Česká „omeleta“

Ing. Jaroslav Špaček

            Laické veřejnosti není příliš známo, že mimo pozemních jednotek AČR (ať již se jedná o příslušníky PRT (Provincial Reconstruction Team) v afghánské provincii Lógar, dříve zde působící polní nemocnice či vojáky speciálních sil), působí již delší dobu v Afghánistánu i malá jednotka vzdušných sil. Od dubna 2008 se na kábulském letišti střídají i příslušníci vrtulníkového letectva. V rámci pomoci při výcviku afghánských vojsk zde působí různé týmy OMLT (Operation Mentoring and Liaison Team). Jedním z nich je i CZE Air OMLT.

           

                        Úkol

            Příslušníci české „omelety“, jak je tým familiárně svými členy nazýván, působí ve struktuře smíšeného přechodného velitelství NATO Combined Security Transition Command v Kábulu. Konkrétně u 438. Air Expeditionary Wing a jemu podřízené 438. Air Expeditionary Advisory Squadron, jejímž velitelem je Američan. Ve své struktuře nemá žádné vrtulníky, ale pouze instruktory a specialisty. Přímo z letiště Kábul International Airport (KAIA) působí dvě squadrony – tzv. prezidentská letka a letka smíšená, nesoucí označení 377. RWS (Rotary Wing Squadron) neboli 377. RW Kandak. Ve své sestavě má přímo v Kábulu roj Mi-17 a „náš“ roj s vrtulníky Mi-24. Další dva roje vybavené zatím vrtulníky Mi-8MT/Mi-17 jsou dislokovány na letištích v Kandaháru, respektive v Heratu. Tyto dva roje by v budoucnu měly být posíleny i vrtulníky Mi-24. 

            Pokyn k zahájení přípravy českého OML týmu byl vydán koncem roku 2007. Za relativně krátkou dobu byl první tým do Kábulu vyslán již v dubnu následujícího roku. První rotace sestávala z osmi osob. Zkušenosti však ukázaly, že tento počet je vzhledem k rozsahu plněných úkolů malý a proto bylo složení OMLT postupně zvýšeno až na dnešních jedenáct osob. „Omeleta“ se skládá ze dvou pilotů-instruktorů (jeden z nich je velitelem týmu), dvou palubních techniků a dále z pozemních techniků. Po dvou jsou zastoupeni specialisté na motor a drak, elektrikáři, zbrojíři, radista je v týmu jen jeden. Personál se obměňuje v pravidelných čtyřměsíčních intervalech. V dnešních dnech tedy v Kábulu od konce listopadu 2009 působí již šestá rotace. Jedná se výhradně o personál létající a obsluhující vrtulníky Mi-24, dříve z 231. vrtulníkové letky v Přerově, dnes sloužící u 221. vrtulníkové letky v Náměšti nad Oslavou.

Hlavními úkoly českých pilotů a techniků je pomáhat s přípravou pozemního i létajícího personálu afghánského vrtulníkového letectva, a to pokud možno v co největším souladu s postupy běžnými v evropských státech. Jedná se o:

-         dohled nad způsobem údržby letecké techniky;

-         poskytování odborných rad;

-         přípravu výcvikových plánů;

-         dohled nad prováděním leteckého výcviku;

-         provádění praktického leteckého výcviku;

-         přípravu a zavádění standardních operačních postupů;

-         vše výše uvedené v souladu s předpisy ANA (Afghan National Army).

V prvních měsících činnosti „omelety“ bylo nutné „dotlačit“ afghánské techniky k tomu, aby prováděli údržbu co nejvíce se blížící stavu předepsaném výrobcem vrtulníků. Je třeba si uvědomit, že afghánské letectvo se opět rodí z popela jak bájný pták Fénix. V době příchodu českých vojáků byly v Kábulu k dispozici pouze čtyři ne příliš udržované letuschopné vrtulníky Mi-24V a dva letu neschopné Mi-24P. Jejich stav ale nebyl právě nejlepší. Situace se změnila k lepšímu s příchodem šesti transportních Mi-sedmnáctek, které ANA věnovala Česká republika. Zanedlouho následovala i šestice „čtyřiadvacítek“. Tyto vrtulníky prošly generálkou v opravnách LOM Praha s.p., v jejímž rámci byla provedena i malá modernizace. Ta spočívala především v zástavbě nových radiostanic a interkomu. Čeští piloti měli nejprve povoleno létat pouze v okruhu 50 km od kábulského letiště, dnes však již působí podle potřeb v širším regionu. Za dobu své činnosti tak již létali v prostoru od Kandaháru po Bagram či Sharanu. Na posledně jmenované základně zcela na východě země bude od ledna dislokována i česká vrtulníková jednotka se třemi transportními Mi-171Š.

 

            Létání

Většina afghánských pilotů byla velmi zkušená s množstvím nalétaných hodin přímo v bojových situacích, ale s dlouhou, téměř desetiletou přestávkou. Své letecké vzdělání získali ještě v bývalém SSSR, což znamená, že základní letecká osnova výcviku má podobné základy jako osnova, podle které jsou cvičeni piloti v Česku; bylo tedy na čem stavět. Protože však tito piloti jsou již většinou pokročilejšího věku, musí ANA cvičit i piloty nové. Zde je však problém v tom, že tito nováčci mají zásadní absenci elementárních leteckých znalostí. Před příchodem českých instruktorů létali Afghánci velmi sporadicky, přičemž se vůbec neprováděly základní zásady sledování rozlétanosti jednotlivých pilotů, provádění periodických přezkoušení techniky pilotáže a podobně. Proto bylo zahájeno vše více či méně od začátku, výcvikem v létání po okruhu a v zónách. Do dnešních dnů však bylo dosaženo významného pokroku a tak mohly být 27. května 2009 provedeny ostré střelby afghánských pilotů na pozemní cíle. Střelby se prováděly jak kulometem 9-A-624 v přídi, tak neřízenými raketami S-5 ráže 57 mm.

V současné době se čeští piloti a palubní technici na palubách vrtulníků účastní i výcviku v taktickém létání, doprovodu konvojů, či průzkumných misí, často se létají i doprovody transportních Mi-17 ANA. Hlavní náplní leteckého výcviku ale nadále zůstávají letecké střelby, které se provádějí celkem často a pravidelně na střelnicích Bagram-East River, Kábul a Kandahár. 

Létání není v Afghánistánu jednoduché. Nadmořská výška letiště Kábul (ICAO kód OAKB) je 5877 stop (1791 metrů) nad mořem. To samo o sobě mluví za vše. Zejména za horkých letních dnů nemají vrtulníky Mi-24V se svým statickým dostupem 1700 metrů příliš výkonové rezervy. Provádění vzletů a přistání mimo stálá letiště pak je velmi obtížné, dá se říci prakticky vyloučené. Nejednoduché je létání i díky všude přítomnému prachu, kdy se při vzletech a přistáních mimo betonové plochy vytváří hnědý oblak (tzv. brown-out), v němž je viditelnost blížící se nule.

Vzhledem k možnému ohrožení zbraněmi PVO jsou v zásadě možné dva způsoby letu. Buď velmi nízko nad terénem, což je obvyklejší, nebo ve výšce minimálně 600 metrů nad terénem. I běžné manévrování vrtulníkem v těchto výškách je složitější než v domácích podmínkách a případná chyba „žáka“ nedává instruktorovi příliš času na opravu. Obrovským problémem byla i vytíženost kábulského letiště s jeho kontinuálními přílety a odlety všech možných letounů a vrtulníků. Nebylo výjimkou že při přistání těžkých letounů, jakými jsou například Il-76 či An-124, souběžně přistávaly z obou protilehlých směrů dráhy, případně i kolmo na ni vrtulníky.

Významnou pomocí byly i informace místních pilotů o možných hrozbách v určitých oblastech. Češi naplánovali navigační let po určité trati a Afghánci s ním příliš nesouhlasili s poznámkou, že v prostoru nemusí být díky Talibanu příliš bezpečno. Znalost „domácího hřiště“ je v těchto podmínkách obrovskou výhodou. Jeden z českých instruktorů si u místních vysloužil přezdívku „Lovec draků“. Celoroční zábavou místních dětí je pouštění draků a z jednoho letu si je na letiště přivezl čtyři…

 

Zkouškou odolnosti lidského organismu, rozmazleného ať již hanáckou rovinou nebo kopečky Vysočiny, byly teploty. V létě nebyl problém zažít „teplíčko“ přes 50°C ve stínu, kdy povrch vrtulníků dosahoval i přes „sedmdesátku“. V zimě pak všechno trpí šílenými teplotními kontrasty v podobě „mínus dvacítek“ v noci a plus 10°C přes den. Údolí okolo Kábulu bylo význačné i silným smogem. Ač se zimní rána obvykle jevila krásně, přes den se dohlednost postupně snižovala a se zahájením vytápění domků k večeru přicházela regulérní mlha. Letní dny zase večer často přinášely silný vítr, který sebou vždy přivál všudypřítomný a všude vnikající jemňoučký prach, obsahující i množství nežádoucích mikroorganismů, například chlamydií. Výjimkou nebyly rychle vznikající silné písečné bouře.

 

            Odlišná kultura

Zcela odlišná je kultura. Její pochopení není pro Čecha (nejen) jednoduché. Všechno je jiné. Třeba i fakt, že v afghánském kalendáři se dnes píše rok 1388; nový rok přijde v dubnu.

Těžké bylo zkraje dosažení přátelské komunikace. Od očekávané angličtiny tak k duhu přišlo oprášení znalostí ruského jazyka. Při jakémkoli problému při výuce byl k dispozici tlumočník, který studoval v Brně Vojenskou akademii, obor technik draky a motory. Ten překládal z češtiny přímo do jazyka dárí. V případě jeho nepřítomnosti pak komunikace mezi Čechy a Afghánci probíhala směsicí ruštiny a angličtiny. Ani při samotných letech tlumočník na palubě vrtulníku pochopitelně nebyl. Odlišnými kulturami daná je zcela jiná mentalita „učitelů“ a „žáků“. Je třeba si uvědomit, že „žáci“ mají obvykle spíše více než čtyřicet let věku, jsou opravdu zkušení a boji prošlí. Mají však zakořeněnou nechuť učit se cokoliv nového a „otravného“, třeba předpisy o používání letecké techniky. Proto je třeba k nim takto přistupovat. Podobné je to i s techniky. Zkušenost ukázala, že je dobré mít v týmu spíš starší „borce“, než mladý, i když šikovný personál. Ten moc autority nezažije. Každý z příslušníků českého týmu musel projít určitou zkouškou, při níž si jej Afghánci různě testovali. Pokud prošel – dobře, byl brán a mohl je učit. V opačném případě by je vůbec nebrali na zřetel. Zajímavým faktem afghánské kultury je i to, že „vousatí“ Evropané mají větší předpoklady k jednoduššímu získání autority.

„Žákovi“ také není možné říci, že něco udělal špatně, protože to se v jejich povaze bere jako „ztráta tváře“. Není tedy možné je tlačit do pozice, že něco neví. Naopak rádi vstřebávají jakoukoli pochvalu. Někteří z našich instruktorů pak začali být alergičtí na slovo „roger“, kterým „žáci“ povšechně odpovídali na veškeré pokyny nejen na palubě, ale i při korespondenci s věží.

Každá předletová příprava sebou nese tradiční rituál pití zeleného čaje. Ten je sice výborné chuti, horší je, že pro všechny přítomné jsou k dispozici tak tři až pět kolujících hrnečků. Hygienické návyky středoevropana tak zde poněkud trpí. 

Pro nás zcela nepochopitelná je hierarchie vztahů. Staří, zkušení piloti i technici s výcvikem v Sovětském Svazu potřebnými znalostmi disponují. Snaha o přivedení „mladé krve“ do ANA však u těch starších naráží na jakýsi strach o ztrátu zaměstnání, což sebou nese ne příliš velkou ochotu zkušenosti předávat. Ani jednotky času zde příliš neznamenají. Čas tady ale je. Na všechno je ho dost... Problémy přináší i náboženství, kdy v době ramadánu je velmi těžké s posádkou letět na úkol. Afghánci totiž v panujících vedrech nepřijímají potravu ani vodu a díky dehydrataci tak u nich hrozí ztráta schopnosti pilotovat.

Určitou výzvou byla neexistence většiny předpisů. Mnoho jich je, stejně jako všechny zkušenosti, mezi příslušníky ANA předáváno pouze ústně. Na druhou stranu jsou Afghánci po překonání počáteční nedůvěry velmi pohostinní a otevření. Oproti ostatním „západním“ národům, například ve stejné jednotce působícím Američanům, měli „naši“ obrovskou výhodu. Díky komunikaci ruštinou byly vztahy výrazně přátelštější. Výhodou české pomoci je i to, že za „starých“ dob Československo do Afghánistánu dodávalo množství výrobků od trolejbusů po přehrady či inženýrské sítě. Jako velké plus je v Kábulu vnímáno i předchozí nasazení české polní nemocnice.

 

            Budoucnost

Cílem OMLT je přivést vrtulníkové letectvo ANA na takovou úroveň, aby bylo samo schopno zajišťovat palebnou podporu svých pozemních jednotek při zajišťování bezpečnosti a integrity vlastního území. K tomu jsou postupně činěny kroky, mezi něž patří snaha o vybavení ANA dalšími osvědčenými vrtulníky Mi-8MT/17/171 a Mi-24V/35. Názory, kdy bude tohoto cíle dosaženo, se však liší. Každopádně, český příspěvek v podobě „omelety“ je v cestě k tomuto cíli velkou pomocí. Faktem je, že za dobu jednoho a půl roku se podařilo příslušníky 377. RW Kandak dovést ze stavu relativnímu útlumu a faktického nezájmu o jakýkoliv výcvik do schopnosti provádět samostatně vzdušné bojové střelby.

Náměšťští piloti sami hodnotí účast v OMLT pozitivně. Pobytem v této přírodou krásné a nehostinné zemi s různými nekonečnými válkami zoceleným obyvatelstvem obohatili nejen své letecké zkušenosti. Kde jinde by bylo možné dosáhnout praktických zkušeností v létání za všech povětrnostních podmínek ve vysokých horách a za vysokých, či naopak velmi nízkých teplot.

 

 

 

Zpracováno dle vzpomínek příslušníků OMLT z 221. vrtulníkové letky, 22. základny letectva Náměšť nad Oslavou.