Bosna - mise od 24.9.1997

24. září jsem nasedl do An-26 v Českých Budějovicích směr Zagreb - UN RAMP. Tam už na nás čekal vrtulník s osádkou Kamila Kolíska, který dopravil nováčky na horkou půdu. S mými „spolubojovníky“ Josefem Bejdákem a Jirkou Vysloužilem jsem na kanadské základně SFOR Velika Kladuša strávil zajímavé 3 měsíce. Bohužel na začátku mise přišla špatná zpráva. Při havárii civilního vrtulníku Mi-2 zahynul můj bývalý kolega z Bechyně Josef Galčík. Lety v neznámém terénu s anglickou korespondencí, nové přistávací plochy často velmi omezené ve velké nadmořské výšce, plnění za chodu vrtulníku, to vše byly pro nás novinky. Jestliže na začátku mé letecké kariéry byl let na mezinárodní letiště v ČSSR velikou událostí, při bosenské misi nebyl problém přelétnout 3 krát za den státní hranici se třemi přistáními na mezinárodním letišti. Zvláště let na „americké“ letiště v Tuzle a pohyb v jeho CTR byl strašák nejen naší osádky. Řeč amerických řídících letového provozu byla opravdu velmi těžko srozumitelná, na rozdíl od Angličanů či Francouzů. Zejména na počátku mise za dlouhých dní jsme ve vzduchu byli nezvykle dlouho.

, , , , , , , , , 

Příklad z 9. 10. 1997: Velika Kladuša – Banja Luka – Gornji Vakuf – Split Divulje – Gornji Vakuf – Sarajevo – Jajce – Banja Luka – Stari Majdan (vzdušný průzkum) – Velika Kladuša. Sečteno podtrženo: 15 letů, 7 letových hodin. Pro pohyb nad Bosnou byl velmi důležitý GPS, protože mapy NATO byly na rozdíl od našich velice těžko čitelné. Velmi zajímavým úkolem  bylo létání pro české pozemní jednotky s podvěšenými vraky osobních aut na střelnici Mazalica, které sloužily jako terče pro příslušníky českého kontingentu. Zajímavou byla i možnost si zde vystřelit z RPG či z ostřelovací pušky. Též převoz elektrocentrály v podvěsu na vrchol hory Velika Gomila, kde mne v moji osádce nahradil Míra Furda z Přerova, byl velmi zajímavý. Britští ženisté zde budovali heliport. Já jsem zůstal na vrcholku s příslušníky Royal engineers abych mohl navigovat náš vrtulník a musel jsem též dohlédnout na odstranění překážek (především stromů) z místa vyložení nákladu. S postupujícím podzimem se i v Bosně zhoršovalo počasí a časté lety do Splitu, byly něco jako výlet do jiného světa. Split sloužil jako zásobovací základna a přestupní stanice pro vojáky SFOR před cestou do Bosny.
 Příjemná teplota, vysoké dohlednosti a vůně moře to byl balzám na duši. Na základně Divulje doplnit palivo, vyložit cestující, rychlý oběd v důstojnické jídelně RAF na břehu moře, následný let do Kladuše, změna počasí (pochopitelně k horšímu) v okolí Buško jazero a byli jsme zpět v realitě. Buško jazero leží v jižní části oblasti Livansko polje. Je to náhorní plošina s nadmořskou výškou 1 000 m, s délkou okolo 50 km. Poprvé zde jsem se setkal s velmi silnou turbulencí a nárazovým větrem. Při jednom přistání na heliportu Lipa nám ani výkon „sedmnáctky“ nestačil. Tvrdé přistání bylo vysvětleno při zpátečním letu nad tímto místem. Vrtulník při rychlosti 180 km/h začal najednou stoupat 10 m/s. To si teprve člověk uvědomí jak obtížné a zrádné je létání v horách. Za tři měsíce v Bosně přibylo na mém kontě 100 letových hodin. S Pepou Bejdákem jsem létal poprvé až v Bosně a mohu říci, že takhle si představuji dopravního pilota. Jeho názor, že v kabině má cestující, pro které je let v podstatě jen nepříjemnost při přesunu z bodu A do bodu B a není nutno je stresovat nějakými skopičinami, má co do sebe. Těsně před Vánocemi přišel návrat domů. Po přistání ve Kbelích láhev whisky od Jirky Vysloužila pro kapitána An-26 mjr. Šároga a honem za manželkou do Jižních Čech.

, , ,