné. Spojení s Užhorodem na příklad [sic] nebylo s [sic] počátku železnicí vůbec možné, neb železnice vedla za demarkační čarou. Bohužel nebylo toto spojení proveditelné, neb nebyl žádný stan a letecký material. Tím, že Rakousko v nynějším Č.S. státu založilo jen jedinou leteckou stanici v Chebu, dostalo se do našich rukou velice málo leteckého materálu. Veškerý letecký materiál starého Rakouska byl rozdělen v jižních Uhrách a německém Rakousku“.

Z dochovaných depeší je zřejmé, nakolik pozemním velitelům spolupráce s letectvem chyběla. Jeden ze štábních důstojníků skupiny plukovníka Schöbla, patrně samotný letecký referent setník Robert Ellner, vypracoval 7.1.1919 velmi jízlivou zprávu, v níž se odrážela jeho beznaděj: „Při počátku operací na Slovensku byla velitelství brigády přidělena jedna letecká setnina. Při dalším postupu, když bylo upotřebení létadel k propagandě a k spojení prospěšné, nebylo lze letecké setniny užíti, neb jediný stan, který byl k disposici, byl roztrhán, tím muselo přeložení setniny do Popradu odpadnouti. U leteckého sboru bylo několikrát zakročeno, mezi tím jednou i osobně leteckým referentem brigády, však dodnes nebyl žádný stan přidělen. Při postupu zříditi byť i jen dřevěné boudy nebylo pro nedostatek materiálu a pracovních sil možno zříditi. Dne 6. 1. hlásil se nadporučík Braun od leteckého sboru, že je sem přidělen k leteckému referentu [sic]. Nadporučík Braun zaslán byl zpět, jelikož jmenování a k [sic] přidělování důstojníků k velitelství brigády nepřísluší leteckému sboru a jest jen cestou ministerstva národní obrany přípustné. Nadporučík Braun hlásil též, že letecký referent má zříditi na Slovensku tři letiště a vystavět na nich hangáry. Jelikož není žádné písemné plnomoci pro leteckého referenta brigády od ministerstva národní obrany a žádný kredit povolený, jest nemožno referentem tato zařízení provésti. Velitelství brigády má pouze povolení obnosy do pěti tisíc korun likvidovati a s [sic] tohoto obnosu nelze hangár postaviti. Upotřebení létadel při obsazování Slovenska bylo by velice záhodno a jest konečné přidělení dvou stanů plátěných nutné, kterých by se při postupu a v čase, kdy dřevěná bouda (provisorní hangár) není hotov [sic], užívalo. Propagandní [sic] lety a lety výskumné [sic] jest důležito provésti, dosud však velitelství brigády nemělo od letců ničeho.Rozšiřování letáků jest s jistotou a žádanou rychlostí pouze letci možno, neb mužstvo pěšky vyslané letáky rozšiřovat, buď neproniklo, nebo se vrátilo. Polští letci přeletují Karpaty při svých propagandních [sic] a výzkumných [sic] letech do našeho území a velitelství brigády svých letců užíti nemůže, neb je setnina pro nedostatek stanů upoutaná na Uherské Hradiště. Též poštovní spojení létadly mezi Uherským Hradištěm a Košicí [Košicemi] bylo by potřebné. Noviny ku příkladu dochází až čtvrtý den a maďarské noviny, dokud byl průvoz povolen, o dva dny dříve nežli české, tím [čímž] nastává škoda národní a hospodářská. Po obsazení Užhorodu bylo by nejlepší, nejrychlejší a nejjednodušší spojení s Košicí [Košicemi] létadly, neb železnice do Užhorodu vede za demarkační čarou a zbývá tím jen spojení autem nebo povozem. By konečně mohlo býti pracováno létadly, jest příděl dvou stanů plátěných nutný. Veliteství brigády zřídí z vlastních prostředků dvě boudy dřevěné v Košicích, jednu bensinovou [sic] stanici, tj. nouzové letiště v Popradě a benzinovou stanici v Užhorodě pro vlastní spojení. Od leteckého sboru žádané tři letiště z [sic] hangáry postavena nebudou. Je-li postavení tří permanentních letišť v zájmu ministerstva národní obrany, prosím o vydání plné moci pro leteckého referenta brigády, že má právo letiště vyhledati, smlouvy s nájemníky polí uzavříti a vyslati inženýra, který by stavby hangáru jako odborník řídil, neb pro stavbu hangáru u velitelství žádný odborník není...“

V souvislosti s touto zprávou vzneslo velitelství 11.1.1919 také dotaz, kolik mužů a letadel má Polní letecká setnina 1. Odpověď přišla záhy formou telegramu od velitelství skupiny plukovníka Schöbla: „Stav letecké setniny 5 důstojníci – nadporučík [Vojtěch] Pašek, nadporučík [Miloslav] Doležal [Doležel], nadporučík [Jiljí] Svoboda, nadporučík [Vladimír] Braun, poručík [Josef] Hamšík. 141 mužů, 2 letadla, slabá 74 kW, akční radium 250 km. Referent u naší skupiny setník [Robert] Ellner.“

Nedostatek letadel vedl dokonce k tomu, že italský generál Luigi Guiseppe Piccione, jenž do konce května 1919 jako náčelník italské vojenské mise zastával funkci vrchního velitele československých vojsk na Slovensku a měl štáb v Kroměíži, požadoval 11.1.1919, aby byla Polní letecká setnina 1 podřízena přímo jemu, a ne jen skupině plukovníka Schöbla. Vlivem okolností a reorganizace československých vojsk na Slovensku se nakonec události vyvinuly jinak, než předpokládal generál Piccione. Ve čtvrtek 16.1.1919 rozhazovala nad Užhorodem letáky „s pobuřujícím obsahem“ čtyři maďarská letadla. Plukovník Schöbl odeslal na hlavní štáb československé armády telegram, že není v jeho silách takovým letům zabránit a žádal o okamžité odeslání letectva na východní Slovensko. Operační oddělení hlavního štábu se sice 17.1.1919 postavilo za požadavek plukovníka Schöbla, ale velitel Leteckého sboru plukovník Karel Hupner odpověděl 22.1.1919, že den předtím byl do Uherského Hradiště odeslán stan a dvě letadla, ale hlavní štáb rozhodl o nasazení letadel na Těšínsku.

Boj s maďarskými letouny na východním Slovensku zůstal na bedrech pozemních vojsk. Přinejmenším v jednom případě se jim to zdařilo. V pondělí 20.1.1919 se podařilo u Rimavské Soboty sestřelit vojákům československé 6. divize kulometnou palbou maďarský letoun Hansa-Brandenburg C.I (UFAG) 169.210. Posádka pilot četař Kálmán Súták a pozorovatel nadporučík Otto Polnisch vyvázla z nouzového přistání bez zranění. Před zajetím ještě stihli zapálit letadlo, aby ho již nebylo možné opravit. Maďarští letci byli převezeni do zajateckého tábora v Josefově. Sestřel letadla hlásila československá 6. divize. Generál Piccione vyzval hlavní štáb československé armády, aby o události informoval představitele dohodových vojsk v Budapešti francouzského plukovníka Fernanda Vyxe (Vixe) a zakročil u maďarské vlády proti letům přes demarkační čáru. Československý zplnomocněnec v Budapešti Dr. Milan Hodža v podobném duchu varoval maďarské představitele, že takovéto lety nebude československá strana tolerovat a použije proti narušení demarkační čáry jakékoliv prostředky. Letecký sbor ovšem nebyl schopen proti maďarským letadlům zasáhnout. Českoslovenští diplomaté opakovaně zasílali plukovníkovi Vyxovi stížnosti ohledně narušení vzdušného prostoru republiky. Ministr Vavro Šrobár oznamoval 22.2.1919 ministerstvu zahraničních věcí: „Maďarská vojenská létadla často létají nad územím Československé republiky na Slovensku a shazují letáky, ve kterých se bouří proti naší republice a lid se svádí k bolševismu a k nespokojenosti vůbec. Šaryšský [sic] župan [Pavol Fábry] hlásí, že v Prešově v noci z 13. na 14.2.1919 shazovali maďarští vojenští aviatici pobuřující letáky. 18.2.1919 létali nad Bratislavou dvě létadla. V jednom seděli šikovatel Racz a nadporučík Vizkety a v druhém šikovatel Heltevy a nadporučík Ricsdorfer, kteří dle bratislavského maďarského listu Hirado číslo 41 už vícekrát navštívili Bratislavu.“ Ministr Šrobár žádal, aby československá diplomacie zakročila a předala prostřednictvím plukovníka Vyxe protest maďarské vládě. Přinejmenším tři jmenovaní maďarští letci sloužili v rakousko-uherském letectvu. Pilot Fw. Michael Racz sloužil u Flik 34, pozorovatel Oblt. i. d. Res. Emmerich von Vizkety u Flik 36, Flik 39 a Flik 103G a pozorovatel Oblt. i. d. Res. Eduard (Edmund) Rieszdorfer u Flik 52, Flik 69, Flik 62 a Flik 12. Šikovatele Heltevyho nedokážeme zatím ztotožnit, snad by se mohlo jednat o zkomolené jméno rakousko-uherského stíhacího esa Istvána Heftyho.

modrá - proz. dem. čára t. řeč. Clémenceauova z poloviny února 1919

Ministerstvo národní obrany rozhodlo 1.2.1919 o vybudování nové Polní letecké setniny 2 na polním letišti u Velkých Kunčic nad Ostravicí (dnes městská část Ostravy Kunčice), nedaleko od Hrabové, na druhém břehu řeky Ostravice. Jejím velitelem se stal nadporučík Josef Pospíšil, bývalý pozorovatel a později pilot rakousko-uherské Flik 29.

V neděli 2.2.1919 zároveň velení rozhodlo, že Polní letecká setnina 1 bude odeslána do Košic. Ve výzbroji jí zůstal jediný letuschopný letoun Hansa-Brandenburg C.I (Ph) 26.17. S ním také začala svoji činnost na východě Slovenska. Řady leteckých setnin na Těšínsku posílil druhý únorový den letoun Hansa-Brandenburg C.I (Ph) 26.70. Letadla byla rozdělena mezi setniny podle ne příliš jasného klíče. Technický stav letadel a zřejmě i jistá nezkušenost pilotů s pilotováním těchto typů ale měly za příčinu další tenčení stavu.

Již 4.2.1919 poškodil pilot šikovatel Karel Hrubín při přistání na letišti v Hrabové zadní část trupu letadla Hansa-Brandenburg C.I (Ph) 26.70. Letoun musel být odeslán na opravu do leteckých dílen v Olomouci.

Hned následující den přišel Letecký sbor o jediný stíhací letoun. Aviatik D. I 138.14 poškodil důstojnický zástupce Josef Novák při nouzovém přistání u Lipníka nad Bečvou. Urazil podvozek a vrtuli a poškodil střední část trupu a levé spodní křídlo. Letadlo podle nového klíče náleželo Polní letecké setnině 2. Vzhledem k nedůvěře pilotů v tento typ stíhačky se rozhodl Letecký sbor ji již neopravovat. Přestože se počet bojeschopných letadel snížil na jedno jediné. Nadporučík Pospíšil zůstal na letišti u Velkých Kunčic bez letadla.

Ministerstvo národní obrany telegramem sdělovalo, že 11.2.1919 bylo do Moravské Ostravy odesláno letadlo řady 26 spolu s další výzbrojí a výstrojí, kterou požadovala letecká setnina. Další letadlo slibovalo ministerstvo dodat Polní letecké setnině 2 ještě během „tohoto týdne, čímž bylo zřejmě myšleno do neděle 16.2.1919. Oním letadlem řady 26 je nepochybně Hansa-Brandenburg C.I (Ph) 26.64.

S ním totiž podnikla ve středu 5.3.1919 posádka pilot nadporučík Josef Pospíšil a pozorovatel technický důstojník Eduard Novotný průzkumný let podél hranic v prostoru Bohumín – Jablunkov. Jedná se také o jediný takový let, který vykonala Polní letecká setnina 2 v této oblasti.

Boje proti Maďarské republice rad.

Napětí na maďarsko-slovenských hranicích opět vzrostlo se vznikem takzvané Maďarské republiky rad. Ta byla oficiálně vyhlášena 21.3.1919.

Označení maďarských letadel od kdy do kdy?

Až do počátku června 1919 měla pozemní vojska v bojích proti Maďarské republice rad k dispozici pouze Polní leteckou setninu 1 a později Polní leteckou setninu 2. Jejich akce nikdo nekoordinoval, chyběla spolupráce s velením pozemních vojsk i vhodná letadla. Logicky proto nemohli mít letci odpovídající výsledky. Spolu s nedostatečným výcvikem československých pilotů zmínil tyto nedostatky kapitán Georges Marcel Lachman ve zprávě o nasazení letectva z června 1919.

Rozkaz k přeletu do Košic dostala Polní letecká setnina 1 v neděli 2.2.1919. Kdy přesně ale přistál na letišti Barča její jediný letoun, nevíme.

Na konci měsíce, 24.2.1919, nahradil ve funkci velitele této letecké setniny nadporučíka Paška setník Stanislav Novák.

Nová letadla přilétávala na samý východ Slovenska postupně. Jako první přistál v Košicích 27.2.1919 víceúčelový LVG C.VI 4869/18. Oproti letadlům typu Hansa-Brandenburg C.I (Ph) řady 26 se jednalo o kvalitativní skok. Stačí připomenout, že německé letadlo poháněl motor Benz Bz.IV o výkonu 149 kW. Dosahovalo maximální rychlosti 170 km/h, dostoupalo do výšky 6 500 metrů a mělo dolet 400 km. Nevíme, jak se dostalo do výzbroje československého Leteckého sboru. Mohlo se jednat o jedno z ukrajinských letadel, která přelétla na území Československa, ale to jsou čiré domněnky. Jisté je pouze, že bylo vyrobeno v červnu 1918 v továrně v berlínském Joachimstalu v sériové řadě 4750/18 až 4899/18.

V sobotu 8.3.1919 přilétl Hansa-Brandenburg C.I 27.88.

V pátek 14.3.1919 přilétl Hansa-Brandenburg C.I (U) 169. 99. Letadla výrobní série 169 byla vybavena vůbec nejvýkonnějším motorem v typové řadě Hansa-Brandenburg C.I. Byl jím Benz o výkonu 186 kW.

V době vyhlášení Maďarské republiky rad 21.3.1919 měla Polní letecká setnina 1 ve výzbroji čtyři letadla.

29.3.1919 Polní letecká setnina 2 dostala rozkaz, aby se přesunula kvůli hrozbám ze strany Maďarské republiky rad na košické letiště Barča.

16.4.1919 rumunská ofenzíva na Tise a s tím spojené postupné oslabování maďarských pozic na dosavadní dunajské demarkační čáře.

V nepřehledné situaci Rumunsko začalo obsazovat východ Maďarska a i území na jihu Podkarpatské Rusi, které mělo náležet Československu.

Během svého působení v Košicích si mohla Polní letecká setnina 1 zapsat do bojového deníku pouze jeden jediný průzkumný let. Uskutečnili ho 17.4.1919 pilot praporčík Rudolf Forst a pozorovatel nadporučík František Köhler. Trval jednu hodinu čtyřicet minut. Bližší podrobnosti neznáme.

Do bojů s maďarskými jednotkami v prostoru Užhorodu se zapojila pouze Polní letecká setnina 2. Její velitel nadporučík Pospíšil hlásil operační způsobilost 20.4.1919. Měla mít ve výzbroji dvě letadla. Jedno známe, to druhé mohlo být zřejmě ono zmíněné v telegramu z 12.2.1919. Ale stejně tak možné je, že měla ve výzbroji pouze to jediné známé letadlo Hansa-Brandenburg C.I (Ph) 26.64.

Operačně byla setnina podřízena československé 3. divizi s francouzským velením, jejíž jádro tvořili českoslovenští legionáři z Francie, ovšem její pomoc vyžadovala také československá 6. divize s italským velením a legionáři z Itálie. Do kompetenčních sporů zasáhl ministr obrany Václav Klofáč 24.4.1919. Rozhodl, že „letecká setnina nadporučíka Pospíšila podřizuje se... ve všech záležitostech [veliteli 3. divize] generálu [Edmondovi] Hennocque“.

27.4.1919 rozkazem ministra národní obrany Václava Klofáče, který byl v rozporu s příkazem Dohody "nezasahovat", Češi využili rumunské ofenzívy k obsazení severního Maďarska.

Letiště Barča se ukázalo jako nevyhovující a při jarním tání ho částečně zaplavila voda. Setnina proto přeletěla na letiště Mařatice u Uherského Hradiště. Rozkaz vydalo velení 28.4.1919.

Letadla setniny operovala v prostoru mezi městy Putnok a Miskolc na řece Sajó, v údolí řeky Hornád (Hernád) a v prostoru mezi Košicemi a městem Čop. Podrobnosti o jednotlivých letech neznáme. Výjimku tvoří zpráva, kterou vypracoval velitel setniny nadporučík Pospíšil pro tehdejšího velitele Leteckého sboru setníka Karla Hupnera, shodou okolností Pospíšilova bývalého velitele v rakousko-uherské Flik 29. Zmiňoval let 30.4.1919, kdy s letounem Hansa-Brandenburg C.I (Ph) 26.64 vzlétla posádka pilot četař Miloš Šmahel a pozorovatel nadporučík Jiljí Svoboda. Po vzletu z letišt Barča se dostali do husté oblačnosti, v níž se nedokázali zorientovat. Museli se vrátit zpět, ale nedokázali nalézt cestu ani do operační oblasti, ani zpět na letiště. Nouzově přistáli pro nedostatek paliva až u Bardejova, sto kilometrů severně od Košic. Operační oblast přitom ležela jižně od Košic. Nadporučík Pospíšil touto událostí připomínal, že letecká setnina nemá k dispozici povětrnostní (meteorologickou) leteckou službu a tím nutnou předpověď počasí.

Československá 3. divize dokončovala obsazení Podkarpatské Rusi. 6. divize se nacházela těsně před dosažením svého operačního cíle, obsazení linie Jelení kámen (Szarvaskő), Miškovec, Monok, Šarišský potok (Sárospatak), kterého dosáhla 10.5.1919 a čímž tak spočinula v hloubce 45–55 km maďarského území. II. brigáda 2. divize pak za postupně sílícího odporu směřovala k uhelné pánvi Šalgov-Tarjány (Salgótarjánu).

Zpočátku relativně snadný postup čs. vojsk se však s ohledem na mezitím uzavřené příměří mezi Rumunským královstvím a tehdy již bolševickou Maďarskou republikou rad (2.5.1919) začal komplikovat. Rozvázání rukou umožnilo Maďarům postupně soustředit hlavní síly na severní frontě proti čs. jednotkám.

Nově příchozí maďarské jednotky následně zcela zvrátily situaci na bojišti. Ztracen byl Miškovec, přilehlé oblasti Šalgov-Tarjány aj.

4.5.1919 se Polní letecká setnina 1 přesunula do Pezinku.

Letectvo Maďarské republiky rad se skládalo na počátku dubna 1919 z devíti leteckých setnin (repülőszázad, později přejmenované na rudé letecké setniny – vörös repülőszázad). Tři z nich měly základny v Budapešti a okolí – 2. vörös repülőszázad na letišti Albertfalva, 3. vörös repülőszázad na letišti Rákos, 8. vörös repülőszázad na letišti Mátyásföld a 9. vörös repülőszázad na letišti Csepel. Nedaleko od hranic se Slovenskem byla umístěna pouze 4. vörös repülőszázadv Győru. Ostatní se nacházely na základnách v Kaposváru, Szegedu, Kecskemétu, Békecsabě a Debrecenu. Část z nich se zapojila do bojů nad územím Slovenska.

Proti československým letcům a pozemním jednotkám operovala v květnu 1919 z letiště Mezőtárkány stíhací 8. vörös repülőszázad. Jejím velitelem se stal Laszló Háry, ostřílený veterán světové války a bývalý velitel rakousko-uherské Flik 42J. Po jeho boku bojovali další zkušení maďarští letci, bývalí příslušníci císařského a královského letectva jako István Féjes (16 potvrzených sestřelů), bratislavský rodák Frigyes Hefty (5 potvrzených sestřelů), Sándor Kasza (6 potvrzených sestřelů), János Riszticz (7 potvrzených sestřelů), Nándor Udvardy (8 potvrzených sestřelů) a další. Jednotka byla vyzbrojena stíhacími letouny typu Aviatik D.I, Fokker D.VI a Fokker D.VII.

V řadách Polní letecké setniny 2 žádné oficiální letecké eso nesloužilo. Bojovými zkušenostmi se mohl maďarským pilotům vyrovnat pouze velitel setniny nadporučík Josef Pospíšil. Tento důstojník sloužil od června 1916 až do listopadu 1917 jako pozorovatel u rakousko-uherské Flik 29 na haličské a později rumunské frontě. Přímo u této frontové jednotky se naučil také létat. Jako pilot dvoumístného letounu měl potvrzeno jedno vzdušné vítězství nad rumunským letadlem 13.12.1916. Maďarští a českoslovenští letci se ve vzduchu prakticky nepotkávali.

V české historické literatuře se občas vyskytuje zmínka, že nadporučík Pospíšil dosáhl vítězství nad maďarským stíhacím letadlem typu Fokker D.VII, respektive ho přinutil k nouzovému přistání. Archivní materiály ale toto pozdější tvrzení nedokazují. Zmínka o vítězství je v kronice Leteckého pluku 1 (Leteckého sboru). Autor tohoto zápisu nadporučík Vladimír Braun ale zjevně s odstupem času spojil dvě události. V úterý 13.5.1919 nouzově přistál u Pinciné u Lučence maďarský pilot s letadlem Fokker D.VII, sériové číslo 3867. Pilotoval ho István Féjes, letecké eso a trojnásobný držitel vysokého rakousko-uherského vyznamenání, Zlaté medaile za statečnost (goldenes Tapferkeitsmedaille). Féjes z místa nouzového přistání uprchl a podařilo se mu vyhýbat zajetí až do večera. Oficiální maďarský důvod ztráty je, že při náletu na pancéřový vlak se porouchala synchronizace kulometů a střelba z nich ustřelila stíhačce vrtuli. Tato verze událostí bude asi nejblíže pravdě. Československé prameny sice uvádějí, že letadlo bylo sestřeleno pozemní palbou, ovšem tento důvod bude méně pravděpodobným. Co se týče možného vzdušného vítězství, to není nikde v pramenech, kromě kroniky Leteckého pluku 1, zmíněno. Dokonce neznáme ani jeden bojový let, který by vykonali letci Polní letecké setniny 2 13.5.1919. Jak také víme, operační oblast této setniny ležela jižně a východně od Košic, kdežto místo nouzového přistání se nachází přibližně 150 kilometrů jihozápadně od Košic. Nadporučík Braun s velmi vysokou pravděpodobností spojil tuto událost s operačním letem 25.5.1919, kdy se podařilo nadporučíkovi Pospíšilovi ubránit maďarské stíhačce. Vladimír Braun seděl v letadle spolu s ním, což ještě umocňuje otazníky nad jeho tvrzením o sestřelu. O tomto letu se ještě zmíníme. Můžeme pouze dodat, že Fejésovu stíhačku bylo možné opravit a sloužila v československém letectvu jako jedno z mála letadel tohoto typu až do ledna 1925.

Už s československým označení.

Českoslovenští letci byli především nasazeni do bojů o město Miskolc, které také Čechoslováci nakrátko obsadili. V oblasti operovali také stíhači z 8. rudé letecké setniny. Na letišti Mezőtárkány měla základnu také 7. rudá letecká setnina, která plnila především průzkumné úkoly.

V posledních květnových dnech a v první červnový den uskutečnili letci Polní letecké setniny 2 pouhé čtyři bojové lety. Hned při prvním letu 23.5.1919 ztratila setnina nad Miskolcem letadlo. Pilot šikovatel Oskar Výtržný a pozorovatel nadporučík Jiljí Svoboda vzlétli v letadle Hansa-Brandenburg C.I (Ph.) 27.61. Měli za úkol bombardovat maďarský pancéřový vlak u Miskolce. Při náletu ovšem protiletadlová palba letadlo těžce poškodila. Letcům se sice podařilo přelétnout linii fronty, ovšem za ní se zřítili. Oba utrpěli těžká zranění. Letadlo nebylo možné opravit a bylo vyřazeno za stavu Leteckého sboru. Pro pilota to dokonce byl první a také jediný bojový let.

V neděli 25.5.1919 vzlétli z letiště Barča nadporučík Josef Pospíšil s pozorovatelem nadporučíkem Vladimírem Braunem. Pospíšil pilotoval Hansa-Brandenburg C.I (Ph.) 27.19. Nad Miskolcem je měl napadnout maďarský stíhač, který pilotoval „aparát typu Phoenix“. Kulometná dávka prostřelila trup. Nadporučík Braun palbu opětoval a útok odrazil. Měl použít fosforové střely, které byly zakázané petrohradskou deklarací. Pokud budeme předpokládat příslušnost letadla k 8. rudé letecké setnině, neuděláme zřejmě chybu. Tato setnina měla k 28.4.1919 ve výzbroji vedle stíhacích letadel typu Fokker D.VI a Fokker D.VII i stíhačky Aviatik D.I (Mág.) 92.120 a 92.129 a Aviatik D.I (Ll.) 348.42. Podle zprávy z 6.6.1919 ale již byla vyzbrojena pouze stíhacími letadly Fokker D.VI a Fokker D.VII. Potvrdit příslušnost maďarského letadla k této setnině s naprostou jistotou nemůžeme.

Přes ztrátu jednoho letadla se 27.5.1919 stav letadel v Polní letecké setnině 2 opět vyšplhal na čtyři stroje. Posila přišla z nečekané strany.

V té době se totiž začala rozpadat samostatná Ukrajinská lidová republika. Na letišti v Užhorodě přistál v letadle Lloyd C.V 46.34 četař Ivan Žarskij, pilot ukrajinské 1. polní (průzkumné) setniny (1-я полевая сотня). Pilota i letadlo velení československé 3. divize předalo Polní letecké setnině 2. Žarskij letoun přelétl na letiště Barča.

Ve stejný den v Užhorodu přistál i další pilot této ukrajinské letecké setniny, bývalé rakousko-uherské letecké eso Franz Rudorfer (11 potvrzených vítězství), se stíhacím Nieuportem. Rudorfer bojoval v ukrajinském letectvu jako nájemný pilot. Bližší označení typu ani nebylo možné, neboť, jak později zjistili českoslovenští mechanici, „drak pozůstává ze součástek několika typů Nieuport, číslo 3598 nesly pouze nosné plochy“. Dobová hlášení nezmiňují, že by Polní letecké setnina 2 použila tuto stíhačku bojově. Je třeba zmínit, že ani jedno z ukrajinských letadel nebylo v odpovídajícím technickém stavu.

28.5.1919 u obce Fél, dnes Tomášov, nouzové přistání letounu Hansa-Brandenburg C.I 169.99 od Polní letecké setniny 1. Posádka čet. Ludvík Pravda a npor. Miloslav Doležel přežila. Letoun zničen.

Stav maďarských leteckých setnin k 28.5.1919. MAPA.

V pátek 30.5.1919 vzlétla posádka pilot četař Miloš Šmahel a pozorovatel nadporučík Vladimír Braun k jedinému známému bombardovacímu letu. Šmahel pilotoval Hansa-Brandenburg C.I (Ph.) 27.19. Měli za úkol bombardovat Miskolc, který znovu dobyla před několika dny maďarská vojska. Rozkaz splnili. Po návratu hlásili, že ve vzduchu uviděli trojici maďarských letounů typu UFAG. Protivníci si jich ale zřejmě vůbec nevšimli, takže k vzdušnému souboji nedošlo. Při přistání kvůli rozmoklé ploše letiště Barča ale četař Šmahel letadlo převrátil. Stav letadel u setniny se opět snížil na tři, pokud nepočítáme stíhací Nieuport, neboť Hansa-Brandenburg C.I (Ph.) 27.19 musel být odeslán do opravy.

Do konce května byla čs. vojska vypuzena prakticky z celého dosud obsazeného území zpět na demarkační čáru a mělo být hůř.

Protože československá armáda překročila demarkační čáru s Maďarskem, Maďarsko dostalo záminku k ofenzivě. Ve dnech 1. a 2.6.1919 maďarské vojsko obsadilo Nové Zámky a Levice.

Maďarští piloti zřejmě byli příslušníci 7. vörös repülőszázad. Ta přeletěla během května 1919 z letiště Mátyásföld na letiště Mezőtárkány a na konci května přelétla na letiště Onga u Miskolce. Odtud byla ale stažena již 3.6.1919 zpět na letiště Mátyásföld. Důvodem byly velké ztráty i skutečnost, že setnina bojovala jak proti československým, tak rumunským vojskům. Během svého nasazení z letiště Onga přišla o pět pilotů a pozorovatelů. Dva z nich přišli o život. Jednalo se jak o bojové, tak nebojové ztráty. Například velitel setniny nadporučík Mátyást Bernárd měl být těžce zraněn při útoku na československý pancéřový vlak. Útok na obrněný vlak v Košicích zmiňuje také další příslušník této setniny nadporučík Sándor Neogrády. Dochovaná hlášení potvrzují po třech bojových letech 29.5.1919 a 1.6.1919. K prvně zmiňovanému datu měla tato setnina tři letadla typu Hansa-Brandenburg C.I a k 9.6.1919 žádné letadlo tohoto typu, pouze jeden UFAG C.I 161.192 v opravě.

Poslední bojový let Polní letecké setniny 2 z letiště Barča v tomto období vykonal četař Ivan Žarskij spolu s pozorovatelem poručíkem Josefem Novákem v letounu Lloyd C.V. Také on se setkal ve vzduchu s maďarským letounem typu UFAG. Maďarskému pilotovi unikl. Nebylo to ovšem kvůli vyšší rychlosti, jak uvádějí někteří autoři. Maximální rychlost letadla Lloyd C.V totiž byla 170 km/h, zatímco u letadla UFAG C.I výrobní řady 161 o deset kilometrů za hodinu vyšší. Podle poválečeské zprávy nadporučíka Brauna to také nebyl Žarského jediný bojový let v řadách Polní letecké setniny 2, neboť měl podniknout ještě další dva.

Velení stáhlo Polní letecké setniny 2 do zázemí 3.6.1919. Cílovou stanicí bylo letiště Mařatice u Uherského Hradiště. Ve stejné době naopak vyslalo maďarské rudé letectvo letadla na letiště Onga u Miskolce. Třetí červnový den tam přeletěla 6. vörös repülőszázad a 8. vörös repülőszázad. Zatímco 8. vörös repülőszázad letiště opustila již 14.6.1919 a přelétla na letiště Győr, kde posílila 4. vörös repülőszázad v boji proti československým a francouzským letcům, letci 6. vörös repülőszázad z tohoto letiště létali až do konce července 1919. Musíme také zmínit činnost 6. vörös repülőszázad z letiště Győr na konci května 1919. Ve vzduchu neměla žádného protivníka, neboť v oblasti mezi Komárnem a Bratislavou československá letadla neoperovala. Sami maďarští letci hlásili, že kromě průzkumných a propagačních letů a útoků na pozemní jednotky nemohli stíhačky jinak využít. Z této doby máme zprávy o několika bojových letech nad územím Slovenska. MAPA.

V úterý 20.5.1919 operoval ve stíhacím letounu Aviatik D.I (Mág.) 92.122 nad Galantou a okolím Péter Bráth. Z letiště Barča vzlétl v 9.55 hodin a opět na něm přistál v 10.35 hodin. (?)

Stejný den létal József Schwarz v prostoru Komárno – Nové Zámky ve stíhacím letadle Aviatik D.I (Mág.) 92.127.

V prostoru Komárno – Bratislava létali 21.5.1919 István Schnepf, 22.5.1919 velitel této setniny György Endresz a József Kretz a 29. a 31.5.1919 v obou případech István Schnepf. K 1.6.1919 měla tato setnina ve výzbroji stíhací letadla Aviatik D.I (Mág.) 92.122, 92.127 a 92.133 a Aviatik D.I (Ll.) 348.45. Stažení Polní letecké setniny 2 z frontové linie bylo symbolickou tečkou za prvními boji nového československého vojenského letectva, přestože vojenské operace na Slovensku ještě neustaly. Obě setniny se na frontu v červnu a červenci vrátily.

4.6.1919 z Prahy-Kbel přeletěl do Bratislavy-Vajnor velitel Escadrille Bré.590 Georges Marcel Lachmann na letounu SPAD S.XIII.

6.6.1919 maďarské vojsko obsadilo obsadilo Košice.

Ovšem od 6.6.1919 se do bojů na Slovensku zapojila i francouzská letka Escadrille Bré.590 pod velením francouzského leteckého esa kapitána Georgese Marcela Lachmana. Vyzbrojena byla víceúčelovými letouny typu Breguet XIV a dvěma stíhacími letadly Spad S.XIII. Obě rudé letecké setniny na letišti Győr rázem dostaly tvrdého protivníka. Maďarské letectvo, které mělo dosud převahu, ji ztratilo.

Nejdříve zřídili pomocné letiště u obce Horný Bar (maďarsky Fölbar) na Žitném ostrově a v Nitře, kde byly umístěny sklady paliva a pum.

6.6.1919 přeletělo do Bratislavy-Vajnor pětice letounů Breguet XIVA.2, které později doplnily letouny Salmson 2A.2.

6.6.1919 z Nitry na lietadle Breguet Bre. XIV A. 2 francúzsky pilot René Gaston Roussin vykonal prieskumný let na zistenie situácie v okolí Lučenca.

Boje začaly hned od 7.6.1919. Francouzi vůbec nepočítali s tím, že boje budou nejen urputné, nýbrž i značně obtížné, zejména po technické stránce bombového provedení. S escadrillou Bré.590 vyzbrojenou letouny Bréguet Bré XIV. A.2 a SPAD S.XIII. C.1. se Bedřich Starý zúčastnil úspěšných bojových operací jako stíhací i bombardovací pilot proti maďarským bolševikům. Startoval nejen na průzkumné lety s pozorovatelem por. let. J. Hamšíkem, ale hlavně se oba museli připravit na plnění bombardovacích úkolů, na které dvousedadlová letadla Breguet nebyla připravená (francouzské držáky na pumy neodpovídaly typům rakouských pum). Letci museli pumy, vážící 15-20 kg, naložit pod sedadlo pozorovatele, pak velmi opatrně odstartovat a vzlétnout, ve vzduchu podobně opatrně manévrovat, zvláště když pozorovatel pumy zaměřoval, odjišťoval a ručně házel na cíl. Je pochopitelné, že za těchto okolností byl letoun doslova létající rakví, zejména po zásahu protiletadlového dělostřelectva nebo po přímém střetu v leteckém souboji s nepřítelem.

Bréguet XIVA.2.

Právě při těchto náročných operacích se vyznamenal pilot npor. B. Starý s por. J. Hamšíkem, když na železniční trati Nové Zámky - Nana - Levice s plným zásahem bombardovali obrněný vlak. Po průzkumu nádraží bylo zjištěno, že se tam shromažďují nepřátelské maďarské oddíly, chráněné obrněným vlakem. Byl vydán rozkaz k útoku přímo na nádraží či dostihnout vlak na trati a zamezit mu v jízdě. Starý s Hamšíkem vzlétli a uviděli ještě stát vlak ve stanici, která byla před možným leteckým náletem střežena kulomety a děly. Starý s letounem slétl až na 250 metrů nad zemí, Hamšík zacílil a začal shazovat pumy. První ještě nezasáhla cíl, druhá perfektně udeřila na vlak, zničila jej a rozmetala kolejiště i nádraží. Maďarské bolševické oddíly se již nezmohly na žádnou akci, a nedaleko útočící čsl. armáda měla po tomto leteckém útoku záhy situaci plně pod kontrolou. Za tento vynikající letecký čin obdrželi oba čeští letci zvláštní armádní pochvalu od velitele čsl. armády bojující na Slovensku, francouzského generalissima a velitele čsl. branné moci Maurice C. J. Pellého.

7.6.1919 maďarské vojsko v prostoru Zvolena dosáhlo území u řeky Hron.

10.6.1919 o 16.00 hod. lietadlo maďarskej Červenej armády, dva krát nadletelo nad železničnú stanicu (kterou?) a zhodilo niekoľko bômb. Netrafili sa presne, takže nespôsobili veľké materiálne škody. Smutné je, že bomba zabila mladé dievča - Karolínu Dobrotkovú, ktorá vedľa plota železničnej stanice pásla kozy.

Do 10.6.1919 maďarské vojsko proniklo až do Bardějova.

Sestava pilotů: Starý - Hamšík dokázala znovu odvahu, když obdržela rozkaz k bombardování Levice. Tentokráte vše mohlo skončit tragicky, když Hamšík se na sedadle vzadu poněkud posunul, kolenem zavadil lehce o vypínací páku magnetů, čímž ze čtyř magnetů motoru zůstal v činnosti pouze jeden. Letadlo se stalo neovladatelné, klesalo a bombometčíkovi nezbylo, než se zbavit pumového nákladu a čekat na pilotovo umění. V poslední chvíli si npor. Starý všimnul, že páka magnetu je posunuta o jeden stupeň. Bleskurychle zasáhl, letoun nabral výšku a posléze hladce přistál, aniž letoun poškodil. V dané chvíli to byl stejný úspěch, jako ten předchozí, protože ztráta letounu byla pro čsl. letectvo v těchto letech nenahraditelná.

Do poloviny června 1919 maďarská armáda obsadila víc než dvě pětiny Slovenska.

Ve dnech 10.-13.6.1919 proběhla bitva o Zvolen, maďarská armáda byla odražena a československé jednotky přešly do útoku.

12.6.1919 z Prahy-Kbel přilétly první dva letouny Salmson 2A2.

12.6.1919 byla na mírové konferenci v Paříži stanovena konečná československo–maďarská hranice, jejíž vymezení pak bylo zahrnuto i do článku 27 Trianonské smlouvy.

13.6.1919 nálet na železniční stanici Parkan (dnešní Štúrovo), osádka Starý - Hamšík zde měla jednou pumou zasáhnout maďarský obrněný vlak.

Na Spiši vnikla na československé území polská armáda. V druhém červnovém týdnu roku 1919 přepadla Tatranskou Lomnici, což byl pokus o rozdělení československé armádu na dvě části.

14.6.1919 József Mátyásffy (ex Oblt. Fp. Josef Kretz od Flik 9J) od 4. vörös repuloszázad odstartoval na stroji Aviatik Berg D.I (Lo.) 348.46 proti letounu, který bombardoval jeho letiště Györ, svedl s ním souboj a po návratu hlásil, že soupeř po krátkém utkání klouzal na druhou stranu Dunaje. Breguet XIVA.2 se lehce poškozený vrátil na své polní letiště. Francouzsko-česká posádka Sous-Lietenant François Fogues a setník Robert Ellner (ex Flek 5) vyvázla bez zranění.

Pravděpodobně někdy na přelomu 23. a 24 týdne (14. - 17. červen?) došlo k sestavení a následnému vypravení detašmánu bojeschopných letadel Polní letecké setniny 2, jenž po přeletu z Mařatic do Spišské Nové Vsi, měl být k přímé dispozici generálu Hennocqueovi, respektive velitelství Východní skupiny čs. vojsk, momentálně zde sídlícímu. Zdroj.

16.6.1919 byla v Prešově za přítomnosti Bély Kuna vyhlášena komunistická Slovenská republika rad, což se po předchozím vyhlášení košické Slovenské ľudové republiky (Východoslovenské republiky) vykládalo jako další pokus o rozdělení Slováků.

Intenzivní nasazení eskadry vyvrcholilo při podpoře postupu československé 2. a 7. pěší divize ve dnech 16. a 17.6.1919 sérií útoků na levické nádraží, kde Maďaři vykládali posily.

Nedlouho po svém záletu, dne 18.6.1919, vzlétl z mařatického letiště Hansa-Brandenburg C.I (U) 369.178 (šikovatel Karel Janhuber, nadporučík Vojtěch Pašek) načež nabral jihovýchodní kurz. Nad slovenskými Lužany pak točil na Spišskou Novou Ves, kde také za nějaký čas přistál. Kromě pošty a snad i 20 milionů korun, se na palubu letounu ještě vměstnal fr. major Adolf Morstad, důstojník štábu velitele Východní skupiny. Po té letoun opět vzlétl a zamířil východním směrem na Užhorod. Vzhledem k tomu, že v té době byly Košice v maďarských rukách, probíhala část letu nad bolševiky obsazeném území. Do toho přišla bouře s kroupami, „a co čert nechtěl“, i porucha motoru. Po přistání na „horké půdě“ a bleskurychlé opravě byl však velký branďák opět ve vzduchu, přičemž zbývající část letu proběhla již bez větších komplikací. V Užhorodu mj. došlo k informování velitele 3. čs. divize, fr. generála Felixe Alexise Destremeaua, prostřednictvím majora Morstada, o záměru velitele Východní skupiny dobýt na Maďarech zpět Košice a zároveň k výzvě koordinovaného útoku z východu. Při zpátečním letu, opět se dvěma pasažéry, stihl nadporučík Pašek ještě provést průzkum, jehož výsledky byly po přistání ve Spišské Nové Vsi neprodleně telegrafovány do Užhorodu. Na závěr této záležitosti lze snad jen dodat, že pro nastalé příměří k dobytí Košic již nedošlo a že za výše uvedený let byla celá posádka Velkého Bránďáku (U) 369.178 dekorována Československým válečným křížem. Zdroj.

Spolu s dalšími příslušníky eskadry se poručík Hamšík dne 19.6.1919 dočkal pochvalné citace v rozkaze „Velitelsví Západní slovenské skupiny“ (praxe „citací“ odpovídala francouzským zvyklostem – operace na Slovensku řídil francouzský generál Mittelhauser se svým štábem).

20.6.1919 se však nad Spišskou Novou Vsí prohnala silná bouře, jejímuž řádění podlehl polní stanový hangár a v něm i zaparkovaná letadla Polní letecké setniny 2. Přestože poškození avionů nebyla fatálního charakteru, válka s Maďary pro „druhou polní“ tímto prakticky skončila.

Po 20.6.1919 podnikl poručík Hamšík několik bojových letů s francouzským pilotem Lt. Josephem Pouliquenem.

22.6.1919 po skončení bojů, bylo rozhodnuto, aby francouzská setnina Escadrille Bré.590 na Slovensku ještě nějaký čas zůstala.

Poslední bombardovací nálety podnikla letadla Polní letecké setniny 1 a francouzské letky Escadrille Bré.590 v pondělí 23.6.1919.

Po zbytek června a v červenci 1919 se již jednalo pouze o průzkumné lety. Francouzská letadla uskutečnila v červnu 1919 dva spojovací lety, dvacet šest letů průzkumných a čtyřicet letů bombardovacích a československá letadla Polní letecké setniny 1 několik letů průzkumných a dvanáct letů bombardovacích.

24.6.1919 nastalo definitivní příměří.

Od 28.6.1919 již eskadrila jen sledovala stahování maďarských oddílů.

Od 1.9.1938 dostala všechna maďarská vojenská letadla znaky Magyar Királyi Honvéd Légierö ( MKHL). Tyto znaky sestávaly z ležatých štíhlých trojúhelníků v maďarských barvách – červené, bílé a zelené (červená vně, zelená uvnitř. Tyto znaky již byly použity na konci roku 1918, po rozpadu rakousko- uherského mocnářství. Poměr délky k šířce těchto trojúhelníků byl 2:1. Znaky byly umístěny na obou površích křídel, blízko k jejich špičkám (1/7 rozpětí) a uprostřed směrovky, špičkou dopředu. Civilní registrace a jednotlivá písmena byly nahrazeny vojenským kódem, který sestával z písmene určujícího použití letounu a jeho sériového čísla.

Vojenské kluzáky neměly přiděleno kódové číslo a používaly jen trojmístné registrační číslo. Experimentální letouny měly nekonveční označení sestávající ze dvou písmen a dvou číslic. Vojenská letadla, která ještě nebyla kamuflována, byla natřena typickou kamufláží tmavě zelené, tmavě hnědé a středně hnědé barvy. Spodní plochy byly natřeny světle modrou. Všechny letky měly také polooficiální znaky a jména.

---------- Prezident Beneš kapituloval před nacisty 30.9.1938 ----------

25.10.1938 byl sestřelen letoun Letov Š.328 československých letců Jána Kella a Jaromíra Šotoly. K tomuto leteckému incidentu mezi československými a maďarskými letci došlo nad obcí Hodžovo (od roku 1950 Lipové). Toho dne Maďaři vyslali nad československé území třímotorový Junkers Ju 52, kterého kryli dvě maďarské stíhačky italské výroby Fiat CR.32. Třímotorový junkers byl oficiálně pronajat soukromou společností na snímkování povodí Dunaje, ale ve skutečnosti měl na palubě plno štvavých letáků s protičeskoslovenskými texty. Maďarská strana později tvrdila, že se jejich letadla dostala nad československé území omylem, ale to byla lež. Jelikož jejich letadla už byli nad okresem Komárno a letci museli dost dobře vidět, že přeletěli Dunaj a jsou zhruba 10 km nad cizím územím, takže nemohlo jít tedy o náhodnou ztrátu orientace. Nad obcí Hodžovo však maďarští stíhači objevili československý Š.328.237 od Polní letky 10, který právě fotografoval obec Zemianská Olča. Pilotoval ho desátník Ján Kello, který měl 21 let a na místě pozorovatele byl Jaromír Šotola (hodnost měl asi četař aspirant). Když se otáčeli nad Velkým Mederem, tak Maďaři tento nic netušící šmolík bez varování napadli. Pilot Lászlo Pongrácz vystřelil 3 dávky. Po první dávce byla na Š.328 prostřelena levá strana nosných ploch a spádová palivová nádrž a pravděpodobně byl už touto první salvou Jaromír Šotola zabit. Ján Kello s hořícím Letovem nouzově přistál u obce Bodza. Při dopadu na zem byl vymrštěn ze sedačky a vyvázl pouze jenom s lehkými zraněními. Mrtvý pozorovatel zůstal v hořících troskách.

, Ihned po incidentu byla vytvořena vyšetřovací komise. Maďaři tvrdili, že se jejich stíhači domnívali, že na Junkers 52 chce československý letoun zaútočit. Jaromír Šotola je označován za první leteckou obět druhé světové války. Ta sice vypukla později, ale vzhledem k tehdejším událostem se to tak bere.

Po tzv. viedenskej arbitráži v novembri 1938., .

Ve Zprávě MNO hlavního štábu pro parlament z 29.11.1938 je stav letišť v ČSR. Letiště hotová v odstoupeném území - Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Cheb, Česká Kamenice, Břeclav, Chyše, Stříbro, Dobřany, Liberec, Moravská Třebová, Studénka, Litovel, Přáslavice, Rimavská Sobota, Lučenec, Košice a Užhorod.

Podzimní zábor československého pohraničí Německem, Polskem a Maďarskem byl pro naši leteckou dopravu tragický. Československo přišlo o státní civilní letiště Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Liberec, Břeclav, Košice a Užhorod. Podrobnosti. 

14.3.1939 maďarský útok na Podkarpatskou Rus.

Chust byl posledními obránci před Maďarskou armádou opuštěn až odpoledne 16.3.1939, bezmála po dvou dnech obranných a ústupových bojů. Zadní voj ústupové kolony kryli veteráni od Nižných Verecek, tankisté 2. předzvědného oddílu, jejichž kulometná palba držela dotírající Maďary v dostatečné vzdálenosti od konvoje, kde byly i ženy a děti. Ze vzduchu kryl naše vojáky poslední čs. vojenský letoun v oblasti, Š.328, s pilotem desátníkem aspirantem Jiřím Mikuleckým a pozorovatelem npor. Václavem Pálkou. Druhý stroj této letky byl totiž už první den bojů odeslán s hlášením na Slovensko a už se nevrátil. Odtržení Slovenska a špatné počasí také zabránily příletu leteckých posil z letiště Spišská Nová Ves.

Pozdě večer 16.3.1939 přešli poslední českoslovenští vojáci pod vedením npor. Štětky (padl v listopadu 1944 u města Dunkerque) hraniční most přes Tisu v Ťačevo a druhý den, 17.3.1939, předal jejich velitel zástupcům rumunské armády 14 obrněných vozidel i se zbraněmi. Ten den také naposledy odstartoval z letiště Š.328, přelétl nad posledními ustupujícími vojáky na hraničním mostě přes Tisu u Sighetu Marmatiei a přistál na prvním poli, kde bylo letadlo zabaveno a posádka internována. Historie.

23. až 31.3.1939 Malá válka.

Malá válka, což byl Slovensko-maďarský konflikt, který se odehrál 23. až 31.3.1939. Maďaři tehdy posilněni svým úspěchem zaútočili proti novému sousedovi z již okupované Podkarpatské Rusi, ze které musela ustoupit původně Československá armáda.V tomto konfliktu se bojovalo i ve vzduchu a pro nové slovenské letectvo tento konflikt moc dobře nedopadl. Tíhu těchto bojů nesla Letka 45 a Letka 49 vyzbrojena 20 letouny B.534 a Letkou 12 s 20 pozorovacími a bombardovacími Š.328. Je třeba říct, že tyto letky musely být doplněny piloty z ostatních letek na Slovensku, jelikož když se rozpadla republika a čeští piloti odešli, zůstalo u těchto letek zhruba 6 pilotů na každou letku. Letka 45 a Letka 49 byly posíleny piloty z Letky 37, Letky 38 a Letky 39 z Piešťan a Letka 12 byla posílena piloty a pozorovateli z Letky 15 ze Žiliny. Tyto letky byly dislokovány na letišti ve Spišské Nové Vsi.

22.3.1939

22.3.1939 v 7 hodin por. Wágner a por. Slodička vykonal prieskumný let s Š.328. Prieskum bol zameraný na južnú hranicu (priestor Rimavská Sobota – Kostoľany nad Hornádom) odkiaľ sa očakával útok. Nepriateľská aktivita však zistená nebola.

23.3.1939

23.3.1939 ráno v 9 hodin bol vykonaný letecký prieskum. Tentoraz v oblasti južne od Košíc tromi lietadlami B.534 z Letky 49. Opäť s negatívnym výsledkom. Tieto dva vykonané prieskumy ešte neboli koordinované s veliteľstvom VI. zboru.

Maďarské jednotky zatiaľ rýchlo postupovali do vnútrozemia. 23.3.1939 o 9.50 hod. ráno už boli iba 7 km od Sobraniec. Odpor slovenských síl bol zatiaľ nesústredený a slabý. Veliteľstvo VI. zboru nariadilo cielený vzdušný prieskum priestoru, kde bol hlavný nápor nepriateľských síl. V tento deň už bola aktivita slovenského letectva oveľa väčšia.

O 9.00 hod. odštartoval do priestoru Ulič – Kolbasov – Starina trojčlenný roj B.534 Letky 45. Prieskum zistil intenzívnu nepriateľskú činnosť.

O 13.00 hod. vzlietol trojčlenný roj Š.328 Letky 12, ktorý mal za úlohu prieskum a napadnutie nepriateľských vojsk v priestore Ulič – Ubľa – Veľký Bereznyj. Stanovenú úlohu sa nepodarilo splniť, pretože v okolí Ubľe, kde zistili pohyb vojsk, bola hustá hmla a posádke veliteľského lietadla (pilot: por. let. F. Wágner, pozorovateľ: por. let. J. Šimko) sa nepodarilo jednoznačne identifikovať nepriateľské jednotky. O 15.28 hod. celý roj pristál aj s nákladom bômb na letisku Spišská Nová Ves. Neskôr sa zistilo, že jednotky, ktoré nebolo možné jednoznačne identifikovať, boli útvary maďarskej 9. samostatnej pešej brigády postupujúcej z Ubľe na Kolonicu.

O 13.14 hod. vzlietol trojčlenný roj B.534 Letky 49 s podobnou úlohou ako predošlý do priestoru Kolbasov – Ulič. Na železničnej stanici v Uliči zastihli jednotky 9. samostatnej a 1. jazdeckej brigády vykladať delá a materiál. Následný okamžitý letecký útok bol veľmi úspešný. 

O 15.00 hod. bol do tohto istého priestoru vyslaný ďalší trojčlenný roj B.534, ktorý po prílete na miesto zistil nepriateľské vozidlá aj kanóny pristavené pri stenách budov miestneho majera pri Uliči. Už počas prvého hĺbkového útoku sa podarilo napadnutým maďarským jednotkám veľkorážovým guľometom zostreliť lietadlo por. let. Jána Svetlíka (velitel Letky 45). Zasiahnutý stroj začal po zásahu horieť a zrútil sa severne od obce Ulič. Vyšetrovaním maďarských úradov sa zistilo, že pilot utrpel priestrel hlavy a zraneniu okamžite podľahol ešte v čase, keď bolo lietadlo vo vzduchu.

Zvyšné dva stroje takmer pol hodinu bombardovali a ostreľovali nepriateľské jednotky, čím zničili niekoľko automobilov a poškodili kanóny. Po spotrebovaní streliva obe pomerne poškodené lietadlá pristáli na letisku o 17.05 hod.

O 16.30 vzlietol trojčlenný roj B.534, ktorý s úlohou podporiť slovenské jednotky smeroval do priestoru Ulič – Ubľa – Stakčín. V priestore Ulič sa roj dostal do paľby veľkokalibrových guľometov a jeden zo strojov bol zostrelený. Pilot des. Štefan Devan (Letka 49) s poškodeným lietadlom vykonal núdzové pristátie pri stakčínskej železničnej stanici. Bol však ťažko ranený a svojim zraneniam krátko po pristátí podľahol. Lietadlo bolo zničené slovenskými jednotkami, aby nepadlo do rúk nepriateľa.

Ostatné dva stroje bombardovali a ostreľovali železničnú stanicu v Uliči a postupujúcu maďarskú pechotu na ceste Ulič – Kolbasov. Po spotrebovaní streliva sa značne poškodené vrátili na letisko Spišská Nová Ves.

Spolu s týmto rojom vzlietol na posledný operačný let dňa, aj jeden Š.328 s posádkou Ondris a Slodička s úlohou bombardovať skupinu tankov pri obci Gajdoš. Celý let však prebiehal v hmle, ktorá sťažovala orientáciu aj vyhľadávanie cieľov. Napokon sa podarilo objaviť skupinu nepriateľských tankov a nákladných vozidiel na dvore majera v Nižnej Rybnici (pri Sobranciach). Útok bol úspešný a bližšie neurčený počet tankov i vozidiel bol zničený. Dopomohol tomu i následný požiar. Počas útoku bol pilot protilietadlovou paľbou zranený na nohe. Posádka s lietadlom letela smerom na Michalovce, kde bola na dvor kasární zhodená cenná správa o zistenej situácii. Do Spišskej Novej Vsi už nedoleteli, lebo zranenie pilota a hustá hmla nad Slanskými Vrchmi to nedovolili. Núdzovo pristáli neďaleko Sečoviec pri majeri Kinčeš.

V těchto bojích ztratilo Slovenské letectvo 2 Avie B.534 a Letov Š.328. Dva piloti byli v boji zabiti.

Letectvo však výrazne prispelo k spomaleniu maďarského postupu. Na niektorých miestach slovenské jednotky prešli aj do protiútoku. K stretom s maďarským letectvom nedošlo. Nasledujúci deň sa situácia dramaticky zmenila.

24.3.1939

24.3.1939 letecké oddelenie MNO vydalo rozkaz k okamžitému presunu dvoch trojčlenných rojov B.534 z Piešťan do Spišskej Novej Vsi. Roje boli zložené zo skúsených pilotov Letky 37, Letky 38 a Letky 39. Lietadlá odštartovali skoro ráno pod Ďumbalovým velením.

Stakčínska aj Michalovská skupina prešla okamžite po prisunutí síl do protiútoku. Útok sa začal skoro ráno o 4.30 hod. a vyzeralo to, že bude úspešný, lebo nepriateľské vojská boli postupne vytláčané zo svojich pozícií. Leteckú podporu mal zabezpečiť štvorčlenný roj Š.328, ale odštartovalo iba jedno lietadlo. Na celom východe územia bola hmla. Napokon bola bombardovaná kolóna nákladných automobilov na ceste Tibava – Sobrance. Výsledok akcie nebolo možné kvôli hmle vyhodnotiť.

O 6.30 hod. vzlietol trojčlenný roj B.534 s úlohou podporiť slovenské jednotky v oblasti Vyšné Remety. Po prílete do priestoru sa roj dostal do súboja s trojčlenným rojom maďarských stíhačiek Fiat CR.32 od 1/1. Ijász, ktorý tam hliadkoval od 7.40 hod. Súboj skončil zostrelením dvoch slovenských lietadiel a smrťou jedného pilota.

Ako prvý bol zasiahnutý stroj por. let. Jána Prháčka (Letka 49). Pilot utrpel zranenia, ale pokúsil sa o núdzové pristátie. Počas pristátia došlo k výbuchu podvesenej munície pod krídlami a pilot zahynul. Poručíka letectva Prháčka zostrelil főhadnagy Aladár „Ali“ Negró.

Aj ďalší stroj pilotovaný des. C. Martišom (Letka 49) (nešlo o Štefana Martiša) bol po zásahoch do motora a chladiča zostrelený. Desiatnika Martiša zostrelil őrmester Sándor Szoják.

Sestřelená B.534 desátníka C.  Martiše.

Iba jedinému lietadlu pilotovanému slob. Karasom sa podarilo vrátiť do Spišskej Novej Vsi.

Krátko po siedmej hodine rannej priletelo päť lietadiel z Piešťan.

O 9.30 hod. štartovali na prieskum komunikácií v priestore Sobrance – Michalovce. O niečo neskôr priletelo aj posledné – šieste lietadlo z Piešťan, ktoré pri pristávaní zapadlo do rozmočenej letiskovej plochy. Stroj tam bol ponechaný vlastnému osudu. Táto nedbanlivosť sa o niekoľko dní kruto vypomstila, pretože zapríčinila haváriu Š.328, pri ktorej zahynuli traja ľudia.

O 10.00 hod. vzlietol trojčlenný roj B.534 s cieľom bombardovať tanky podporujúce pechotu v okolí Tibavy a Sobraniec. Počas ostreľovania maďarských jednotiek boli dva stroje zasiahnuté paľbou zo zeme.

Slobodník Zachar (Letka 45) núdzovo pristál na území obsadenom nepriateľom, kde bol zajatý.

Poručík Páleníček (Letka 45) núdzovo pristál za vlastnými líniami.

Do Spišskej Novej Vsi sa vrátil iba jeden stroj.

O 13.45 hod. odštartoval trojčlenný roj Š.328 na prieskum a bombardovanie jednotiek presúvajúcich sa z Užhorodu do Michaloviec.

O 14.00 hod. odštartoval trojčlenný roj B.534 ako stíhacia ochrana, ktorý sa pripojil k roju Š.328 nad Michalovcami. Na tento deň bolo naplánované aj bombardovanie letiska Spišská Nová Ves a o 12.25 hod. mali štartovať z Užhorodu (Ungvár) stíhači na Fiatoch CR.32, ktorí mali o. i. zabezpečovať bombardéry smerujúce k letisku. Krátko pred štartom však dostali správu pozemnej hlásnej služby o skupine slovenských lietadiel. Veliteľ letky 1/1. Ijász, főhadnagy Béla Csekme sa rozhodol zaútočiť na skupinu šiestich lietadiel. V priestore medzi Michalovcami a Užhorodom sa slovenská skupina stretla s maďarskými stíhačmi. Pilotom Fiatov sa dokonale a naplno podarilo využiť momentu prekvapenia a výsledok stretnutia dopadol pre slovenské letectvo veľmi zle, pričom maďarské letectvo neutrpelo nijaké straty.

Ako prvý bol zostrelený Š.328 s pilotom slob. Pažickým a pozorovateľom por. Šventom. Zostrel si pripísal főhadnagy László Palkó. Horiace lietadlo s mŕtvym alebo smrteľne raneným pilotom sa zrútilo do lesa pri obci Nižné Remety, por. Švento vyskočil. Okolnosti jeho smrti nie sú vyjasnené. Podľa slovenskej verzie bol po otvorení padáku zabitý paľbou zo zeme alebo maďarských lietadiel. Podľa maďarskej verzie dopadol na zem živý, neďaleko skupiny husárov 2. jazdeckej brigády. Po dopade sa snažil vytiahnuť z leteckej kombinézy svoje doklady, čo si maďarskí vojaci vysvetlili ako pokus vytiahnuť zbraň a okamžite ho zastrelili. Po prehľadaní zistili, že vo vnútornom náprsnom vrecku mal skutočne doklady. Pravdivosť ani jednej verzie v súčasnosti nie je možné spoľahlivo overiť ani vyvrátiť. Poručík Ferdinand Švento bol na druhý deň 25.3.1939 pochovaný s vojenskými poctami v Sobranciach.

Druhý Letov Š.328 pro vynechávající motor provedl nouzové přistání nedaleko Strazske. Tento Letov pilotoval slobodník Jozef Drlicka a spolu s pozorovatelem podporučíkem L. Šronkem.

?

V Spišskej Novej Vsi o 16.25 hod. pristál iba jediný stroj a to pilot slobodník Ján Maco a pozorovatel npor. Mikuláš Guljanič.

Stíhačom sa vodilo ešte horšie. V boji s Fiatmi boli všetky tri lietadlá zostrelené.

Negró sestřelil jednu Avii kterou pilotoval rotmajster Ján Hergott (Letka 45) jihovýchodně od Bánovce nad Ondavou.

Druhou Avii, pilotovanou Františkem Hanovcem (Letka 45), sestřelil Szojak nedaleko Senné, který se strojem nouzově přistál.

Békássy sestřelil třetí B.534. Tento stroj pilotoval desiatnik Martin Danihel (Letka 45) který se zachránil nouzovým přistáním nedaleko Brezovice nad Torysa.

Nik z pilotov však nezahynul, všetky tri núdzové pristátia boli úspešné. 

24.3.1939 bylo taky poprvé bombardováno letiště ve Spišské Nové Vsi. Útok provedlo 10 maďarských bombardérů Ju 86 od 3./4. KB Sárkány a 3./5. KB Huvelyk Matyi, které startovali z letiště v Debrecenu. A jak to vše tedy bylo? Maďarské královské letectvo během svých průzkumných letů prováděných z letišť Mérfoldes Csizma a Gólya zjistilo, že hlavní základna slovenských vzdušných sil na východním Slovensku je ve Spišské Nové Vsi. Výsledek tohoto průzkumu potvrdil i výslech zajatého slovenského stíhacího pilota svobodníka Jozefa Zachara, který se po válce už nikdy nenašel. Seznam maďarských letišť.

Ihned poté byl vydán rozkaz na vyřazení tohoto mateřského letiště z činnosti. Vlastní útok na letiště měl být proveden mezi 17 až 17.30 hod, kdy se předpokládalo, že na letišti budou soustředěné i posily z Piešťan. Pokud by byl tedy útok na Spišskou Novou ves úspěšný, mohlo by se pak maďarské letectvo stát pánem vzdušného prostoru. Plán vlastního útoku pak byl rozdělen na dvě útočné vlny. První údernou vlnu mělo tvořit 18 bombardovacích Ju 86 K pod vedením őrnagy Eleméra Kovácsa ze základny v Debrecenu. Druhá vlna měla mít stejný počet Ju 86 K a velet jí měl őrnagy Podhradszky. Na ochranu všech bombardérů bylo vyčleněno 27 stíhacích dvouplošníků Fiat CR-32 ze základen v Užhorodě, Čope a Miškovci. Všechny tři skupiny se měly setkat nad městem Miškovec kolem 16. hodiny a poté společně nabrat směr na Spišskou Novou Ves. Na středoevropské poměry roku 1939 tak směřovala na Spišskou Novou Ves velké množství 36 bombardérů a 27 stíhacích letounů. Seznam maďarských letišť.

Z vyslaného množství sice jen 12 bombardérů (někdy se uvádí jen 10 strojů) a 9 stíhaček našlo svůj cíl, ale těm se podařilo na zemi zničit 11 slovenských letounů a hangár. Maďarské letectvo při této misi neztratilo žádný ze svých strojů, ale jeden bombardér díky nezkušené posádce cestou ztratil pumový náklad, a další bombardéry, co se ztratily, omylem bombardovaly své jednotky. Za úspěch maďarských bombardérů, které prováděly bombardování z malé výšky 600 – 1 000 metrů, mohla i slovenská protiletadlová obrana, která tou dobou neměla u děl žádnou munici a obsluhu (ta byla v muničních skladech v Nemšovej, kterými navíc disponovala německá braná moc). Pokud bychom měly tento nálet hodnotit z maďarského pohledu, tak nálet byl velkým fiaskem, protože z velkého svazu o 36 bombardérech a 27 stíhačkách nad cíl dorazilo pouze 12 bombardérů a 9 stíhaček, tedy jen třetina vyslaných vzdušných sil. Řada pum navíc zapadla do rozmočené půdy a nevybuchla a slovenské letiště tak mělo štěstí v neštěstí, přestože na ně bylo svrženo na 900 pum (2/3 z nich byly zápalné) o celkové hmotnosti 7 200 kg.  Z letecké techniky byly poškozeny dvě Avie B.534, jeden Š.328, tři Aero Ap.32 a jedna B.71.19 "V3". Letiště ale nebylo zdaleka vyřazeno z provozu, jak bylo zamýšleno.

Ešte v ten den bolo o 20.50 hod. vyhlásené prímerie.

Jak je psáno v kronice města: „24.3.1939 v 17.15 hod. provedli Maďaři bombardování Spišské Nové Vsi velkými letadly. Útok byl uskutečněn v proudu trojčlenných rojů za sebou směrem z jihu na sever. První roj shodil v prostoru před letištěm velké množství zápalných bomb. Zbylé dva roje provedly útok velkými bombami a to dvakrát. Poslední nálet, třetí, byl vykonán kulomety na letadlech, která byla rozestavěna na letišti. Při bombardování zahynulo 5 vojáků a 6 civilních osob. Zraněných bylo 14 vojáků a 14 civilních osob. Z raněných většina v nemocnici zemřela. Větší požár nevznikl, pouze na letišti shořelo skladiště se dřevem a jedním vojákem, který byl právě pro dřevo. Tento první bombardovací útok způsobil mezi obyvatelstvem Spišské Nové Vsi úžasný zmatek a strach z blížící se války“.

Zpráva maďarského generálního štábu. Gonzo.

V těchto bojích ztratilo Slovenské letectvo 7 Avií B.534 a 2 Letovy Š.328. Tři piloti byli v boji zabiti a jeden zajat.

25.3.1939

26.3.1939

27.3.1939

28.3.1939

29.3.1939

30.3.1939

31.3.1939

31.3.1939 po startu Š.328.222 od Letky 12 k přeletu na letiště Mečedelovce po výbuchu vlastních pum po nárazu do zapadlé B.534 zahynuli ppor. Ladislav Sulík, por. Anton Slodička a voják vybíjející zbraně stíhačky.

Tato válka byla na nátlak Německa ukončena a 31.3.39 byla podepsána dohoda o nové Slovensko-maďarské hranici. Pozemní i vzdušné boje skončili. Paradoxem je, že obě tyto země se již za dva roky zúčastnili útoku na Sovětský svaz. 

V těchto bojích ztratilo Slovenské letectvo celkem 9 Avií B.534 a 4 Letovy Š.328. Sedm pilotů bylo v boji zabito a jeden zajat.

 .

Od 12.4.1941, před začátkem jugoslávské kampaně, byly ocasní plochy a motorové kryty všech maďarských vojenských letadel natřeny žlutě (žlutá často kryla výsostné znaky). Žlutý byl i pruh na trupu, široký 50 cm (70 cm na větších letadlech ), který je identifikoval jako letadla vojsk Osy. Toto označení bylo zrušeno 30.4.1941, ponechán byl pouze žlutý pruh na trupu.

19.6.1941 velitelství MKHL vydalo rozkaz označit všechna vojenská i civilní letadla standardními znaky letadel Osy, sestávajícími ze žlutého pruhu na trupu a širokých žlutých pruhů na špičkách křídel zespodu. Výsostné znaky a registrační čísla zůstaly nezměněny.

Na východě se Sověti připravovali k vývozu revoluce . Všimněte si, že za Karpatami se ve směru na Maďarsko shromáždila obrovská bolševická armáda.

22.6.1941 Hitler vyhlásil válku SSSR. Rudá armáda připravující se k útoku na oslabenou Evropu se stala sama obětí. Rudá armáda pod vedením gen. Žukova zažila nejstrašnější porážku v dějinách vojenství, protože vůbec neměli plány na obranu ale jen na útok. 

---------- Po sovětském bombardování Košic, 27.6.1941 Maďaři vyhlásili válku SSSR. ----------

Před začátkem bojů na Donu v roce 1942 byly zavedeny nové výsostné znaky. Bylo to hlavně proto, že trojúhelníkové znaky byly špatně viditelné, což vedlo k častým zmatkům a někdy i k napadení maďarských letadel německými stíhači. Nové znaky sestávaly z bílého kříže na černém čtvercovém podkladě, podobně jako tomu bylo u letadel dalších spojeneckých států Osy. Strana čtverce měřila 80 cm u menších letadel a 100 cm u větších. Nové znaky byly aplikovány na šesti místech, na obou stranách křídel a na bocích trupu. Nové znaky rozdělily registrační označení na dvě poloviny, s písmenem a prvním číslem nalevo a s ostatními dvěma čísly napravo (např. V.3 + 21 ). Na směrovce byla trojbarevná maďarská trikolóra, s červenou nahoře a zelenou dole. Stejná trikolóra se nacházela i na výškovce, s červenou barvou uvnitř a zelenou zvenčí. Ostatní značení zůstala nezměněna. Tato změna platila od 1.3. 1942.

V polovině roku 1944, kdy letecká převaha Spojenců byla již jasně patrná, byly bílé plochy maďarských znaků přestříkány šedou barvou. Krátce nato se bílá barva přestala používat zcela a byla nahrazena kamuflážním podkladem.

Poté, co Rumunsko 23.8.1944 opustilo tábor Osy, dostala všechna německá a maďarská letadla operující ve východním Maďarsku (včetně Sedmihradska) široké žluté V na spodek levého křídla. Špička V přesahovala náběžnou hranu křídla. Toto označení bylo nutné, aby se rozlišila německá letadla, používaná jak letectvy Osy, tak rumunským letectvem bojujícím nyní na straně Spojenců.

2.9.1944 zástavník František Cyprich od Kombinované letky z letiště Tri Duby pak během Slovenského národního povstání dosáhl posledního sestřelu u Radvaně (Banská Bystrica), dosaženého dvouplošnou stíhačkou ve druhé světové válce, když sestřelil na Avii B.534.217 "S-13" maďarský třímotorový Junkers 52/3m g7e "S2+07" z 102/1.Futárszállitó Század. Foto.

17.10.1944 odstartoval zásobami naložený Ju 52 "U.8+62" ex. HA-JUB od 102/1.Futárszállitó Század (?) maďarského letectva směrem k frontovému pásmu v Polsku. Za řízením seděl főhadnagy Zoltán Oszlanyi, spolu s ním byli na palubě radista zászlós Gábor Incze a palubní technik Tóth. S největší pravděpodobností se v letounu nacházel ještě jeden kurýrní důstojník. Letoun asi za špatného počasí narazil do kopce Černá stráň 1 237 m n. m. (okres Jeseník). Radista přežil. Letecká badatelna.

23.12.1944 veliteľ 102.Gyorsbombázó, 102/3.Század "Villám", föhadnagy Adolf Péterdi spolu so svojím radistom a strelcom v jednej osobe, ktorým bol örmester Károly Mészáros, vzlietli z lietiska Lesvárról (kde to je? U Győru) v Me 210 Ca-1 .270.160 "Z1+60" na druhú misiu toho dňa. Úlohou bolo napadnúť hĺbkovým útokom kolónu sovietskych vozidiel pri obci Deménd (Demandice) (okres Levice). Počas akcie pilot zistil, že nemôže otvoriť dvere bombovnice a hĺbkové brzdy na krídle taktiež nefungovali. Napokon sa mu podarilo odhodiť svoje bomby, keď v poslednej fáze útoku otvoril bombovnicu a odhodil bomby, no dvere sa už nedali opätovne zatvoriť. Sovietska 37 mm protilietadlová batéria započala obrannú paľbu a zasiahla lietadlo do pravého motora. Pilotovi sa podarilo s poškodeným lietadlom núdzovo pristáť severovýchodne od obce Szete (Kubáňovo) (okres Levice), avšak bol zajatý spolu s jeho radistom sovietskymi jednotkami. Zdroj.

Na konci roku 1944 se velikost trikolóry na směrovce značně zmenšila a trikolóra na výškovce zmizela docela.

Později byl žlutý pruh na trupu zrušen a nahrazen žlutým pruhem na krytu motoru. Směrovka byla také žlutá, ale pruhy na špičkách spodních křídel zmizely.

Na značném množství německých letadel dodávaných MKHL koncem roku 1944 bylo pro nedostatek času ponecháváno původní značení Luftwaffe. V několika případech byly bílé německé znaky přestříkány šedou barvou.

2.1.1945 v 13 hod. poblíž chotěbořského nádraží ve špatném počasí zavadil o stromy letoun neznámého typu. Pilot zahynul. Snad maďarský Bf 109.

30.1.1945 z Kastrup do Prahy-Kbel přiletěla 1./NJG 102. Podřízena byla 2. Flieger Schul Division v Neurphinu a ve výzbroji měla letouny Ju 88 a Bf 110. Ve Kbelích výcvik maďarských nočních stíhačů na Bf 110 G-4.

Na konci války byla mnohá nová letadla MKHL ponechána ve značení Luftwaffe, pouze hákový kříž na ocase byl většinou přebílen nebo zamalován jakoukoli barvou, která byla zrovna k dispozici. U některých jednotek letadla nesla velká bílá čísla na motorovém krytu, například letouny Fw 190 F. V té době neplatily žádné předpisy a letadla Luftwaffe a MKHL byla těžko k rozeznání.

Jednotky z konce války (raj - roj, század - letka, osztály - pluk).

Stíhací 101. Honi Légvédelmi Vadászrepülő Osztály (Bf 109)

    Noční stíhací 5/1.Légi Század "Bagoly" (Me 210 Ca-1)

Bitevní 102.Vadászbombázó Osztály (Fw 190 F-8)

    Bitevní 102.Gyorsbombázó, 102/1.Század "Tigris" (Me 210 Ca-1)

    Bitevní 102.Gyorsbombázó, 102/2.Század "Sas" (Me 210 Ca-1)

    Bitevní 102.Gyorsbombázó, 102/3.Század "Villám" (Me 210 Ca-1)

    Přepravní 102/1.Futárszállitó Század (Ju 52)

    Výzkumná 1° a 2° RKI Század "Villám" (Me 210 Ca-1)

Na těchto rakouských letištích byla vidět maďarská jednotka - MAPA.

Na těchto rakouských letištích byla vidět maďarská noční stíhací jednotka - MAPA.

Na těchto rakouských letištích byla vidět maďarská noční průzkumná jednotka - MAPA.

Na těchto rakouských letištích byla vidět maďarská noční bitevní jednotka - MAPA.

13.4.1945 Sověti obsadili Wien.

21.4.1945 u Třeboně (okres Jindřichův Hradec) sovětští stíhači sestřelili maďarský Bf 109 G-14, WNr. 512 451 "černá 13". Pilot Lt. Pál Barton.

4.5.1945 v Raffeldingu stíhací 101. Honi Légvédelmi Vadászrepülő Osztály spálila své stíhačky.

Na letišti v Českých Budějovicích byla zanechána stíhačka od 101. Honi Légvédelmi Vadászrepülő Osztály jak o tom svědčí maďarský Bf 109 G-14 tam zanechaný a bitevník Fw 190 F-8 "maďarská 70" "6" od 102. vadászbombázó osztály ve společnosti letounů od Stab a I./SG 10.

, , .

------  8.5.1945 v 23.01 hod SEČ (u nás 9.5.1945 v 0.01 hod. SELČ) bezpodmínečná kapitulace Německa -----

Klagenfurt 1945. Trosky maďarských Ar 96, Si 204 , ,

Neubiberg u München, maďarská Bf 109 na německém Me 262 . Zdroj.

Vojáci Rudé armády, kteří přijeli do Starého Hobzí (okres Jindřichův Hradec) od Jemnice 12.5.1945, přivezli sebou transporty válečných zajatců. Zajatci postavili v lese po obou stranách silnice Staré Hobzí - Slavonice za mostem přes řeku Dyji rozsáhlý zajatecký tábor. Na jeho stavbu byl pokácen prakticky celý tento les. Maďarští zajatci byli rozloženy ve stráni za řekou po pravé straně silnice až do polí nad strání k polní cestě do Mutné. Na této cestě postavili vlastní pekárny, kde si zajatci pekli chléb z kukuřičné mouky, kterou jim mlel mlynář Mácha v Cizkrajově. Němci byli rozloženi v lese po levé straně silnice. Pro sovětské důstojníky byla postavena dřevěná chata nad lesem, kam byla zavedena elektřina z Louckého (Coufalova) mlýna. Na výměnku v Louckém mlýně měli sovětští vojáci odpočívárnu pro stráže, zabráno bylo i přízemí obytné budovy mlýna. Známky po táboře v lese jsou patrny dodnes, proto se těmto místům říká „V lágru“. Když mezi zajatci vypukla epidemie tyfu a dalších chorob, byla v budově zámku zřízena zajatecká nemocnice, kterou prošlo na 600 osob, z nichž 60 zde zemřelo. Zajatecký tábor, kterým prošli desetitisíce zajatců, byl zrušen 16.7.1945. Podrobnosti.

Od 16.5.1945 v obci Rájec-Jestřebí zajatecký tábor pro maďarské zajatce.Podrobnosti. V červnu 1945 vypukla epidemie tyfu.

Video - A Magyar Királyi Honvéd Légierő (MKHL).

Vojenské hodnosti: 

vojín - honvéd, svobodník - őrvezető, desátník - tizedes, četař - szakaszvezető, rotný - őrmester, rotmistr- törzssörmester, nadrotmistr - főtörzsőrmester, štábní rotmistr -  nemají, podpraporčík - zászlós, praporčík - törzszászlós, nadpraporčík - főtörzszászlós, podporučík - nemají, poručík- hadnagy, nadporučík - főhadnagy, kapitán - százados, major- őrnagy, pplk - alezredes, plk - ezredes, brig. gen. - dandártábornok, gen. major - vezérőrnagy, gen. poručík - altábornagy, arm. generál - vezérezredes.

Používané letouny. Fotky letounů.

Seznam kódových písmen MKHL určujících typ letadla:

B – bombázó (bombardovací)

E – ejtöernyös szállító (pro dopravu výsadkářů)

F – felderítö (průzkumný)

G – gyakorló (cvičný)

H – hadi kiképzö (pro bojový výcvik)

I – iskola (školní)

J – jugoszláv  (jugoslávské)

K – kiképzö (instrukční)

M – původně značící Müszaki Egyetem (technickou univerzitu), později použit na dvanácti nočních stíhačkách Bf 110 G

O – orosz (sovětský)

R – repülöfutár  (kurýrní) + jeden bývalý rumunský I.A.R. 37 (R.001)

S – szállító (transportní)

U – ustasszállító (dopravní)

V a W – vadász (stíhací)

Z – Zerstör, romboló (těžký bitevní)

ZB – zuhanóbombázó (střemhlavý bombardér)

Százados Róbert Jáger a autor (15.8.2009)