, 
, 
,
, 
, 
,
, 
,
, 
.Военно-Воздушные Силы РККА (Рабоче-крестьянская Красная армия)
15.01.2024
Prezident Beneš byl agentem sovětské NKVD.
V červnu 1934 navázání diplomatických styků se SSSR. Tím byla ukončena slibně se rozvíjející vojenská spolupráce s Polskem.
15.8.1934 navštívila letiště Kbely skupina tří sovětských bombardovacích letounů ANT-6 (TB-3) URSS 2237, 2238 a 2239. Ti se zde zastavili při zpáteční cestě ze své návštěvy Paříže.
, , ,
, , ,
, ,
, .
První oficiální kontakty mezi nejvyššími představiteli československého a sovětského letectva. Na pražském letišti byli uvítáni sovětským vyslancem v Praze Sergejem S. Alexandrovským, poslanci Josefem Davidem a Antonínem Srbou, generály Josefem Bílým a Jaroslavem Fajfrem a také zástupci ministerstev zahraničí a veřejných prací. "Kromě vedoucího výpravy, Unšlichta, byli na palubě letadel ještě náčelník generálního štábu letectva Rudé armády Chripin, velitel vojenského letectva ukrajinského Ingannis (Felix Antonovič Ingaunis Феликс Антонович Ингаунис, zastřelili ho 28.6.1938.), šéf ústředního státního leteckého ústavu Charlamov, šéf technické služby civilního letectva Zonschein a ostatní členové výpravy, v celku 29 osob." Jejich návštěva však prozatím měla spíše zdvořilostní charakter. Sovětští představitelé si prohlédli pražské závody na výrobu letadel, Plzeň a lázeňská města v západních Čechách. Žádná konkrétní politická jednání však při této návštěvě neprobíhala.
Skutečná sovětská letecká mise se v Praze objevila 3.4.1935. Vedl ji zástupce náčelníka hlavního štábu letectva Rudé armády generál Vasilij Lavrov a jejími členy byli především techničtí odborníci na konstrukci letedel, motory a leteckou výzbroj. Druhého dne po svém příjezdu byli členové sovětské mise přijati přednostou III. (leteckého) odboru MNO divizním generálem Ing. Jaroslavem Fajfrem a dále představeni ministru národní obrany Bohumíru Bradáčovi, generálnímu inspektorovi branné moci arm. generálu Janu Syrovému a náčelníkovi hlavního štábu arm. generálu Ludvíku Krejčímu. Sovětští odborníci pak s velkým zájmem přijali pozvání k návštěvě leteckých továren –Avie, Aera, Letova a leteckého oddělení ČKD. Nevynechali ani prohlídku provozů našeho nejvýznamnějšího výrobce leteckých motorů továrny Walter a hlavního pilíře čs. zbrojního průmyslu Škodových závodů v Plzni. Byly jim přitom předvedeny letouny Avia B 534 nebo Letov Š 328. „Hosté se netajili upřímným obdivem jak nad krásami naší země, tak nad vyspělostí našeho průmyslu a technickou vyspělostí letectva a leteckého průmyslu zvlášť. Zvlášť přesnost a jakost naší práce neunikla jejich pozornosti. …gen. Lavrov neustal zdůrazňovati radostnost navázaných styků mezi letectvy obou států…“.
V květnu 1935 podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy.
Po dvou návštěvách představitelů sovětského letectva a technických odborníků musela logicky následovat cesta československé delegace do Moskvy. Snad právě proto, že sovětští letci použili v srpnu 1934 ke své cestě do Paříže a do Prahy tři těžké bombardovací letouny Antonov ANT-6, použila československá delegace k cestě do SSSR zbrusu nový francouzský bombardovací letoun Marcel Bloch MB. 200, dodaný do Československa krátce předtím jako vzorový kus pro licenční výrobu. Měla tím být patrně zdůrazněna rostoucí úroveň československého letectva.
29.5. až 7.6.1935 návštěva delegace čs. vojenského letectva v čele s gen.
Jaroslavem Fajfrem v Moskvě s originálním francouzským bombardérem Marcel-Bloch
MB 200Bn4. 
Letiště Kbely.
Po mezipřistáních v Užhorodu a v Kyjevě byla delegace v Moskvě přijata vedoucími představiteli Rudé armády a letectva. Českoslovenští odborníci byli pozváni také k prohlídce závodů leteckého průmyslu, výcvikových středisek vojenského letectva, ústředí civilního letectví a také obligátních pamětihodností, jako například Leninova mauzolea, Kremlu či Treťjakovské galerie. Na základě toho, co jim bylo ukázáno, nehodnotili českoslovenští odborníci úroveň sovětského leteckého průmyslu příliš vysoko. Tento úsudek přitom vycházel z návštěvy závodů na výrobu letadel a leteckých motorů, skrývajících se podle sovětských zvyklostí pod anonymními čísly 22 a 24. I když je všeobecně známo, že zahraničním delegacím byly v SSSR předváděny především vybrané provozy, odhalily přesto bystré oči našich odborníků vysoké procento zmetkovosti výrobků továren, které navštívili. Vysoce hodnocena byla naopak vědecká a výzkumná pracoviště sovětského leteckého průmyslu.
6.9.1935 první let do Moskvy. Letoun Airspeed AS 6A Envoy I OK-BAL 
v roce 1935. Fotografováno při letu v rámci zkoušek u ČSA před nasazením
na lince Praha - Moskva od 1.9.1936.
23.9.1935 Ladislav Košťálek s letounem Aero A 35 s plachtaři letěl na Krym do Коктебель Koktebel. Letěl František Pešta, jako tlumočník Rašín a pražští František Synecký a Ludvík Elsnic si přisedli až v Olomouci.
V červnu 1936 navštívila oficiální delegace sovětského letectva Československo podruhé.
15.6.1936 na letišti ve
Kbelích přistál sovětský ANT-6 (vojenské označení TB-3)
URSS-1216 s velitelem sovětského
letectva armádním generálem Jakovem Ivanovičem Alksnisem Начальник
Управления
ВВС РККА, командарм
2-го ранга Яков
Иванович
Алкснис. 
Spolu s dalšími členy delegace byl v Praze přijat novým ministrem národní obrany Františkem Machníkem a dalšími představiteli armády. Znovu proběhly i exkurze v závodech leteckého průmyslu
Návštěva Jakoba Ivanoviče Alksnise v továrně Avia, akciová společnost pro průmysl letecký, Čakovice.
Alksnise zastřelili 29.7.1938.
Alksnis v civilu, ing. Teny Kumpera a konstruktér ing. František Novotný.
22.6.1936 rozloučení. První zleva sovětský vojenský atašé gen. Surik, čtvrtý zleva plk. Vicherek.
Když 15.7.1936 přilétla do Prahy na letecké manévry československé armády sovětská delegace pod vedením Jakova Ivanoviče Alksnise, byla jim předváděna akrobacie slavné skupiny F. Novák, J. Hubáček, P. Široký i individuální akrobacie F. Nováka na letounech Avia Ba-122. Celá delegace byla doslova unesena výkony našich letců. Generál J.I. Alksnis pozval Novákovu tříčlennou akrobatickou skupinu do Sovětského svazu.
1.9.1936 zahájena pravidelná linka Praha - Moskva.
Přilétl ПС-9 (АНТ-9 (s dvěma motory М-17)) URSS-M26 Aeroflotu na letišti Kbely.
.
Kdy?
2.9.1936 odstartovalo z Prahy letadlo ČSA Airspeed Envoy AS-6 OK-BAL a 2440 kilometrech a mezipřistáních v Užhorodě, rumunských městech Kluž a Iaşi, ukrajinském Kyjevě a ruském Brjansku přistálo na letišti Moskva-Tušino. Posádku prvního letu tvořili známý šéfpilot Karel Brabenec, rádionavigátor Bedřich Soukup a palubní mechanik Vladimír Čadský. Prvního letu se účastnil i tehdejší generální ředitel společnosti František Stočes a tajemník firmy Vilém Bauer. Letenka na let do Moskvy v té době stála 1600 Kčs, let trval deset hodin. Letoun Airspeed Envoy s českými motory Walter totiž dosahoval maximální rychlosti 300 km/h.
Na základě pozvání Jakova Ivanoviče Alksnise odlétá dne 30.9.1936 přes Rumunsko do Moskvy skupina čtyř letounů Avia Ba-122 spolu s doprovodným stařičkým Fokkerem F VII. Jádro výpravy tvořili Novák, Široký, Hubáček a Výborný s letouny Ba 122. Ukázky svého umění – od elementární až po náročnou akrobacii – předvedli naši letci v Oděsě, Kyjevě a Moskvě. Přítomní vojenští letečtí odborníci, frekventanti leteckých učilišť, letečtí konstruktéři, mezi nimi již tehdy vynikající Jakolev, zkušení letci a jiní, jejichž jména znal celý tehdejší letecký svět, se zájmem shlédli jejich akrobatické ukázky a netajili se svým obdivem. Novák udivoval dokonalostí svých akrobatických výkonů a bezpečností, s jakou vedl svůj stroj. Jeho vystoupení v Moskvě, Kyjevě a Oděse se stalo nezapomenutelným zážitkem pro všechny účastníky. Po 26 dnech se výprava vrátila domů. V SSSR si naši letci i jejich Ba 122 získali všeobecné uznání.
Nejlépe se rozvíjela zbrojně technická spolupráce, zvláště když se Sovětský svaz přesvědčil, jak rozsáhlý a kvalitní zbrojní průmysl v Československu existuje. Jeho hlavní zájem se soustředil na dělostřelecký materiál, především horský kanon, což vedlo v březnu 1937 k výměně licence na československý horský kanon za licenci na sovětský bombardovací letoun SB-2. Československo navíc 61 těchto bombardérů zakoupilo. Sovětský svaz se dále intenzivně zajímal o těžká, protiletadlová a lodní děla, avšak další jednání ovlivnily masové politické represe, jejichž obětí se stalo velení armády a vedení zbrojních podniků i dalších orgánů. Tyto represe mimo jiné zkomplikovaly také přejímku bombardérů SB-2, takže do Československa dorazily do konce roku 1937 pouhé tři stroje.
ПС-9 (АНТ-9 PS-9 (ANT-9( (s dvěma motory М-17)) URSS-S186 Aeroflotu na letišti Ruzyně.
.
Kdy?
16.6.1937 na letišti v Užhorodu rumunský Potez, čs.
F-IX a
sovětský DC-2. 
Letecká báze na Českomoravské vrchovině.
Náčelník hlavního štábu, armádní generál Ludvík Krejčí, schválil 22.6.1937 návrh předběžných opatření pro umístění posilových cizích leteckých jednotek na letištích v Československu. Na území republiky byly vytipovány tři oblasti, ze kterých by mohly letouny, jejichž státní příslušnost nebyla v dokumentu nijak specifikována, v případě potřeby operovat. Byla to jednak letiště v blízkém okolí Prahy a pak také na střední Moravě, kde by byl k tomuto účelu využit komplex menších letišť, používaný dosud k výcviku žáků leteckého učiliště v Prostějově. Postupem času se však pozornost odborníků stále více obracela do východní části Českomoravské vrchoviny. Kalkulovali přitom s tím, že posilové letecké jednotky obsadí v případě potřeby letiště v Pardubicích, Chrudimi, Hlinsku, Humpolci, Poličce, Baníně a v Bystřici nad Pernštejnem. Na každém z uvedených letišť mělo být umístěno po jedné peruti. Celkem mělo být těchto perutí sedm, každá o dvou letkách, což, vezmeme-li v úvahu v ČSR i v cizině obvyklá organizační schémata, mohlo představovat nezanedbatelnou sílu přibližně 150 letadel. Pokud jde o velikost uvedených letištních ploch, byly zde požadovány rozměry 1000 x 800 metrů, tedy ještě více, než byly normované rozměry ploch určených pro těžké bombardéry československého letectva.
Úzké skupině zasvěcených odborníků, kteří tyto plány připravovali, muselo být záhy jasné, že se Němci za každou cenu pokusí zničit flotilu bombardérů krátce po jejím příletu hloubkovými útoky na letiště, provedenými za denního světla. Proto měly být na pro přijetí letecké pomoci vyčleněných základnách včas rozmístěny silné jednotky protiletadlové obrany. Cizí letouny by na letištích očekávaly také zabezpečovací útvary, tvořené příslušníky československého letectva. Tento sled pozemního zabezpečení mělo na každém z letišť tvořit dvacet důstojníků a 110 vojáků. Ti měli zajišťovat kancelářskou, ubytovací a zdravotní službu, stravování a dopravu. Letiště měla být vybavena dráhovým osvětlením, umožňujícím hladký noční provoz. V případě potřeby pak měly ve druhém sledu z ciziny přilétnout i dopravní letouny, které by přivezly pozemní specialisty, náhradní díly a munici do palubních zbraní letadel. Tu ale jen v případě, že by ji nebylo možné zajistit z domácích zdrojů. Na údržbě a opravách letadel se pod vedením přisunutých specialistů měli podílet mechanici československého letectva.
Pro zajištění hladkého průběhu činnosti cizích leteckých jednotek měly být na letištích předem uskladněny pohonné hmoty, přičemž se počítalo s měsíční spotřebou 550 000 litrů leteckého benzínu u každé peruti. Čs. letecké palivo: Bi-Bo-Li letecké (benzín, benzol, líh). Cizí vojenská letadla by na tuto směs nelétala. Mělo letectvo zásoby jiných směsí či čistého benzínu a s jakým oktanovým číslem pro případný přílet cizích vojenských letounů?
Palubní zbraně letounů měly být pokud možno nahrazeny kulomety československé výroby, do pumovnic bombardérů pak měly být pomocí adaptérů zavěšovány pumy používané československým vojenským letectvem. Po stanovení těchto prvních, obecných pravidel zabezpečení činnosti cizích leteckých jednotek v Československu rozhodl na podzim roku 1937 náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí o okamžitém zahájení výstavby potřebných letišť, přičemž naprostou prioritu obdržela letecká báze na Českomoravské vysočině.
Letecká báze měla být komplexem osmi letišť, již existujících i nově projektovaných. Byla do něj zahrnuta rozestavěná vojenská letiště v Pardubicích, v Chrudimi a v Německém Brodě, připravované zastřené letiště v Poličce (okres Svitavy) i dosud neexistující letiště v Baníně (okres Svitavy), Bystřici nad Pernštejnem (okres Žďár nad Sázavou), Senožatech (okres Pelhřimov) a ve Skutči (okres Chrudim) Celkové náklady na výstavbu letecké báze byly odborníky MNO vykalkulovány na 37 565 497 korun. Je přitom zajímavé, že pozemky potřebné pro postavení letišť v Baníně, Bystřici nad Pernštejnem, Poličce, Senožatech a ve Skutči nebyly vojenskou správou vykoupeny, ale pouze pronajaty. Náklady na tento nájem činily pro každé letiště 50 000 Kč ročně. Spolu s náklady na úpravu letištních ploch ho mělo ze svého rozpočtu uhradit ministerstvo veřejných prací. Jako termín pro dokončení letecké báze byl stanoven konec roku 1938.
Přinejmenším podezřele by však působilo, kdyby se na těchto letištích po jejich dokončení neobjevily žádné vojenské letouny. Součástí plánu byla proto i krycí opatření, spočívající v umístění menších jednotek československého letectva na každém z nových letišť. V Pardubicích tak od října 1937 našly svůj domov tři stíhací letky, společně tvořící leteckou peruť podřízenou Leteckému pluku č. 4, v Chrudimi a v Německém Brodě se počítalo se dvěma letkami bombardovacích letounů. Přitom je zřejmé, že kapacita těchto letišť byla mnohem větší. Většinu z plánovaných letišť však zastihly události Mnichova ve větším či menším stádiu rozpracovanosti. Podle představ svých tvůrců však měla letecká báze po svém úplném dokončení být „schopna dodati vše potřebné letecké jednotce, která na letecké bázi přistane jen s létajícím sledem a nejnutnějším pomocným personálem, aby byla schopna letecké činnosti.“
Od října 1937 přelety letounů ANT-40 (SB-2) Avia B 71 z Moskvy do Prahy. Celkem 61 letounů.
V roce 1938 zbrojně technická spolupráce pokračovala, přičemž zájem Sovětského svazu byl takový, že se do ní postupně zapojovaly další zbrojovky. Počty návštěv sovětských odborníků v Československu rostly a především plzeňské Škodovce se rýsovaly rozsáhlé zbrojní kontrakty. Právě generální ředitel Škodových závodů Vilém Hromádko spolu s ředitelem opevňovacích prací československé armády generálem Karlem Husárkem podepsali 29.6.1938 smlouvu o československo-sovětské vojensko-technické spolupráci. Na jejím základě se začala připravovat pomoc československých odborníků s výstavbou některých sovětských zbrojních továren. Když se však českoslovenští generálové dotazovali na možnou konkrétní vojenskou pomoc, setkali se jen s obecnými frázemi.
Koncem léta 1938 se československé armádní velení rozhodlo vzhledem ke zvyšující se hrozbě války s Německem o zaktivování svých spojeneckých vazeb. Výsledky byly rozpačité. Rumunsko i Jugoslávie v srpnu uvítaly podepsání paktu o neútočení s Maďarskem, neboť se domnívaly, že díky němu nebudou muset plnit své spojenecké závazky. Koncem měsíce odjel do Paříže podnáčelník Hlavního štábu československé armády generál Bohuslav Fiala na jednání o vzájemné vojenské spolupráci a zapojení sovětské armády do ní, ale dosáhl jen toho, že tento problém se začal studovat.
Sovětští letci v ČSR na podzim 1938.
Počátkem září 1938 odjel do Moskvy přednosta leteckého
odboru československého ministerstva obrany (a faktický velitel československého
vojenského letectva) generál Jaroslav Fajfr doprovázený podplukovníkem Vítězslavem
Rosíkem. Kvůli utajení cestovali inkognito přes Varšavu a Rigu. V Moskvě
pobyli několik dní a setkali se mimo jiné s náčelníkem generálního štábu
sovětské armády Borisem M. Šapošnikovem, velitelem sovětského vojenského
letectva Alexandrem D. Loktionovem a jeho zástupcem Jakovem V. Smuškevičem заместител
начальника
Управления
ВВС РККА А. Д. Локтионова, командарм
2-го ранга
Яков
Владимирович
Смушкевич 
.
Na fotce ještě jako комкор.
Bývalý hlavní letecký poradce španělské republikánské
vlády. Smuškeviče
zastřelili 28.10.1941.
Podle vzpomínek Vítězslava Rosíka se generál Fajfr snažil dojednat konkrétní podmínky pro sovětskou leteckou pomoc Československu, sovětští představitelé se k tomu ale příliš neměli a poukazovali na malý počet československých letišť a jejich špatný stav. Generál Fajfr se snažil tyto námitky vyvrátit a nakonec bylo dohodnuto, že do Československa přijede komise, která zjistí stav letišť a podmínky případné spolupráce.
Komise do Prahy dorazila poměrně rychle. Už 21.9.1938 žádal československý vyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger okamžité vyslání dopravního letadla do Kyjeva pro dva letecké důstojníky, protože cesta přes Polsko nebyla bezpečná. I když to není podloženo dokumenty, lze předpokládat, že československá strana letadlo obratem vyslala a sovětští letci buď 22. nebo 23.9.1938, tj. ještě před vyhlášením všeobecné mobilizace, přistáli v Praze. V čele dvoučlenné mise stál zástupce velitele sovětského vojenského letectva Jakov V. Smuškevič.
Přes tyto nepříznivé signály československá armáda své spojenecké závazky po vyhlášení mobilizace 23.9.1938 splnila. Postavila pozemní sledy obou francouzských perutí (zmobilizovala Polní letku 69, Polní letku 70, Polní letku 89, Polní letku 90), připravila vojenské mise ke spojeneckým armádám a místo nedokončené letecké báze vybrala pro francouzská, případně sovětská letadla náhradní letiště.
Z Francie ovšem dorazil pouze telegram generála Gamelina, aby se československá armáda stáhla z Čech a udržela obranu na Moravě.
Sovětský svaz sice vyslal letecké důstojníky, ale na žádost o leteckou pomoc už nereagoval.
Jugoslávie se ze všech sil snažila vyvléknout se svých závazků a pouze Rumunsko bylo ochotné v případě maďarského útoku na Slovensko a Podkarpatskou Rus pomoci.
V kritický okamžik tak československý spojenecký systém selhal.
Co přesně příslušníci mise v následujících dnech dělali a kde se pohybovali, není jasné. Lze předpokládat, že se měli sejít se zástupci československé armády, ale vyhlášení všeobecné mobilizace podle všeho tyto plány zhatilo. Velení armády mělo jiné starosti a na rozdíl od minulých případů se se sovětskými vojáky nesešlo. Hlavní velitel zmobilizované armády generál Ludvík Krejčí se podle svých poválečných výpovědí o nich jen dozvěděl, a to ještě až dodatečně. Podle vzpomínek podplukovníka Vítězslava Rosíka si však sovětští letci v doprovodu československých důstojníků prohlédli některá letiště na Slovensku (např. Tri Duby, Spišskou Novou Ves), která mohla posloužit pro případný přílet sovětských letadel, a poskytli cenné rady k jejich obraně.
Uvažovalo se zřejmě i o rozšíření počtu důstojníků mise. (Na obrázku níže jsou tři sovětští vysocí důstojníci). Nasvědčuje tomu telegram vyslance Zdeňka Fierlingera z 26.9.1938, podle kterého byli v Kyjevě připraveni další letečtí zástupci a čekali na letadlo z Prahy. Zda pro ně letadlo skutečně odletělo a přivezlo je do Československa, nevíme.
Jediným dnem pobytu sovětské letecké mise, o němž máme přesnější údaje, je 27.9.1938. Toho dne nejspíš dopoledne spolu v Brně jednali Jakov Smuškevič a generál Jaroslav Fajfr. Podle Fajfrovy výpovědi před Národním soudem v roce 1947 mu Smuškevič tehdy nabídl přílet 700 letadel. To před stejným soudem potvrdil generál František Nosál, kterému se generál Fajfr svěřil. Podle vzpomínek generála Aloise Vicherka, zástupce generála Jaroslava Fajfra, si dokonce vyžádali dokumentaci o československých letištích, plány protiletecké obrany i hlásné služby a počty letadel. Vše jim bylo předáno a následně odesláno do Moskvy.
Z Brna Jakov Smuškevič s doprovázejícím důstojníkem odletěli do Prahy, přičemž se cestou zastavili na letišti v Pardubicích. Návštěva sovětských důstojníků na pardubickém letišti je spolehlivě doložena očitými svědky, například pozdějším příslušníkem československého letectva ve Velké Británii Petrem Urubou, který zde pobýval. Podle těchto svědectví si sovětští letci prohlédli letiště a jeden z nich si dokonce vyzkoušel let v ve stíhačce Avia B.534. Volba letiště v Pardubicích nebyla zřejmě náhodná. Letiště jednak sloužilo jako základna jedné ze dvou československých bombardovacích perutí vyzbrojených letadly B.71 zakoupenými v Sovětském svazu a dále bylo jedním ze sedmi letišť tvořících tzv. leteckou bázi na českomoravském pomezí. Tato báze měla sloužit pro potřeby spojeneckých letadel a jako jediné letiště se do září 1938 podařilo zcela dokončit právě Pardubice.
Petr Uruba byl desátníkem československého letectva a členem Letky 73, Leteckého pluku 6. Tato letka byla v době zářijové mobilizace přemístěna z Hradce Králové na pardubické letiště. Zde je svědectví plukovníka Uruby o celé události: Již od dubna 1938 jsme létali na letadlech B.71 sovětské výroby, byly to rychlé, lehké bombardovací letouny, piloty velmi oblíbené pro svoji obratnost a rychlost. Asi kolem 20.9.1938 (to nevím přesně) přiletělo na letiště Pardubice sovětské letadlo s několika piloty. Jednomu z těchto pilotů byla přidělena jedna z našich stíhaček B.534. My jsme se zájmem sledovali, jak pilot si pozorně prohlédl pilotní prostor. Jeden z našich stíhacích pilotů ho seznámil s přístroji, ruský pilot do letadla nasedl, pomalu roloval na start a vzlétl. Nad letištěm provedl několik ostrých zatáček a hladce přistál. Potom ještě jednou opakoval start i přistání. To vše dělal proto, aby zjistil, pro jaké letouny by se letiště hodilo, neboť Sovětský svaz měl do Československa dodávat bojové letouny. Pokud si pamatuji, sovětští letci se na letišti zdrželi jen jeden den. My jsme s nimi nemluvili, ale o účelu jejich návštěvy jsme věděli. V době mobilizace jsme rozmístili letouny na různá místa a také začali kopat ochranné zákopy. Po vyhlášení mnichovského diktátu – odstoupení Sudet, byli jsme přemístěni na Slovensko a do Hradce Králové jsme se vrátili krátce před Vánocemi 1938. Tak to je asi vše, co bych Vám mohl povědět o letcích ze Sovětského svazu. My jsme byli přesvědčeni, že jejich pomoc v případě potřeby byla míněna vážně.
Zleva Jakov Smuškevič (командарм
2-го ранга), druhý
sovětský důstojník (комкор ?) , třetí zleva
brigádní generál Vicherek, třetí
sovětský důstojník (комдив ?). Prohlížejí si turistický
letoun Beneš-Mráz Be.51 Beta-Minor možná od Kurýrní
letky 103.
Je to v Pardubicích.
Československo se na případné přijetí sovětských letadel připravovalo. Dokládají to vzpomínky Jiřího Hartmana, pozdějšího příslušníka československého letectva ve Velké Británii, který za mobilizace v září 1938 sloužil na letišti v Přibyslavi. Podle nich dostal od nadřízených pokyn, aby připravil letiště na přijetí francouzských a sovětských letadel. Žádná z nich však nakonec nepřiletěla.
Co dělali sovětští letci v posledních zářijových dnech, nevíme. Zdá se však, že vyvíjeli jen minimální nebo vůbec žádnou aktivitu.
Masakr v ukrajinském Žitomiru, kde žila početná česká menšina. Masové popravy tam probíhaly paradoxně v době mnichovských událostí, kdy Sovětský svaz sliboval ohroženému Československu nezištnou pomoc. Na 77 Čechů bylo popraveno v jediný den - 28.9.1938. Zavražděno nejméně čtyři sta Čechů. Dodnes naši komunisti blábolí o tom, jak jediný Sověti chtěli nám - slovanským bratrům pomoci, ale zlí západní kapitalisti nás zradili.
---------- 30.9.1938 prezident Beneš zlomil národu páteř ----------
Pravděpodobně někdy na počátku října 1938 Československo opustili a vrátili se domů.
Po přijetí mnichovské dohody Československem sice všechny spojenecké smlouvy formálně platily i nadále, fakticky ale ztratily smysl i význam. Papírové spojence, s čestnou výjimkou Rumunska, které znepokojovaly aktivity Maďarska, zajímaly už jen československé zbraně, o jejichž odkoupení uvažovali. Nové pomnichovské československé politické vedení ostatně počítalo s tím, že po poskytnutí slíbených garancí velmocí vyhlásí neutralitu.
