20. prosince 1995 – 29. prosince 1995

        20. prosince 1995 v 12.20 hodin jsem byl na letišti v Ruzyni na palubě ruského obřího dopravního letounu IL-86 pro 350 lidí. Letěli jsme s Jirkou Černoškem na Sri Lanku seřídit, zalétnout a předat Srilanské armádě generálkovaný vrtulník Mi-17. Skupina techniků z Leteckých opraven Kbely, která generální opravu prováděla, byla na Sri Lance již přes dva měsíce. Vedoucím této skupiny techniků byl Václav Hruška, tehdy vedoucí provozu v Leteckých opravnách Kbely, můj dobrý přítel. Letadlo bylo plné až k prasknutí, neviděl jsem jediné volné místo. Počasí nic moc. Mraky nízko, odhadoval jsem to na 100 až 150 metrů, dohlednost velmi malá, u letectva jsme tomu říkali minima. V Praze mrzlo, bylo něco málo stupňů pod nulou. Rusové, hlavně Moskvané letěli domů na Vánoce. Po dvouapůlhodinovém letu letadlo, zevnitř rozměrově připomínající velkou stodolu, přistálo měkce v Moskvě na letišti Šeremetěvo. V Moskvě byla skoro mlha, piloti ale přistáli jako do peřinek, vzpomínám jak všichni pasažéři po dosednutí začali tleskat. Tak jsem se taky přidal, bylo za co. Po výstupu jsme poznali pravou ruskou zimu, neuvěřitelných minus 35°C. A to jsme letěli do tropů, takže jsme samozřejmě zimníky neměli. Při vystupování a ohlédnutí na letadlo stojící na stojánce jsem spatřil obrovské „manesmanky“ - trubky hlavních podvozkových nosníků, měly určitě v průměru jeden metr. IL-86 je letadlo, které vzbuzuje obdiv. Poslali nás do tranzitu, letět dále do Colomba jsme měli až na druhý den brzy po půlnoci.

        S Jirkou Černoškem se znám již od roku 1965, sloužili jsme spolu u 12. vrp v Olomouci, pak jsme spolu byli dlouhou dobu u stejné letky letky 51. vrp v Prostějově. Byl to tehdy velmi uznávaný odborník na vrtulníky a zejména motory TV2 a TV3. Čas nám v tranzitu utekl rychle, než jsme našli místo, kde dostaneme jídlo (bylo samozřejmě v ceně letenky) a než jsme si prohlédli celou letištní halu se všemi obchody, bufety a restauracemi, tak byl čas pomalu se odebírat k nástupnímu východu. Teď jsme tedy spolu, já jako zkušební pilot LOK a Jirka jako odborník z  33. základny vrtulníkového letectva v Přerově, opět měli sejít při společné práci v exotické zemi – Sri Lance. Zde musím vzpomenout našeho společného kamaráda Aloise Rösnera, který v této době dělal technického náměstka ředitele LOK, a měl hlavní podíl na tom, že přesvědčil Jirku Černoška, aby tuto práci vzal.

        21. prosince brzy ráno jsme tedy nastoupili opět do letadla IL-86, tentokrát jiného. Spolu s námi nastoupilo pár snědých lidiček, kteří měli namířeno do Dubaje. Před vzletem jsme z okének kabin pozorovali pozemní personál jak stříká odmrazovací kapalinu na křídla a trup letadla. Letadlo bylo pokryto velkou vrstvou ledu a sněhu, v Moskvě stále sněžilo. Ihned po odmrazování bylo letadlo vytlačeno, osádka spustila motory a začala pojíždět. Let proběhl v klidu, občerstvení a jídlo na palubě bylo dobré. Brzy se začalo rozednívat a tak jsme pozorovali řeku Volhu, Kaspické moře a taky Teherán. V letadle bylo hodně volného místa, let probíhal vcelku velmi příjemně. Přistáli jsme v Dubaji. Teplota vzduchu +40°C ! To znamená, že teplotní rozdíl mezi Moskvou a Dubají byl neuvěřitelných 75 stupňů! Ještěže klimatizovaný letištní autobus, co nás vezl do tranzitu, byl přistaven hned vedle schůdků z letadla ! Strašný tropický zápach, vlhko a příšerné horko nás ovanulo na schůdcích z letounu ! Svět je zajímavý. Po krátkém pobytu v tranzitu jsme opět nastupovali do téhož letounu IL-86 Aeroflotu spolu s mnoha lidmi, kteří byli zřejmě ze Sri Lanky.

        Čas při letu z Dubaje do Colomba na Sri Lance rychle utíkal a než jsme se naděli, vystupovali jsme dopoledne v hlavním městě Sri Lanky v Colombu. Letiště Colombo je na pobřeží Indického oceánu, asi 25 kilometrů severně od hlavního města Colomba. Na jedné straně vzletové dráhy je jeho civilní část a na druhé straně je vojenská část – letiště Katunayiaka. To byl cíl naší cesty, což jsme ovšem v tomto okamžiku ještě nevěděli. Na letišti nás očekával vedoucí naší české skupiny Václav Hruška. Letištní kontrola, byla vzhledem ke skutečnosti, že na Sri Lance jsou vážné nepokoje a střety mezi místními obyvateli, vcelku rychlá a solidní. Spolu s Václavem Hruškou pro nás na letiště přijel se svým vozem, malým mikrobusem značky Toyota pan Tilack. Pokud si dobře pamatuji, tak jeho mikrobus měl poznávací značku 61-5888. Velmi sympatický chlapík, který zabezpečoval naše přesuny mezi hotelem a letištěm v Katunayiace. Velmi dobře plnil i ostatní úkoly, velmi inteligentní člověk, který znal vše co jsme potřebovali. Říkali jsme mu Mister Bilak, což si zřejmě nezasluhoval, ale foneticky to znělo i jeho uším dobře.

        Z letiště jsme odjeli do hotelu. Celá naše skupina byla ubytována v městečku Negombo, které leží na pobřeží Indického oceánu asi 25 kilometrů severně od letiště Colombo, to znamená, že z hotelu do hlavního města Colomba to bylo zhruba 50 kilometrů. Hotel Goldi Sands je přímo u moře, krásný píseček na hotelové pláži, hotelový bazén pro ty, kteří nechtějí do moře, nebo pro večerní koupání. Hotel byl téměř prázdný, ještě nezačala sezóna, bylo zde pár  domorodců a několik cizinců. Příjemný personál, majitel hotelu byl vcelku mladý muž, jehož sympatie již získali naši technici, kteří zde prožili již dva měsíce života. Jejich denní rytmus, kterému jsme se museli samozřejmě přizpůsobit, spočíval v tom, že ráno 07.00 byli v hotelové restauraci na snídani. Ta byla vždy ve formě švédského stolu. Vše se dalo v pohodě jíst, každý se nasnídal podle potřeby. Pak se před hotelem objevil Mister Tilack se svým mikrobusem Toyota Hiace a jelo se na letiště v Katunayiace. Sebou si každý již zvykl brát pouze nějakou pitnou vodu, nebo minerálku která se jako u nás prodává v plastikových obalech. Bez této vody by to nešlo, zahynul bys. Na jídlo v průběhu dne neměl nikdo ani pomyšlení. V tom horku to zkrátka nešlo. Ráno bývalo příjemných 25 stupňů, ale přes den teploty bývaly až 40 stupňů, a byly dny kdy to bylo o pár stupňů ještě více. Jsme na 6°severní šířky, kousek nad rovníkem a je to znát. Nezvyklé ovšem je, že se blíží Štědrý den. Na letišti se pracovalo vcelku ve skromných podmínkách. Plechový hangár bez klimatizace, to byla hrůza, hlavně když chlapci lozili po vrtulníku například v ocasním nosníku. V hangáru byla jediná klimatizovaná místnost, kterou nám místní vojsko půjčilo. Byla to vlastně místnost, kde byl umístěn elektrický generátor. A velmi hlučná klimatizace. Ale přesto jsem já zde hodně dlouho pobýval, než jsem se trochu aklimatizoval. Hoši si zde ukládali své věci jako oblečení a podobně ale hlavně pití, které se aspoň trochu vychladilo. V těchto podmínkách prováděli generální opravu vrtulníku Mi-17 imatrikulace CH-592. Rozebrali jej do posledního šroubku a podle postupů prováděli výměny agregátů a všechny práce, které se provádí při generální opravě. Pracovali pod zvídavým dohledem místních techniků i pilotů, kteří se zájmem sledovali jejich činnost. Denně se pracovalo zhruba do 17 – 18 hodiny a pak se jelo zpět do hotelu Goldi Sands v Negombu. Večeře, jako hlavní denní jídlo celá skupina absolvovala u společného stolu, který vždy ochotně a velice lákavě připravil hotelový personál.

V pátek 22. prosince jsme se tedy s Jirkou Černoškem seznámili s novým prostředím. Exotická Sri Lanka nás mile překvapila. Ceny jsou zde mírné, pokud se sem dostane náš turista, tak nejvíce utratí za letenku. Pobyt zde není nákladnou záležitostí a je na co se dívat. Jsou zde milí lidé, nevěříte tomu, že se dokážou vzájemně zabíjet. Na severu ostrova se pořád válčí, Sinhálci a Tamilové tam jsou nepřátelé. A moře, to je skvost. Teplé, voda hustá, hodně slaná, krásné písečné pláže kolem celého ostrova.

        Hned na druhý den nás s Jirkou čekala naše práce. Ale proto jsme přece sem přiletěli. Vrtulník již byl schopen spouštění motorů, tak jsme se dali do práce. Postup je rutinní záležitostí, v LOK Kbely jsem se v tomto směru hodně zdokonalil a vyučil. První spouštění, kontroly a když vše jde dobře tak se začíná vrtulník seřizovat tak, aby jeho výkon byl optimální. Vrtulník je totiž velmi složitý létající aparát, kde velmi záleží na tom, jak je seřízen. Pod slovem seřízení chápeme optimální podmínky práce motorů a nosného rotoru spolu se všemi regulačními a jinými systémy. Je to složitá práce, v Leteckých opravnách ve Kbelích jsme časem podle různých norem a předpisů a podle nejvýhodnější praxe zpracovali harmonogramy této práce. A podle těchto harmonogramů jsme začali pracovat. Pouze hodnoty teploty okolního vzduchu a atmosférického tlaku se lišily od práce u nás v LOK ve Kbelích. Teploty byly až 42°C, a tlak 766 mm Hg. To v Praze samozřejmě nebývá. Také nám zde chyběl můj kolega a kamarád z LOK Jirka Kolarovský od kterého jsem hodně pochytil. Jeho rady by se nám hodily. Tak jsme to museli s Jirkou Černoškem zvládnout sami. Jirka Černošek zastával funkci palubního technika i mechanika v jedné osobě. Měli jsme potíže s tekoucím chladičem oleje hlavního reduktoru, problém zvládli chlapci pod vedením Vendy Hrušky.

        Další den byl Štědrý den, od rána vše probíhalo podle zažitého schématu. Od rána se těšíme na večerní slávu, každý jsme dali 20 dolarů na štědrovečerní večeři. Bude prý plný hotel lidí. Uvidíme, teď ale ještě jsme na letišti a pokračujeme v seřizování vrtulníku. Není zde možnost vrtulník připoutat k zemi tak jako doma v LOK. Řešení se ale najde, do vrtulníku se totiž vejde šedesát pět srilanských vojáků. Je to hodně, jsou totiž velmi malí a hubení. Ale přesto vrtulník zatíží tak, aby se mohl vyzkoušet maximální režim práce motorů. Podařilo se a vrtulník i s tímto nákladem měl snahu se odpoutávat od země. Výkon odpovídá !

Práce se daří a tak jedeme dnes na hotel dříve. Hotelová restaurace je polozakrytý prostor, otevřený k moři. Je teď krásně vánočně vyzdobena. Na Sri Lance mají taky zvyk vystavovat vánoční stromky, jsou to také jehličnany ale trochu jiné. Štědrovečerní menu bylo bez kapra, ale ryb bylo habaděj a velmi dobrých. Nijak zvláštní program, pouze se sedělo, jedlo pilo a povídalo. Hotel byl plný místních lidí, kteří si to objednali dávno předem. Hrála hudba, výzdoba restaurace zářila ve světlech, lidé si navzájem přáli šťastné vánoce. Vzpomínali jsme na domov, na své blízké, na křupající sníh pod nohami, tak jak tomu bývalo v mém dětství pod  Hostýnskými horami v krásné vesničce Hlinsku. Zvláštní a nezapomenutelný Štědrý večer. Ještě o půlnoci bylo 35°C a moře hezky osvěžovalo, vlny byly  menší než ve dne.

        Pracovali jsme na zemi ještě další dva dny – vánoční svátky 25. a 26. prosince 1995. Na závěr 26. prosince na Štěpána jsem se konečně dočkal druhého pilota a palubního technika z posádky letiště Vavunia. Toto letiště je přímo v pásmu nepokojů na severu ostrova. Přiletěli vrtulníkem jejich jména – pilot  SQN/LDR Sumangala a palubní technik F/LT Semanayake. Provedli jsme tři kontrolní lety po 30 minutách. Mezi nimi vždy Jirka Černošek doladil motory a rotor. Konečně byl vrtulník připraven k předávacímu záletu. Padesátiminutový let uspokojil místního pilota i palubního inženýra. Byl podepsán předávací protokol. Práce skončila.  

Ve středu 27. prosince 1995 bylo tedy volno. Mister Bilak vzal svůj mikrobus Toyota Hiace a vezl nás na výlet do středu ostrova do města Kandy. Krásný výlet džunglí, viděli jsme slony, opice i obrovské netopýry visící na stromech ve slunečním žáru. V Kandy jsme si prohlédli starobylé město a klášter. Zbytek rupií jsem utratil za upomínkové předměty. K večeru jsme se vrátili a ještě jsme vychutnali mořskou koupel a ležení na hotelové pláži. Poslední večeře stála za to. Jako ostatně každé jídlo zde v hotelu. Vždy byl bohatý výběr, pokrmy z hovězího, vepřového, telecího, kuřecího a rybího masa byly vždy velmi chutně upravené.

Čtvrtek 28. prosince nás čekalo balení kufrů, rozloučení s Negombem a srilanskými přáteli. Let domů po stejné trase – Colombo – Dubai – Moskva – Praha. Jen teploty se trochu různily, v Colombu bylo v 17.45 MČ plus 35°C, v Moskvě  minus 18°C  a v Praze minus 14°C. Ale to již byl pátek 29.12.1995 odpoledne.

  Vzpomínal Zdeněk Dvorník květen 2002 v Praze