STŘELBA NA HRANICI

Ing. Miroslav Irra, Jiří Šilha (L+K 24/98)

(Vojensko-letecká historická společnost České Budějovice)

Tímto pojednáním chceme volně navázat na článek Ing. Tomáše Vlacha "Vrtulníky na hranici", otištěný v L+K 73, 1997, č. 13. Na rozdíl od něho se ale zaměříme na jedinou konkrétní událost z poloviny 70. let, na níž participovaly složky systému Protivzdušné obrany státu (PVOS) Československé socialistické republiky. Měla, jak již to bývá, své širší souvislosti v kontextu své doby.

V polovině 70. let se u nás již pevně etabloval normalizační režim a ČSSR opět obnovila plnou funkčnost svých ozbrojených složek, garantujících nedotknutelnost západní hranice. Každý, kdo tuto dobu zažil ví, o které složky šlo. "Zelenou" hranici střežilo vojsko Pohraniční stráže (PS), na "modré" hranici znovu vztyčilo "vysokou modrou zeď" vojsko PVOS, jehož součástí bylo stíhací letectvo PVOS. Při západní hranici, v jakési pomyslné první linii, jej reprezentovaly 1. slp (stíhací letecký pluk) "Zvolenský" na letišti Planá u Českých Budějovic a 11. slp v Žatci, oba ve svazku 3. divize PVOS se sídlem v Žatci, náležící k 7. armádě PVOS. Hotovost k ochraně státní hranice (OSH) držel v této první linii také 5.slp v Líních u Plzně, náležející k l. sld (stíhací letecká divize) v Bechyni. Tato divize byla jinak především určena k součinnosti se vševojskovými armádami Západního vojenského okruhu v rámci 10. letecké armády. Hlásnou službu, vidovou a radarovou, garantovaly v rámci PVOS radiotechnické prapory (rtpr). V regionu jižních Čech to byl 53. rtpr v Třebotovicích u Českých Budějovic. Pod ně spadala síť radarových stanovišť a vidových hlásek.

Internacionálním posláním PS i PVOS, deklarovaným pro občanskou veřejnost, bylo zabránit západním imperialistům v narušování mírového budování socialismu, ale již tehdy mnoho lidí vědělo, jaká byla skutečnost. Šlo také, a lze říci, především o to, zabránit osobám nespokojeným s vládou jedné strany a poměry nejen u nás, ale i v dalších zemích socialistického bloku, v opuštění tábora reálného socialismu. V tomto smyslu šlo o úkol skutečně internacionální, především u vojska PS. Hodně přes 95% narušitelů zelené SH (státní hranice) tehdy směřovalo ven z republiky, a z nich více jak polovinu představovali občané NDR. Západní hranice jejich státu byla střežena velmi ostře a nekompromisně, včetně využití minových polí a různých nástrah, což v té době bylo na naší hranici dávno zrušeno. Jedním z oblíbených prostorů, k jejich pokusu o přechod SH, byla rekreační oblast Lipenské přehradní nádrže v jižních Čechách.

Druhou početnou skupinou byli Poláci, známí svou zarputilostí a vytrvalostí. Někteří dokázali i několik dní postupovat terénem a vyhýbat se obydleným místům ve směru ke státní hranici i cestě veřejnou dopravou, aby nebyli prozrazeni. Českoslovenští občané byli až na třetím místě, ostatní národnosti byly zastoupeny sporadicky. Celkový počet osob směřujících z republiky na západ se každoročně pohyboval jen v pásmu svazku PS České Budějovice, zahrnujícím většinu státní hranice v jihočeském kraji, kolem 200 osob, z nichž přibližně 5% bývalo úspěšných, pochopitelně, s výkyvy v jednotlivých létech.

U vojska PVOS převažovaly spíše zásahy proti narušitelům ze zahraničí, ale občas zasahovali i hotovostní stíhači PVOS proti narušitelům, pokoušejících se o přelet do Rakouska či NSR a to nejen občanům ČSSR. Ale to by bylo zase na jiné příběhy. Úspěšnost zásahů byla ostře sledována, a jakýkoli neúspěch, při němž zpravidla vyplavaly na povrch různé "bordely" v systému ostrahy státní hranice, byl přijímán na vyšších stupních velení se značnou nelibostí. Údajně sám prezident republiky Dr. Gustáv Husák reagoval na zprávy o proryvech státní hranice velmi podrážděně, což inspirovalo lidové vypravěče ke stvoření několika anekdot na toto téma. Následky pak, podle známého systému padajícího h.... směřovaly od nejvyšších stupňů velení až k samotným provinilcům. To je ostatně obvyklé ve všech vojensky organizovaných strukturách.

V protikladu ke snaze režimu izolovat veřejnost od reality západních zemí, sílil v okolním světě trend směřující k mírovému soužití obou znepřátelených bloků v Evropě. Ve dnech 30.7. až 1.8.1975 se v Helsinkách konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), v jejímž závěru podepsalo 35 evropských států, včetně socialistických, závěrečný akt - takzvanou Chartu mírového soužití v Evropě. Nemá smysl reprodukovat její znění, jen stojí za zmínku jedna ze zásad v ní zakotvených. Podle té se signatáři zavázali uznávat lidská práva a základní svobody myšlení, vyznání a přesvědčení, a jednat v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a Všeobecné deklarace lidských práv, mezi něž náleží právo svobodného pohybu. 1/

Je na bíledni, že tehdejší totalitní režimy, vládnoucí v zemích sovětského bloku, byly s tím vším, mírně řečeno, na štíru. Šlo však o velmi závažný dokument, důležitý pro další vývoj vztahů mezi Východem a Západem. Ani jedna strana již neměla zájem , na konfrontaci zbraní, a tak socialistické státy závěrečný dokument KBSE podepsaly, ovšem o lidských právech a svobodách jejich občanů se mohlo mluvit jen v mantinelech, vymezených komunistickým třídním přístupem. Po tomto všeobecném úvodu a zarámování do souvislostí doby před více jak 20 léty, se dostáváme k vlastnímu příběhu.

První zpráva proběhla denním tiskem 20.8.1975. V ústředním deníku Rudé Právo toho dne vyšel článek s názvem

"Odsouzeníhodný pirátský čin v prostoru Lipna, Hrubé narušení hranic".

V dalších dnech nebylo jednoho, aby tisk nevěnoval případu pozornost. Hned druhý den, 21.8.1975, informuje o ostrém protestu čs. orgánů, tlumočeném velvyslanci NSR a o žádosti čs. FMZV (federální ministerstvo zahraničních věcí o svolání mimořádného jednání československo-rakouské komise k prošetření případu. Celkově se celá kampaň našeho tisku nesla v duchu, obviňujícím vládu NSR z přímé účasti na případu, nabourávání helsinského procesu a ohrožování bezpečnosti osob na našem i území, jak dokládá článek Rudého práva z 22.8.1975 "Hanebné pirátství".

Účastníci helsinské konference se skutečně zavázali respektovat nedotknutelnost hranic v Evropě. Konečně, pokud jde i o vzdušný prostor, vyplývá tato zásada i z úmluvy o mezinárodním civilním letectví z roku 1944, a právě na tuto strunu náš tisk vytrvale hrál. Skutečný motiv byl odsunut do pozadí a případ byl prezentován jako únos, předem pečlivě připravený, jak uvidíme dále, podle této logiky by musel být únoscem každý taxikář. Tvrdošíjně bylo trváno i na tom, že osádka vrtulníku ohrožovala palbou přilehlé okolí. Nechyběly ani protesty rozhořčené občanské veřejnosti, zastoupené zhusta místními ZO KSČ, funkcionáři SNB, Národních výborů, i konkrétními občany. Zejména regionální deník Jihočeská Pravda v tomto směru vynikl, když téměř denně zveřejňoval další a další protesty občanů. Většina protestujících ovšem o události věděla jen to, co si přečetla v novinách. Více světla vnesl do případu až článek v Jihočeské pravdě 23.8.1975 "Zahraniční tisk o akci na Lipně, Porušení helsinské dohody".

Skutečné pozadí a příčiny incidentu poodhalil britský list i "The Ecconomist", který citovala Jihočeská Pravda 4.9.1975 v článku "Podivné argumenty buržoasního tisku", totiž uvádí "kdyby východoevropské státy nebránily svým občanům cestovat na Západ, nemuselo by k něčemu podobnému docházet". Na to ovšem v tomto článku Jihočeská Pravda kontruje obviněním namířeným proti Západu z překrucování a popírání závěrečného aktu KBSE, a nakonec konstatuje, že "socialistické země se pohybu osob přes hranice nebrání. Musí se tak dít normální legální cestou." To by jistě bylo v pořádku, ovšem háček byl v oné "legální cestě", jak by jistě mohli potvrdit všichni, kteří v oněch dobách chtěli cestovat na Západ, aniž by byli prominenty režimu.

10.9.1975 byla zveřejněna zpráva o závěrech šetření událostí ná Lipně, konstatující únos celkem 11 osob z ČSSR během tří letů, a to 17. 8. 1974, 15. 8. 1975 a 17. 8. 1975. 2/ Všechny akce provedl Barry Meeker, poslední z nich musel přerušit pro zásah čs. orgánů, které na místě zadržely jednu osobu ze skupiny občanů NDR a pomocníka B. Meekera, který s ním přiletěl z NSR. Všechny lety zajišťoval Meeker ve spolupráci s organizací Kay Mierendorfa ze Západního Berlína, specializují se na obchod s lidmi. Při posledním letu měli být převezeni do NSR čtyři občané NDR.

O jaké lidi šlo, "dokazuje fakt, že se již dříve většinou dostali do konfliktu se zákony NDR, "hlava" skupiny, řidič z Berlína, dokonce šestkrát." Kampaň pomalu odeznívala, a po 20.9.1975 zcela ustala.

Již starý Řím ctil zásadu, "budiž slyšena i druhá strana". Podívejme se tedy, jak věc viděla napadená strana očima tisku v NSR. Známý týdeník Stern v čísle 36, na stranách 85 až 89, přinesl reportáž pod titulkem "Ten muž v pozadí", laděnou v celkem věcném tónu, bez hysterie a emotivních narážek na porušování lidských práv, jak bychom mohli očekávat, osvětlující příčiny a pozadí letů B. Meekera.

Podle Sternu byl inspirátorem a vůdčím duchem tehdy 49 letý právník JUDr. Heinz Heidrich, původně občan NDR, který mimo jiné sjednával mezi vládami NSR a NDR povolení k vycestování do NSR pro politicky nespolehlivé osoby v NDR, odsouzené za pokusy o útěk, zradu, špionáž a vůbec protistátní činnosti. Spolková vláda údajně platila 30 až 40 tisíc DM za osobu. Od roku 1972 takto do NSR vycestovalo přes 5000 lidí.

V únoru 1973 ale JUDr. Heidrichovi idyla skončila. Z neuvedených důvodů, snad že příliš preferoval politické vězně, místo aby "prodával", jak chtěly úřady NDR, také kriminálníky, upadl v nemilost a 19.7.1973 v noci, spolu se svou přítelkyní a její dcerou, přeplavali Labe do NSR (mělo jít o vytypované místo, kde nehrozilo nebezpečí) a usadil se v Mnichově. Snažil se získat pilotní průkaz na vrtulník, což se mu nepodařilo, ale zato se spřátelil s Barry Winslow Meekerem, Američanem, drsným mužem dobrodružné povahy. Tehdy 32 letý Meeker měl za sebou nasazení ve Vietnamu, v NSR létal záchranné lety v bavorských Alpách. Tehdy dostal Heidrich nápad využít Meekerových schopností a pokračovat v přepravě občanů NDR na západ, vždyť poptávka byla stále velká a zájemci byli ochotni platit značné sumy.

Plán byl jednoduchý: přízemním letem, neviditelným pro radary čs. PVOS, měl Meeker doletět na dohodnuté místo poblíž hranic v ČSSR, naložit čekající uprchlíky a vrátit se. Orgány řízení letového provozu v NSR a Rakousku samozřejmě neměly být informovány o přeletu hranic, a vzhledem ke způsobu letu nehrozilo ani z jejich strany nebezpečí odhalení.

Organizace podniku byla na JUDr. Heidrichovi. O jeho motivaci uvádí Stern rozporné údaje. Heidrichovi přátelé byli přesvědčeni o nezištnosti jeho pomoci lidem v NDR, ale například Thomas B. z východního Berlína měl zaplatit za převoz 20 tisíc DM.

První let provedl JUDr. Heidrich s Meekerem 17.8.1974 (byl zmíněn i v našem tisku), aby převezl do NSR svou ženu a syna. Druhý let 15.8.1975 znamenal únik pro 4 uprchlíky z NDR. Na onoho 17.8.1975 byl připraven třetí let. Pasažéry měli být již zmíněný Thomas B., rodiče Heidrichovy přítelkyně Gůnther a Helga Neukirchnerovi a jejich 14 letá dcera Birgit. Gůnther, povoláním řidič, měl být zřejmě onou hlavou skupiny, 6x trestaným kriminálníkem, uvedeným v našem tisku. Stern o jeho morálním profilu nic nepíše, zato Thomas B. byl v březnu 1975 odsouzen v Berlíně k 15 měsícům vězení podmíněně, za prodej ilegálně dovezených rockových LP desek. Kvůli tomu se také nedostal na studium filmové režie a rozhodl se k emigraci.

Neukirchnerovi, jako téměř rodinní příslušníci, měli převoz zdarma. Všichni byli Heidrichem instruováni: vlakem do Prahy, pak autobusem do Dolní Vltavice u Lipenské zdrže. U silnice, vpravo před obcí, měli najít kapličku mezi dvěma duby a v ovesném poli za ní v neděli 17.8.1975 v pět hodin odpoledne očekávat vrtulník. Pro snazší orientaci pilota měli mít na sobě červené bundy. Jak se později ukázalo, dopustil se organizátor osudné chyby, když vůbec nepředpokládal prozrazení předchozího letu a ponechal stejný plán přeletu, bez změny nástupního prostoru.

V neděli, 17.8. ráno, již byla skupinka uprchlíků v prostoru Dolní Vltavice. Čas do odletu využili ke koupání a slunění, a před 17 hodinou se vydali k určenému místu, kde ještě byla v poli znatelná kruhová plocha, vyznačená polámanými obilnými stébly od předchozího přistání vrtulníku. Nečekali nic neobvyklého, kolem poledne sice zaznamenali podezřelý vojensky vypadající nákladní automobil před jedním domem, ale jinak se nikde nic nedělo.

Meeker s pomocníkem Kobrzynskim odstartovat z letiště Riem u Mnichova, jehož letové kontrole nahlásil "lokální let", a kolem 17 hodiny se skutečně objevil na místě. Přistál asi 80 metrů od čekající skupiny, z níž se první do vrtulníku dostal Thomas B. a po něm Neukirchner. Jeho dcera Birgit však náhle vykřikla a upadla na zem s krvácející střelnou ránou ve stehně. Kobrzynski ještě stačil vytáhnout Birgit do vrtulníku a spěchal pomoci paní Neukirchnerové, která upadla asi 10 metrů od vrtulníku. Palba pokračovala a zasáhla vrtulník i pilota - do boku a levé paže, střelba stále pokračovala. Po zoufalém výkřiku - "musím okamžitě pryč, jinak jsme všichni mrtvi", Meeker okamžitě odstartoval. V poli zůstal Kobrzynski a paní Neukirchnerová, zraněná na noze, oba byli zadrženi československými vojáky. Podle Sternu šlo o odstřelovače, očekávající vrtulník, autoři článku v německém listu jistě nemohli mít přesnější informace, ale bylo to trochu jinak, jak uvidíme dále.

Celé drama sledoval z vyhlídkové věže "Moldaublick" na rakouské straně JUDr. Heidrich dalekohledem. Na tu dálku zaregistroval jen přistání a odlet vrtulníku, zdálo se, že je vše v pořádku. Spokojeně tedy vyrazil k Mnichovu.

Meeker přistál o 45 minut později přímo na heliportu nemocnice v Traunsteinu. Až odtud se Heidrich dozvěděl skutečný výsledek akce.

Jakou roli v popsaném případu sehrály složky, střežící státní hranici ČSSR?

Vniknutí vrtulníku do čs. vzdušného prostoru 15.8.1975, pravděpodobně i o rok dříve, 17. srpna 1974, bylo zaregistrováno hlídkou 1. roty PS Kyselov, spadající pod 15. brigádu PS České Budějovice, v jejímž úseku Meeker přeletěl. Hlídky PS kromě priority střežení zelené hranice měly povinnost též hlásit pozorované přelety letadel a vrtulníků. Informace pak byla předána stanoveným způsobem až na operační sál 53.rtpr v Třebotovicích, který vydal rozkaz ke startu hotovosti 1. slp "Zvolenského". Tak se stalo i v tomto případě. Hotovostní L-29 Delfin 5/, vyzbrojený dvěma trofejními kulomety MG 17 v pouzdrech pod křídlem 3/, byl "zvednut" a spěchal k hranici, na místo zásahu, vzdálené přibližně 35 km vzdušnou čarou, kam byl schopen dorazit v čase kolem 10 minut od odeslání signálu z místa zjištění proryvu SH. Meekerovi ovšem stačilo k překonání 5 km od státní hranice k místu přistání, naložení čekajících osob a návratu k hranici kolem 5 minut. Po příletu L-29 k Dolní Vltavici byl vrtulník skutečně již za hranicí.

Onu neděli 17.8.1975 se zpočátku opakoval stejný stereotyp, ale jen do doby přistání vrtulníku. Na základě beztrestného narušení před rokem i dalších okolností bylo v průběhu roku provedeno vyhodnocení hluchých míst v systému PVOS a jedním z nich byl shledán i prostor Dolní Vltavice, kde měla být zřízena vidová hláska PVOS, která by podávala informace přímo bez zdržení součinností PS a PVOS. Hláska byla budována asi 200 metrů od kapličky v poli, právě tu neděli, pracovní skupinou od 53. rtpr, složenou ze dvou důstojníků a několika vojáků základní služby. Jejich vozidla (údajně jich měli více než jedno) také uprchlíci zaregistrovali. Kromě potřebného nářadí a materiálu byla skupina vybavena i samopaly vzor 26 s ostrou municí, uloženými v uzamčené bedně, což byla běžná praxe při výjezdech v pohraničí. Nešlo o akci vyvolanou očekávaným opakováním situace z 15. srpna. Skupiny uprchlíků i vojáků se sešly v prostoru Dolní Vltavice v podstatě náhodou ve stejnou dobu. Přilétající vrtulník spatřili všichni téměř současně. Vojáci pochopitelně věděli o předchozím narušení, a tak při spatření u nás zcela neznámého létajícího aparátu ihned pochopili, co se děje. Dilema, jak se zachovat, muselo být vyřešeno briskně a skutečně se tak stalo rychle a jednoznačně. Uražení zámku od bedny (jak to obvykle bývá, nebyl klíč zrovna rychle po ruce) bylo otázkou okamžiku, stejně jako nabití samopalu a zahájení palby.

Hotovost z Plané se objevila na scéně, tentokrát zesílena na dva letouny L-29, i v tomto případě pozdě. Oba piloti už jen spatřili v poli Kobrzynského s Neukirchnerovou, jeden z nich nalétl na místo, kde se zdržovali, aby je tak označil po zemi se blížícím vojákům. Ti je zadrželi a odvedli na hlásku, kde si je později převzaly orgány StB (Státní bezpečnost) a VKR (Vojenská kontrarozvědka).

Poté PVOS přijala opatření k zamezení dalšího opakování proryvů SH. Bylo nařízeno nepřetržité hlídkování letounu L-29 podél státní hranice od úsvitu do soumraku v přízemním letu tak, aby nebyl spatřen ze zahraničí. Hluché místo v radarovém poli bylo vykryto instalací dalšího radaru a do provozu byly uvedeny kromě hlásky v Dolní Vltavici i další. Od 24. října 1975 byly k 1 . slp převeleny letouny MiG-l5bis od 30. sbolp (stíhací bombardovací letecký pluk) z Hradce Králové v síle jedné letky, které se svou vyšší rychlostí a účinnější výzbrojí nahradily v hotovosti Delfíny, jejichž hlídkování bylo zrušeno zhruba po jednom měsíci. Praktická účinnost tohoto opatření již vyzkoušena nebyla, další narušení se nekonala a hotovost 1. slp přešla na běžný režim.

Závěrečné dějství proběhlo ve dnech 15. až 17.10.1975 u Krajského soudu v Českých Budějovicích. 4/ Podle zprávy Jihočeské Pravdy ze 17.10. pod titulkem ''Slovo mají svědci z druhého dne trestního řízení proti narušitelům" vypovídala 16. 10. u soudu Edita Schiemannová, 44 letá občanka NDR, jedna z osob převezených 15. 8. 1975, a Meekrův pomocník T. Kobrzynski. Jejich výpovědi potvrdily roli JUDr. Heidricha a způsob přípravy přeletu. Spolu se Schiemannovou letěla její dcera se snoubencem, který měl Heidrichovi zaplatit 13 tisíc DM. Schiemannová se záhy rozhodla k návratu, protože se jí nevedlo tak, jak předpokládala. Vypovídali i další svědci k údajné střelbě z vrtulníku, rekreanti a vojáci. Podle JP se všichni shodovali v tom, že z vrtulníku někdo střílel.

Rozsudek byl vynesen 17.10.1975 a zprávu o něm přinesla Jihočeská Pravda 18.10. pod titulkem "Poslední slovo soudu - trest narušitelům hranic". Prokurátor v závěrečné řeči rekapituloval tři lety B. Meekera, zhodnotil formy a metody činnosti převaděčských organizací v NSR. Charakterizoval obviněné a jejich jednání označil za společensky nebezpečné. Oba přítomní obžalovaní projevili lítost, ale nebyla jim nic platná. Soud uznal vinnými:

- B. Meekera, souzeného v nepřítomnosti, dvojnásobným trestným činem porušování předpisů o mezinárodních letech a dvojnásobným trestným činem opuštění republiky. Soud vynesl trest 10 let nepodmíněně ve III. nápravně výchovné skupině.

- T. S. Kobrzynského trestným činem vniknutí na území republiky a trestným činem opuštění republiky, vynesen trest šest let nepodmíněně ve II. nápravně výchovné skupině.

- H. Neukirchnerovou pokusem o trestný čin opuštění republiky, vynesen trest tři roky nepodmíněně v I. nápravně výchovné skupině.

Po odpykání trestu měli být vyhoštěni z republiky. Nepovolené překročení státní hranice, tedy podle tehdejšího čs. zákonodárství neoprávněné vniknutí nebo opuštění území republiky, bylo u nás trestným činem, zatímco v západoevropských zemích bylo považováno za přečin, stejně jako nyní i u nás. Další tresty za činy, přisuzované zejména Meekerovi naším tiskem, jako omezování osobní svobody nebo nedovolené ozbrojování a obecné ohrožení, vyneseny nebyly, neboť ani únos ani střelba prokázány nebyly.

Žádný další případ tohoto druhu se již v následujících letech neopakoval. Více méně náhodný zákrok proti Meekerovi a uprchlíkům musel být asi dostatečnou výstrahou pro JUDr. Heidricha i jiné případné převaděče. Občané NDR se odstrašit nenechali. Jejich exodus pokračoval v neztenčené míře neustále, až v roce 1989 gradoval známými událostmi kolem ambasády NSR v Praze a hromadným odjezdem východoněmeckých uprchlíků do NSR.

Případ Meeker velmi krátce vzpomenul v roce 1994 Tomáš Polák v časopise Plastic Kit Revue, číslo 26, v seriálu "Žhavé výstřely studené války", avšak velmi povrchně, když pouze konstatoval několikanásobné narušení československých hranic v prostoru Lipenské přehrady v polovině 70. let vrtulníky US Army. Tato ozbrojená složka ovšem v případě nikterak nefigurovala.

Dnes, ve víru doby a v odstupu více jak 20 let, už vše upadlo v zapomnění. Vše se změnilo, padla železná opona, reálný socialismus a jím poskytované životní jistoty. Současné standardní občanské svobody, včetně volnosti pohybu, bereme jako samozřejmost nebo je vůbec nevnímáme. Někteří z nás si oněch svobod berou více než jim po právu náleží, na úkor ostatních, což plodí zklamání a nespokojenost. Dnes, v odstupu mnoha let, lze těžko hodnotit či soudit jednání aktérů našeho příběhu. Bipolární svět a studená válka vedly k mnoha věcem, nad nimiž můžeme dnes jen kroutit hlavou. Tyto řádky jsou jen malou vzpomínkou na doby, kdy lidé, skutečně stojící o občanské svobody a práva, museli pro jejich získání obětovat dosavadní existenci a riskovat zdraví a život. Někteří riskovali zbytečně, protože následná skutečnost nesplnila jejich očekávání, jiným se jejich tužby a cíle splnily. Náš příběh vlastně jen náhodou neskončil tragicky, mnoho k tomu nechybělo. Za 40 let trvání železné opony bylo takových tragédií, kdy cesta za svobodou končila na hřbitově, mnoho, a z nich nejvíc se týkalo právě občanů bývalé NDR.

Autoři děkují paní Veronice Peters, Ingolstadt, SRN, za pomoc při získání reportáže Sternu.

Vysvětlivky: 1/ Deklaraci lidských práv přijalo Valné shromáždění OSN 10.12.1948 hlasy 48 států. Osm států se zdrželo hlasování: Saudská Arábie, Jihoafrická republika, a všech šest tehdejších socialistických států, členů OSN: SSSR, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR, ČSR, Polsko a Jugoslávie.

ČI. 13 odst. 1 říká: Každý má právo opustit kteroukoli zemi i svou vlastní a vrátit se do své země.

2/ Jde o zřejmý omyl, celkem Meeker převezl z ČSSR devět osob.

3/ Tuto výzbrojní úpravu údajně 13 letounů L-29 provedly na počátku 70. let Letecké vojskové opravny v Plané u Českých Budějovic.

4/ Příslušným k projednání případu byl sice Okresní soud v Českém Krumlově, ale tamní soudní budova disponuje malou jednací síní. Protože bylo žádoucí zajistit co nejvyšší účast novinářů na procesu, bylo jednání přesunuto do Českých Budějovic.


5/ 15.8.1975 jsem trávil předposlední den rekreace na Lipně. Pozdě odpoledne jsem z místa Lojzovy paseky (mezi Dolní Vltavicí a Frymburkem) pozoroval několik Delfínů kroužící v jednom kruhu ve výšce asi 200 m a další skupinu kroužící o asi 200 m výše. Při kroužení nepřelétávaly střed Lipenské přehrady. Nikdo samozřejmě nic nevěděl.

 

Odkazy:

http://www.rosenheimer-nachrichten.de/zet_report_373_8259.html
http://www.time.com/time/printout/0,8816,947161,00.html