Letka 13 ( pozorovací, 1939)

Letka 13 (stíhací, 1939-44)

21.06.2024

Pozorovací Letka 13 ve Spišské Nové Vsi se 14.3.1939 stala součástí slovenského letectva jako Letka 13. Vyzbrojena letouny Letov Š.328.

Nadále označena , , .

14.3.1939 maďarský útok na Československo. Chust byl posledními obránci před Maďarskou armádou opuštěn až odpoledne 16.3.1939, bezmála po dvou dnech obranných a ústupových bojů. Zadní voj ústupové kolony kryli veteráni od Nižných Verecek, tankisté 2. předzvědného oddílu, jejichž kulometná palba držela dotírající Maďary v dostatečné vzdálenosti od konvoje, kde byly i ženy a děti. Ze vzduchu kryl naše vojáky poslední čs. vojenský letoun v oblasti, Š.328, s pilotem desátníkem aspirantem Jiřím Mikuleckým a pozorovatelem npor. Václavem Pálkou. Druhý stroj této letky byl totiž už první den bojů odeslán s hlášením na Slovensko a už se nevrátil. Odtržení Slovenska a špatné počasí také zabránily příletu leteckých posil z letišť u Košic a ze Spišské Nové Vsi.

Pozdě večer 16.3.1939 přešli poslední českoslovenští vojáci pod vedením npor. Štětky (padl v listopadu 1944 u města Dunkerque) hraniční most přes Tisu v Ťjačevě a druhý den, 17.3.1939, předal jejich velitel zástupcům rumunské armády 14 obrněných vozidel i se zbraněmi. Ten den také naposledy odstartoval z letiště Š.328, přelétl nad posledními ustupujícími vojáky na hraničním mostě přes Tisu u Sighetu Marmatiei a přistál na prvním poli, kde bylo letadlo zabaveno a posádka internována. Historie.

Personál přešel do Letky 12.

Letka 13 zanikla k 15.5.1939.

Letka 13 (stíhací, 1939-44)

18.9.1939 se vrátily zpět na svá letiště jednotky účastnící se tažení do Polska a mohlo dojít k odkládané reorganizaci letectva.

Z pěti stíhacích letek vznikly tři. Přečíslení se dotklo jednotlivých letek následovně.

Letka 38 a část Letky 39 se přejmenovaly na Letka 11 se základnou v Piešťanech.

Letka 45 a Letka 49 se změnily na Letku 12, která byla dislokována ve Spišské Nové Vsi.

Letka 37 a část Letky 39 se přeměnily na Letku 13 umístěnou v Piešťanech.

Letka 13 byla vyzbrojena stíhacími letouny Avia B.534. Velitel Ondrej Ďumbala.

Od října 1939 byla Letka 13 podřízena Samostatnej peruti III v Piešťanech.

1.12.1939 byl svobodník Ján Režňák jmenován pilotem - stíhacím letcem.

Letka 13 sa od 4.1.1940 do 1.3.1940 zúčastnila stíhacieho výcviku v leteckej škole Jagdfliegerschule Schleissheim (15.1.1940 přejmenovala na Jagdfliegerschule 2).

, Kdy a kde?

Od 1.5.1940 byla Letka 13 podřízena Peruti II.

30.5.1940 byl svobodník Ján Režňák povýšen do hodnosti desátníka.

6.9.1940 se zabil zástupce velitele letky npor. J. Roža v Piešťanech.

1.10.1940 byl desátník Ján Režňák povýšen do hodnosti čatníka.

Od 15.10.1940 bylo na základě doporučení německé letecké mise při slovenském MNO zavedeno nové označení letadel SVZ, které však bylo zveřejněno až 3.2.1941. Díky tomu se ještě na jaře 1941 v praxi používalo obojí označení. Novým označením byl bíle lemovaný modrý kříž s červeným terčem uprostřed v rozměrech německého vzoru. Zároveň s tímto novým výsostným označením bylo zaváděno označení letek a školy. To se skládalo z bílých písmen na obou stranách trupu a z čísla, které uvádělo pořadí letadla v letce.

Kdy a kde?

Od 1.5.1941 byla Letka 13 podřízena Stíhací peruti II.

19.6.1941 letka přelétla do Spišské Nové Vsi s dvanácti letouny B.534.

20.6.1941 ráno slob. Peter Horváth dezertoval. Pro poruchu motoru musel nouzově přistát u obce Velký Brezov (kousek za hranicí) na Podkarpatské Rusi. Maďaři ho vrátili na Slovensko. Úlety slovenských pilotů.

25.6.1941 letka přelétla do Kamenice nad Cirochou.

Přesun letek na letiště okolo Samboru-dnes Sambir na Ukrajině, komplikovalo velmi špatné počasí. Proto probíhal poměrně dlouho (1. až 7. 7.1941) a vyžádal si několik nehod. MAPA.

3.7.1941 přesun do SSSR. Čtk. Ľ. Šramko se převrhl na nevyznačené nerovnosti se svojí Avií Bk.534.517 na letišti Sambor.

Gonzo.

Po přesunu na letiště u Samboru byla zahájena bojová činnost pozorovacích letek, která se soustředila na průzkum oblastí před postupujícími slovenskými jednotkami a na pozorování postupu vlastních pozemních sil. Většinou pozorovacímu Letovu Š.328 poskytovaly krytí vlastní stíhací Avie B.534. První bojovou akcí se stal 5.7.1941 průzkum vlastních kolon. Již při prvních bojových letech se objevily problémy s nedostatečným výcvikem letců. Jednalo se především o mladé letce, kteří přišli nedávno z výcviku a postrádali potřebné poznatky o taktice a způsobu vedení boje.

9.7.1941 letka přelétla do Rzesna-dnes Riasne u Lvova (i s Letkou 1). MAPA.

12.7.1941 letka přelétla do Czortkowa-dnes Čortkiv. MAPA.

Velkým problémem byl nedostatek pohonných hmot, který způsobil omezení aktivit pozorovacích letounů v polovině července a přesměrování všech dostupných zásob stíhacím letkám. Chvilkovou pomocí bylo nalezení 50 000 litrů sovětského leteckého benzinu s vysokým oktanovým číslem, který byl při ředění 1:1 s Bi-Bo-Li použitelný v motorech slovenských letadel.

Vzhledem k vytížení stíhacích jednotek Luftwaffe byla na žádost Luftflotte 4 uvolněna Letka 13, která měla poskytovat ochranu Henschelům Hs 126 B-1 průzkumné letky 4.(H)/32 umístěné na letišti Čortkiv (65 km J od Tarnopolu).

14.7.1941 Letka 13 z  plochy Jarmolince zahájila doprovodné akce Henschelů Hs 126. MAPA.

Podle dohody měli slovenští letci operovat pouze nad vlastními pozemními jednotkami. Ve skutečnosti doprovázeli německé průzkumné letouny až 100 km nad nepřátelské území. Potíže nad nepřátelským územím Aviím dělaly sovětské protiletecké kulomety, které pro Avie létající běžně v 400 m, byly velmi nebezpečné.

Kdy a kde?

16.7.1941 byl při doprovodu Henschelu Hs 126 poškozen nad nepřátelským územím protileteckou palbou letoun čtk. J. Švejdíka, který se dovlekl nad letiště, kde při přistání havaroval.

19.7.1941 byl vydán rozkaz, podle něhož musela být všechna letadla určená k bojovému nasazení opatřena světle žlutým 50 cm širokým pásem. Podobně byla pro východní kampaň natřena i letadla ostatních spojenců Osy.

21.7.1941 letka přelétla do Baru. MAPA.

21.7.1941 se dvoučlenný roj dostal do silné protiletecké palby u města Bar. Avie vedoucího roje rtk. let. Ľ. Zaťka inkasovala kolem 40 zásahů do křídla a chladiče a po překonání vlastní linie nouzově přistál. Čtk. J. Režňák se vrátil na letiště a po nahlášení přesné pozice poškozeného letounu opět vzlétl a přistál u svého vedoucího roje.

Velkým problémem bojeschopnosti slovenských letek byl technický stav letadel. Nasazení na nevyhovujících polních letištích a neustálé vystavení povětrnostním vlivům způsobovalo velké opotřebení techniky. Značnou potíží bylo zvětšování vzdálenosti bojových útvarů od slovenského zásobování. Přísun náhradních dílů a pohonných hmot byl problematický, a proto bylo 24.7.1941 rozhodnuto o zřízení armádního leteckého parku na letišti Rzesno u Lvova, který měl plynule zásobovat letky. K dodávkám náhradních dílů ze Slovenska byly určeny dva letouny Letov Š.328 a Avia B.71, která do poruchy při startu z letiště Vajnory 22.8.1941 vykonala jen pár letů.

25.7.1941 se Letka 13 přemístila do Tulčin. MAPA.

Vzápětí po přesunu startoval tříčlenný roj na doprovod Henschela. Slovenské letouny se dostaly do silné protiletecké palby, která těžce poškodila Avii B.534 čtk. F. Breziny. Po nouzovém dosednutí v hloubce 16 km od vlastní linie se dostal Brezina do palby ustupujících proudů Rudé armády. Čtk. Š. Martiš několikrát zaútočil na pěchotu ohrožující sestřeleného letce a poté přistál vedle poškozeného letounu. Brezina vyskočil na levé spodní křídlo Avie a chytnul se vzpěr. Martiš odstartoval v těžké palbě pěchoty a na plný plyn se vzdaloval, což pro Brezinu mohlo skončit tragicky, jelikož při startu sklouzl z křídla a držel se pouze rukama. Až po vzdálení se z nebezpečného prostoru mohl Martiš ubrat plyn a umožnit Brezinovi vylézt opět na křídlo. Nakonec šťastně přistáli na letišti Tulčin. Oběma pilotům vynesla akce slovenské a německé vyznamenání. 

29.7.1941 došlo ke stíhání maďarského Fiatu C.R.42 od 1./3. Kőr Ász, který byl málem sestřelen čtk. J. Režňákem. Díky nezkušenosti zahájil příliš brzy palbu a nedosáhl žádného zásahu. 

1.8.1941 po skončení doprovodů průzkumných Henschelů zůstala letka na letišti Tulčin.

Čtk. J. Režňák v Avii Bk.534.519 "M-8" . Jozef Štauder a mechanik Jozef Michalička u B.534 "M-4" , , . Kdy a kde?

29.3.1943 byl sestřelen J. Jančovičov na Bf 109 G-2, WNr. 14830. REVI 86/2012

Rumunské Ju 87 , , , , 

19.4.1943. Kriško, Zeleňák, Páleníček, Brezina, ?

20.4.1943. , . , , Kriško, den po svém příjezdu v "žluté 12", stotník letectva J. Páleníče k, druhý veliteľ letky 13./JG 52.

Třetí zleva ZVK. Pavel Zeleňák, s vesty jsou Ján Režňák a František Cyprich .

zvk.rtm let. F. Cyprich, Hptm. K. Theim, rtk. J. Režnák, rtk. I. Kovarík, rtk. J. Štauder, zvk.rtm.le t. K Dubeň, rtk. P. Zeleňák.

11.5.1943 přistál v Anapě dezertér Michail Škomplektov s letounem Jak-1. REVI 87/2012. Zdroj.

Květen 1943. Svěšení motoru Gerhoferovi "žluté 6" , , , a příprava nové Gerthoferovi žluté 11" , , , , Gerthofer a novinář slovenské propagandy.  asi "žlutá 2" nebo "žlutá 6", ale jistě s Gerthoferem, , , "žlutá 5" a "žlutá 8" .

Hs 123 A,  Ju 52/3m, Fw 190, nový Bf 109 G-4 "BH+XL", půjde až 6./JG 52 , , Ju 52/3m.

Kurýrní Š.328.13 "S-69" od Letky 2 , , , , spojovací pilot Nerad a Gerthofer.

Začiatky vzniku II. garnitúry Letky 13 neboli vôbec jednoduché. Hlavnú zásluhu na tom má O. Ďumbala, ktorý začal po čase bombardovať urgenciami MNO, kedy budú vystriedaní. A tu sa zistilo, že ich nemá kto vystriedať. A tak bolo rozhodnuté, že v Piešťanoch sa prevedie preškolenie určitej skupiny pilotov. Keďže sa nikto do tohto kurzu na Bf 109 dobrovoľne nehlásil, vybralo do neho potrebných adeptov MNO. Hlavnú osu tvorili piloti, ktorí ukončili kurz nočného lietania, a poddôstojníci, ktorí pripravovali nováčikov v prijímači. Do ich radov zaradili aj niekoľko starých harcovníkov, ktorí absolvovali letecký výcvik ešte za bývalej ČSR. Nadšení z nich nebol nikto, lebo tu bola pre nich vidina nasadenia na front. Pre niektorých z nich to znamenalo v priebehu 3 rokov už tretie nasadenie. Výcvik na Bf 109 začali v Piešťanoch absolvovať 1.4.1943. Najskôr lietali na Ar 96. Ich výcvik ale stagnoval, čo sa na fronte nepozdávalo O. Ďumbalovi. Preto v polovici mája priletel z frontu na Slovensko a jeho zásluhou sa preškolenie značne urýchlilo. Zavŕšenie bolo ostrou streľbou na strelnici pri Malackách. Nato dostali všetci absolventi tohto preškolenia riadnu dovolenku v trvaní od 12.6. do 19.6. 1943. Nálada medzi pilotmi, ako sa blížil deň ich odchodu na front, nebola najlepšia. Veľmi sa im bojovať proti Rusom nechcelo. A v tomto ich podporoval aj ich veliteľ stotník I. Haluzický. 26.6.1943 pred odchodom na front sa s nimi prišiel rozlúčiť do Piešťan v doprovode VVZ pplk. A. Ballaya aj MNO gen. F. Čatloš. A až tam sa piloti dozvedeli, že miesto Haluzického ich na front odvedie zástupca veliteľa letky npor. J. Puškar (lebo ich nový veliteľ stk. J. Páleníček sa v tej dobe už na fronte nachádzal od polky apríla 1943).

Hanovec, Kubovič, Martiš, Gerič, Dobrovodský, Matúšek, Ocvirk, Geletko, Palatický, Lang, Božik, Jambor, Puškar, chrbtom je otočený Páleniček - veliteľ letky.

zľava prvý ?, Martiš sedí dole, Kubovič, Gerič, Matúšek, Dobrovodsk ý sedí, Palatický (sedí, na hlave má kapesník ), Puškár, Melicháč, ? asi doktor.

bez košele Jozef Páleníček veliteľ letky, Jambor, Rybár, Mantiš - hlavný mechanik, ? , Lang, Ocvirk.

zleva, Kubovič, Palaticky, sedící Božík .

Bf 109 G, ,

, protiletecká obrana letiště.

Červen 1943 Kovarík, Gerthofer, nová "žlutá 4", asi Dr. Ladislav Dubay před žlutou 8, Režňák, hptm Theiem, uprostřed Gerthofer, mechanici na žluté 8, druhý zľava, v popredí F. Hanovec, piaty zľava, stojaci bokom A. Matúšek, šiesty zľava, vedľa Matúška, veliteľ letky J. Páleníček,

, , , , , , Režňák je v "žluté 1" a Kovárik ve "žluté 2".

Nasadenie prvej garnitúra pokračovalo do júla 1943, ked sa začalo s postupným presunom na Slovensko. Jej prvotná výzbroj, stroje Bf 109 E, boli v lete 1943 stiahnuté z Ruska späť na Slovensko, kde tvorili istú dobu hlavné sily Hotovostného roja. Létající personál tzv. I. garnitury působil 8 měsíců - 1504 bojové lety, 206 střet s nepřítelem, 154 potvrzených sestřelů, 16 sestřelů nepotvrzeno. Ztráty 4 piloti. Najúspešnejším pilotom sa stal rtk. Ján Režňák (32 zostrelov) .

Od 1.6.1943 byla Letka 13 podřízena Stíhacia peruť III a později Stíhacia peruť II. Od kdy?

Z Piešťan II. garnitúra Letky 13 vyšla k jednotke Silvester 3 vlakovým transportom 23.6.1943. Cestou sa dostali až do Sarabúzy, kde na letisku Gvardeyskoye boli preškolení na Bf 109 G-2, lebo doma na Slovensku lietali iba na Emiloch. MAPA.

Po vystrojení boli odtiaľ prepravení letecky na Ju 52 do Anapy, kde dorazili 2.7.1943. Nato absolvovali 2 – 3 zoznamovacie lety nad líniou frontu v doprovode skúsených harcovníkov I. garnitúry Letky 13. Pri tom npor. V. Kriško predviedol F. Hanovcovi, ako sa fingujú zostrely. Druhým letcom zasa iní povedali: „Vy sa držte a nerobte to čo my. Ak chcete žiť nežente sa za zostrelmi.“

1.7.1943 byl rotník Ján Režňák v Piešťanech mimořádně povýšen na zástavníka.

Nemci hneď na začiatku pôsobnosti II. garnitúry Letky 13 zistili, že to sú iní Slováci ako ich predchodcovia. Že to nie je tá istá  Letka 13, ktorej velil mjr. O. Ďumbala. Všimli si, že sa súbojom, pokiaš je k tomu možnosť, vyhýbajú, pri náletoch ciele väčšinou nezasahujú, … V tej dobe tam ako veliteľ II. Gruppe/JG 52, pod ktorú Letka 13 spadala, pôsobil Hauptmann G. Barkhorn, ktorý sa rozhodol preveriť si príslušníkov Letky 13. A tak s niektorými aj osobne letel na bojový let. Ale ako náhle boli Slováci vo vzduchu sami bez dozoru, bojová morálka zasa opadla. Pokiaľ mohli, aspoň väčšina z nich sa aktívne vyhýbala. Pokiaľ išlo do tuhého, nevyhýbali sa ani leteckým súbojom v ktorých dosiahli aj početné zostrely. Ale začali pri tom aj zostrely fingovať. Ako prvý z členov II. garnitúry Letky 13 sa takto prezentoval A. Matúšek. A tu je ten hlavný problém, až do akej miery to až došlo. Pri tom si ale treba uvedomiť, že ani Nemci neboli včerajší. A tak aj keď k určitým fingovaným zostrelom došlo, že si ich navzájom medzi sebou chlapci potvrdili, ide tu asi len o nepatrné množstvo z toho, koľko vzdušných víťazstiev dosiahli.

7.7.1943 čtk. J. Bôžik a por. Š. Džunko havarovali s E.241.32. Vysazení motoru po vzletu. Posádka přežila.

Od 17.7.1943 byl zástavník Ján Režňák přidělen k Pohotovostnímu roji ve Vajnorech.

Propagandistické foto slovenských es z východní fronty: Pavel Zeleňák (12 sestřelů), Cyprich (12 sestřelů), Kovarík (28 sestřelů), Brezina (14 sestřelů), Štauder (14 sestřelů), Režňák (32 sestřelů) a přední část Bf 109 E na letišti Bratislava-Vajnory, 1943.

Zvk. František Cyprich v létě 1943 ve Vajnorech u Bf 109 E od Pohotovostního roje.

Prvým úspechom II. garnitury bol zostrel z 22.7.1943, ked rtk. František Hanovec zostrelil stíhačku Bell P-39 Airacobra .

3.8.1943 R. Božik poškodil při přistání Bf 109 G-4 WNr.19763

7.8.1943 před 18 hod. čtk. Alexandr Gerič sestřelil sovětský letoun Supermarine Spitfire Mk. V u obce Krymskej, dnes Krymsk. Mladšij lejtěnant Pavel Pavlovič Beljajev nouzově přistál za frontou a byl lehce zraněn. REVI 100/2015 MAPA.

U niektorých letcov hneď od začiatku bolo jasné, že proti Rusom bojovať nebudú, nech sa deje čokoľvek. Do tejto kategórie na prvom mieste patril rusofil A. Gerič. Ten svojím kamarátom otvorene povedal, že proti Rusom nikdy bojovať nebude, keď končil pilotný výcvik. Podobného zmýšľania bol aj jeho priateľ Ľ. Dobrovodský. O čo ďalej mali k Nemcom, o to bližšie mali k obyvateľom Anapy. Bývali u nich, žili s nimi, delili sa s nimi o jedlo, … A tak sa ich priateľstvo utužovalo.

zľava sediaci Hanovec, nad ním stojí Jambor, Lang, Ocvirk, Dobrovodský, Karol Dubeň ( WAFE ? ), stojaci Palatický.

9.9.1943 na ruskú stranu dezertovali rtk. Matúšek s Bf 109 G-4 "žlutá 9" a čat. Dobrovodský . Stalo sa tak počas plánovaného sprievodného letu nemeckého prieskumníka Fw 189. Úlety slovenských pilotů.

11.9.1943 došlo ku ďalšej dezercii v podaní čtk. Alexandra Geriča a rádiového mechanika slob. Vincenta Tkáčika na lietadle Bf 109 G-4, vybaveného novou nemeckou rádiotechnikou FuG 16. Gerič bol do roku 1944 vyhlásený za mrtveho - zostreleného v priestore Novorosijsk-Gelenčik. Úlety slovenských pilotů.

12.9.1943 letka přelétla do Tamaně. MAPA.

26.9.1943 v 14.25 hod. Rudolf Božik havaroval při vzletu s Bf 109 G-4 WNr. 14761 "žlutá 5" a byl zraněn.

27.9.1943 letka přelétla do Kerče. MAPA.

29.9.1943 čtk. K. Geletko havaroval a byl zraněn.

12.10.1943 letka přelétla do Bagerovo. MAPA.

27.10.1943 dosiahol F. Hanovec 200. zostrel Letky 13.

29.10.1943 bola oficiálne ukončená bojová činnosť letky a začali sa prípravy na návrat domov. Lietadlá Bf 109 G boli ponechané na mieste, kde mali slúžiť chorvátskej Letke 15, ktorá vystriedala slovenskú Letku 13.

II. garnitura navýšila do října 1943 počet bojových letů na 2600 a počet potvrzených sestřelů na 205 a přispěla tímto počtem k více než 10 500 sestřely dosaženým celkově eskadrou JG 52. Sestřely

Po dobu svého působení letka nalétala okolo 2 000 operačních hodin a měla potvrzeno 210 sestřelů sovětských letadel. Vlastní ztráty byly 7 letců. Němci letku hodnotili nejprve veskrze kladně a několik pilotů bylo i vyznamenáno.

Po začínajících úletech byla letka odeslána domů jako nespolehlivá. 

29.10.1943 přesun domů. 

, , , .

12.11.1943 letka přelétla do Piešťan. Do Piešťan personál letky dorazil 12.11.1943.

Letka poskytla zkušený personál pro Hotovostný roj ve Vajnorech, který se k 31.1.1944 reorganizoval na Pohotovostní  letku.

Letisko Piešťany malo spevnenú pristávaciu a vzletovú plochu rozmerov 1050 x 750 metrov (niekde sa v nemeckých dokumentoch uvádza 1300 x 400 m).

26.6.1944. Tieto ťažké personálne a materiálne straty fakticky ukončili existenciu Pohotovostnej letky ako bojaschopnej jednotky. Pozůstalí se stali opět členy Letky 13.

1.8.1944 byly čtyři stroje Bf 109 G-6/R-3 WN 161722 "bílá 1", 161742 "bílá 7", 161725 "bílá ?" a 161741 "bílá 5" přiděleny k Letce 12 v Prešově. Piloti Božík, Hanovec, Geletko a Palatický.

Se začátkem Slovenského národního povstání (do kterého se část jednotky zapojila) fakticky zaniká.