Kelč

MAPA.

08.10.2023

Podrobnosti. Podrobnosti. 

, , od prosince 1926 do 1939.

Josef Švébiš a Karel Vinklar PO MLL v Kelči vyráběli kluzáky.

Josef Švébiš s prvním stavěným kluzákem Přerov II "Kelč" v roce 1933.

První vyrobený kluzák Přerov II "Kelč" v roce 1934.

V roce 1935 Švébiš a Vinklar u rozestavěného větroně Hütter H 17.

Vinklar a Švébiš.

V roce 1935 Švébiš a Vinklar pro MLL Prostějov postavili větroň Rhön Adler "Prostějov". 

Počátkem roku 1936 byl zkoušen i technickou komisí MLL s kladným hodnocením letových vlastností.

Větroň Hütter H 17 "Racek" a kluzák Přerov "Kelč" u kelečského pomníku.

V Kelči si pak Karel Vinklar zařídil dílnu na výrobu letadel a zde byly vyrobeny další H 17 pro plachtaře v Hranici a v Kopřivnici s prodlouženým předkem.

22.8.1937 Letecký den v Kelči.

Vyhlídkové lety.

Stíhačka pilota Hermanna.

V roce 1937 nabídl bystřickým plachtařům Karel Vinklar, stolař z Kelče, který už měl zkušenosti se stavbou kluzáků, že jim postaví za nízkou cenu výkonný větroň. Tato nabídka byla přijata.

Větroň odvozený z německého typu Helios (kovový trup) byl za pomoci Josefa Švébiše, plachtaře z Kelče a bystřických plachtařů a modelářů na jaře roku 1938 dokončen.

V červenci 1938 Josef Švébiš ho zalétal letem trvajícím půl hodiny. Zalétávání větroně Polydor se neobešlo bez potíží. Chyběli zkušení plachtaří Himler a Holec, kteří odešli na vojnu. Překvapila vysoká klouzavost, objevily se i konstrukční nedostatky. Konečný úspěšný zalétávací a předváděcí let v trvání 45 minut uskutečnil při plachtařském kursu na Uhřínově (okres Přerov) v červenci 1938 kelečský plachtař Ferdinand Rolins. V Olomouci byl Oldřichem Burešem zkoušen ve vleku za motorovým letounem. Na úpravách letounu se ale pokračovalo až do konce roku 1938.

---------- 30.9.1938 prezident Beneš zlomil národu páteř ----------

.

.

.

.

.

.

  ------  8.5.1945 v 23.01 hod SEČ (u nás 9.5.1945 v 0.01 hod. SELČ) bezpodmínečná kapitulace Německa -----

V červnu 1945 vznikl Českého národního aeroklubu odbočka Kelč. Předsedou  byl zvolen pan Karel Vinklar. Náhradou za Němci zabavená letadla získala pobočka kluzák typu Zögling a větroň Grunau Baby IIb registrovaný pod zn. OK-8413.

Na podzim se Josef Švébiš zúčastnil opakovacího kursu pro instruktory na Rané u Loun. Poté provedl několik zkušebních letů s větroněm Grunau Baby z vrcholu Strážného.

2.9.1945 uspořádala pobočka ČNA v místní sokolovně karneval s vinobraním pro získání prostředků především na výcvikovou, ale i ostatní činnost.

Rok 1946 měl být nástupem k obnovení bohaté plachtařské aktivity. Josef Švébiš byl instruktorem a komisařem bezmotorového létání s oprávněním vyučovat na kluzácích a větroních do stupně C a uznávat a potvrzovat zkoušky pro získání odznaků A, B a C. K dispozici byla dvě letadla.

Za spolupráce plachtařských odborů Hranice, Lipník a Kelč bylo od podzimu 1945 do jara 1946 obnoveno Plachtařské středisko Odry původně vybudované za války Němci, ale na konci války devastované a podminované a formovalo se nové družstvo mladých patnácti až sedmnáctiletých adeptů létání. Josef Bělocký, Arnošt Ficek, Antonín Hlavica, Alois Holub, Otakar Tvrdoň to jsou jen některá jména začínajících žáků. Účastníkem výcviku a zejména výkonným pomocníkem instruktora byl Vladimír Rada.

A znovu se zahajovalo balancováním, smyky po zemi a krátkými skoky na svahu pod Strážným nebo v lokalitě Koryčánka (kde to je).

Tento terén však brzy nepostačoval, uspořádáno tedy bylo několik zájezdů na letiště Odry případně na Hůrku (okres Nový Jičín). Provádělo se školení stupně docházka mladých nebyla důsledná. Vždyť bylo zapotřebí družstvo stejné úrovně zaškolení, dvakrát po třech žácích k lanům, jeden u vypínání a jeden na kluzáku, což znamená minimálně osm pravidelných účastníků. Možná, že byly i jiné důvody. Josef Švébiš ve vzpomínce na svou plachtařskou činnost věnuje období po roce 45 jedinou větu: "Po roce 1945 jsem se zúčastnil opakovacího kursu na Rané u Loun a doma udělal několik startů, avšak pro malý zájem mladých činnost Aeroklubu v Kelči skončila." Školení stupně A nebylo tedy v roce 1946 dokončeno pro nedostatečný počet startů. Sám jsem se proto v roce 1947 přihlásil do kursu v Zemské plachtařské škole v Medlánkách a ukončil jej zkouškami A a B. Bezmotorové létání se v Kelči v roce 1947 tedy dále nevyvíjelo.

Motorovému létání se nadále věnoval Karel Rada. Měl významnou zásluhu na uspořádání Velkého leteckého dne ve známém prostoru u Těšické kaple, který aeroklub Kelč připravil v součinnosti s Valašským aeroklubem ve Valašském Meziříčí a pod záštitou ministerstva dopravy a vysokých vojenských činitelů na 1.9.1946. Na bohatý program upozorňovaly letáky rozhazované ze vzduchu nad Kelčí i nad obcemi a městy širokého okolí. Z bodu programu:hold státní vlajce, zahájení, uvítání a projevy hostů, defilé zúčastněných letadel, ukázka výcviku na bezmotorových letadlech, akrobacie na větroni B. Krajčové, první akrobatky ČSR, ukázka letu amerických sportovních letadel, vystoupení Roberta Kellnerse v akrobacii na hrazdě za letu, vrcholná akrobacie "krále vzduchu" škpt. Františka Peřiny, přílet a vystoupení vojenských stíhaček (útoky, nálety, souboje, čertovo kolo aj.) akrobacie na motorovém letadle Slovenského aeroklubu, pro hlídka všech letounů obecenstvem, vyhlídkové lety. Letecký den proběhl podle připraveného programu, odpadlo pouze z technických důvodů vystoupení známého světového mistra v akrobacii za letu na visuté hrazdě a tyči upevněné na letadle Čap. Velké nadšení vyvolalo vystoupení čsl. letců, příslušníků RAF v Anglii za války – na čtyřech stíhačkách typu Spitfire pod vedením tehdy škpt. Liškutína. Stíhači předváděli za burácení silných motorů vrcholnou skupinovou akrobacií, mistrné ovládání stroje ukázal v samostatném letu vedoucí roje. Samostatnou akrobacii předvedl na sportovním letadle František Peřina. Celý letecký den byl na vrcholové úrovni. V jeho průběhu hrála vojenská letecká dechovka z Hranic vedená por. Přikrylem. Na závěr prováděli Karel Rada a zkušební pilot Ladislav Šváb ze Zlína sportovními letadly Bückers Bü 181 vyhlídkové lety nad Kelč. 

Za zmínku stojí jedna zajímavost. V rámci přípravy na letecký den a zabezpečení účasti dvoumotorového dopravního letadla typu Siebel Fh 104 Hallore bylo zkoušeno jeho přistání v Kelči. Těsně před jeho přistáním totiž přijeli v čele s Karlem Radou na louky u Těšické kaple k přivítání letadla, zjistili, že majitelé louky posekali a čerstvě usušené seno poskládali do kopek ve vyrovnaných řadách po celém zájmovém území pro přistání. Kopky se musely rozházet a seno uklidit během několika minut bokem. Takové pracovní úsilí u nezemědělců do té doby v Kelči asi nikdo neviděl! A dvoumotorák skutečně přiletěl. Při prověřovacích letech tohoto stroje nad možným místem přistání, ale neuznal pilot plochu dostatečnou pro bezpečné přistání a zejména odstartování, a tak k velké lítosti organizátorů zase odletěl.

Karel Rada se proslavil po širokém okolí i jiným způsobem, než jako organizátor velkolepého leteckého dne. V Kelči byl znám jako výborný ochotnický herec - komik. Toho tedy využíval na leteckých dnech ve Valašském Meziříčí (3.7.1946), Hranicích, Kopřivnici, Rožnově pod Radhoštěm (7.10.1947) a jinde k výstupům, kdy v dokonalém přestrojení za venkovského strejce "ukradl"odstavené letadlo s motorem v chodu a po neumělých poskocích po letišti s ním odstartoval a nízkými průlety s rozkymáceným strojem, neočekávanými obraty, “selháváním” motoru a podobně všechny “přesvědčil”, že s letadlem manévruje opravdu nějaký náhodný divák. Jako sportovní pilot angažovaný ve Valašském aeroklubu ve Valašském Meziříčí létal K. Rada na americkém letadle Piper Cub. Zúčastňoval se i leteckých sportovních soutěží jako orientačních a cílových závodů a podobně. 22.5.1947 se proslavil tím, že s letadlem Piper přistál na hřebenu Radhoště v blízkosti kapličky. V denním tisku to bylo hodnoceno jako jedinečný sportovní výkon, kdy poprvé v naší historii letectví přistálo letadlo na terénu ve výšce na tisíc metrů. V tomto roce získal pilotní průkaz na motorová letadla i bratr Karla Rady, Vladimír, který také létal na letadle Piper. 

Rok 1947 byl tedy převážně zaměřen na akce motorového létání, zvláště když při jedné menší neobjasněné havárii byl zničen větroň Grunau Baby. Z plachtařských aktivit lze jen připomenout účast Kelečáků Klumplera a Tvrdoně na kursech v Medlánkách.

Hangár, vlastnictví navijáku a vhodný plachtařský terén umožnily iniciativním bystřickým plachtařům založení plachtařského střediska Krajová plachtařská škola Halamáskova, pojmenovaného po rodáku z Chvalčovy Lhoty, pilotu stihači Evženu Halamáskovi. Na jejím vzniku se podílely Aerokluby v Holešově, Přerově a Napajedlích, později se přidaly Aerokluby Kroměříž, Prostějov, Kelč a Nový Hrozenkov. Přípravná schůze se konala dne 16.3., ustavující 12.4.1947 v Bystřici pod Hostýnem.

---------- 25.2.1948 prezident Beneš dokončil předání moci komunistům ----------

Na jaře 1949 byl Karel Rada jedním z letců, kteří v této době přelétávali nově vyrobená letadla M 1C Sokol k zákazníkům do vzdáleného Egypta. Nad Jugoslávií zastihla skupinu bouře a nevhodné počasí a piloti nouzově přistávali na různých místech Evropy. Karlu Radovi se podařil návrat a v pořádku přistál ve Valašském Meziříčí. Uvědomil si, že se naskytla výjimečná příležitost k úniku z novými politickými poměry zasažené republiky s ostře střeženými hranicemi. Ale nechtěl ji využít sám. Věděl, že v Olomouci žije jeho kamarád, bývalý příslušník RAF mjr. František Peřina a že mu zde není po roce 1948 dobře, je pronásledován a hrozí mu nebezpečí. 11.4.1949 ho proto vyhledal a domluvili podrobnosti společného útěku. Druhý den dovezl známý Františka Peřinu a jeho manželku se zavazadly na autobusovou zastávku na silnici z Kelče do Skaličky při odbočce do Dolních Těšic. Předstírali, že čekají na autobus a posléze se přemístili na louku, kde měl v 16 hodin přistát přítel Rada. Ten skutečně dle dohody ve smluvený čas za deštivého odpoledne u Těšínské kaple přistál. Po krátkém nakládání zavazadel nasedli tři pasažéři do letadla Sokol – paní Peřinová na nouzové sedadlo za oba piloty a odletěli směrem na západ. Drželi se nízko, v hustém mrholení minuli dobře známý Prostějov, “prodrali se” Českomoravskou vysočinou a vyhnuli se Českým Budějovicím s leteckou posádkou. Velké dobrodružství pokračovalo, letěli na jihozápad a přelétali Šumavu, kde vrcholky hor byly v racích. S obtížemi se jim v dešti podařilo přečíst nápis na železniční stanici Černý Kříž. Z mapky železničních tratí, kterou měli k dispozici, se orientovali, že je to poslední zastávka na území ČSR. Průsmykem v horách přeletěli státní hranici a s určitými obtížemi přistáli nouzově u obce Aicha v Bavorsku v tehdejší americké vojenské zóně. Úlety českých a slovenských pilotů.

Ukončení létání kelečských občanů i pořádání leteckých akcí.