Počátkem sedmdesátých let se u nás připravovalo zavedení neřízených raketových střel, určených k palebné podpoře pozemních vojsk do výzbroje vrtulníků. Poslechněte si, co mi o těchto zkouškách vyprávěl pan František Kníže:
"V zimě roku 1972 někoho napadlo, že udělá z malého vrtulníku účinný bojový prostředek proti pozemním cílům. Nápad to byl odvážný a musel přijít hodně zvysoka. Musel vypadnout z hodně zeleného mozku, protože žádný papaláš od letectva si takovou ptákovinu nemohl vymyslet. Leč přišlo to jako rozkaz, tak se začal plnit.
Technici a zbrojíři zkoumali, jakým zaměřovačem Mi-1 vybavit. Po složitých výpočtech a zkouškách se jim to podařilo. Nevím na které střelnici se prováděly první zkoušky s raketami, ale dopadly neslavně. Střílelo se s "eS-pětkama". Raketnice byla zavěšena místo přídavné palivové nádrže a první pokusy div neskončily katastrofou. Nikdo z lidí kolem toho problému si neuvědomil, že z rakety po odpálení odlétnou zbytky bakelitové krytky dna trysky, a to dost razantním způsobem! Tak se stalo, že některý z těchto z těchto úlomků se odrazil od vzpěry podvozkové vzpěry přímo do nosného rotoru a poškodil listy! Tak se rakety S - 5 nekonaly. Tento druh raket byl pro tak malý vrtulník ještě přijatelný, což už nejde říct o "sto třicítkách". Přesto na ně Mi-1 přezbrojili. Ať už to byl seriózní pokus o zvýšení bojeschopnosti vrtulníkového letectva, nebo chorobný nápad vysoce postaveného šílence, šli jsme na to!
Počátkem srpna téhož roku se vybraní jedinci shromáždili na letišti v Karlových Varech. 7. 8. probíhala předběžná příprava, kterou vedl sám Papoušek. Byli jsme tam už druhý den a nebyla žádná možnost si uvařit kávu. Měl jsem a mám celý život nízký krevní tlak, proto kávu a občas prcka koňaku občas potřebuji. Na předběžné přípravě mi padaly klapky stále častěji, až jsem normálně usnul. Velitel si toho nemohl nevšimnout. "Vás to soudruhu majore nezajímá? Ale to by mělo!" Soused do mě pod stolem kopnul, když se na mě Papoušek soustředil, takže jsem jeho dotaz slyšel. "Mě to velice zajímá, ale nemohu udržet oči. Asi mám zas moc nízký tlak." "Nevymlouvejte se na tlak! Máte v noci spát, abyste byl ráno fit! Doktore. Změřte ho, ať mám čisté svědomí než ho potrestám!" Doktor udělal co měl a skoro se vyděsil. Byl to četař-absolvent z příbramského letiště, takže mě neznal. Náš lékař by nad tím mávnul rukou, protože věděl, že můj normální tlak je o dost nižší než je průměr. "Soudruhu plukovníku. On má tlak 90 na 60! To je skoro na umření!" Velitel už trochu slevil. "Kníže, co je s tebou?" Uklidnil jsem ho, že se nic neděje, a že mě dvě tři kávy postaví na nohy a budu naprosto fit. Plukovník Dolák se bleskurychle nabídnul, že se mnou zajede do Varů a dá mě do pořádku. Papoušek souhlasil, tak jsme vyrazili. "Prosím tě Franto, to fakt máš pořád tak nízkej tlak? " Ujistil jsem ho že ano, ale že to jenom kafe nespraví. "Bude dobré, když vyberete podnik, kde nemají moc drahý koňáček." Dali jsme si dvě kávy a dva dvojitý. Já z potřeby, Dolák v rámci prevence a cesta zpět proběhla v pohodě. Doktorovi se můj tlak líbil, klapky mě už nepadaly, tak byl i Papoušek spokojen. Předběžná příprava probíhala dál, už bez rušivých elementů. Nakonec byli bojoví vrtulníkoví letci přezkoušeni jak teoreticky zvládli tuto novou leteckou disciplínu a příprava skončila.
Nazítří ráno řídící létání znovu upřesnil úkoly a za chvíli první osádky startovaly k nácviku ztečí. Jejich kvalitu, nebo nedostatky zaznamenával fotokulomet na film. Lety probíhaly klidně a v pohodě celý stanovený čas a každý plnil úkoly tak, jak mu přikazovala plánovací tabulka. Nácvik se prováděl jednotlivě, ve dvojici a v roji v prostoru Doupov. Za terč sloužil starý, asi hektarový, opuštěný kamenolom na úbočí jednoho kopce. Počasí bylo pěkné. Jasno, dohlednost 5 - 8 km, takže paráda.
Druhý den ráno byly na poletovém rozboru vyhodnoceny filmy a každý se dověděl, jak správně, nebo špatně zamířil. Lom se prakticky vešel do záběru každému. Pak bylo zahájeno létání. Počasí opět ideální. Na obloze plulo pár kumulků a dohlednost pěkná. Vrtulník byl na první let vyzbrojen jednou raketou. V prostoru cíle jsem provedl nálet, zamířil a odpálil. Dost to vrtulníkem cuklo. V lomu se zaprášilo. Zahlásil jsem splnění úkolu a vrátil se na základnu.
Při druhém letu bylo v raketnici tři náboje. Byl jsem zvědav, co to s vrtulníkem při odpálení salvy udělá. Teoreticky by neměl u rakety nastat zpětný ráz. Aspoň nás to chytří tak učili. Není to pravda. Vrtulník se při odpálení nahrbil a skoro se ve vzduchu zastavil. Mě se to aspoň tak zdálo. V lomu se ale zakouřilo. Zdali tam dopadly všechny tři, to poznat nešlo. Měl jsem dobojováno. Přistál jsem v pořádku a šel na oběd. Možná, že mi to nedocházelo, ale vůbec jsem nepociťoval hrdost nad tím, že je ze mě bojový pilot, který může pomocí malého vrtulníku hubit nepřátelskou pěchotu.