Pilot Stanislav Kutheil

05.05.2017

Začnu se svým vyprávěním trochu ze široka. Snad Tě tím nebudu moc nudit? K létání jsem se dostal díky svému tátovi. Táta byl od svých klukovských let nadšený letecký modelář a mě stavěl letadla už asi od narození. Po maturitě nastoupil do Prostějova, ale nešťastným řízením osudu se leteckého výcviku nedočkal, jejich ročník byl rozdělen na pozemní odbornosti, asi bylo zrovna pilotů dost, nebo já nevím? Táta vystudoval VA v Hranicích, protože byl (na rozdíl ode mně velmi dobrý atlet) pokračoval ve studiu na tělovýchovném institutu a později nastoupil jako tělovýchovný náčelník sušické divize. Protože nelétal, tak v Klatovech skákal padákem ve svazarmu, cvičil sebeobranu, jinak závodně skákal na lyžích, byl i opakovaně mistrem republiky. Já se narodil v r. 1959, dostali jsme byt přímo na Špičáku na Šumavě a ty skokanské můstky tam postavil s vojáky právě táta.

Tátův starší brácha Karel prostějovské učiliště ukončil jako pilot, ale v armádě dlouho nesloužil, záhy byl vybrán k ČSA a celý život létal u linek. V podstatě mu prošly rukama všechny poválečné typy letadel a taky odlétal všechny trasy. Do penze odešel  jako kapitán na dvaašedesátkách, žije s rodinou v Praze.

helo2163.JPG (37173 bytes), helo2159.JPG (151951 bytes).

V roce 1962 tátu převeleli ke škole jednotek zvláštního určení do Chrudimi. Nastoupil tam jako tělovýchovák a specialista na boj z blízka. V Chrudimi na letišti se v té době cvičili černoši. Nemusím to dále rozvádět. Táta v Chrudimi dělal i motorařinu.

Seskoky z balonu v roce 1962 (táta v kožíšku) helo2150.JPG (43694 bytes) a já v 1962 helo2151.JPG (63221 bytes), já v 1968 helo2153.JPG (55366 bytes), helo2148.JPG (28539 bytes), helo2147.JPG (23338 bytes).

Mimo jiné se tu natáčel Sequensův film Atentát a táta v něm nejdříve vystupoval jako kaskadér, nakonec mu režisér svěřil roli jednoho z parašutistů. Má máma musela být v té době na sídlišti mezi drbnama zřejmě neustále v kurzu, protože se u nás pořádaly bujaré akce za účasti Brzobohatého, Munzara, Mrkvičky a dalších. Na to si dokonce pamatuji.

helo2155.JPG (64829 bytes)

Letadla a létání mě provázaly od dětství. V letech 1968-1971 jsem byl členem oddílu leteckých skautů, junáckého střediska v Chrudimi. Klubovnu jsme měli přímo na letišti.

V roce 1971 tátu převeleli na letiště Dobřany a my se přestěhovali do Plzně. Táta se nakonec stal dělostřeleckým leteckým pozorovatelem. Nedržel se sice kniplu, ale létat uměl, to vím.

helo2149.JPG (100757 bytes), helo2143.JPG (27568 bytes), helo2141.JPG (25815 bytes).

Já jsem zde chodil do pionýráku do leteckomodelářského kroužku. 

helo2156.JPG (66456 bytes)

V patnácti jsem se přihlásil do aeroklubu v Plasích a v šestnácti měl své vytoužené sólo na Blaníku. Imatrikulačka OK-4808, můj kluk na něm létá nyní.  Moji instruktoři byli: Václav Černý, Ladislav Šebesta. Když Venca nastoupil k ČSA, dostali jsme Aloise Soutnera a ten mě přivedl k pilotkám.

helo2130.JPG (74837 bytes), helo2157.JPG (74647 bytes), helo2144.JPG (25184 bytes), helo2158.JPG (44906 bytes)

V roce 1977 jsem dostal pilotní průkaz. Protože jsem se nedostal na střední školu hned po devítce, nejdříve jsem se vyučil a pak získal maturitu.

helo2152.JPG (46792 bytes) leteckomodelářský kroužek při SOU v Nečtinách.

O kariéře vojáka z povolání jsem neuvažoval, moc se mi líbilo létat se čmelákem, to byli v té době skutečně svobodní letci a v našem aeroklubu patřili k nejuznávanějším, Vadlejch, Blecha, Patejdl, Jáneský, Umbraum.

V roce 1980 jsem nastoupil do Šlapanic na PŠ k výcvikovému středisku 10. letecké armády (VÚ 6578). Tady mi byly nabídnuty dvě alternativy: buď můžu do Libye jako technik, nebo se přihlásit do Košic. Zkusil jsem ty Košice. Nejdříve ÚLZ, pak přijímačky, motorový výcvik jsem létal také ve Šlapanicích, ale s jednou výjimkou, jako voják ZS jsem nemohl létat samostatná sóla, podivná důvěra k budoucímu posluchači VVLŠ. V Košicích jsem byl do roku 1983, pak jsem musel z prospěchových důvodů odejít. Nastoupil jsem do Plzně na Bory, jako technik Mi-1 u 1. spojovací letce. Měl jsem na starosti spárku a tak když se s ní létalo, brali mě piloti nahoru a já si ze zadu řídil.

Přihlášku do školy jsem si samozřejmě podal znova a v roce 1984 byl v Košicích zase. Tentokrát jsem však nebyl přijat k řádnému studiu, ale byl pouze převelen k dokončení základního pilotního výcviku na vrtulnících. Musím předeslat, že jsem původně nastupoval na L-410, tedy dopravák. Teorii jsem absolvovali v Košicích a praktický výcvik v Piešťanech u odloučené části 1. lšp. Byli jsme rozděleni do dvou skupin, ti co létali v aeroklubu šli na Mi-2 a ostatní na Mi-4. Můj učitel létání byl por. Ing. Rubint a velitel roje mjr. Korenačka. První viseni jsem měl 9. října 1984 a na sólo jsem šel 15. prosince na Mi-2 (7743), po šesti hodinách, přezkušoval mě pplk. Briatka. Bylo to opravdové sólo, v mašině jsme byli sami, bez palubáka. Kluci co létali čtyřky nám záviděli. Ten den jsem letěl jako třetí. První Jirka Podolský, pak Vlado Turičík a nakonec já. Oslavovali jsme spolu s učiteli ve městě skoro do rána. Korenačka potom cestou domů přejel Romanovi na kole nechtěně záda, protože ten se před ním svalil jako špalek a Kori to už neubrzdil.

K 1. spojovací letce jsem se vrátil v březnu 1985 a po všech nezbytných procedurách začal opět létat. První let s velitelem pplk. Kubešem se uskutečnil 16.3.

helo2145.JPG (53624 bytes), helo1937.JPG (46090 bytes).

V květnu bylo u naší letky létání kádrů. Konkrétně šestého s sedmého. Byli tam funkcionáři z velitelství armády z Hradce a my se samozřejmě měli vytáhnout. Ten den jsem měl naplánované sólo lety, cv. 5,6,7. Do prostoru pak se mnou letěl palubář ppor. Mašek. Když jsem se vracel okolo Plzně, tak jsem to střihnul přes Doubravku a nad barákem rodičů udělal dvě třistašedesátky. Není pravda tvrzení některých škarohlýdů, že jsem se na letiště vrátil s prádelní šňůrou a plenami na ostruze. Každému je přeci jasné, že tak nízko jsem být nemohl. Mělo to ovšem hroznou dohru. Druhý den jsem přišel normálně na létání a hned mezi dveřmi učebny mi říká Sláva Bober, jdi k veliteli - máš průser. Tak jsem šel. Tam pochopitelně všichni. Kubeš řev, no co Ti budu povídat. V paneláku vedle nás bydlel Gustav Černický, v té době NŠ 11. letky a ten když z okna viděl dvojku nad barákama tak nelenil a hned volal, ovšem operačnímu do Hradce, aby se to náhodou na Borech neututlalo. V Hradci to samozřejmě dostal ve svodce na stůl velitel desítky a pak to přivezl pplk. Bečka na letiště, ale to Kubeš už za mě dostal pořádného čouda od gen. Štorka telefonem. Černický musel být na výsost spokojený. Nejpůvabnější na tom je, že se se svědectvím přihlásil politruk Liška. Musel mít zatraceně dobrý oči, když tvrdil že mě viděl z okna, přičemž bydlí na Lochotíně (třeba byl u někoho na návštěvě?). Závěrem lze říct, že to divadlo bylo úplně k hovnu, naši nebyli doma a o ničem tedy nevěděli. V té době jsem dostal dyštanc a vypadalo to na konec s létáním. Moc mi pomohli lidé, jako Eman Cihlář, Viktor Remeň, Jano Strašifták, kteří se za mě zaručili a pomohli mi zpátky ke kniplu. Patří jim za to můj obdiv a poděkování.

V srpnu 1985 jsem nastoupil jako letovod roje ke 42. spojovací letce do Havlíčkova Brodu. Tomu ještě předcházela audience u velitele vrtulníků, kde mi bylo řečeno:,, Tak si vyber, stálý řídicí u rejsů ve Stříbře, nebo rota rogalistů u průzkumáků?" Vybral jsem si ta rogala a nakonec dopadlo vše nad očekávání dobře. Nastoupil jsem do Brodu, sice s mastným flekem v papírech = bez odměňování, povyšování, ustanovování do funkcí. Měl jsem hodnost nadrotmistra a seděl tabulkově na majorovi. Byl jsem jediný pilot s praporčickou hodností v letectvu, snad v celé Varšavské smlouvě. Můj nový velitel roje mjr. Juraj Kolarovský, velitel letky pplk. Berger. Létat jsem začal 5.9.1985 opět na Mi-2. Od prvního listopadu jsem byl převelen k 52. letce velení a průzkumu Havlíčkův Brod, jako řadový pilot. Létali zde znamenití kluci, Bradáč, Švarc, Barták, Ostrolucký, Nožina.

9. dubna 1986 se mi přihodila zajímavá věc. V rámci přechodového létání jsem vezl do Prostějova naše techniky na přeškolení na Mi-8. Pět techniků v bedně na pravé židli Berger a ještě jeho kolo. Sednul jsem v Prostějově, kluci mě dorazili palivem a už sám jsem se vracel do Brodu. Velitel a technici zůstali na Moravě. Normálně jsem doletěl a sednul na stálou. Řídicí mjr. Vokáč se mě ptá "kolik mám vody"? Byl jsem skoro plný, vozili jsme ještě dvě bandy. "Tak jdi na okruh". Odstartoval jsem a zaletěl jeden okruh. Zase otázka "kolik máš vody", "tak si dej ještě jeden". Tak jsem zase šel na okruh. Po přistání "máš dost vody"? Ano. "Tak jdi ještě na jeden". A pak se to stalo. Normálně jsem provedl vzlet a přešel do stoupání, když jsem měl asi devadesát metrů, najednou jako by nějaká mohutná pěst bouchla do mašiny. Otáčky rotoru šly dolů, všechno se rozblikalo a já jsem dal dolů kolektiv a potlačil jsem. Vrtulník se začal propadat a tak jsem do toho šlápnul plnou pravou nohu a udělal takovou zparchantělou souvratovou zatáčku, pořád jsem šel po kouli dolů, ale už se to dalo řídit, ani nevím co mi tenkrát zachránilo život, vybral jsem to ve dvaceti metrech proti věži, moc času jsem neměl a tak jsem se protáhl na uchu kolem a začal stoupat. celou dobu bylo po rádiu naprosté ticho, pak povídá Vokáč, mám tu vítr přes čtyřicet metrů, víc to už ukazovat nemůže. Proletěl jsem v našich krajích jevem zřídka vídaným, dostal jsem se s mašinou do tornáda. A zase jsem byl v něčem jedinečný průserář. Z první okruhové zatáčky na diverz při místním létání ještě nikdo nešel. Byl jsem v tom sám a tak jsem si vyžádal přelet do Čáslavi. Ti ze mě měli velkou radost, protože honem stahovali třiadvacítky a museli čekat než se tam dostanu, ale s tím větrem v zádech to bylo hned. Jen co jsem v Čáslavi vypnul, přistál tam Berger, pak rychle sedaly roury a vítr byl tam, myslel jsem, že to mašině uláme listy, na zemi to vypadalo mnohem hůř, než předtím ve vzduchu. Za to, že jsem to nerozflákal mi Štorek poslal tisíc korun a zamazal trest. Mám o tom záznam v zápisníku, odměna za letecký výkon. Ke konci května mi vrátili podporučíka.

Pplk. Berger se se mnou moc nepáral, příkladem toho je malá epizoda z 6. května 1986. Berger (zvaný Opičák), přišel na učebnu a povídá, kdo nepůjde na noc? Jediný kdo nesměl létat sólo noc jsem byl já, protože podle staré OBP, se na noc mohlo až po odlétaných přístrojích ve dne a to bylo 20 hodin a já je samozřejmě neměl. Poletíš do Hradce. A tak jsem druhý den letěl. Nrtm. Kutheil a technik npor. Kučera. Přistál jsem v Hradci, Kučera zatím plnil a já šel na věž. Tam jsem se dozvěděl, že mám letět někam do města a přistát na fotbalovém stadionu, protože tam probíhá letecký den pro hradecké střední a vysoké školy. Sám vidíš jaké to jsou kotrmelce. Největšího průseráře pošlou dělat předváděčku doprostřed města, před zraky všech šéfů z letectva a přidělenců, dobrý ne? Nejdříve mi museli na věži na papír nakreslit, kde ten staďák je, když jsme tam s Kučerou přistáli, tak jsem se šel ohlásit do disku řídicímu. Tam generál Váňa. Představil jsem se a on mi povídá "já něchcem hovoriť s technikom, zavolaj pilota". Odpovídám "já s tím přiletěl". "Ako sa voláš"? "Kutheil". "Jaj, len choď a nězabísa!" Nakonec si ke mě do mašiny sednul pplk. Bečka. A povídá "tak jim něco ukaž". Souvrat nad zemí jsem vyfiknul přesně podle nekáznických tabulek, naučil mě ho už Rubint v Piešťanech. Když jsme sedli, zahrčelo to ve sluchátkách " bolo to dobre". Pak jsem držel záchranu do konce akce a cítil se znamenitě.

V říjnu 1986 jsem byl převelený zpět do Plzně. Nastoupil jsem u 11. vrtulníkového pluku jako operátor na Mi-24. Velitel roje kpt. Švéda a velitel letky pplk. Jaššo. Přeškolení na Mi-24 jsem byl v Prostějově u 51. vrp, podrobnosti ostatně znáš. Uvedl jsem se opět znamenitě, při prvním letu po okruhu s Dolfim Výletem dne 10.12.1986 jsem zašlápl nohou na podlaze knoflík rádia a podle pokynů instruktora popisoval orientační body. Protože to mjr. Výlet malinko natáhl, abych něco viděl, tak měl okruh 10 minut a těch deset minut byli na kanálu startu všichni bez spojení, protože jsem měl zaklíčováno. Velitel pluku měl řídicího, tak mě hned zahnal učit se materiálku a ten den jsem si už ani nevrznul. Osud je ke mě prostě nespravedlivý. Z Prostějova jsme se vraceli 18.12. Ale u pluku jsem začal létat až 10.2.1987. Já helo2129.JPG (87367 bytes) byl vždycky klikař na lidi. Docela si mě oblíbil mjr. Kormunda, toho se na letce báli i záklaďáci a to je co říct. Díky jeho pochvalným referencím se na mě usmálo štěstí při výběru na piloty pro 1. letku velení a průzkumu v Líních, tedy na dvojky. Byla to situace. Ti, kteří mají zájem létat na dvojkách se mají přihlásit veliteli pluku. No já se přihlásil také. Myslím, že se asi přihlásil každý, kdo je létal ve škole. Jenže rozhodovala třída a já jediný měl u pluku trojku vylétanou na dvojkách. Měl jsem také na typu nejvíce hodin, přestože jsem s celkovým náletem za ostatními zaostával. Poslední let na Mi-24D jsem měl 6. října na Kříženci.

23.10.1987 jsem nastoupil k 1. letce velení a průzkumu v Dobřanech a 11. listopadu měl sólo na dvojce.

Poslední let na Mi-2 jsem měl 15. září 1988. Celé létání jsme měli pro sebe jednu mašinu s Ivanem Žákem. Nejdříve jsem měl cv. 38 průzkum, pak Ivan okruhy, pak já okruhy a zónu. Na noc KTP 103, 107, 111s Vencou Babickým. Pak letěl Ivan na sebe navigační po trati Dobřany - Klatovy - Blovice - Rokycany - (KBT) Chlumčany a přistávalo se do terénu na letišti. Já mu seděl na pravé židli a navigoval. V brance terén jsme se po přistání měli prohodit a já odlétat ještě nějaké terény. Řídicím létání byl mjr. Bober a bylo to létání kádrů, protože tu byli z Příbrami pplk. Kožíšek, pplk. Šašek, mjr. Špilka. Jak je létání funkcionářů, vždy se něco vysere. Po odlétnutí navigačního jsme se blížili od Chlumčan do druhé jižního na přistání 090. Ivan se zařadil do okruhu a ohlásil třetí do terénu, střídat. V Líních jme měli takovou malou specialitu pro kolegy z Borů. Když se na Borech létali navigační s přistáním do terénu, sedaly dvacetčtyřky právě v Líních. A na to jsme lstivě čekali. Řídicí zhasnul všechna světla a letiště se rázem ponořilo do tmy, pouze branka terén svítila dvěma červenými sukničkami, korespondence se omezila na nejnutnější minimum a čekalo se na nebožáka, ten se zpravidla už od Plzně opakovaně hlásil a významně zdůrazňoval, že to bude v Líních terén, nepochodil byla tam tma jako v ranci. Když jme byli s Ivanem po čtvrté na finále ozval se ve třetí Špilka, otočil jsem se po něm, protože šel také do terénu, abych viděl jak je daleko, měli jsme se s Ivanem v brance vystřídat. Najednou se mi zdálo, že se mašina prosedla a měl jsem pocit že to nějak stichlo, no klesali jme na přistání. Kouknu do budíků, na vário a pak jsem si všiml, že na motorech jsou nůžky jako kráva. Říkám :,,Ivane Ty vole nám snad vysadil motor!" Ten pochopitelně koukal před sebe a budíky ho nezajímali. Pak mi říká co to kecáš? No koukej vysadilo to. Vůbec si toho nevšiml, měli jsme padesát metrů, jeden motor v prdeli, kolem tma a strašně málo času. Zavolali jsme Bobera, ať nám rozsvítí dráhu, to znáš, než našli vypínač, tak jsme seděli. Má to konec konců vlastní světlo. Ivan sedl bezpečně s dojezdem. Ochladil běžící motor a pak v dráze vypnul. Nejdříve k nám přijel Kožíšek a říká, to je kluci na metál, nebo pořádnej průser. Hádej jak to dopadlo? Já měl průser, že si nepamatuji hodnoty přístrojů a hlavně, že nevím, zda-li svítil generátor, či ne? Zbytečně jsem se vymlouval, že při přistání čumím na zem a ne na stropní panel, kde mi svítí jaké tablo? Dostal jsem flastr přímo od Koubka a byl jsem s okamžitou platností přeřazen na Mi-8T. Nikdo nemohl pochopit, proč jsme si ničeho nevšimli, vysadí vám motor a vy to nevíte, co jste tam dělali? Dlužno dodat, že Ivan také, ale shrábl pět stovek za zvláštní případ za letu. Poctivě nakoupil pití a spolu jsme to řádně zapili. Motor se svěsil a šel na expertizu na Polska. Na jaře přišly výsledky: nízké průvrty v ENEru, přetrhl se sloupec paliva a došlo k vysazení motoru za letu, v důsledku nízkých otáček. Kokotina, ale něco si vymyslet museli. To byl velitelem letky již pplk. Šašek a tak jsem přeci jen ten metál dostal. Opět plk. Koubek, z jehož rukou jsem převzal medaili za službu. K této věci mám malou poznámku. O mnoho let později vysadil ve dne při OSP-RSP pplk. Navrátilovi motor taky, nahoře s ním byl pplk. Špilka. Po přistání jsem se jich zeptal, zda-li při vysazení něco poznali? Špilka řekl poctivě, že vůbec nic.

Na osmičkách jsem létal do konce roku 1989. helo1939.JPG (158870 bytes)

Od ledna následujícího roku již Mi-17. helo1936.JPG (99459 bytes), helo1935.JPG (75780 bytes)  

V dubnu 1990 jsem se přeškolil na Mi-17 Z-2 (AWACS). To byla tiskárna naší letky na stížené hodiny ve dne. Bohužel já jsem si dvojku pracně vylétal ještě na Mi-8. Na AWACSu mám suverénně nejvíc hodin, protože jsem buď seděl vpravo a navigoval, nebo zleva letěl na sebe. Létali jsme třikrát týdně a pořád stejné osádky. Operátoři REB byli ze Zbirohu, znamenitě jazykově vybaveni, odposlouchávali veškerou letovou komunikaci jak nad Německem a Francií tak i nad Polskem (Rusy ve Wroclawi). Létali jsme zpravidla: Líně - Horšovský Týn - Sokolov - Liberec  - Žatec na 3350 STD. V Žatci se naplnilo a po zemi se přeletělo do Líní, zde byl oběd a odpoledne se letělo: Dobřany - H. Týn - Nezdice n. Šumavě  - H. Týn  - Dobřany na 3350 STD. Za den to dalo pět hodin a z toho skoro čtyři za stížených. Na armádní výcvik dosti slušné. 

helo2146.JPG (80182 bytes), helo2154.JPG (89424 bytes), helo1956.JPG (96871 bytes), helo1954.JPG (89533 bytes), helo1940.JPG (188352 bytes), helo1941.JPG (94872 bytes).

S AWACSama mám také zajímavou zkušenost. Od 18.5 do 28.5 1992 jsme operovali z letiště Košice. V Rusku bylo veliké cvičení a nás poslali čenichat okolo hranic. Létal se mnou Jano Humeník a palubní technik Venca Meruna. Lety probíhaly podél maďarské hranice a ruské v noci, opět na 3350 STD. Před tím jsme vždy létali průzkum jen ve dne. Létal to Humenda a já navigoval. Když jsme večer přijeli na helo1947.JPG (104181 bytes) letiště a já si šel pro papíry na věž a na meteor, předal nám řídicí důrazné upozornění z maďarské strany, že pokud narušíme jejich vzdušný prostor, bude proti nám zakročeno jako proti ozbrojenému narušiteli. Když jsme se ptali co to znamená, tak jsme se dozvěděli, že nás prostě sundaj. Létali jsme v patrech: my do třech tisíc, pak nad námi An-24R a nad ní ještě MiG-21R z Pardubic. To platilo ve dne, ale v noci jsme byli sami. Vím, že jsem jednou viděl polohovky, jak nás doprovází maďarská L-39. A taky si myslím, že toho byli klidně schopni.

helo2131.JPG (130147 bytes), helo2132.JPG (104661 bytes), helo2164.JPG (61167 bytes), helo1949.JPG (108845 bytes), helo2162.JPG (52175 bytes).

Sedmnáctky jsem létal do 22. 10. 1992. To byl poslední let před zrušením letky. Letěli jsme na otočku s Ivanem Skalou Piešťany.

helo1955.JPG (74629 bytes).

1. listopadu 1992 jsem nastoupil opět k 11. vrtulníkovému pluku. První let na Mi-24V mám 11. listopadu. A létal jsem do 30. listopadu 1994. Byl jsem členem Dvořákova Boxu a létal jsem právě s pplk. Dvořákem, jako operátor. 

helo2160.JPG (91588 bytes), helo1942.JPG (113062 bytes), helo1944.JPG (24149 bytes), helo1945.JPG (22640 bytes), helo2161.JPG (40546 bytes), helo2165.JPG (32969 bytes).

Potom se pluk odstěhoval do Přerova a v Dobřanech jsem zůstal já, mjr. Schejbal, mjr. Bouček, mjr. Pecůch, mjr. Vigaš, kpt. Smik, kpt. Míza (vypadlo mi jméno), kpt. Matl, npor. Čepelka, npor. Trnka. Byli jsme samostatný hotovostní odřad HS-PVO. Neměli jsme vojáky základní služby, personál ILS byl sestaven z vojáků z povolání. V této sestavě jsme sloužili do dubna 1997, kdy byl odřad zrušen a mi odešli do Přerova k 33. základně vrtulníkového letectva.

Poslední let v armádě na sebe mám 27.11.1997 na vrtulníku Mi-24 (0221), letěl to tehdy se mnou Láďa Chromý. (Ten se zabil 10. listopadu 1998.)

helo1948.JPG (108551 bytes), helo1953.JPG (31248 bytes).

Můj syn létal na Letkově a Mladá fronta Dnes přinesl 1. srpna 2002 o něm tento článek.

Plzeň - Většina šestnáctiletých chlapců vlastní řidičský průkaz a prohání se na malých motocyklech. Jakub Kutheil má v kapse cennější doklad pilotní průkaz. Je nejmladším registrovaným pilotem v zemi. V oblacích může plachtit sám. Bez instruktora. Pilotní průkaz získal začátkem června, krátce po svých šestnáctých narozeninách. Dříve to ani není možné. "Kamarádi už chtěli, abych je vzal s větroněm nahoru. Ale vozit pasažéry je možné až od osmnácti," říká student elektrotechnické průmyslovky, který spoustu volného času tráví na letišti aeroklubu v Plzni-Letkově. Rád by vystoupal po žebříku odbornosti až na nejvyšší příčku a stal se dopravním pilotem. Své kamarády by jednou rád přivítal na palubě boeingu jako jeho kapitán. K metě profesionálního pilota velké letecké společnosti však vede dlouhá a nejistá cesta. "Za posledních deset let se podařilo jen jednomu chlapci, který u nás začínal s létáním, dostat se na vysokou vojenskou leteckou školu. Další dva se dopracovali k postu profesionálního pilota přes soukromé společnosti a nyní létají u Českých aerolinií. To se poštěstí málokomu," říká předseda letkovského aeroklubu Miroslav Neumann. Jakub Kutheil usedl do větroně pod dohledem instruktora už ve čtrnácti letech. Kromě pilotáže musel zvládnout teorii aerodynamiky, navigace a mnoho dalších předpisů. Konzultantem a rádcem je mu otec. "Táta je bývalý vojenský pilot, takže prostředí letiště jsem poznal už jako malý chlapec," říká Jakub Kutheil. Jeho dalším cílem je sám usednout do kokpitu motorového letounu. "To je možné až v sedmnácti. Ale nejprve musím mít nalétáno, aby mne vůbec pustili ke zkouškám," dodává. Dostoupat až k vrcholu a stát se dobře placeným profesionálním dopravním pilotem není lehké. Kromě zdraví a znalostí je třeba i hodně peněz. "Na milion dvě stě tisíc korun přijde výcvik a školení v soukromých leteckých zařízeních. Bez toho člověk nemůže složit zkoušky na dopravního pilota. I kdyby se synovi podařilo, nemůže počítat s tím, že by hned dělal kapitána velkého dopravního letadla. Na dlouho by se musel spokojit s postem druhého pilota, aby nabral zkušenosti," vysvětluje Stanislav Kutheil. Jeho syn se rozhodl pro vojenskou leteckou školu. "Síto je tam ještě hustší, než když jsem se před lety hlásil já. Tehdy nás bylo 1500 uchazečů. Přijato bylo sedmdesát a školu dodělala polovina," vzpomíná Jakubův otec. "Je to ale jediná šance, jak ušetřit peníze. Na vojenské škole bych měl letecký výcvik zdarma," uvažuje Jakub o tom, jak co nejméně zatížit rodinný rozpočet.
JIŘÍ PIRNÍK helo2166.JPG (1183378 bytes)