12.04.2021

11.10.1948 zřícení letounu B-36 "HR 255" "IY 11" od LP 25 z Kbel. Npor. Liška Vratislav a ppor. Mudr. Votruba František zahynuli. Letecká badatelna.

Ortofotomapa 1949.

--------- 25.6.1950 komunisti přepadli Jižní Koreu ----------

Letecký den v září 1950 .

Karel Kozák: Vzpomínka na létání v Říčanech

Létat jsem začal v roce 1951 v AK Říčany. Patřil jsem do skupiny zájemců o létání, kterou zorganizoval konstruktér z podniku TOS Hostivař pan Velechovský. Předsedou Aeroklubu byl F. Bartl. Letecký provoz vedl F. Koreš. V aeroklubu byli již vycvičení piloti. Například K. Košek, A. Marek, pozdější ředitel Státní letecké inspekce, F. Koreš, J. Lébl, P. Lébl, J. Bejbl, Hůlka, M. Kirejev, Milan Procházka, Chrdle a další už si nevybavuji.

Hangárování rozebraných letadel a letecké techniky bylo ve stodole poblíž hřbitova. Létalo se na ploše u Kuří. Na létání se letadla smontovala a přetahovala přes silnici po cestě kolem tehdejší cihelny. Po létání se opět musela odvést, rozebrat a uložit.

V té době měl aeroklub školní kluzáky, ŠK-38 Komár a Zlín Z-23 Honza, německé větroně Grunau Baby IIb a IIc (OK-8387 a OK-????).

František Koreš a Zdeněk Brunclík.

Vyřazený motorový Piper L-4H, naviják Stratílek a zpětný navijáček. Maličký nákladní automobil zvaný Hadrák. (Vrabec: J. F. Šára vzpomíná: „celí promrzlí jsme stěhovali Hadrákem z Pyšel pod vedením A. Marka Šťakra“ amatérské motorové letadlo, po jehož říčanském osudu jsem marně pátral).

Ve skupině, která prováděla výcvik v roce 1951, byli J. Kaňák (později pilot ČSA), L. Stehlík, technolog, L. Barcal, S. Cikán, K. Bukač, M. Vodička, K. Kozák, V. Bureš, S. Smékal, J. Vaňousová, pozdější manželka F. Koreše, J. Erlichová (hezká, měla černé vlasy, trochu jako Božena Němcová), učitelka Karpíšková (byla drobné postavy, aby dosáhla na pedály nožního řízení, musela mít za zády polštář; jednou při přistání obrátila kluzák vzhůru nohama, přiběhli jsme k ní a nejprve řešili, co s kluzákem, z nezávidění hodné polohy ji vysvobodili až ohleduplnější kolegové), J. Šára.

Výcvik naší skupiny probíhal tradičně, systémem zkoušek A, B, C. Létalo se na jednoduchých jednomístných kluzácích bez kabiny. Instruktory byli Franta Koreš a Jirka Lébl zvaný Baštýř. První starty se dělaly gumovým lanem z kopečka před stodolou. Bylo to jako z praku. Později se ke startům na letišti používal naviják. Byl postaven na opačném konci letiště. Měl silný motor a buben s lanem. Lano se odvinulo přes celé letiště a zapojilo do vypínače na větroni. Motor při startu přes spojku navíjel na buben lano, větroň se rozjel a strmě stoupal vzhůru. Po dosažení výšky pilot lano vypnul. Pro případ selhání vypínače měl naviják zařízení na přeseknutí lana. Dosahovalo se výšek až 300 m, podle délky letiště a váhy větroně.

Při výcviku se cvičily nejprve smyky a nízké rovné lety přes letiště, potom ve větší výšce zatáčky. Nakonec vysoké starty a lety po okruhu kolem letiště s přistáním v místě startu. To již byly náročné lety ve výšce kolem 200 až 300 m nad zemí.

Žák seděl na malém sedátku, kolem sebe nic, jen lanka nebo vzpěry od křídel a vítr. Vítr se při startu opíral do vlasů, do pusy, oči slzely, vnikal za košili a do nohavic a hlavně hučel v lankách, které držely křídlo. Skrz nohy bylo vidět v hloubce zem. Bylo to krásné.

Po zvládnutí okruhů na školním kluzáku se přecházelo na lety na větroni Grunau Baby (Bejbina). Byl to jednomístný dřevěný vzpěrový hornoplošník s otevřenou kabinkou, z níž koukala hlava, ale před obličejem byl větrný štítek. Měl již letové přístroje a klouzavost 1:14. Byl vhodný i pro lety v termice. V ideálních podmínkách bez využití termických stoupavých proudů doletěl z tisíce metrů až 14 km. Všechny měly krásnou žlutou barvu.

Výcvik řídil instruktor ze země. Musel umět žákovi vysvětlit jak má při řízení postupovat. Potom s napětím pozoroval, zda to žák pochopil a řídí se tím.

Pro zdokonalení žáků přilétali z Prahy z letiště Točná instruktoři K. Ramharter (poznámka Vrabec: u něho jsem v roce 1955 skládal zkoušku pilota bezmotorových letadel), L. Charouzek s dvoumístnými letadly VT-52 Jeřáb a VT-130 Kmotr. Na letiště také přijížděl legendární inspektor pan Ludvík Elsnic, významný organizátor bezmotorového létání u nás. V roce 1932 vyhledal letový terén u Přestavlk a Chlumu u Čerčan, kde po druhé světové válce létali i říčanští plachtaři pod vedením instruktora Koška. Někteří členové aeroklubu Říčany odešli k vojenskému letectvu.

V Říčanech byli aktivní letečtí modeláři. Mezi nimi nezletilý Ládík Boháč. Moc toužil se vznést. Tak ho vzal F. Koreš na klín do školního kluzáku a splnil mu sen. Byl nemocný a do leteckého výcviku nemohl být zařazen.

S Bejbinou už bylo možné zaletět až nad město. Toho využíval veselý pilot Hůlka zvaný Klacek. Bral si do větroně klarinet a ve výšce nad městem vyhrával.

Vrabec: Vladimír Hůlka později klarinetista orchestru Národního divadla pověstný tím, že unaven po představení přejížděl vlakem Říčany. K. Ťukal: „A víš, že se mu v partě (do které jsem také patřil) říkalo Klacek a také držel rekord v přejíždění vlakem? Po nočním návratu z ND skončil půlnočním flamendrákem v Chotovinách a ráno jen pokračoval na zkoušku orchestru“, nebo si dle vzpomínek A. Bezděka povídal v Senohrabech s výpravčím panem Budkou. Alexej Bezděk, můj přítel vševěd, se zná se synem Vladimíra, taktéž Vladimírem, kterého jsme kontaktovali.

Další výcvikový kurz už se neuskutečnil. Aerokluby byly převáděny do nové organizace Dobrovolný svaz lidového letectví a vzápětí do Svazu pro spolupráci s armádou. Tam se všechny složky cvičily pro možné využití v armádě. Některá letiště, která nevyhovovala svojí polohou, byla rušena. To bohužel postihlo i Říčany. Někteří členové aeroklubu s velkým smutkem přestali létat. Jiní se rozešli do okolních aeroklubů Benešov, Český Brod, Kladno, Točná.

Bohužel, režim nastolený roku 1948 podobným aktivitám nepřál. Podnikavému Karlu Koškovi bylo třeba ustřihnou křidélka. I já, Dalibor Hofta, jsem byl z klubu vyloučen mezi prvními. Nejspíš také z neuvěřitelné obavy, že bych z Říčan na malém větroni ulétl za hranice. Do rady revolučního národního výboru byl tehdy jmenován kromě jiných jednoduše uvažujících osob železničář pan Kaufner, jenž, věren své profesi, přehazoval výhybky. Bydlel proti nám a stal jsem se pro něho třídním nepřítelem číslo jedna. V aeroklubu nám zabavili větroně a naviják, museli jsme zrušit nájemné a vyklidit stodolu. Aeroklub byl zrušen před stavbou dřevěného hangáru na jeho letištní ploše. Zdroj.

Já jsem odešel do aeroklubu Benešov a na jaře 1953 už jsem pokračoval v létání na letišti v Nesvačilech.

Po létech v roce 1996 jsme si v Nesvačilech s Jirkou Léblem Baštýřem naposledy zalétali na dvousedadlovém větroni VT-55 (LF-109) Pionýr a vzpomínali na létání v Říčanech.