Nebyl jsem sám, kdo na obrazovce
televizoru obdivoval nesmírné nasazení špičkových závodníků 37. ročníku Závodu míru, zachycované z bezprostřední
blízkosti kamerou Pavla Křížka. Miliónům diváků Československé televize to umožňoval zlepšovací návrh dvou nadšenců z oblastní správy radiokomunikací v Praze, střediska údržby mobilních
retranslací, a mimořádné pochopení příslušníků vrtulníkového oddílu letecké správy federálního ministerstva vnitra. A tak mi trochu v úvodu těchto přenosů chyběla věta, kterou v poněkud pozměněné podobě slýcháme o
každém víkendu na Zelené vlně: "Sledujete vysílání z mobilní kamery. Pohyblivou službu zajišťují československé spoje, letecká správa ministerstva vnitra a Československé televize."U zrodu dnešní podoby této služby stáli Petr Berkovič a Vladislav Olmr. Ti v roce 1978 podali zlepšovací návrh na zavedení pohyblivé služby s využitím vrtulníku při maratónském běhu, který se běžel na Strahově. Jeho přinos byl oceněn na částku 314 000 Kčs. Nebyl to zdaleka první pokus o službu tohoto druhu u nás. Už v létech 1962-64 se ověřovala použitelnost takové služby při využití vrtulníku Mi-4, který nesl na palubě nezávislý agregát, kameru a spojovou aparaturu. Zmíněná dvojice však tentokrát k řešení celého problému použila jiné možnosti a zaměřila se především na navržení spolehlivé spojovací cesty televizního signálu z mobilního pozemního prostředku na vrtulník a z něj na pozemní přijímací bod, napojený na trasu k stabilnímu pozemnímu vysílači.
Na celém světě existují tři či čtyři provozovatelé pohyblivé televizní služby - jde totiž o značně náročný případ přenosu obrazu. Největším úskalím bývá zpravidla nutnost stálé orientace vysílacích respektive přijímacích antén, synchronizace obrazu apod. Když se Československá televize svého času zabývala možností pronájmu takového zařízení od jedné francouzské soukromé společnosti, mělo zapůjčení příslušné aparatury, používané například k přenosům na známých cyklistických závodech Tour de France, stát asi 800 000 dolarů.
Zatímco západní aparatury používané k tomuto účelu jsou nejčastěji opatřeny stabilizovanou plošinou, s automatickým naváděním přijímacího anténního systému na nejsilnější signál, autoři československého zařízení museli přenos kvalitního obrazu vzhledem k určitému amatérismu (v jejich pracovní náplni jsou údržba a opravy spojových zařízení) a omezené materiální základné vyřešit mnohem jednodušeji. Klíčem k řešení byl návrh původní šroubovicové málozávitové antény s kruhovou polarizací, jejíž vyzařovací charakteristika spolu s kroužícím vrtulníkem umožňuje vyřadit stabilizaci a stálou orientaci vysílací i přijímací antény a zaručuje bezporuchový přenos.
Tehdy před sedmi léty si Petr Berkovič a Vladislav
Olmr své předpoklady ověřili nejprve za použití automobilu s televizní kamerou a
vysílací aparaturou, jejíž signál přijímali na telekomunikační věži na Strahově. O něco později pak za pomoci vrtulníku Mi-2 OK-FIQ Slovairu
poblíž Příbrami důkladné proměřili charakteristiky vyzařovacích diagramů
použitých antén, zejména pak antény umístěné na vozidle. Protože tato šroubovicová anténa má vyzařovací lalok o úhlu 50°,
byla z tohoto úhlu odvozena optimální letová výška vrtulníku a jeho letový
režim.Zbývalo najít partnera, vybaveného vhodnou leteckou technikou, tedy vrtulníkem s dostatečnou nosností, vhodným navíc jak k instalaci příslušných antén, tak k zástavbě spojové aparatury, a ochotného operativně podle požadavků uživatele této techniky třikrát až čtyřikrát ročně dát tento prostředek k dispozici pro službu určenou pro nejširší veřejnost. Pochopení vrtulníkového oddílu letecké správy federálního ministerstva vnitra a nadřízených složek spolu s vrtulníky Mi-2, jimiž letka disponuje, celou věc podstatně zjednodušily. A tak letos už posedmé zabezpečoval pohyblivou službu ze Závodu míru na našem území spolu se spojaři a Československou televizí také vrtulník leteckého oddílu ministerstva vnitra.
Už popáté byl za jeho řízením major Václav Vorlíček. "Z hlediska pilotáže nejde o úlohu, kterou bych zařadil mezi ty nejnáročnější," řekl mi při přípravě přenosu ze
čtvrté etapy, která končila v Mostě. "Nedá se to přirovnat například k akcím v horách. Já vlastně jen musím
dodržovat stejnou rychlost jakou má peleton, takových 40-60 kilometrů za hodinu, a výšku 600 m, která je pro přenosy nejvhodnější.Tuto výšku dodržuji spíše citem, protože normálně používaný radiovýškoměr ruší přenášený signál a proto musí být vypnut. Trochu náročnější je předletová příprava - na každou etapu si musíme podle map zjistit terénní profil a určit také vzhledem k charakteristice šíření přenášeného signálu profil a trasy letu. I když je z výšky kolem 1000 m dosah aparatury asi 80 km, a rovněž čas je poměrně přesně vymezený, mohu se někdy při malé rychlo- (kruci, stratil jsem druhou stránku).