KAZAŇ  –  29. července – 11. srpna 1989

Přebírání 10 vrtulníků Mi-17 pro vojskové letectvo 

omise : plk. Ing. Karel KUNA velitel skupiny, mjr. Ing. Josef PISKA hlavní inženýr skupiny, plk. Ing. Zdeněk DVORNÍK zkušební pilot a příslušníci vojskového letectva z Havlíčkova Brodu mjr. Václav MERUNA, kpt. Karel KOPECKÝ, ppor. Jaroslav VOČADLO a rtm. Martin KAŇKA

29. července 1989 

yla červencová ještě totalitně krásná sobota, když jsem v 11 hodin autem odjel na Ruzyňské letiště. V 13.50 jsem již seděl v letounu Il-62 OK-FBF, linka OK 898,  velitel kapitán Priečinský, a startovali jsme na Bratislavu. Přistání v Bratislavě 14.30, další vzlet na Moskvu v 15.10 SEČ. V Moskvě na letišti Šeremetěvo 2 jsme dosedli v 19.45 MČ. Z letiště autobusem číslo 551 jsme jeli k stanici metra Rečnyj vokzal a vystoupili na stanici Majakovskaja. Tam bylo ubytování v Domě obchodního zastupitelství ČSSR v SSSR na ulici 3. Tverskaja - Jamskaja 36-40, Moskva 125047. V objektu tehdy bylo k ubytování 25 jednolůžkových pokojů, 85 dvoulůžkových a 2 apartmány, celkem pro 199 lidí. Já jsem byl ubytován na pokoji číslo 620 společně s Karlem Kunou. Lojza Rösner nechtěl na tento zájezd a poslal za sebe Pepika Pisku. Je to stejná krevní skupina jako on, tak to bylo jedno.

30. července 1989 

rotože letadlo do Kazaně ten den žádné neletělo, tak jsme „bohužel“ měli moskevský den volna. Byl krásný letní den. Metrem jsem jel na stanici Petrovka, v bance jsem vyměnil šek na 100 Rbl, v kanceláři Aeroflotu jsme si nechali potvrdit letenky na příští den do Kazaně. Pěšky jsem prošel jako tradičně Rudé náměstí a Arbat. Ulice Arbat -  to bylo srdce života Moskvy, pouliční kresliči, obrazy, různé věcičky k dívání. Stoly a na nich podpisové archy na různé petice a jiné stoly s peticemi proti těm vedlejším peticím. Perestrojka dosahovala vrcholu. Všichni chtěli dělat revoluci, ale pracovat chtěl jen málokdo. Pěšky jsme došli až k Borodinskému mostu (na podobné názvy tehdy měli zejména mladí Rusové vzpomínat) do přístaviště lodí Kijevskij vokzal. Nastoupili jsme na loď a pluli od 14.20 do 16.00 po klikaté řece Moskvě až do přístaviště Novospasskij most. Na lodi se děly věci. Mladí navrátilci z Afghanistánu se svérázně radovali z toho, že tuto trapnou anabázi přežili. Ale cítili se jako superlidi, jako navrátilci US z Vietnamu. Skákalo se po celé lodi, byl zaznamenán i přeskok na protiplující loď. Milice si jich raději nevšímala. Po výstupu na břeh jsme ze stanice metra Proletárskaja jeli zpět na stanici Majakovskaja. Večer jsme si v recepci objednali na ráno 07.30 dva taxíky. 

31. července 1989 

ouzlo se povedlo. Taxi přijely a my jsme v pohodě odjeli na letiště Domodědovo. V 09.30 se nastupovalo do letounu Jak-42, 10.09 jsem zaznamenal vzlet tohoto vzdušného korábu a konečně v 11.20 proběhlo hladké přistání na mě již důvěrně známém letišti Kazaň 1. Byl jsem zde již potřetí. Na letišti nás přivítal starý známý Sergej Genadijevič Dutkin – „Serjožka“ se dvěma svými kolegy. Ubytování v hotelu Tatarstan byl výchozí úspěch naší expedice. Představa, že bych měl opět poslouchat hluk v hotelu Volga, mě přímo děsila. Hotel Tatarstan je moderní budova, pokoje jsou dobře vybavené, odhmyzené. WC západního typu a jiné vymoženosti. Lednice a televizor na pokoji. Dostal jsem spolu s tělovýchovným náčelníkem Josefem Piskou pokoj číslo 506. Funkce tělovýchovného náčelníka  mu byla přidělena Aloisem Rösnerem v Polsku v Lublinu, když dostal za úkol projevovat svou fyzickou dispozici tím, že odnášel Lojzu domů na ramenou, když to situace vyžadovala. V noci v Kazani pršelo a bylo velmi teplo.

1.     srpna 1989 

 09.00 jsem byl v bance vyměnit storublový šek. Hned pak jsme jeli na letiště, kde jsme zalétli první dva stroje 0845 a 0846. Piloti tentokrát byli Boris Jakovlevič Demčak a Vladimír Ivanovič Dovgaň, palubní inženýr Alexandr Ganin. Počasí ten den bylo dobré, polítali jsme si i nad oblaky, bylo 5/8 spodek 1800 metrů, horní základna 2500 metrů, dohlednost 15 km. Dnes se mnou létal Boris J. Demčak. Opět jsem vyměnil storublový šek, oběd v Akčarlaku stál 2 Rbl, koupil jsem si peněženku za 1,70 Rbl. 

2. srpna 1989 

nes se mnou létal V. I. Dovgaň. Bylo jasno, dohlednost 20 km. Provedli jsme dva zálety vrtulníků imatrikulace 0848, 0847, s každým strojem  45 minut letu. Imatrikulace je vždy poslední čtyřčíslí z evidenčního - v podstatě výrobního čísla vrtulníku. Tak se stávalo, že imatrikulaci například 0836 měl v našem vojenském letectvu jeden vrtulník Mi-17, dále jeden vrtulník Mi-24V ale také jeden Mi-8. Trochu nepřehledné, ale vyznali jsme se v tom.

            Ten den bylo horko, oběd v Akčarlaku stál dnes 1,50 Rbl, šetřím. Ve městě jsem si koupil sluchátko na tranzistorák za 6 Rbl. 

3. srpna 1989 

áno jsme jeli na letiště již v 8 hodin, cestou jsem si koupil láhve piva a minerálky. Zvláště minerálky jsou zde velmi dobré. Když se vychladí takové Buratino, to je v tom horku lepší než orosený pěník. Udělali jsme spolu Demčakem a Ganinem opět dva stroje, 0849 a 0850, opět po 45 minutách letu. Počasí 3/8 1800/2600 m, QBA  15 km. Oběd v Buratinu byl velmi dobrý podle mých záznamů i když jsem si nezapsal co jsem jedl. Ale cenu jsem uvedl : 2,16 Rbl. Celý den bylo velmi teplo, kolem 30°. 

4. srpna 1989 

e fabrice mají volno, naši chlapci kontrolovali na hotelu dokumentaci k šesti strojům. V CUMu jsem koupil baterie do hry co měli kluci doma - vlk chytá vejce od slepice.  Opět je jsou na scéně zažívací potíže, zřejmě to zapříčinil nedostatek vodky.  

5. srpna 1989 

olný den, je sobota, ráno jsem koupil ruský tisk, obyčejně jsem v Rusku četl Izvjestije. V 09.00 pro nás přijel autobus a vezl nás na tradiční výlet na lodičky. V klídku jsme se vozili na pramičkách, nikdo nespadl do vody. Pak jsem s Josefem Piskou a Karlem Kunou šel do ulice Jaroslava Haška. Náš spisovatel, autor zde obecně známého Josefa Švejka, zde v okolí organizoval své akce v Rudé armádě. Ale do bojů moc nezasahoval, měl jiné přednosti. Odpoledne jsme pokračovali v procházkách, šli jsme kolem jezera Kaban, prohlédli jsme si mešity Jubilejnaja mečeť, Sobornaja mečeť a Burnajevskaja mečeť.

6. srpna 1989 

e neděle. Den Afghánců. Již ráno jsme se dívali z hotelového okna na to jak mladí „Afghánci“ před hotelem likvidují policajty i s autem. V 06.10 jsme byli v přístavu na lodi, ta se ale vrátila pro poruchu. Přesedli jsem na křídlatou loď Meteor 127 a v 07.20 jsme vypluli rychlostí 60 km/hod po Volze do Uljanovska (dnes již opět Simbirsk). Plavba tam i zpět trvala vždy 3 hodiny a 20 minut což odpovídá vzdálenosti Kazaň – Simbirsk 200 kilometrů. V Uljanovsku - Simbirsku jsme si prohlédli město, byl jsem i u hotelu Věnec, kde byli Franta Pavlík a Lojza Rösner na přeškolení na Tu-154. Samozřejmě jsme si prohlédli Leninův memoriál, je to takové poutní místo jako u nás třeba svatý Kopeček nebo Hostýn. Jiný kraj, jiný mrav. V  přístavní krčmě jsme dostali oběd a v 15.00 jsme vyjeli nazpět. V Simbirsku je přes Volhu velký most, který má dvanáct mostních oblouků. Pod ním jsme proplouvali. Za lodí se táhli rackové, zřejmě lovili omráčené ryby, které nestačí uplavat před rychle plující lodí. Byl to hezký den, jak mám poznamenáno ve svých vzpomínkách. 

7. srpna 1989 

okračovalo přebírání vrtulníků, zálety byly na Mi-17 imatrikulace 0841 a 0842. Počasí bylo při prvním letu 8/8 500 m, QBA 3 km. Opět let nad oblaky. Při druhém letu se to zlepšilo na 3/8 1500 m, QBA 10 km. Líbí se mě místní banka, tak jsem opět vyměnil za 150 Rbl. Pro osobní potřebu jsem si pořídil dvě láhve Stoličné po 5 Rbl. Nekup to za ty prachy, zvláště když jsem ušetřil na obědě, za který jsem v Akčarlaku dal 1.43 Rbl. 

8. srpna 1989 

tříbrná svatba. Před 25 lety jsem se ženil, teď je znám čtenáři těchto řádků důvod, proč jsem si dopředu pořídil dvě flašky Stoličné. Doma v Praze bych to od své ženy, známé to bojovnice proti alkoholu, nedostal. Tuto šťastnou skutečnost výročí svatby jsem ve vrtulníku oznámil i Demčakovi s Ganinem, vyjádřili se (samozřejmě rusky) tak, že jsem nepochopil jestli mě blahopřejí nebo kondolují. V každém případě uznali, že je to důvod k oslavě. Počasí záletu posledních dvou vrtulníků vůbec nepřálo. Bylo 8/8 na 800 metrech a dohlednost na minimech pro zálety – 1 až 3 km. A pršelo. První vrtulník 0843 byl bez problémů, druhý 0844 nešel spustit bez APA. Nakonec to vše bylo opraveno. Na přiloženém obrázku z nedávné doby je vrtulník Mi-17 imatrikulace 0843 ve službách Slovenského vojenského letectva. Záběr je pořízen v zimě na letišti v Žilině. Slovenští bratři jich z celkového federálního počtu 50 kusů dostali třetinu a tento vrtulník byl mezi nimi. Oblíbený oběd v ještě oblíbenější restauraci Akčarlak jsem dnes pořídil za 1,73 Rbl.  Večer ve městě jsem si koupil příruční kabelku, slovník, a hlavně výra (sádrového výra) rusky „fílina“. Mám tu pěknou věc doma v obýváku v knihovně. Valí na mě stále ty své velké sádrové oči a vzpomíná se mnou na Kazaň. Večeři jsem si dovolil s Piskou , v předpokládané funkci tělovýchovného náčelníka, absolvovat v „Domu tatarskoj kulináriji“. Již podle názvu se dá tušit něco neobyčejného. Oblíbené „Žarkoje po tatarski v taganščikach“ bylo ještě lepší než v roce 1986. Bylo v tom hodně dobrého masa. zeleniny i např. sušené švestky. Večeře skončila nad očekávání, Pepa Piska se jako tělovýchovný pracovník neuplatnil. Chyběl nám asi v partě jeden sekáč – Lojzík.    

0843 ve službách Slovenské armády  

9. srpna 1989 

radiční den, kdy ostatní přebírají dokumentaci a já zabezpečuji závěrečnou hostinu, kterou organizuje naše skupina. Vše jsem zvládl a ve 14.00 to začalo obědem v hotelové restauraci a pak se pokračovalo na pokoji 724. Hosté Dovgaň a Ganin odešli v pohodě. Žádná ostuda nebyla, naopak. 

10. srpna 1989 

oslední den v Kazani. Ráno jsem s Karlem kunou šel do bufetu na „blíny“ (palačinky s medem ) a „gazvodu“ (bublinková voda z pouličního automatu za kopějku, za dvě kopějky se sirupem). Nic jiného by nám stejně po včerejší hostině nechutnalo. Dopoledne jsme ještě naposledy jeli autobusem po městě, zastavovalo se kde kdo chtěl. Na obědě jsme byli v Akčarlaku, naposledy. V 15.45 MČ jsme startovali s letounem An-24, do kterého jsme přistupovali na letišti Kazaň 1. Letěl na lince Naberežnyje Čelny – Kazaň – Moskva Bykovo. Na letišti Bykovo jsem zahlédl vrtulník Mi-26, který tehdy naše totalitní armáda chtěla kupovat. Peníze se pro armádu tehdy vždy našly a vždy tak, aby někde nechyběly (jako je tomu v dnešní  době). Přistání na Bykovu bylo za minim 8/8 150 metrů dohlednost maximálně 1 km a pršelo jak z konve. První co jsem z okénka během přistání zahlédl byly střechy domů necelých 100 m pod An-24. Hned jsme odjeli do tradičního DOZ, z letiště tam jel autobus Expres za 1 Rbl. i s  kufrem. V DOZ byla večeře a pak jsem šel na pokoj 412, kde jsem byl ubytován znovu s tělovýchovným náčelníkem. 

11. srpna 1989 

Další skoro celý den v Moskvě. Ráno prší, dopoledne jsme byli v DOZ, kde jsme obědvali a ve 13.00 jsme museli uvolnit pokoj. Kufry jsme schovali pod schody a šli ještě do města. Já s Piskou po Rudém Náměstí a po ulici Kalinina, Arbatem. V 19.30 jsme odjeli autobusem na letiště Šeremetěvo 2, 21.25 hod vzlet Il-62, kapitán letounu Priečinský. V Praze jsem vystoupil z letadla v 21.40 SEČ, na letišti mě čekali Liduna, Dušan, Robert a Jana Vojáčková mladší. Přes všechny popisované rejdy jsem ušetřil 92,55 Rbl. za což jsem dostal pak patřičný počet Tuzexových poukázek.  Poznámka: bylo povoleno šetřit pouze do 50 procent částky na kterou si měl nárok na služební cestě.

V Praze dne 17. listopadu 2001 zapsal ZD