PROFESIONÁLOVÉ

Libuše Kavanová L+K 14/74

Jan Bartek. Miroslav Prokeš. Inženýr Jiří Zahrádka. Čtvrtý, tu krátkou řadu profesionálů uzavírající kapitán Jaroslav Rákos, chybí. Pouze tady, protože je v lékařské péči. První s pilotním průkazem kapitána a s domovským právem ve Zvolenu, druhý-navigátor, Pražák, jako ten třetí. Inženýr Jiří Zahrádka u nás v roce 1956 s vrtulníky začínal a jako nejzkušenější stal se šéfpilotem. Zatím jediné posádky a dvou vrtulníků Mi-8 s imatrikulací Slovairu.

Ať už byli kdysi čímkoli, ať se ve volnu věnovali ve Svazarmu plachtění či motorařině, je pro ně vrtulník Mi-8 životní alfou a omegou. A pustili se s tím vrtulníkem po zcela nové cestě . . . V tomto případě na ní stojí televizní vysílač. Známý Cukrák. Moderní, sto devadesát dva metry vysoká konstrukce. Ti tři piloti stojí pod ní a vidí i ty dříve nedůležité detaily: nahoře změřený výkyv sedmdesát centimetrů, v širokém okolí žádný pořádný záchytný orientační bod. Desítky detailů, nesmírně důležitých, jestliže mají demontovat po částech nosnou konstrukci anténního systému.

I při veškerém umu montérů chrudimské Transporty by to za použití (pokud by to vůbec bylo možné) klasických pozemních transportních mechanismů byla práce na dlouho a po všech stránkách nákladná. Jenže v tomto případě už se s posádkou vrtulníku Slovairu najisto počítalo. S montéry už přes rok tvoří sehranou partu, kde jeden každý umí v pravém okamžiku udělat právě to, co druhý potřebuje. Při rekonstrukci výrobní haly v Červeném Kostelci usazovali a montovali průvlaky, vazníky; pracovali hned v Tatrách, hned na rovinaté Hané; montovali ocelové komíny, stožáry, podpěry lanových drah, lapače jisker, tlumiče hluku; betonovali, přepravovali nejrozmanitější stavební materiál, ba i nábytek. Dobrých patnáct "štací" už mají za sebou, na všech dobrou pověst, protože všude pomohli a ušetřili tak obrovské sumy našemu národnímu hospodářství. Jeden vrtulník má sto třicet, druhý sedmdesát nalétaných hodin. K výsledkům práce neúměrně málo - a to je právě z ekonomického hlediska důležité.

Tak vlastně udělal a průběžně dělá vrtulník úplnou revoluci - jestliže se tak výrazně podílí na snižování přímých nákladů, šetří pracovních sil a času. Nabíledni je množství konkrétních příkladů, jak se taková revoluce, vědeckotechnická revoluce, dělá. I když jedinci z těch dvou charakterem práce odlišných skupin, ale ve finiši nedílného týmu, by mohli poprávu ten termín skloňovat, nedělají to. Z útržkovitých vět vychází však najevo to podstatné: . . . každého musí napadnout, jak je dobré poctivě dělat . . . a nás ta práce baví čím dál víc, jak to či ono udělat šikovněji, to už přichází samo když jeden myslí nejen na sebe, chce a není osamocený . . .

V rokující skupince zkrátka pilota od montéra nerozeznáš. Ale k práci, kterou přijali: demontáž části ocelové příhradové konstrukce se základnou dva metry, to je víc než obtížné. Jedna váží dvě tuny. Jednu už snesli z výšky na nedalekou loučku. Nebyli jsme při tom, ale určitě bylo všem bez rozdílu před zahájením práce jasné, že si vyžádá od každého z nich maximální soustředění po dobu, kterou nelze odhadnout, a že to bude setsakramentsky obtížné. Víme ale, že před prvním startem kapitán Bartek dal, i když svérázně, najevo svoje mínění stanoviskem: "Dokiaľ to, chlapci, nezrobíme, nebudem sa ani holiť!" On drží slovo a každý závěr je předčasný - skupinka se rozchází, každý ví, kde je jeho místo a co bude následovat.

Při tom už jsme byli.

Vydali jsme se k vrtulníku. Snad minuta cesty autem od vysílače, pak čekání . . . nahoře na vysílači se zatím činí montéři: tři ze čtyř nosných stojin odříznout, čtvrtou jen zčásti. Asi po dvaceti minutách se vysílačkou kapitánu Zahrádkovi ohlásili: "Mi-osmičko, můžeš." Kapitán Bartek zkontroloval, zda jsou na háku volného lana dobře uchyceny ochranné brýle; které si přál doručit jeden z montérů, usadil se v kabině; navigátor Prokeš skončil hádku o kost se svým černým pudlíkem, uložil se na palubě; kapitán Zahrádka "vyslechl" zprávu meteo, ohlásil start a listy rotoru se roztočily. Karta se obrátila. Čekací čas mají teď montéři.

Vrtulník, blížící se k vrcholu vysílače, v nás docela nečekaně vyvolal zvláštní pocit. Podobá se strachu, má ale také příznak pyšnosti, že tamty nahoře alespoň trošku, trošičku známe. Jenže . . říkali přece, jak je těžké se očima chytit nějakého orientačního bodu . . . umístili sice nahoře terč, jednou to už zvládli, ale v okamžiku, kdy se vrtulník "pověsil" nad montéry, může ještě deset věcí všechno zkomplikovat! Kapitán je od toho momentu dál zcela závislý na pokynech navigátora, o kolik centimetrů s vrtulníkem doprava, dopředu. A navigátor se takřka vidí v očích montérů. Jaké to asi musí být, mít takový kolos nad hlavou? Ochranné brýle jsou na místě, montér zachytil hák nosného lana a upevnil na něj oko lanoví břemene. Až jeho kolega autogenem odřízne poslední část stojiny, navigátor to musí neprodleně ohlásit kapitánovi a ten musí neprodleně změnit režim letu, aby už vrtulník dvoutunové břemeno zvedl.

Stalo se. Po dvou minutách a několika málo vteřinách poté, co se vrtulník nad vrcholem vysílače zastavil. A když přešel do horizontálního letu, uslyšel prý oba kapitáni bouchnutí. Na palubě. Dotaz navigátorovi, neboť se opakovalo totéž, co ve stejné konfiguraci při první zpáteční cestě. Zcela vážně navigátor odvětil: "Ale to mi zase spadl kámen ze srdce." A nikdo se tomu ani moc nesmál . Nadešla chvilka bezstarostné pohody, čas na poznámky, že Jarda Rákos bude už brzo fit, že první instruktor Zdeněk Nusl může klidně spávat, protože jeho žáci s vrtulníkem nejen létají, ale taky pracují, a kolikže s vrtulníkem nalétal navigátorův živý talisman-černý pudl? . . .

V dalších několika dnech se posádka vydala vrtulníkem k vysílači ještě dvanáctkrát. Pokaždé to bylo jiné, ale pokaždé to s montéry hrálo jedna radost. Nu, a pak se kapitán Bartek zbavil vousů a kde je jim všem teď konec, to ví jen Slovair a Transporta. Jestli skončili s pracemi v Janských Lázních, mají pár dnů volna, takže by mohli být vzácnými hosty - doma.