VÁLKA STINGERŮ

TOMÁŠ VLACH L+K 4/99

15. února v 6 hodin 55 minut tomu bylo přesně 10 let, co generál Boris Gromov přešel přes most Družby z Afghánistánu do Uzbekistánu. Tímto symbolickým aktem skončila vleklá sovětsko - afghánská válka. Letectvo v ní hrálo svým způsobem specifickou roli - letadla měli pouze sověti či afghánská vláda a s nimi útočili proti oddílům mudžáhidů. Ne nadarmo se o afghánském konfliktu hovoří jako o válce vrtulníků. Symbolem se stala hrůzostrašná silueta Mi-24, známé pod jménem Hind. Slova jednoho z velitelů mudžáhidů Abdula Haka "můžete klidně ovládnout celou zemi, nikdy se tu ale neudržíte," se ukázala být krutou pravdou. Ani nejmodernější technika tehdy nepomohla zvítězit nad tradiční hrdostí afghánských národů.

Invaze do Afghánistánu bývá často přirovnávána k 21. srpnu 1968 v tehdejším Československu. Jistá podobnost tu je, obsazení hlavního města Kábulu se totiž odehrávalo podle podobného scénáře. Osudovému 24. prosinci, kdy v Kábulu začala přistávat letadla s invazními jednotkami, ale předcházela řada podezřelých náznaků. Už od poloviny šedesátých let tu Sovětský svaz posiloval své pozice, mimo jiné "pomáhal" při budování afghánské armády. Organizační struktura měla fungovat podle sovětského vzoru pod dohledem vojenských poradců. Důstojníci studovali na sovětských vojenských školách a do Afghánistánu putovalo množství nových zbraní. I když se jednalo především o vyřazené či technicky zastaralé stroje, pro afghánskou armádu to znamenalo mnoho - na začátku války měla 200 až 300 letadel typů MiG-17, MiG-21, Su-7, Il-28, L-39 Albatros, Mi-8 a Mi-24. Piloti, letovodi, řídící letového provozu stejně jako příslušníci štábů byli v drtivé většině vycvičeni v Rusku, měli tedy alespoň částečnou důvěru. 

Několik měsíců před výsadkem navíc do Afghánistánu proudili "specialisté" všeho druhu a nakonec také výsadkáři v civilních oděvech. Letadla se sovětskými vojáky (280 strojů s příslušníky 105. výsadkové divize) tak přistávala v Kábulu a Bagramu docela klidně, bez většího pocitu ohrožení ze strany tehdy ještě nevýrazného nepřítele.

Zajímavé je, že přímo v Kremlu měla myšlenka invaze řadu odpůrců. Prosby komunistického prezidenta Núr Muhammada Tarákího o "několik vrtulníků s osádkami a výsadkáře" byly s ohledem na mezinárodní situaci zamítnuty - ruský ministr obrany Ustinov slíbil sice 12 bitevních vrtulníků Mi-24, pozemní personál a urychlení výcviku afghánských pilotů, žádost o bojové osádky však nekompromisně zamítl.

Změnu postoje vyvolalo teprve masivní povstání a Tarákího svržení Háfizulláhem Amínem. Rozhodnutí o vojenské intervenci padlo na schůzce "užšího politbyra" 12. prosince 1979. Zástupci generálního štábu Nikolaj Ogarkov, Sergej Achromejev a Valentin Varennikov se obávali vietnamského scénáře a nechtěli s otevřeným zásahem souhlasit. Byli umlčeni argumentem "co vědí vojáci o zahraniční politice", teprve následující léta jim dala krutě za pravdu.

Zahnat do hor

Samotná invaze začala v noci 24. prosince 1979 strategickým výsadkem na letištích v Kábulu a Bagramu, 25. prosince v 15.00 potom přešly pozemní jednotky na několika místech afghánsko-sovětskou hranici a vyrazily na jih. I když hned druhý den večer narazil jeden z transportních letounů II-76 do kopce nedaleko Kábulu a 46 vojáků zahynulo, proběhla celá akce poměrně bez problémů. Účastnila se jí především dopravní letadla doprovázená nevelkým množstvím stíhaček, skutečně malý kontingent letectva zůstal po invazi na základnách Kábul, Bagram a Šindand. Sovětské velení chtělo pacifikovat ozbrojený odpor proti režimu Babraka Karmala, poté přenechat starost o pořádek afghánské armádě a stáhnout se domů. Spolu s počtem přibývajících týdnů se však naděje na rychlé vítězství ztrácela.

Na. začátku zahájili sověti mohutnou ofenzívu s cílem vyhnat mudžáhidy z měst a úrodných údolí do hor a s tím rostly i požadavky. Již v lednu žádalo sovětské velení o několik desítek vrtulníků navíc. Následující čísla potom krásně ilustrují přibývající množství bojových akcí: v lednu 1980 bylo v Afghánistánu 15 vrtulníků, v únoru 30, v červnu 45, v červenci už 175 a v září 1980 250 až 300. Letectvo bylo pověřováno náročnými úkoly: výsadky v horách, průzkum, zásobování předsunutých stanovišť střelivem, vodou a potravinami, transport raněných a samozřejmě také boj. Během něj museli piloti vypátrat a pokud možno také zničit vojenský tábor či karavanu rebelů. Úkol nepříliš vhodný pro nadzvukové Migy, zato však vyhovoval pro použití vrtulníků a těžkých bitevních letounů, například právě zaváděný Su-25.

Začátkem roku 1981 se objevilo šest těchto předsériových strojů v Bagramu k ověření jejich operačních schopností ve skutečné válce. Byl to nápad velitele sovětských vzdušných sil maršála Kutachova, který na tomto letadle velmi lpěl. Generál Gromov se ve své knize "Omezený kontingent" vyjadřuje o zkouškách Su-25 v údolí Lurkoch s despektem. Po každém "testovacím" útoku totiž musel vzlétnout vrtulník s výsadkáři, aby zkontroloval výsledek náletu. Při jedné takové akci byl vrtulník sestřelen, a velitel zkušební skupiny generál Chachalov zabit. Test však zřejmě dopadl dobře - o dva roky později již působily v Afghánistánu dvě letky Su-25, a kromě nich dalších 200 bojových letadel.

"Byla to partyzánská válka, bez linie fronty, bez jasných pravidel, bez na první pohled viditelného nepřítele," vzpomínají dnes veteráni. I když v prvních pěti létech dostávali mudžáhidé jednu lekci za druhou, dokázali nepříteli řádně znepříjemnit život. Letce trápila únava, často museli podniknout až pět vzletů za den se stoupáním do více než třítisícové výšky, a málo zkušeností s létáním ve vysokohorských podmínkách (hodně nehod vrtulníků měla na svědomí snaha přistávat z visu místo s dojezdem). Na základě zkušeností z Afghánistánu vyvinuli v Milově konstrukčním oddělení nové verze Mi-8MT a Mi-24P a V s motory upravenými pro vysokohorské podmínky. Tyto nové verze vynikaly statickým dostupem (ve visu 3000 respektive 2500 metrů). Mi-8MT neboli Mi-17 se díky této inovaci stal jedním z nejlepších a nejspolehlivějších vrtulníků na světě, dodnes vyniká nosností, daleko vyšší než je hodnota povolená výrobcem a dostupem až 6500 metrů.

Raketová past

Jestliže v prvních okamžicích války komplikovala bojové akce pouze nezkušenost pilotů, protiletadlová obrana mudžáhidů ještě neznamenala příliš velké ohrožení. Pákistánské zdroje hovoří o čtyřech střelách SAM-7, které byly vypáleny po sovětském vrtulníku nedaleko hranic v provincii Páktijá, ani jedna však nezasáhla cíl. Ještě o několik let později vylíčil britský reportér John Gunston sovětský letecký útok na oddíl mudžáhidů jako sprchu ohně a olova v několika vlnách, nejdříve dva vrtulníky Mi-4, potom čtyři Mi-24, MiGy 21 a nakonec opět Mi-4. Pilotům prý nijak nezáleželo na přesnosti a zteče vybírali již 2000 metrů od cíle. Rebelové tak byli prakticky bezmocní, protože na ně nemohli střílet z ručních zbraní - kromě nich měli pouze dvě rakety SAM-7, které koupili na černém trhu v Bejrútu.

Obrat přišel v podzimních měsících roku 1986. Když koncem listopadu v sovětském generálním štábu spočítali bilanci posledních tří měsíců, došli k závěru, že ztratili celkem 23 letadel - mezi nimi také dvě dopravní An-12. Všechna letadla byla sestřelena protiletadlovou obranou mudžáhidů, z velké většiny raketami země - vzduch typů Stinger a Blowpipe.

Sovětští piloti změnili radikálně svoji taktiku, Létali buď v přízemních výškách, či naopak ve výškách blízkých dostupu jejich letounů. Například osádkami vrtulníků Mi-24 byla druhá varianta považována za bezpečnější - ve výšce kolem 4000 metrů nad cíl, potom střemhlavým letem dolů, rychlost dosahovala až 400 km/h (maximální povolená je 330 km/h), vystřílet "náklad" a zvratovou zatáčkou opět nahoru. Při větších akcích létaly v první vlně bitevní Su-25, na které bylo vždy obtížnější zamířit přenosnou raketou. Veškeré aktivní manévry zůstávaly většinou na vůli osádky letadla či vrtulníku - v deníku Pravda se 15. října 1985 objevila zmínka o pilotovi, který ihned poté, co zpozoroval vypálení rakety, provedl se svou Mi-24 úspěšný manévr směrem ke slunci.

Právě z důvodu ohrožení raketami citlivými na infračervené záření nechalo ruské letectvo na všechna svá letadla (včetně dopravních) namontovat kontejnery s klamnými infračervenými cíli, klamné vyzařovače a omezovače teploty výstupních plynů na motorech. Tato opatření však nezastavila další ztráty. V prvních měsících roku 1987 přišla sovětská armáda průměrně o jedno letadlo denně, později ještě více. V květnu bylo sestřeleno 37 letadel, v červnu 50, v červenci 44... Generální štáb věděl, že musí tuto situaci řešit. Po nepříliš úspěšném představení Mi-24P s pevným kanónem místo pohyblivého kulometu (poprvé v říjnu 1987) však zvolil poněkud zoufalou "taktiku létajícího policisty". Vrtulníky Mi-8 se speciálními komandy Specnaz na palubě hlídkovaly poblíž pákistánské hranice a číhaly na zásobovací karavany mudžáhidů. Osádky ale musely dávat pozor, aby nenarušily desetikilometrové hraniční pásmo, protože pákistánské stíhačky, po přeletu hranice, bez varování střílely. Pokud osádka nějakou karavanu objevila, přistála a vysadila komanda speciálního určení. Ta potom zabavila náklad. I když se v jednom případě podařilo zabavit 56 protiletadlových raket, byl to spíš zoufalý výkřik do tmy. Pod tlakem těžkých ztrát muselo sovětské velení změnit v Afghánistánu strategii, nyní se soustředilo pouze na udržení velkých měst a nejdůležitějších silnic. V roce 1987 měli povstalci pod kontrolou 85 procent území. Znamenalo to jak zákaz veškerých dopravních a zásobovacích letů v denní době, tak především omezení leteckých operací na minimum. To už byl signál k ústupu, který vyústil až do neslavného stažení ruského "omezeného kontingentu". Výstižně to charakterizoval francouzský specialista Oliver Róy po návratu z cesty po severním Afghánistánu s brigádou mudžáhidů Ahmada Šáha Masúda - vrtulníky prý zcela zmizely z afghánského nebe.

Bez Stingerů nepřežijem

"Je to kvalitativně nová fáze vměšování Washingtonu," znělo podrážděné prohlášení Kremlu - v Bílém domě se naopak tvářili, že o ničem nevědí. Ještě dnes není zcela jasné, kde vlastně vzali mudžáhidé protiletadlové rakety (více než polovina byla zřejmě součástí americké vojenské pomoci). Tato pomoc nebyla distribuována přímo, ale prostřednictvím Pákistánu, který obdržel počátkem 80. let "balíček" 3,2 miliard USD. Část těchto peněz putovala na pomoc afghánským mudžáhidům, což koordinovaly v Péšaváru agenti CIA. Důvodem, proč se Reaganova administrativa odhodlala k tomuto poměrně riskantnímu kroku, byly pravděpodobně ofenzívy sovětů v roce 1984 s masivním nasazením letectva a bombardování pákistánských příhraničních měst letadly afghánské armády. To vše na pozadí poněkud vyhrocené mezinárodní situace.

S americkou pomocí však rozhodně nemohli počítat všechny partyzánské skupiny. Byla pouze pro "důvěryhodné" mudžáhidy, převážně Paštúny působící v okolí Kábulu a v oblastech blízko pákistánských hranic - ze známějších jmen velitelé Sigbatulláh Modžadaddí, Jounis Chális, Sajíd Ahmad Ghailání či Abdul Hak. Ale například Tádžici či šiítští Hazárové pomoc od Američanů nedostávali a museli tyto zbraně získávat jinak. Jedním ze zdrojů byla pomoc ze strany Íránu, Libye či arabských států (šiíté a oddíly Gulbeddína Hekmatjárá - zřejmě touto cestou se do Afghánistánu dostalo 30 systémů Blowpipe z Nigérie). Dalším hojně využívaným zdrojem byl černý trh. Obchod ze zbraněmi fungoval bezvadně a několik kusů protiletadlových raket koupili i sovětští agenti. Na černém trhu získávali většinu výzbroje například mudžáhidé Ahmada Šáha Masúda. S financováním těchto nákupů již tradičně pomáhal obchod s drahými kameny a drogami.

Čile se obchodovalo i s jiným protiletadlovým "hitem", švýcarskými kanóny Oerlikon (byly vyrobeny v Itálii). Dodnes není zcela jasné, jak se tyto zbraně do Afghánistánu dostaly, měly ale celkem slušné úspěchy - jen v říjnu 1986 prý s nimi oddíl Amíra Zamáha Chána sestřelil tři vrtulníky Mi-8, dva Mi-24 a MiG-21.

Zacházet s protiletadlovými systémy se mudžáhidé učili ve výcvikových táborech na území Pákistánu. Filozofii výcviku zajímavě popsal polní velitel Abdul Hak v jednom ze svých londýnských interview (v říjnu 1987 šlápl na minu a byl převezen na léčení do USA, poté navštívil Británii): "Mnoho Afghánců má přirozený talent k ovládání zbraní. Trvá to půl roku, než se americký voják naučí zacházet s raketami Stinger, moji mudžáhidé to však zvládli během několika málo hodin. Pro jiné je to džob, pro nás záležitost přežití."

Nedůvěřuj a raději ani neprověřuj

A co si z této války odnesla Sovětská armáda? Když pomineme trauma porážky, v analogii s Vietnamem nazývané Afghánský syndrom, zjistili Sověti že jejich systém výcviku již značně zastarává. Vojáci, ať již se to týká stíhačů, pilotů vrtulníků či třeba tankistů, byli cvičeni pro mohutné útočné tažení na pláních západní Evropy, neuměli si ale poradit s partyzánskou válkou ve vysokých horách.

Začátkem 80. let proběhla v sovětské armádě určitá reorganizace, aby struktura velení odpovídala potřebě "občasných válek". Letectvo bylo rozděleno na letecké armády, při akcích v Afghánistánu potom letecké pluky spadaly pod 40. armádu (takzvaný "omezený kontingent") a svou vrtulníkovou eskadru měla 103. výsadková a každá ze třech motostřeleckých divizí.

Mimo sovětské tu působila ještě armáda afghánská, té však sověti krajně nedůvěřovali - kvůli rostoucímu počtu sabotáží měli dokonce její příslušníci zakázán vstup do sovětských objektů. Odhaduje se, že téměř polovina této armády během konfliktu přeběhla k mudžáhidům. Letectvo však patřilo ke složkám nejvěrnějším kábulskému režimu. Snad právě proto dostalo od SSSR relativně moderní techniku - stíhací bombardéry Su-22 a bitevní vrtulníky Mi-24. Při plánování bojových operací však sověti raději drželi jazyk za zuby, i ze samotného velení "spřátelené" armády totiž velmi snadno unikaly informace přímo k mudžáhidům. Alespoň zpočátku operovalo afghánské letectvo většinou společně se sovětským, afghánští piloti ale neměli plnou důvěru. Vzájemná nevraživost byla posílena incidentem z roku 1985, kdy dvě afghánské osádky dezertovaly i se svými Mi-24D do Pákistánu - o rok později získala jeden z těchto vrtulníků americká CIA.

Sověti se tak museli spolehnout především sami na sebe. Především museli vlastními silami vybudovat v Afghánistánu sít letišť s pevným povrchem, popřípadě provizornější plochy schopné přijmout alespoň bitevní letouny Su-25. 19 letišť dostalo širší rozjezdové dráhy, vznikly nové základny v Herátu, Kandaháru, Fajzábádu, Mazáre Šarífu a ve Vachánském koridoru nedaleko čínských hranic. Z těchto silně střežených základen potom vedli bojové akce: palbu na postavení mudžáhidů, bombardování povstaleckých vesnic, taktické vzdušné výsadky či průzkum. Každá větší akce byla koordinována "centrem" v letounu An-12 kroužícím ve velké výšce nad cílem - hlavní část iniciativy však zůstávala na samotných pilotech. V partyzánské válce nelze dost dobře rozeznat, kde a kdo je nepřítel, osádky letadel tedy musely dobře znát situaci a především improvizovat - například se dobře osvědčilo použití protitankových řízených střel k ničení skalních úkrytů a skladišť mudžáhidů.

Přistřihnout hřebínek?

Z počátečního šoku, kdy někteří letci doplatili na to, že v Afghánistánu létali stejně jako na střelnici, se všichni rychle vzpamatovali - a sami osádky už potom měnily taktiku dle své libosti. Značná volnost tak pomohla pustit k ledu nedostatky způsobené zastaralou osnovou výcviku. Po návratu domů však následoval šok - co bylo dovoleno v Afghánistánu, na "týlových" základnách nepřicházelo vůbec v úvahu. Rozpor došel až tak daleko, že i dokonce v západním tisku se objevily zprávy o "rebelujícím veliteli". Podplukovník Nikolaj Mališev, který strávil v Afghánistánu dva roky a poté velel vrtulníkovému pluku v oděské oblasti, tvrdě kritizoval přípravu pilotů: nepředpokládá iniciativu letce, není přizpůsobena hornatým podmínkám a je byrokratickým dokumentem, sloužícím pouze pro "sváteční" létání. I když prý existovaly dvě paralelní osnovy - pro přípravu pilotů do Afghánistánu a pro ty ostatní - manévry běžně používané proti raketám Stinger a Blowpipe patřily stále mezi zakázané a Mališevův spolubojovník byl dokonce za takový prvek potrestán.

Slušná řádka bývalých veteránů dokonce sloužila u sovětského vrtulníkového pluku na letišti Sliač, podle vlastních slov je sem nadřízení posílali "za odměnu". Často se tak setkávali s českými letci a dokonce hovořili o svých zážitcích z Afghánistánu. Podplukovník František Dvořák však vzpomíná, že si dávali pozor co říkají, ale hlavně kdo je poslouchá. Oficiální cestou neproniklo ke "spřátelené" československé armádě prakticky nic. Současná osnova výcviku je tak afghánskými zkušenostmi prakticky nedotčená i když zvláště vrtulníkové letectvo čeká v budoucnu nasazení v různých typech konfliktů prakticky ve všech částech světa.

Předletová příprava sovětských osádek bitevních vrtulníků. Letci byli oblečeni v maskovacích oděvech, na sobě měli neprůstřelné vesty, a co je zajímavé každý z nich si bral do kabiny letadla samopal. V případě sestřelení museli spoléhat na to, že se ubrání do příletu záchranného vrtulníku - zajetí znamenalo jistou smrt. Prameny uvádějí za celou dobu afghánské války ztráty 118 letadel a 333 vrtulníků.

Vyčištění údolí řeky Kunar od guerillových jednotek v květnu 1985. 19. května přepravila sovětská armáda větší množství výsadkářů do Džalalabádu, odkud byli 21. května přepraveni vrtulníky Mi-8/17 na několik míst v údolí. Výsadkáři poté postupovali po zemi, za vzdušné podpory: Mi-24. Akci zajišťovala průzkumná letadla MiG-21R a MiG-25, spolu s létajícím velitelským stanovištěm v An-12. Pro osádky letadel bylo velmi důležité, ale i náročné, udržovat přesnou navigaci tak, aby nenarušili blízkou pákistánskou hranici a vyvarovali se střetu s pákistánskými stíhači. Výsledkem této operace bylo úplné ovládnutí údolí sověty a stáhnutí mudžáhidů do Pákistánu. Tento stav se udržel jen do té doby, než sovětské jednotky odešly z údolí. Afghánská armáda, která posléze vystřídala sověty, nebyla schopna udržet si svou moc ani jediný den.