NÁŠ ROZHOVOR
Text a foto: Tomáš SOUŠEK
Tisíce ostrých zásahů, stovky zachráněných lidských životů – takový je výsledek mnohaletého působení letecké záchranné služby v západních Čechách. Její piloti strávili ve vzduchu tisíce hodin. Těmi patrně vůbec nejzkušenějšími jsou bezesporu podplukovníci Jiří Jogl, Pavel Špilka a Dušan Fryčka. Vojenská kariéra všech tří však skončila s rokem 2005, a tak jsme je požádali o rozhovor.
Sloužíte v armádě už tři desetiletí, a tak můžete jistě srovnávat. Vidíte nějaké rozdíly mezi vaší generací a současnými mladými piloty?
P. Špilka: Je těžké srovnávat tehdejší a současnou dobu, protože dnešní mladí piloti vyrůstají a jsou připravováni ve zcela jiných podmínkách. Myslím si, že dříve byly na piloty kladeny větší nároky. Ne však v samotném létání, při něm nezáleží, v jakém režimu sloužíte, ale v tom ostatním. Mám na mysli například různé pohotovosti a podobně.
J. Jogl: Velké rozdíly jsou určitě také v samotné letecké technice. Vrtulníky, na kterých jsme začínali my, se sice zdají být jednodušší, nicméně na pilotáž byly asi náročnější. Dnes je ale oproti tomu daleko větší důraz kladen na vzdělání, neboť složité systémy moderních letadel vyžadují jeho vyšší stupeň.
Když byste se měli ohlédnout zpět za celou vaší leteckou a vojenskou kariérou, čeho si v ní nejvíce vážíte?
D. Fryčka: Určitě jsem rád, že se nám po roce 1989 podařil přechod ze starého na současný systém. Pokud jde o mou osobu, asi nejvíce si cením toho, že jsem měl možnost reprezentovat naši armádu při nejrůznějších domácích i zahraničních vystoupeních skupiny bitevních vrtulníků Mi-24.
P. Špilka: V Plzni sloužím s přestávkami již od roku 1975, z toho patnáct let u letecké záchranky. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme museli nosit uniformy povinně i na veřejnosti a mně se často stávalo, že na mě lidé málem plivali. Tak byla tehdy armáda v Plzni oblíbená. Dnes si nejvíce vážím toho, že situace je přesně opačná. Ačkoliv nemusím, rád v uniformě chodím, protože kamkoliv přijdu, lidé mi otevírají dveře. Takovouto popularitu a přízeň obyvatel si však náš útvar budoval po dlouhá léta.
J. Jogl: Myslím si, že každý z nás má těch osobních úspěchů více, ať už šlo například o první let či první „sólo“. Za jeden z největších úspěchů však považuji to, že se nám podařilo vycvičit a připravit stovky pilotů, z nichž mnozí dnes stále létají. Opravdu příjemné pocity pak zažíváme pokaždé, když nás přijde navštívit některý z pacientů, kterému jsme jakýmkoliv způsobem mohli pomoci, nebo mu dokonce i zachránit život.
Další otázka se musí nutně týkat i opačných momentů. Co vás tedy nejvíce mrzí nebo trápí?
J. Jogl: Jedním z nejtěžších momentů bylo, když nás stejní lidé, kteří záchranku zakládali, dokázali během jediného roku zrušit a poté znovu obnovit a nebrat na nás žádné ohledy. V poslední době mě pak trápil fakt, že velení v naší armádě v podstatě převzali personalisté a nám nezbývalo nic jiného, než se jen slepě přizpůsobit jejich tabulkám a číselným kódům, ačkoliv to často nepřinášelo nic dobrého.
D. Fryčka: Zklamání pociťuji zejména z toho, že i po tolika letech lidé u naší jednotky stále nevidí žádnou perspektivu.
P. Špilka: Určité neúspěchy spatřuji i v samotném fungování letecké záchranné služby. Chtěli jsme její úroveň ještě zlepšit, ale ne všechno se nám podařilo. Jde například o modernizaci našich vrtulníků, zejména jejich vybavení zařízením pro noční vidění. Obrovský boj jsme také vedli o změnu zbarvení našich strojů. I v jiných armádách jsou totiž záchranné vrtulníky bílo-modro-červené, a ne kamuflované jako u nás. Spousta lidí u nás si totiž stále plete pojmy SAR a Combat SAR. Na rozdíl od CSARu je u nás velice důležité, aby naše vrtulníky a naši lidé byli co nejvíce vidět, zejména z důvodu bezpečnosti při jednotlivých zásazích.
Třetí velký neúspěch pak cítím v tom, že se nám nepodařilo ochránit skutečně špičkové piloty, kteří pro naši armádu a zemi mohli vykonat ještě mnoho práce, ale museli odejít jen proto, že přesně nezapadli do škatulek naplánovaných personalisty od zeleného stolu.
Pojďme k důvodům, které vás vedly k rozhodnutí opustit armádu. Není v tom třeba i to, že byste utíkali od problémů, které se vám nepodařilo jednoduše vyřešit?
D. Fryčka: Myslím si, že pokud byste sloužil u tohoto útvaru tak dlouho jako my, že byste tuto otázku nepoložil. Tolikrát rušená a znovu obnovovaná nebyla snad žádná jiná jednotka. Přiznám se ale, že já osobně odcházím z toho důvodu, že jsem nebyl ochoten si nechat snížit hodnost, abych mohl dále sloužit.
P. Špilka: Víte, my jsme dnes na funkcích, kde by měli být mnohem mladší lidé. Vzhledem k takzvanému kádrovému hrbu však i těmto „mladým“ je dnes často i více než 40 let a stále jsou na funkcích kapitánů vrtulníků. My jim ale nechceme tyto vyšší funkce do nekonečna blokovat, protože tím bychom popírali kariérní řád. Je pravda, že bychom rádi u létání zůstali i nadále, ale ne na velitelských funkcích. Pokud by byla možnost pracovat třeba jako instruktoři, tak všichni tři bychom rádi dál učili mladé piloty. Pokud ale o nás armáda už nemá zájem, tak nám nezbývá nic jiného, než odejít. Další problém je i v tom, že za ta léta jsme si s většinou našich lidí vytvořili skutečně dobré osobní vztahy, které nás pak jako velitele dosti omezují a leckdy nám brání třeba i pořádně zavelet. Proto chceme, aby tuto zodpovědnost převzal někdo mladší.
J. Jogl: Rozhodně neodcházíme z nějakého trucu nebo uražené ješitnosti. Myslím si, že jsme se snažili do poslední chvíle dělat pro náš útvar maximum a nebráníme se poskytnout jakoukoliv pomoc ani v budoucnosti. Rozhodně nám záleží na tom, jak bude nadále letecká záchranka fungovat. Jak jsem ale již řekl, nejvíce mě jako velitele trápilo to, že jsem byl často odsouzen do role podpisového stroje a musel jsem často podepisovat stohy papírů, které nebylo možné ani přečíst. Dříve personalisté sloužili potřebám velitelů, avšak dnes je situace v armádě naprosto opačná. K nám například přijde mladý pilot ze školy a my s ním tedy zahájíme další výcvik a přeškolování. Když už by měl ale začít létat, tak přijdou personalisté a my musíme pilota odeslat třeba na půlroční kurz. Tím však přerušíme jeho výcvik a po návratu můžeme začínat znovu. A takto se to neustále opakuje, což nám pak výrazně brání v naší práci. Těžko pak můžeme dosáhnout toho, aby všichni piloti byli vycvičeni tak, jak mají, a aby útvar byl schopen plnit na sto procent všechny své úkoly.
Víte už, co budete dělat v civilu? Dokážete si na ten pocit vůbec zvyknout?
D. Fryčka: To v tuto chvíli skutečně netuším. Je mi jasné, že se mně bude po létání hodně stýskat, vždyť pro mě představovalo více než třicet let života. Nicméně nějaké konkrétní plány do budoucnosti ještě nemám.
P. Špilka: Já jsem na tom asi stejně. Určité možnosti zaměstnání, včetně různých leteckých prací pochopitelně existují, ale žádnou z nich jsem zatím nijak zvlášť neřešil.
J. Jogl: Vzhledem k tomu, že s Pavlem Špilkou jsme jakási letecká dvojčata a většinu kroků v naší kariéře jsme uskutečnili společně, jsem na tom i při odchodu podobně. Nějaké nabídky mám, ale zatím žádná nedostala konkrétnější podobu. Ještě ani nevím, zda si budu hledat nové zaměstnání hned a nebo jestli si třeba nedám pár měsíců odpočinku.