Dar na provoz webu můžete poslat na účet 2000606220 / 2010.
15.11.2019
Výstava byla otevřena 15.5. a skončila po pěti měsících
18.10. a navštívilo ji neuvěřitelných dva a půl milionu lidí.
Aréna balonu captiv (tedy balónu upoutaného) se nacházela v nejzazší části holešovického výstaviště a o diváky se přetahovala pouze s geniální Křižíkovou fontánou.
Povolení ke vzletům upoutaným balonem obdržel krátce po zahájení výstavy podnikatel Samuel Hoffmann. Zřídil balonovou arénu s nápisem Pražská vzduchoplavecká škola a pozval vzduchoplavce Maxmiliána Wolffa z Kolína nad Rýnem. Sedmatřicetiletý vyučený knihař se prohlásil kapitánem vzduchoplavby, příliš důvěry však nevzbudil. Z Německa si přivezl pár pomocníků, jednoho nazýval lodníkem, druhého kormidelníkem.
Balon o objemu 2 000 m² nechal podle svých předloh ušít přímo na místě. Neměl kulovitý tvar, Pražané ho posměšně nazývali křížalou nebo nepodařenou hruškou. Pro volné plavby byl nevhodný. Za úplatu 4 000 zlatých od firmy Mattoni ho pan Hoffmann opatřil reklamním nápisem Kysibelka Giesshübler.
18.5.1891 při první zkoušce balon byl moc těžký a tak neodstartoval. Pořadatelé vrátili divákům v aréně vstupné. Látka propouštěla plyn a tak ji natřeli fermeží (náchylnou ke vznícení).
Národní listy, 19.5.1891: „Včerejšího dne konáno bylo … komisionelní ohledání veškeré konstrukce balonu captiv. Pokud se týká konstrukce balonu, nenalezla komise ničeho závadného. Konečně své rozhodnutí ve příčině povolení k jeho používání odložila však až po dostatečné kontrole při praktickém pokusu…“
Už při prvních praktických zkouškách, které ohlásila zpráva z Národních listů, se ale stala nepříjemná věc. Osazenstvo koše zazmatkovalo a začalo shazovat přítěž přímo na návštěvníky výstavy. Písek a kameny prorazily skleněnou střechu pavilonu pivovarnické expozice a poničily model ukázkového pivovaru.
20.5.1891 Oblt. Vondruška vyzkoušel let. Dne 25.5.1891 prvního vyhlídkového letu do výšky 200 m se účastnil místodržitel František hrabě Thun-Hohenstein a výstavní vzduchoplavecký zpravodaj doktor Vaněk.
Za zvuků kutnohorské vojenské kapely se zde až
dvacetkrát denně konaly vyhlídkové výstupy do výše 300 metrů – dál je
lano nepustilo. První tři týdny zůstal balon upoután k zemi. Let stál 2
zlatky. Zájemců o
vzlet přesto neubývalo. Nastoupili do koše spolu s kormidelníkem, ten dal
povel pomocníkům, kteří pomocí rumpálu a lana vypustí balon do výšky.
Pak ho zase přitáhli zpátky. Později používali navinovací parostroj, který
zhotovila firma Rustonova.
Wolff dlouho odolával, ale nakonec se nechal přemluvit k volné plavbě. Vzlet byl ohlášen na 16.6.1891.
16.6.1891 o páté hodině odpolední čekalo u arény 2000 lidí. Do balónu nastoupil nadporučík 88. pěšího pluku Vilém Vondruška a dva zřízenci balónového podniku, pánové Edward Brück a Alfonso Bosawe. Kapitán Wolf je pro jistotu sledoval z pevné země a letu se nezúčastnil.
"Balon vznesl se klidně, nepříliš rychle, do neobyčejné zde dosud výše; již po několika minutách stoupání páčena výše na 1000 metrů … Směr, kterým letěl, byl z místa vystoupení jihozápadní, takže balon blížil se Letné a Praze…" čteme v tehdejších novinách.
„Již asi čtvrt hodiny před odjezdem,“ píše F. Vaněk, známý nadšenec a propagátor české aviatiky, „upozornil jsem p. Vondrušku, že záklopka na spodním konci balonu jeví se nespolehlivou, že volný balon má býti naplněn jen do dvou třetin a závěr jeho úplně otevřen; neboť když balon stoupá do vyšších vrstev vzdušných, rozepíná se v něm plyn a tlaku jeho neodolal by obal sebe pevnější: Proto mívá balon vezdy dole volný průchod, jímž by přebytečný plyn mohl unikati, neboť, je-li průchod ten uzavřen záklopkou, musí býti záklopka tato určitého rozsahu a zařízena tak, aby již při slabém tlaku vniterného plynu samočinně se otevírala. Volný balon včera vypuštěný byl však již při zemi téměř dokonale plynem naplněn a kromě toho opatřen spodní záklopkou, od níž vycházela pouze neširoká závěsová roura.“
Jeden z pracovníků holešovické továrny Antonína Reisenzahna na hospodářské stroje v Národních listech vzpomínal: „Vyšli jsme (…) na dvůr, odkud s mnoha jinými sledovali jsme se živým účastenstvím větroplavce na jejich cestě. Pojednou zdálo se nám, že balon směrem k Hradčanům dostává trhlinu, ale než mohli jsme se o domněnce té vysloviti, byl již od shora dolů protrhnut a měl podobu plachty, dmoucí se nad lodí. V tom zaprášilo se u koše, z čehož poznali jsme, že osoby v loďce se nalézající vyhazují přítěž. V závratné výši kroužil nyní protrhlý balon a vítr pohrával si s rozedranou látkou v provazové síti, nadýmající ji brzy na tu, brzy na onu stranu; klesání však nezdálo se býti prudké. Až když snesl se balon ve spirále nad samou továrnu naší, přibylo jaksi na prudkosti pádu; v okamžiku zaslechli jsme pád balonového koše na střechu slévárny, a celý ten kolos rozložil se po střeše. Úprkem proběhli jsme slévárnou na druhý konec (…) a už slyšíme volání dělníků: vodu, honem vodu. V nás stydla krev předem – neboť domnívali jsme se, že nalezneme jenom děsně zohavené mrtvoly, avšak volání o vodu patřilo vypuknuvšímu požáru.“
O hodinu poté. Zleva Hoffmann, Bosawe, Oblt. Vondruška, Bruck, kapitán Wolff. Vzadu pomocníci.
Roztrhaná balonovina, ze které se ve vzduchu stal jakýsi padák, se rozložila přes komín tavící pece a vzňala se. Oheň byl sice ve chvíli uhašen, z Kysibelky ale přesto moc nezbylo. Nadporučík Vondruška, pravý voják, se jen oklepal a šel pózovat na památeční fotografii. Za ním v závěsu i kormidelníci Bosawe a Brück, jehož první slova byla: „Sklenku koňaku – vrátil se mi život!“ Žalostná píseň o balónu „Kysibelce“.
Poslechněte, lidé zlatí,
jak s balónem se to hatí
a jak, velmi smutná věc,
bídně praskne nakonec.
„Kysibelkou“ nazván jesti,
kdo v něm nejel, ten měl štěstí,
a kdo jel, ten dostal řád,
připnul si jej na kabát.
Poskakuje balón v chvatu,
prvně puštěn bez špagátu,
povznáší se do výše,
nikdo ani nedýše.
A v příznivém dosti větru,
dva tisíce nových metrů,
balón vyletěl jak nic –
najednou však bouch a ryc!
Ach, kdopak se toho nadá,
že už balón z výšky padá,
a v něm, běda, lidé tři,
zbožná duše, popatři!
Holý cár se k zemi blížil,
nikdo sobě neublížil,
chvalme Boha za ten div,
neleť nikdo jaktěživ!
Každý tomu sotva věří,
přiběhli hned amatéři,
každý chtěl ten výjev rád
chytit ve svůj aparát.
Po této události představili
další balón – měl se jmenovat Praha – s úmyslem uspořádat sólovou jízdu
pana Wolfa, kterou by se rehabilitoval. Policie už ale další výstupy jinak
než na laně nedovolila.
Národní listy, 20.6.1891: „Celou katastrofou utrpěli nejvíce někteří
pražští tesaři, kteří v důvěře na bohatý zisk veškeré práce s arénou
spojené hradili sami a sami také ji postavili. Balon sám nemohl státi více
než 1 500 zlatých, pan Hoffmann byl naň tak dalece pojištěn, že škody
jistě neutrpí pražádné. Proto se ho také zvěst o zničení balonu captiv
ani nedotkla.“
Národní listy, 21.6.1891: „Balon Kysibelka byl (…) pojištěn u sedmi různých společností. Po jeho zmaru domáhal se pan Hoffmann toho, aby společnosti tyto pojištěný obnos peněz mu vyplatily. Pojišťovny však včerejšího dne prohlásily, že obnos ten zaplatiti nejsou povinny, jelikož katastrofa stala se při jízdě a pojistka platila pouze pro ten případ, kdyby balon poškozen nebo zničen byl nějakou nehodou uvnitř ohrady.“
Účastníci nepodařeného letu dostali vyznamenání, zato ze slávy německých kapitánů zbyla polní tráva. Maxmilián Wolf, v Berlíně knihkupec, v Praze ředitel větroplavecké školy, dostal osm dnů ve vězení ale včas utekl. Pan Hoffmann živořil se svou upoutanou Prahou až do chvíle, kdy mu složená shořela přímo v aréně.
30.6.1891 dopoledne bylo horko a menší Wolffův balon uložený v uzavřené bedně v restauraci u vzduchoplavecké arény se vzňal a zcela shořel. Podnikatel Hoffmann žádal vídeňského ředitele aeronautické školy Viktora Silberera aby "aranžoval upoutané a volné plavby". Ten odmítnul a později navíc v tisku pomluvil Wolffa.
V opuštěné aréně se střídali cvičení sloni, lvi, poníci a dogy a zavítala do ní také karavana afrických Svahilů.
Výkonný výbor výstavy si byl vědom toho, že nemohou zůstat bez této moderní ukázky létání. A tak Hoffmann se obrátil na odborníky. Na jeho pozvání přijeli do Prahy vzduchoplavci z Francie, pánové Édouard Surcouf, Louis Godard a Eugéne Taupin.
18.7.1891 přijel do Prahy Édouard Surcouf s menším jednomístným balonem o průměru 9 m a objemu necelých 400 m².
V pátek 24.7.1891 předvedl Pražanům první let. Přistál na Pankráci.
V neděli 26.7.1891 Surcouf letěl podruhé. Balon měl na sobě nápis I. milion a přistál u Říčan. Na Výstavišti čekalo na návrat vzduchoplavce 80 000 návštěvníků.
Ve čtvrtek 30.7.1981 další let.
V neděli 2.8.1891 čtvrtý let. Surcouf přistál u Dřevčic.
Při páté plavbě balon přistál u Čakovic. Při přistání Surcouf musel vypustit jen málo plynu a k radosti přihlížejících uspořádal ještě několik výstupů upoutaného balonu do výšky jen asi 20 m.
,
.
11.8.1981 přijel do Prahy Louis Godard s s velkým žlutým balonem Victor Hugo o průměru 13,2 m a objemu 1 258 m², do jehož koše se vešli čtyři cestující. Ten sloužil jako captif i jako volný balón.
Ve čtvrtek 13.8.1891 první vzlet. Po celý den neklidné počasí se umoudřilo až kolem 18 hodiny. Cestujícími byli pánové Godard, Surcouf a hrabě Max Julius Coudenhove. Letěli přes Nymburk, Kolín, u Týnce n/Labem dosáhli výšky 1 950 m a po hodině a 45 minutách přistáli u Pardubic. Uletěli 105 km a slavnostní uvítání nebralo konce.
Francouzští vzduchoplavci Louis Godard
a Édouard Surcouf
.
V úterý 18.8.1891 Godard letěl s redaktory českých časopisů. Ti s nadšením psali o krásném letu ve výši 2 000 m. Přistáli u Veltrus.
23.8.1891 Godard letěl s cestujícími rytmistrem a poslancem Radimským, pražským uzenářem Zadákem a redaktorem Wienem. Bouřka nasála balon, který nakonec skončil na zahradě kapucínského kláštera na Hradčanech.
Ve čtvrtek 27.8.1891 v noci Godard letěl s cestujícími redaktory Kuklou a Klofáčem a malířem Viktorem Olivou.
V neděli 30.8.1891 Godard letěl s továrníkem a poslancem Josefem Brdlíkem, velkostatkářem Bedřichem Nolčem a radaktorem Prokopem Vavřínkem. Ve slabém větru přistál u Košíř načeš to vypadalo, že se vrací zpět na Výstaviště. Nakonec přistál u Dejvic. Aféra Godard! V Košířích vysadil cestující, naložil dva cestující a odletěl!
V úterý 1.9.1891 Godard letěl sám s malým balonem a přistál u obce Záryby u Kostelce nad Labem.
Ve čtvrtek 3.9.1891 vzlétl s balonem Hugo Surcouf.
V neděli 6.9.1891 čtyři upoutané lety s celkem deseti cestujícími. Poté volný let s Godardem a cestujícími zubař Alfred Baštýř, obchodník Josef Kotyza a majitel kamnářské dílny Antonín Lipan. Po hodině letu přistáli mezi Jinonicemi a Butovicemi.
11.9.1891 Godard letěl cestujícími hrabětem Karl Maria Coudenhove a cyklistickým závodníkem Kohoutem.
Édouard Surcouf vzlétá s balonem Godard.
Menší balon přistane ve Vysočanech, druhý u Zdib.
15.9.1891 Godard podnikl plavbu s balonem Victor Hugo za silného nárazového větru. Cestujícími byla paní Vilma Novotná a paní Jenny Lorencová, jejich výlet skončil až nedaleko Peček.
20.9.1891 s Godardem letěli Katuška Porgesová, vinohradský továrník pan Neumann a obchodník pan Wandas (budoucí kapitán balonu). Přistáli u Jenče.
24.9.1891 s Godardem letěli pánové Vilímek, Cífka a potřetí pan Zadák. Letěli i těsně nad Starým městem. Po přistání u Rohanského ostrova vedle kolejí Godard vyložil cestující, naložil Surcoufa a vznesli do výše 1 500 m. Přistáli za Motolem.
V pátek 25.9.1891 přijel do Prahy třetí francouzský vzduchoplavec Eugéne Taupin, který přivezl padák sešitý z červenomodrobílých pruhů látky. V neděli 27.9.1891 se vznesl s malým balonem.
První seskok uskutečnil 1.10.1891. Usedl do menšího koše, přivázaného dvěma provazy ke kruhu velkého balonu. Padák i se vzduchoplavcem visely na laně pod balonem. Zastavil se nad Trójou ve výšce asi 800 m. Teprve když balon začal klesat a padák se otevřel, mohli přeříznout poutací lano. Po dvou minutách lehce a klidně přistál. Poprvé v Praze i v Čechách. Padák měl v průměru 12 m a asi 8 m výšky, uvádí tehdejší tisk.
Velké překvapení připravili vzduchoplavci večer 4.10.1891: s pražským ohněstrůjcem Bohumilem Hájkem odpálili vzdušný ohňostroj. V koši byl Godard, doktor Baštýř a redaktor. Jejich noční plavba pokračovala přes Kladno až za Karlovy Vary a skončila nedaleko Plavna po letu více jak 300 km. Zde je pro nás zajímavý údaj: „Louis Godard po náročném letu neodpočíval, ještě odpoledne odlétl balonem do Drast a přistál v zahradě pana Novotného. Kdoví, o čem se spolu domlouvali“.
V neděli 18.10.1891 se balonová aréna naplnila naposledy. Oba balony přistály u Vinoře.
S posledním dnem jubilejní výstavy končila i návštěva francouzských vzduchoplavců. Malým i velkým balonem uskutečnili 40 plaveb včetně ohňostroje a seskoků padákem, za 85 dnů pobytu v Praze. Na vstupném do arény se vybralo 2 000 zlatých.
„Při přátelském večeru v hotelu
U zlatého anděla v Celetné ulici, domluvil L. Godard s J. R. Vilímkem
podrobnosti zatím tajného a poněkud dobrodružného plánu. Noční plavbu.
„Odjedeme o půlnoci a nesestoupíme dříve než v Moskvě“, žertoval
Godard. Účast už dříve přislíbili Vilma Novotná a její muž, statkář
Josef Novotný z Drast. Mělo to být překvapení, den odletu byl určen
na 20.10.1891 o půlnoci.
Cestující se na cestu důkladně připravili. Vedle občerstvení, v koši
bylo šampaňské, pečené koroptvičky a kuřátka, ale také kožichy a plédy,
vždyť cílem byla Moskva. Na poslední chvíli se změnil i vítr a tím určil
směr letu Německo. Když se ukázalo, že náklad je příliš těžký,
ponechali na zemi právě kožichy, plédy a ještě i tři ze sedmi pytlů písku.
V půl jedné v noci 21.10.1891 vzlétli „… visíce na vzduchové
bublině, plujeme velkým, širým nekonečnem. Kam? Kdo ví…“ – popisuje
J. R. Vilímek ve své knížce „Z Prahy k Baltickému moři balonem“,
z které jsou uváděny další podrobnosti o této cestě.. Balon
vystoupil do výšky 500 – 600 metrů. „U Tróje přenesli jsme se přes
Vltavu, hluboko pod námi jevila se jako pás mlhy. U Roztok minuli jsme ji
podruhé, potřetí u Klecan, počtvrté a naposledy mezi Dušníky a Vepřekem.
Náhoda tomu chtěla, že letěli jsme právě nad Drastami - dvorem, majetkem
manželů Novotných.
„Haló, to se musíme tam dolů ohlásit“, řekl Godard a hlasitě zatroubil
na trubku, kterou měli sebou. Poslouchali jsme chvíli …. Potom ještě
jedno, druhé zatroubení. A hle, tam dole ponocný nám odpovídá a viděli
jsme pobíhat i lidi. V tu chvíli, byli jsme dosti nízko, nejvýše 300 až
400 metrů. Slyšeli nás, viděli i balón. Paní Novotná poznala i hlas své
kuchařky Rozárky…. Co volala, nepoznali jsme. Volala-li „ Rukulíbám!“
nedalo se s určitostí říci. Malá epizodka uvedla nás do výtečné nálady
…..“
Balon klesal. Pod vlivem prvního nadšení nevšímali si cestující moc okolí.
Prolétávali mlhou a hustými mraky – balon nasákl vlhkem a klesal.
Nepomohlo vysypání prvního pytle písku a postupně tak došlo až na
čtvrtý …..
„Není jiné pomoci,“ pravil Godard, „nechceme-li dolů, musíme vyhodit přítěž
jinou. Jest sice dražší, ale jinak to nejde!“ A ukrutný ten muž vzal –
ó krvácejte srdce útrpná! – vzal láhev šampaňského, plnou zapečetěnou
láhev, naklonil se daleko z koše a ušlechtilý ohnivý mok našel hrob v temné
řece. A nestačila jedna láhev – ale celá polovina výtečně zásobeného
„sklepu“ p. Novotného skončila ve stříbropěnné Vltavě.
Však nezůstalo jen u šampaňského. Po něm došlo i na ostatní pochoutky připravené
pro dlouhodobý let: studená masa, koroptve, kuřátka i selátko – to vše
letělo za ním. A balónu se ulehčilo, ale to nestačilo. Došlo i na židličku,
kterou si p. J. R. Vilímek vzal tajně pro své pohodlí do koše. Pan Godard
byl nemilosrdný….
Díky tomu všemu ulehčení podařilo
se vystoupit až do výše asi 500 m, přeletět Říp a pokračovat v letu
v jihozápadním směru k České Lípě. A protože se umoudřil i vítr,
jeho silné proudění přidalo i na rychlosti. Byla to velmi dobrodružná
cesta. Provázela ji nejen mlha, ale i silný vítr. Letěli rychlosti téměř
100 kilometrů za hodinu a blížili se k hranicím.
Rozjasnilo se až nad Českou Lípou a balón byl ve výši asi 300 metrů,
pomalu osychal a stoupal. Cestujícím v balonu se rychle měnila krajina
za krajinou a naskýtal se jim nádherný pohled při měsíčním osvětlení.
U Hřenska přeletěli Labe a současně také hranice saské. „Libovali
jsme si velice, že nám neprohlíželi ani zavazadla, ani nežádali průkazných
listin“.
„Rozeznávali jsme pod sebou vše, okouzleni přehlíželi čarokrásné
partie země pod námi. Na báječnou tu scenerii krajiny tak romantické
a malebné, na všechny hučící vodopády a tichá jezírka umístěná mezi
černými skalami, na celý ten pohled z výše, do všech těch krás a půvabů
přírody, není možno kdy zapomenout!“
Ale vítr hnal balón stále kupředu a kupředu. Noc se postupně
úplně vyjasnila, země ještě spala v pološeru a k balonu od ní
stoupal teplý vzduch, přicházelo ráno. Pan J. R. Vilímek popsal tuto chvíli
takto: „Zlatě a rudě počínal tam plát okraj mráčků a zlatě a rudě se
tam chvělo a zářilo celé vzduchové moře, zatím co země pod námi dávno
a dávno byla ještě ponořena v hluboký spánek. Dívajíce se na to vše,
téměř jsme nedýchali…“
Balón měl již jen 20 kg zátěže a p. Godard upozornil cestující, že
„…jakmile se objeví první sluneční paprsek, musí balón přistát.
Kdyby nás slunce zasáhlo ve vzduchu, vyšvihneme se rázem do výše 4000 –
5000 metrů a vzhledem k nepatrné přítěži se toho nesmíme opovážit.
Dopadnout na zem by bylo hrozné.“
Všichni pozorně sledovali zem a hledali místo k přistání. Nedařilo
se však a první paprsky se tak rychle blížily. Balon však nezastihly ve
vzduchu – v posledních okamžicích se jim podařilo snést a přistát
na poli nedaleko u Gross-Rietzu. Hned bylo kolem plno mužů, žen a dětí německých
sedláků.
Pan Godard využil tuto možnost a hned za jejich spolupráce doplnil pytle s pískem,
ale spíš hlínou, pro zabezpečení dalšího letu. Spokojenost cestujících
však zarmoutil následujícím sdělením: „Buď musí jeden z cestujících
zde vystoupit a v další jízdě pokračovat vlakem, nebo musíme zde
cestu ukončit.. Balón ztratil při sestupu část plynu, a nemohl
by nás všechny čtyři dále nést……“ Jak to vyřešili?
Paní Novotná nechtěla o vystoupení ani slyšet, byla odmítnuta i nabídka p.
J. R. Vilímka, že by pokračoval v letu a vystoupil by p. Godard, ale
neuspěl. A tak došlo na losování mezi p. Novotným a J. R. Vilímkem – a
jeho výsledek? Zůstane na zemi a cestu dokončí dráhou p. Novotný.
Ujednali si ještě společné setkání v Berlíně a pak se rozloučili.
„Victor Hugo“ od slunce s roztaženým plynem a lehčí o 70 kg rychle
stoupal a pokračoval ve svém letu. Za 8 minut dosáhl závratné výše 2 500
metrů, což ohrozilo další let. Godard nezaváhal - sestoupil do výše
2 000 metrů, ve které zůstali do konce letu. V klidu posnídali ze
„zbytků“ zásob, které nedostala Vltava, k „umytí“ jim posloužil
zbytek šampaňského a pak se věnovali jen tomu, co viděli na probouzející
se krajině, až najednou uviděli v dálce moře. Byli u cíle cesty -
začali vypouštět plyn, pomalu klesali k zemi a hledali vhodné místo
pro přistání balonu.
Nebylo právě příjemné. Více jak 2 km je vláčela kotva po poli, než se konečně zachytila a balon bez plynu klesl na zem.. Přistáli v blízkosti jezera Madue, v sousedství zátoky moře baltického, ve středu 21.10.1891 o 10 hodině dopoledne. Byli přivítáni majitelem panství, který jim rovněž poskytl veškeré pohodlí k odpočinku a samozřejmě stejně dobře bylo postaráno i o balón. V Berlíně se skutečně setkali s p. Novotným již na nádraží a až třetí den společně nastoupili cestu zpět do Prahy.
J. R. Vilímek vzpomíná na tento
let v knize: „Z Prahy k Baltickému moři v balonu“, kterou
vydal ještě v roce 1891. Vzpomíná především „….výborného kapitána
balonu Victor Hugo Louise Godarda. Byl jim i duchaplným společníkem na zemi,
Pařížanem tělem i duší, jemuž všichni, kdo ho měli příležitost
poznat blíže, zachovají vzpomínky nejsympatičtější…“ píše v závěru
knihy.
Občanům Klecan a Drast je jistě tento „střípek“ zajímavým pohledem na
část „Jubilejní výstavy v roce 1891“ i na počátky vzduchoplavectví v Čechách.
Ale tím hlavním je spojení s tehdejšími událostmi majitelů
velkostatku Drast paní Vilmy a pana Josefa Novotných – je to milý příspěvek
k poznání jejich dosud neznámého života na Drastech.