KAZAŇ  –  28. května až 9. června 1988

Přebírání 10 vrtulníků Mi-17 pro 51. vrp Prostějov

omise : plk. Ing. Karel GABRHEL velitel skupiny, pplk. Ing. Alois RÖSNER hlavní inženýr skupiny, plk. Ing. Zdeněk DVORNÍK zkušební pilot a příslušníci 51.vrp Karel OTEVŘEL, Karel SEDLÁK, HANCKO a ŠEVČÍK.

28. května 1988

áno jsem vstal v 07.00 hod. přestože jsem byl včera na nočním létání ve Kbelích. Létání skončilo v 23.00 a než se v Praze dostaneš domů, tak je to hodina. S kufrem mě pomohl Robert a tak jsem v 10 hodin vyšel z domova. MHD jsem byl před dvanáctou na letišti v Ruzyni. Letoun Il-62 OK-EBG, kapitán Kvapil se odlepil v 13.33 SEČ, 14.10 – 14.55 jsme měli pauzu v Bratislavě a v 17.25 SEČ tj. 19.25 MČ jsme přistáli v Moskvě. Ubytovat jsme se jeli autobusem moskevské MHD za 1.- rubl do DOZ, já jsem měl pokoj číslo 707 s Karlem Otevřelem. Večeře v DOZ za 2,51 rublu zakončila den.

 29. května 1988 

oskva ten den žila návštěvou Ronalda Reagana a jeho manželky Nancy. Gorbačovova perestrojka ještě neměla katastrofické dopady a tak v Moskvě byl krásný den. Jel jsem zase s kým jiným než s kamarádem Lojzou metrem po Moskvě. Byli jsme na Rudém náměstí, na Leninských horách u Lomonosovy univerzity a u typické stavby třicátých let SSSR u hotelu Varšava. Zrovna jsme se chystali na oběd v Akademické restauraci u stanice metra Okťjabrskaja, když na ulici zesílil ruch. Projížděly náklaďáky a nějací pracovníci  vlajkami vyzdobovali ulici. Státní vlajky SSSR a USA a různé třepetalky dávali na sloupy kolem šestiproudé vozovky bulváru. Za malou chvíli projela kolona s Reaganem, napřed šíp asi dvaceti policejních motocyklistů a pak limuzíny s kouřovými skly, vše rychlostí dosti nad 100 km/hod. Reagan přistál na letišti Vnukovo a jel do Kremlu. Zahlédl jsem za oknem jedné limuzíny Čajka Nancy Reaganovou. Lojza tvrdil, že zahlédl Michaila Gorbačova i Ronalda Reagana. To nám ovšem již nemůže dnes potvrdit. Bohužel, na škodu a smutek všech co ho měli rádi. Hned za touto kolonou projížděly další náklaďáky a zase nějací lidé vlajkoslávu hned likvidovali. Za deset minut bylo po všem. Kdo zaváhal neviděl nic. Tak jsme tedy zašli do „Restoránu akaděmíčeskavo“ a hezky rusky jsme „pakušáli i papíli němnóžko vodki“ tj. nabaštili se a občerstvili. Po návratu  do Domu Obchodního Zastupitelství jsem zaplatil za dvě noci 60 rublů. Večer byl u mě na pokoji Petr Rypl, který v Moskvě pracoval u vojenského  a leteckého přidělence a v DOZu byl ubytován. Zavzpomínali jsme na společné studentské doby na VAAZ v Brně, kdy život byl náš.

 30. května 1988 

udíček v DOZ - 7.00 a pak taxikem na letiště Domodědovo. Zde mám údaje o letu : 10.25 nástup do letounu Jak-42 imatrikulace 42347, 10.52 pojíždění a 10.58 MČ vzlet. Vzlet letounu Jak-42, který má perfektní dvouproudé motory, je vždy i pro pilota vrtulníků zážitek. Tah motorů se postupně s rychlostí zvyšuje což pěkně přilepí pasažéry do sedaček. Už pohled na letoun zvenku je zajímavý, dáváš si otázku jak se může 120 lidí nacpat do tak malého letadla. Kdo zná jeho o něco menšího bratra letoun Jak-40 tak je velmi překvapen. Další fantazie nastane když pilot upraví konfiguraci křídla na přistání. Vpřed se vysunou obrovské několikadílné sloty, dozadu stejně impozantní klapky, takže vidíš jenom holý nosník křídel. Výborný zážitek a zatím jsem nikdy nečetl o nějakých problémech tohoto vydařeného typu. Asi by neodpovídal normám EU, které samozřejmě vytváří západoevropská  konkurence. Tak jsme v 12.15 MČ přistáli na letišti KAZAŇ 1, které jsem už znal z roku 1986. Ve tři hodiny odpoledne jsme byli po dvou letech v hotelu Volga, dnes jsem obdržel pokoj číslo 418. Ještě jsem stihl rychle koupit láhev Sibiřské vodky za 11.70 Rbl. Jako prevenci, protože při vzpomínce na disenterii v roce 1986 mě vlasy vstávaly hrůzou. Hned po ubytování byla zahájena v 16.00 společná večeře s představiteli výrobní závodu. Byla to parta optimisticky naladěných lidí, jejich továrna tehdy vedle dalších produktů exportovala hlavně vrtulníky Mi-17 a letouny Il-62. A perestrojku ještě nepomlouvali, vkládali do ní velké naděje.

31. května 1988 

en přípravy na přebírání vrtulníků, studovala se dokumentace. Na obědě jsem byl v Grill baru, který je v  budově hotelu Volga (přístupný zvenku). Grilované kuře za 2,50 ruble. Odpoledne jsem ještě nakoupil pár věcí v CUM, včetně laciných cigaret STEWARD, tehdy jsem ještě občas pokuřoval. Odpoledne v bance jsem si vyměnil šeky za 520.- rublů, koupil pohlednice Kazaně v hotelu Tatarstan a poslal je domů. Protože hluk v hotelu Volga byl i letos strašný, vzal jsem si předsevzetí, že jestli se ještě někdy dostanu do Kazaně, tak musím bydlet zde v tomto klidném hotelu ve středu města. Zásobil jsem se salámem (6 Rbl/kg ) okurky a cibulí. Večer jsem byl u Lojzy na pokoji, ochutnali jsme kazaňskou vodku. Spát jsem šel v půlnoci. V hotelu Volga se změnily trochu ceny, pokoj za noc 31.- Rbl. Jako diety jsme měli 14.30 Rbl/den, po deseti dnech pobytu 12.20 Rbl/den. V hotelu jsme bydleli takto : pokoj číslo 340 Gabrhel, 406 Rösner, 410 Hancko, 314 Otevřel, 318 Sedlák a 428 Ševčík. Já,  jak jsem již říkal, dostal pokoj číslo 418. I v naší skupině jsme poznali první důsledky Gorbačovovy geniální perestrojky. Vládlo motto: „Nemám lístky, proto alkohol jsem přestal pít, jsem vegetarián, kávu nesladím!“ Totiž již tehdy Gorby zařídil, že sehnat bez lístků vodku, maso nebo cukr bylo velmi těžké. Volně se tyto věci prodávaly pouze v omezeném počtu a v místech, které se nedaly předem vytypovat. Když jsi viděl nějakou frontu, rychle k ní, zařadit se, a určitě jsi vystál třeba láhev Sibiřské. Lístky dostávali domorodci, za ty si mohli kupovat bez fronty. Ale lístky se cizinci nedaly sehnat.

1. června 1988 

stal jsem v půl deváté a za hodinu jsme odjížděli autobusem na letiště KAZAŇ 2, které jsem znal již z roku 1986. V 10 hodin 15 minut přiletěla první Mi-17 a postupně další. Vrtulníky přelétávaly dvě osádky. S osádkou Jurije Alexandroviče Pronina, kterou dále tvořili  pilot Michail Vasiljevič Mišenko a palubní inženýr Artur Nikolajevič Nikolajev, jsem pak postupně zalétl celkem šest vrtulníků, které ještě voněly novotou - 0831, 0834, 0835, 0839, 0837 a 0840. PT zůstával, střídali se u mě piloti Pronin s Mišenkem. Každý vrtulník jsem zkoušel zhruba 30 až 40 minut. Nevyskytly se žádné problémy ke spokojenosti našich techniků i představitelů závodu. S Jurijem A. Proninem jsem létal již v září 1986, takže jsme si rozuměli a věděli co nás čeká. Oběd jsme absolvovali v restauraci letiště, což byla v podstatě samoobslužná jídelna. V 17.00 jsme byli nazpět v hotelu Volga. Od 19.00 do 22.00 jsem absolvoval společnou večeři s J.A.Proninem, českým manažérem Sakačem a starším pilotem Vladimírem Ivanovičem Dovganěm ( ten sloužil v minulosti v Olomouci) tak jsme měli o čem povídat. Byl u toho i Lojza a přišel i šéf naší skupiny Karel Gabrhel.

Vrtulník Mi-17 0837 byl později ve službách SFOR

 2. června 1988 

d 10.30 hodin do 13.00 jsme provedli zálety dalších čtyř vrtulníků Mi-17, s každým tentokrát 30 minut letu, střídali se mnou zase Mišenko a Pronin, palubní inženýr Nikolajev byl u každého letu. Oběd jsme měli opět pro změnu venku v naší známé restauraci AKČARLAK . V 16.15 jsme na hotelu Volga udělali nezbytné procedury před večerní vycházkou do víru Kazaně. Večer byl náš v hotelu Tatarstan. Konzumovali jsme naše oblíbené „Žarkoje po tatarski“. Opět to nemělo chybu. Cena 9.50 Rbl. Na hotelu Volga, kam jsme se vrátili ve 23.45 byl opět hrozný hluk z ulice. Hned u hotelu je rovnoběžně s delší jeho stranou, přímo pod okny pokojů se vine vysoce frekventovaná ulice, za silnicí je tramvajový pás, jezdí po něm strašně hlučné tramvaje z Litvy, za tímto pásem vede železniční asi pětikolejka a kousek dále je nádraží Kazaň. Za železnicí teče Volha, matka ruských řek. Krásná a čistá, teplá ale ty lodě, to je hrůza – troubí , pískají. Nepomáhá všelijaké utěsňování hotelových oken, pomáhá jediné – ruská vodka. Po té jediné se dá usnout i v tankové bitvě nebo dělostřelecké palbě, což je historicky podloženo.

3. června 1988

e pátek, nešel jsem s ostatními na letiště, protože mě technici již nepotřebují. Tak jsem se coural po městě, v CUM v bufetu jsem si dal něco k snídani. Koupil jsem si mapu Kazaně. Hoši převzali na letišti dva vrtulníky bez problémů. Jediný problém začal – nastalo velké teplo, to je nepříjemné ovšem jen když pracuješ, což já ten den nečinil. Takže pro mě to bylo krásné a teplé počasí, teplota 28° C. Odpoledne než přišli hoši z letiště jsem byl na pláži u Volhy. Bezvadná čistá a teplá voda. Rybáři tam měli strašně velké ryby. Pak jsem šel s Alojzem do města, kde jsme konzumovali pizzu a moroženoje. Ovšem opět s hodinovou frontou. Vraceli jsme se pěšky přes přístav kolem Volhy do hotelu. Večer jsem se díval na TV, byl tam film „Moje sestra Luisa“.

4. června 1988

yla sobota, přesto hoši chtěli jet na letiště, ale hostitelé neposlali autobus. Tak z práce sešlo, jeli jsme tedy tramvají č.14 do Mototechny, kterou nám kdosi doporučoval navštívit. Náhradní díly se mě nelíbily, tak jsem šel s ostatními pěšky zpět do hotelu. Bylo velmi krásně a velmi teplo, teploměr byl na 32° C ve stínu. Tak jsme opět šli na pláž Volhy, kde jsme se koupali. Zvláště náš šéf Karel Gabrhel si řádně zaplaval a daleko do Volhy až jsme měli obavy, že se utopí a my budeme bezradní bez velitele. Večer nás čekalo v hotelu překvapení. Sovětští umělci se v hotelové restauraci bavili, oslavovali narozeniny nějakého uměleckého socialistického naboba, který nám vzhledem připomínal Bolka Polívku. Byli nepříjemní, nebyli to normální Rusové, byli to zazobanci, takoví kteří zavinili ten srab v SSSR a nejen tam. Večer jsme se také dověděli o tragickém výbuchu ve městě ARMAZY (v 10 hodin MČ) při kterém zahynulo 73 lidí. To ale nevadilo umělcům v jejich oslavě, mysleli si stále, že tak budou žít navěky.

5. června 1988 

edělní výlet lodí po Volze parníkem „Generál Vatutin“ se velmi líbil. Od 10 do 12 hodin jsme jeli po Volze na jih až k NIŽNYJ USLON, kde na pravém břehu Volhy stojí starý neudržovaný kostel, který jsem několikrát viděl shora při záletech vrtulníků. I na lodi bylo velmi teplo asi 30-32° C. Pravý břeh Volhy je strmý a vysoký, levý je pozvolný, plážovitý. Je to tím, že Volha teče ze severu na jih a zemská rotace způsobuje tento jev . Oběd byl podáván v restauraci CUMu – řízek s rýží, předtím výborná polévka soljanka, vše za 4,40 Rbl. Dnes jsem od 17 hodin zůstával v klidu na hotelu, nedělní hluk byl přece jen menší, nebo si člověk už zvykl.

6. června 1988 

echnici byli na letišti od rána, já měl zase relativně volno. Měl jsem ale důležitý úkol, sehnat ve městě jídlo a pití pro večerní hostinu s pracovníky závodu. Od 10 hodin jsem začal shánět „kolbasy“, okurky, cibuli a od 14.40 jsem stál frontu na vodku. Venku bylo jasno a teplota byla 34° C! Ve frontě se mě potily i uši. Hoši na letišti přebrali poslední dva vrtulníky 0836 a 0838. A tak od 18 hodiny začala na pokoji č 524 (ten měl v užívání závod) hostina s posezením s Morozovským, Milicinem a Sergejem Genadějevičem Dutkinem. Na tuto hostinu jsme dali každý 5 Rbl. Teplota venku dosáhla 35°. Ale do půlnoci, kdy akce skončila bylo ještě daleko, bylo co jíst a pít. Tavárišč Milicin se opil a skončil na pokoji u Hancka ve vaně. Odtud ho Serjožka vydoloval a odvezl domů. Co naplat, museli jsme se hostitelům revanšovat za úvodní pohoštění.

7. června 1988 

stával jsem v 8 hodin, čekal mě volný den.Vrátil jsem prázdné láhve od minerálky Buratino (velmi dobrá) a opět jsem si jich pár koupil. Bylo jasno a bylo nám jasné, že bude pařák. Lednička na pokoji fungovala a Buratino osvěžovalo, zvláště když v Kazani bylo ten den 37° C, za 109 let to byl nejteplejší den. Na obědě jsem byl spolu s Rösnerem a Gabrhelem v Centru moloděži, pěšky tam i nazpět. I teď si pamatuji ten horký den a sálající dlažbu ulic Kazaně. Večer jsem strávil zase na pláži u Volhy. Na večeři jsme si vyšli do samoobsluhy v CUMu opět my tři, já a Lojza s Gabrhelem. Bylo menu : buražina, cypljata tabaka, běloje suchoje, vše za 5 Rbl. 11 kopějek. Večer čtu knihu Fajtla „Boje a návraty“. V ruské TV dávají pořad o bourání chrámu v Moskvě v roce 1931 (asi v rámci perestrojenija oživují staré problémy).

8. června 1988 

áno za mnou přišel J.A.Pronin a dal mě autíčko Kamaz a knihu o Tatarii. Pak chvíli na pokoji č.524, kde Gabrhel podepisoval s Morozovským závěrečné protokoly. Já šel opět vrátit láhve od minerálky (od vodky byly nevratné) a koupil za to čaje. Od 14 hodin pořádali sověti oběd v restauraci hotelu s pivem a s vínem. Večer jsme s Lojzou šli ven, ochladilo se, pršelo a byla pak krásná bouře. Zabalil jsem kufr.

9. června 1988

eplota, když jsem vstával v 7 hodin, byla 8°C . Tlak 751 mm, vlhkost 81 procent. V 08.10 snídaně v bufetu, nudle s holandským řízkem za 39 kopejek. V 10.30 hod jsem opustil pokoj 418 a v 10.50 jsme odjeli od hotelu autobusem služebním. Na letišti po odbavení jsme odjeli ve 12.25 k letounu Tu-134A imatrikulace 65800, pak nás vrátili zpět do letištní budovy. Dali jsme si kávu a pak znovu tentokrát pěšky k letounu. Ve 14.04 letoun Tu-134A odstartoval, letěli jsme ve výšce 9700 m rychlostí 850 km/hod. Ve 14.52 velitel letounu kapitán Očkov stáhl plyny a v 15.10 hodin měkce posadil Tupoleva na dráze letiště Moskva Domodědovo. V 17.00 hodin jsme byli opět v DOZu, kde jsme stačili zkonzumovat dřevorubecký guláš za 2,17 Rbl a dvě malá láhvová piva, jedno za rubl. V 18.30 jsme autobusem byli odvezeni na letiště Moskva Šeremetěvo, v 20.45 jsme nastupovali do letounu Il-62 OK-FBF, velitel letounu kapitán Slováček (bratr Felixe Slováčka). Vzlet v 20.54 MČ, let přes Vitebsk, Vilnjus, Varšavu, Krakov na výšce 10000 m byl ukončen přistáním v Bratislavě v 21.20 SEČ. V 21.58 letoun odstartoval z Bratislavy a v 22.35 přistál po letu ve výšce 8000 m na letišti Praha Ruzyně. Po celkem klidné jízdě autobusem MHD číslo 119 a metrem jsem se 24.15 hod objevil doma.

eset vrtulníků  Mi-17 – 0831, 0832, 0833, 0834, 0835, 0836, 0837, 0838, 0839 a 0840  přeletělo ještě v létě 1987 na letiště v Prostějově. Byla zařazeny do sestavy 51. vrtulníkového pluku, kterému tehdy velel můj kolega plk. Ing.  Jaroslav Skácel. Dosud stále dobře slouží v armádě ČR a SR. Přejme jim tedy hodně úspěchů, kolik vzletů, tolik přistání.

 Zapsal ZD v Praze dne 17. listopadu 2001