Palubní technik Roman Míka

        Po propuštění z dalšího studia na VVLŠ SNP v Košicích ČVO 400, jsem v létě 1985 začal působit u 14. vrtulníkové letky v Bechyni. U útvaru jsem byl přijat mjr. Oldřichem Bartošem. Útvar totiž už neměl velitele pplk. Skalu, který proháněl příslušníky vrtulníkového pluku na Borech. Začal jsem tedy na hangáru pod ZV ILS kpt. Cihelníkem (později VKR), poslal mne za Jardou Plunerem, který byl starším palubním  technikem. Po zjištění, že jsem přišel nezván a nečekán mne odeslali na dovolenou. Vůbec jsem netušil jak zařídit formality, ale vše vyřešil za mne předčasně propuštěný posluchač ČVO 402 nrtm. Otakar Jahna v té době operátor na Mi-8PPA. Po návratu z dovolené to začalo. Jarda Pluner mi přidělil velkého učitele Romana Burdu, který končil výcvik na PT a už se těšil jak předá svoji Mi-9 jinému technikovi. Já o této práci neměl ani páru. Naštěstí měl pro mne pochopení snad vzhledem ke stejnému roku narození. Roman mne tedy naučil opravdu vše od A do Z pod občasným dohledem technika roje nprap. Trnky. Sem tam mne prozkoušel Jarda. Velitel roje byl npor. Ján Hornák. Někdy v září jsem začal působit jako plnohodnotný technik stroje Mi-9 č. 0001. V práci jsem byl od rána do večera a náhradní volna jsem vybíral v době kdy byl vrtulník na předepsaných pracích B a C v opravnách v Havlíčkově Brodě. Právě při začátku mého fungování na Mi-9 jsem byl svědkem neobvyklého úkazu – převrácení vrtulníku Mi-8 č.0610. Nebylo to nic pěkného, praskot listů nosného rotoru zněl jako lámání větví.
            Od začátku působení v Bechyni jsem se celkem netajil tím, že v armádě vydržím 3 povinné roky a zmizím v civilu. To mi umožňovalo „postavení“ bývalého posluchače vojenské VŠ, na rozdíl od minimálně 8 či 10 letých závazků mých kolegů. Naprostá většina z nich však byla upsána do tzv. věkové hranice, která se většinou pohybovala okolo 40 roku věku. No ale doba se mění a roce 1986 při vidině odchodu Pavla Mareše k nové letce v Mošnově a Míry Štefíčka do Piešťan, jsem dostal nabídku jít na palubu. Listopad 1986 prohlídka v ÚLZ, začátek para výcviku a konzultace z meteorologie, doplnění znalostí z RADIA a EL.SPEC vybavení. Na jaře 1987 to vypuklo v plné parádě.
            Dva povinné seskoky pod vedením dvojice padáčkářů od 9. stíhacího pluku Šenfelda, Kvaka a mohl jsem jít do vzduchu jako plnoprávný člen osádky. Již před tím mne kolegové občas pustili dopředu, abych si okoukal přístroje a Pavel Mareš mne postupně zacvičoval do spouštění.
26. 5. 1987 to byla sobota - v osádce Zeleňák, Kovač, Káva moje první lety a ještě k tomu do rodných Budějovic. 9. stíhací pluk se stěhoval na výluku a tak jsme dopravovali rakety. Pro každý let spuštění a vykládání materiálu, palubní inženýr Ladislav Káva mi nedal vydechnout. Po skončení letového jsme s instruktorem rozebrali případně nedostatky. A nastal koloběh palubáře, v den předběžné seznámení s úkoly letové akce a prohlídka stroje přiděleného pro LA. Na závěr dne přezkoušení,  na učebně neexistovala nepřesná odpověď. Láďa Káva po nás šel jako pes, ale díky Bohu za to. Jeho testíky nám daly základ na další léta a odpovědně mohu prohlásit, že úrovně technických znalostí PT v Bechyni nebylo u dalších letek kde jsem působil dosaženo. V den letové akce, svoz 3 hodiny před začátkem, menu v L-normě, poslední prohlídka vrtulníku, zálet počasí, předletová informace a šlo se na věc. Nalétáno cca 4 hodiny s přestávkou na jídlo, poletový rozbor a odjezd na ubytovnu. Po celou dobu mne to táhlo domů do Českých Budějovic a pobyty mimo pracovní dobu na ubytovně či později v bechyňském bytě mě nijak nelákali. Po 40 hodinách nalétaných s instruktory (Káva, Kodad, Pluner) přišlo samostatné létání. Postupně se mi dostalo létání pod kůži (já jsem neměl dětský sen být pilotem či kosmonautem a k létání jsem se dostal jednou velkou náhodou). V době vrcholícího boje proti imperialismu jsme létali hodně na což jsem později často vzpomínal (nejenom já). Občasné poletové rozbory v Bechyni „na kulturáku“ také patřily k věci a bylo to běžnou součástí života v letectvu. Při mém působení v Bechyni jsem v podstatě nezažil, že by se člen létajícího personálu v průběhu LA zabýval něčím jiným než létáním. Na rozptylování byl čas někde jinde. Zimní přežití zpravidla na Kubově Huti s běžkami v plné permanenci a Jeseníky. Lázně Jeseník to byl pojem. Starší kolegové si vybírali atraktivní měsíce bez sněhu což mi vyhovovalo, protože lyžování je jeden z mých koníčků.
 Já absolovoval svůj první pobyt v lednu 1987, tedy v době kdy jsem ještě nelétal, alespoň jsem se ve výcviku nezdržoval. Pánové Pekař a Míra Votřel měli za pár do civilu (Míra Votřel hospoda Na louži Český Krumlov), to byli staří  „veteráni“. Ujal se mne Standa Bauer a provedl mne všemi překážkami „Sedláčkova nápravného zařízení“.

Se zvyšujícími se nálety přišel i čas třídních zkoušek či výcviku v jeřábování a podvěsu. Jeřabování to byla nutnost pro zařazení do systému Letecké pátrací a záchranné služby. Držet LPZS a nehnout se z ubytovny či bytu to bylo občas o nervy. Také se mi to stalo jednou osudným a vyřešila to Výstraha pro neplnění služebních povinností. Zkrátka řečeno byl jsem „mladej a ….“. Výcvik v jeřábování to byla velmi zajímavá činnost, zvláště pak když vám na laně visel Pavel Kvak.
            Se změnou systému, přišlo uvolnění jenž se týkalo dosažitelností. Už nikdy opuštění posádky!!! Začátkem 90 let začala naše letka zabezpečovat sekundární letecké přepravy pro nemocnici v Č. Budějovicích. Činnost velmi zajímavá s častým létání na neznámé a omezené plochy, při které byla naše pomoc skutečně nenahraditelná. Zároveň s tím přicházelo i zdokonalování při létání do CTR mezinárodních letišť Ruzyně a Tuřany. Lety při kterých člověk udělal za den i 5 – 6 letových hodin po celém území Československa to byla paráda. Po letu pár točených chutnalo sladce. Člověk se velmi často potkával se smrtí a lidskou nedbalostí a myslím si, že to občas na nás zanechalo stopy.

Svůj první záchranný let jsem však zažil v únoru 1990. V průběhu letové akce kdy jsme s gen. Diblíkem a Jožou Piter-Bučkem nacvičovali přiblížení na přistání po systému OSP přišel povel od řídícího létání: „Ukončete cvičení 23 a přesuňte se k obci Tučapy“. Současně s námi měl letový den budějovický pluk. Pilot Mig-23 Henry Bula se dostal v mraku do technických problémů se svým strojem a katapultoval se. Při přiblížení do místa katapultáže, jsme viděli nalétávat jinou „bednu“ řízenou plk. Chocholáčkem nad místo kde byl vystřelený pilot. Henryho jsme naložili na palubu Mi-8P a honem do Budějovic, tam už ho čekali ostatní piloti. Nutno dodat, že Henry vše přestál bez velkých zdravotních problémů a po rozdělení republiky šel létat do Zvolena. Druhý den, který jsme strávili při průzkumu místa dopadu, přinesl setkání s budějovickými padáčkáři, s kterými jsem v pozdějších letech prožil hodně příjemných chvil.

, , .
            Rok 1992 a dělení republiky, to pro mne byla rána. Podzim tohoto roku přebírání techniky  z rušené letky v Havlíčkově Brodě. Prosinec 1992 odvoz části strojů do Piešťan, následně loučení s kluky, kteří odešli na Slovensko (Jozef Piter-Bučko, Ján Breuer, Tibor Bednár, Andrej Biačko). Nesmím zapomenout na Jána Hornáka, který redislokoval do Piešťan letku z Plzně.

, .

Únor roku 1993 přinesl zprávu o rušení útvarů na letišti k 31. 5. 1993. Létání se omezilo na minimum, technika se začala předávat k jiným útvarům. Pochopitelně jsem řešil dilema co dál. Zvítězil pragmatický přístup k věci. Rozhodl jsem se pro službu u 1. stíhacího pluku i za cenu opuštění letové funkce. Měl jsem to tušení, že reorganizacím nebude konec a bude nutností v Budějovicích získat byt. V květnu jsme odvezli Rudu Kodada na čtyřkoláku do L-normy, poté Rudova rozlučka. Odcházel do důchodu na den přesně co končila naše 31. letka. Odlet Mi-8 do Budějovic 25. 5. 1993 to byl konec vrtulníků v Bechyni a také můj možná poslední let.
             V „Budějcích“ výborně přijetí, seznámení se s novými zvyklostmi a zpět do montérek. Plk. Zabranský nám oznámil, že budeme podřízeni přímo jemu nebo ZV ILS útvaru pplk. Smolkovi. Byli jsme zaměstnáni přepravními lety mezi Žatcem, který se rušil a Budějovicemi. Fantastické byli těž lety na Boletice při zabezpečení fotostřeleb. Občas mne Dalibor Hruška a Láďa Káva pustili do přední kabiny abych nezakrněl, ale to nebylo to ono. Ale vše se mění, Dalibor jde do civilu Káva k LZO. Na začátku roku 1994 zpátky do vzduchu, tentokrát na Mi-2. Rychlé přeškolení v Líních, přezkoušení u PI pluku Lapáka a začal jsem nový rok společně se staronovým kolegou Jardou Plunerem. Naše skupinka čítající 3 piloty, 2 palubní techniky, 2 motoráře a 2 specialisty provozovala po většinu roku  1994 dva vrtulníky Mi-2.  Mohu opakovat to co jsme si kolegy tehdy říkali: „ Máme se tak dobře, že to nemůže dlouho vydržet“. Ten rok jsem nalétal 204 hodin 45 minut převážně v obsazení s jedním pilotem. To vše mi dalo dobrý základ pro navigaci za VFR a vedení letové korespondence s orgány řízení letového provozu. Mohu jen konstatovat, že to byl můj nejhezčí rok u letectva, na který vzpomínám do dnes. Však jsme i s Mílou Hrubantem, Štefanem Bernáthem a Standou Bauerem zažili nejednu hezkou chvilku. Po létě kdy byl na budějovickém letišti uspořádán mezinárodní letecký den přišel skok do reality – rozkaz ke zrušení 1. stíhacího leteckého pluku. Pěkný dárek 50. výročí založení této letecké jednotky. 

, , , .

K 31. 12. 1994 ukončil „Zvolenský“ pluk svou činnost. Většina mých kolegů odešla do Čáslavi a já zamířil do Pardubic ke 34. základně školního letectva.
            Setkání se staronovým kolegou Luborem Hanušem, který přešel z Mi-9 na funkci palubního technika. Pardubice pro mne znamenaly nekonečné hodiny strávené na cestách do Budějovic. V roce 1995 jsem nalétal možná více hodin jako pasažér dopravních letadel než jako člen osádky vrtulníku. Jako jeden z nejzkušenějších jsem se podílel na přeškolení kolegů, kteří přišli z Mi-24 z Líní. Létání na dvojce s dvěma piloty a palubním technikem, v případě  instruktorského letu, to nebylo nic pro mne. Už v létě jsem začal pracovat na mém přemístění do Kbel k 6. základně dopravního letectva. Znamenalo to sice jít na nižší funkci, ale ta vize že budu na Mi-17 plnohodnotným členem posádky byla jasná. Tehdejší velitel pplk. Jaromír Dočekal po prozkoumání mého zápisníku letů neměl námitek a přislíbil, že konci roku bude jasno o uvolněných funkcích.
             Vrtulníková letka ve Kbelích to byl svět sám pro sebe. Znovu setkání se známými tvářemi. Už jsem byl na vrtulnících 10 let a to znamenalo, že člověk znal snad všechny letce. Přeškolení na Mi-17 vedl starý známý z Havlíčkova Brodu PI letky Franta Kučera, není to tak dávno co se v Bechyni přeškoloval na Mi-8. Z celého osazenstva letky snad v té době dojíždělo 70% lidí. Plzeň, H. Brod, Bechyně ale i Liberec to byla bydliště mých kolegů. Nejednou se stávalo, že po pozdních návratech z letů byly všechny postele v kancelářích obsazeny. Systém práce ve Kbelích byl úplně odlišný od mé dosavadní praxe. Velký důraz se kladl na samostatnost práce každého člena. Dále zařazení PT mezi piloty mi přinesl nové pohledy na život u letectva a létání jako takové. Nutno podotknout, že jsem měl výborný technický základ z Bechyně a zde jsem měl mnoho příležitostí a i povinností doplnit znalosti z letových předpisů. Létání opět po celé republice, časté para výsadky v Chrudimi a na jihu Čech, převozy materiálu, funkcionářů MNO a gen. štábu to byly naše nejčastější úkoly.

V roce 1996 přišla první mise mých kolegů Bosně. Na podzim 1997 se dostalo i na mne. Před tím ovšem musím zmínit velmi intensivní nasazení vrtulníků v průběhu záplav na Moravě a tragickou smrt Martina Ryšky, s kterým jsme se znali od dob působení na VVLŠ SNP. Zpět k misi v Bosně a Hercegovině. 
            Po našem návratu, se v lednu 1998 na jednom vrtulníku Bosně stala letecká nehoda, která se obešla bez ztrát na životech. Příčinou byl poškozený drážkový spoj transmise vyrovnávacího rotoru. Při představě, že jsem s tímto vrtulníkem ještě nedávno létal mi přejel mráz po zádech.V roce 1998 přišlo přeškolení na Mi-8 a létání obou typů. V závěru roku 97 jsem obdržel instruktorské oprávnění na Mi-17. Na letku přišel další „bechyňák“. Julo Szabó už měl dost dojíždění do Pardubic a posílil bechyňskou skupinu ve Kbelích. Úspěšné jsem ukončil 3 měsíční kurs anglického jazyka. Na podzim mne ovšem zasáhla těžká rána. Při letu do Splitu havarovali naši kamarádi Nasavrcký, Samec a Vávrů. Nikdo z nás nepochopil jak se mohla tak zkušená osádka dopustit té osudové chyby. Bohužel i tom je  létání. Krásné ale někdy kruté. Zvláště na  Rosťu Samce budu dlouho vzpomínat. U Tábora zrekonstruoval starý mlýn, bohužel mu nebylo dáno si vše užít. Rok 1998 přinášel též informace o zrušení či omezení provozu na kbelském letišti, naštěstí se fámy nepotvrdily. Po otevření nové odbavovací haly bych se tomu ale vůbec nedivil, protože nejednomu rušení letišť předcházeli nákladné rekonstrukce.

V následujícím roce se jevila další možnost působení v misi. Květen a můj poslední pobyt v Jeseníku, to jsem ale ještě nevěděl. Ještě dovolená a koncem června odlet  „andulou“  do Banja Luky. Poté přesun na stará známá místa. Létal jsem v osádce s Karlem Rosickým a Ivanem Skalou. Letní pobyt v Bosně byl za odměnu. Stálé počasí, modré nebe, velké dohlednosti, teploty okolo 30 stupňů to byly příjemné stránky. Méně zajímavý byl však nálet, ten činil jen 63 hodin. Druhý pobyt už nebyl tak vzrušující, vše bylo známé a nic nás nepřekvapilo. Ivan byl zde také již jednou (podzim 1996) a Karel byl starý misijní vlk (celý rok strávil v Iráku). Za necelé dva roky po mé první misi byl vidět znatelný pokrok v životě obyvatel, mnoho domů se opravovalo, ovšem je otázkou jak dlouho vše vydrží po odchodu vojsk SFOR. Na základně též operovali kanadští letci (viz.článek), mimochodem náš náhled na způsob práce pozemního vojska byl velice podobný. Díky působení L-410 a AN-26 ve Splitu jsme byli velmi často ve styku s dalšími kbeláky. Též pobyt ve vile na břehu moře, která byla v užívání „andulářů“ patřil mezi velmi příjemné stránky pobytu na Balkáně. Konečně jsem měl možnost podívat se na pár hodin do města  Sarajeva. Velení SFOR se nacházelo v termálních lázních Ilidza, kam jsme přivezli skupinu kanadských filmařů. Odlet zpět byl plánován až na odpolední hodiny. Využili jsme tedy odvozu naším styčným důstojníkem do centra města. Zběžně jsme prohlédli centrum města, včetně místa kde byl zabit následník trůnu. Po zakoupení lístku v ceně 1 DEM, jsme zpět cestovali tramvají. Při tom všem jsem také přemýšlel o odchodu do civilu. Potomek se nám měl narodit na začátku října a bylo celkem jasné, že při nechuti měnit trvalé bydliště budu muset svou situaci radikálně řešit. Z Bosny jsem se vrátil dříve než ostatní, protože jsem si šetřil dovolenou až na konec pobytu a už jsem zůstal doma. Po návratu jsem vyhodnotil pro a proti nového Zákona o službě a došel k závěru, že mým posledním dnem u letectva bude 30. prosinec 1999. Jarda Dočekal jako můj velitel nebyl vůbec nadšený, ale nic se nedalo dělat. Dojíždění za prací to určitě nebyl program pro zbytek mého života. Též jsem si uvědomil, že místo v armádě nebudu mít až do důchodu a čím dříve začnu kariéru v civilu tím lépe pro mne. V roce 1999 prožili příslušníci naší vrtulníkové letky další smutnou událost, po dlouhé nemoci zemřel můj kolega a „spolubydlící“ z kanceláře PT Michail Martinák.

Nastal čas bilancování, co mi působení u letectva vzalo? Určitě v začátku omezení v cestování mimo republiku, z důvodu dodržení bojové pohotovosti též mnoho víkendů na pracovišti nebo čekání na ubytovně nebo v bytě. Dnes v době mobilních telefonů je situace jiná. A co dalo? Já si myslím, že mnohem více. Určitý řád a systematičnost při jakékoliv činnosti, poznání mnohých zajímavých lidí, kteří pro dosažení tužby létat udělali skutečně mnoho. Při působeních v misi jsem poznal způsoby jednání a chování cizinců a také to jak se lidé dokáží chovat v nezvyklých a krizových situacích. Též poznávání naší krásné vlasti ze vzduchu patří k velkým zážitkům. Do dnes vzpomínám na působení v letectvu jenom v dobrém a využívám každé možnosti k setkání s kolegy, kteří ještě zůstali v činné službě.
            Vše jednou musí skončit. A tak slova z ranních startů z českobudějovického letiště:
„Budějovice věž, 1010 dobrý den“ se stala na trvalo minulostí.


                                                                        Roman Míka