OČITÉ SVĚDECTVÍ

Karel Masojídek (L+K 21/77) , , , .

Všechno to jednoho dne začalo telefonickým rozhovorem mezi redakcí a pražskou odbočkou Slovairu. Na mou otázku-co je nového v provozu, jsem dostal odpověď, že toho času v českých krajích intenzívně pracuje 110 letadel typu Čmelák.

"No, a abych nezapomněla," pravil příjemný hlas ve sluchátku, "rovněž máme v akci jeden vrtulník Mi-2; pracuje v pohraničních oblastech Šumavy, kde by letadla neuspěla."

A tak začalo moje putování za vrtulníkem Mi-2 a jeho osádkou.

Malou, betonovými panely vydlážděnou plochu pro vrtulníky, obklopenou obytnými buňkami (které na této ztracené vartě umožňují jen částečné pohodlí), jsme po krátkém bloudění našli opuštěnou. Poblíž jsme se dozvěděli, že chlapci, tj. pilot O. Zemek a mechanik M. Filek, se, pohybují někde nad nejkrásnějším koutkem Šumavy, mezi Frymburkem a Černou. Po krátké jízdě rozkvetlou krajinou, zkrášlenou prosluněným počasím, mne zlákala nádherná scenérie vody a květů. Zastavujeme, připravuji si fotoaparát, již hodlám zmáčknout spoušť, když se ozval důvěrně známý pískot turbín, doprovázený plácáním listů rotoru. Mám štěstí - provizorní přistávací plocha je vzdálená několik set metrů. Je na malé náhorní rovince, přímo nad námi. Tož od plánovaného záběru krajiny upouštím, znovu nastupuji do automobilu. Za několik minut již parkujeme na sytě zelené louce, usazené v nadmořské výšce 750 metrů a pokryté šťavnatou nízkou travinou. Zde trůní s motorem v chodu čeveno-modrobílý vrtulník; právě si přibírá novou dávku chemického roztoku Retacel na postřik pšeničného pole.

To vše mi již říká organizátor letecké činnosti J. Novák z oborového podniku STS Šumava: "Jak vidíte, máme zde dvě cisterny s vodou, které doplňují velikou laminátovou káď s roztokem postřiku. Po ruce máme rovněž nákladní auto s kanystry koncentrátu Retacelu i Kamposanu - ten je určen k ošetření žita. Nu, a celkem má STS Frymburk v plánu postřik 360 hektarů obilovin." Mechanik Filek upozorňuje, že celé postřikové zařízení, včetně dvou laminátových kontejnerů, se vyrábí podle sovětské licence v sousedním Polsku a dodává, že jsou s ním a samozřejmě i s vrtulníkem velice spokojeni.

Dozvídám se také, že množství z kádě hadicí pod tlakem doplňovaného roztoku se řídí pilotážní obtížností úseků; spotřeba se pohybuje kolem 400-650 litrů na jeden start. Spotřeba paliva je podmíněna vzdáleností doletu a hlavně požadavkem na manévrovatelnost stroje.

Nedalo mi to, a tak jsme se rozjeli podívat na několik kilometrů vzdálené pracoviště vrtulníku. Zde jsem zažil postřik - díky bočnímu větru - dokonce na vlastní kůži . . .

Během své fotoreportérské praxe jsem se zúčastnil desítek předvádění vrtulníků a ukázek jejich ovladatelnosti, ale tady jsem viděl každodenní praxi. Několik desítek metrů úzká políčka mezi smrkovými velikány, uprostřed nich jako naschvál usazené sloupy telefonního vedení. Pilotu Zemkovi nezbývá než v přímém náletu "spadnout" za vysoké smrky, kde již začíná pole, do pracovní výšky; proletět a přeskákat stožáry a na konci plochy "dvojku" zvednout tak, aby chemický roztok nepokropil vesnici i s kostelíkem.

A to všechno jde ráz na ráz, několik desítek startů za den. Pokud to počasí dovolí, pak denodenně opakující se proces. Nástup do práce o dvě hodiny dříve než se spustí kola našich továren. A za řízením vrtulníku Otta Zemek, bývalý sportovní pilot a parašutistický instruktor, vychovaný kolektivem Aeroklubu Svazarmu Chrudim.

Vydržel jsem na tom nevšedním pracovišti pilota Slovairu na Lipenské přehradě celý den. A víte, že se mi odtud ani nechtělo?