"Úlet" z cesty na politické školení do zahraničí?"

Vypráví pplk. Ing. Miroslav Zamykal (z knihy Dušana Schneidera OSUDY LETCŮ II., nakladatelství Doplněk, 1998)

Když v létě roku 1969 zrušili 24. vrp, cítil jsem jeho likvidaci jako velkou křivdu. K jeho lidem, strojům a létání jsem citově přilnul a navíc jsme létali bez mimořádných událostí. Do poloviny roku 1969 jsme splnili 61 procent ročního plánu, přičemž ty nejnáročnější úkoly, tj. létání za ztížených povětrnostních podmínek ve dne a v noci, jsme dokázali uskutečnit na 100 procent. Za první pololetí roku 1969 nás velitelství 10. LA vyhodnotilo jako nejlepší v letectvu. Zrušení pluku jsem pokládal za zlomyslný záměr, vědomou sabotáž, a proto jsem ztratil nejen důvěru v nadřízené velitele, ale i zájem o velitelské funkce.

Příchod okupačních sovětských vojsk v srpnu 1968 jsem přijal chladně a s odstupem a veřejně jsem prohlašoval, že s touto invazí nesouhlasím. To jsem také otevřeně napsal do doplňku k životopisu, který musel každý voják z povolání zpracovat. Jelikož jsem byl na pochybách, jaký osud mě čeká, a přitom jsem si žádné ambice nedělal, požádal jsem o přemístění na funkci inspektora-zkušebního pilota u 46. leteckých vojskových opraven v Brně. Moje žádost přišla patrně kádrovým a politickým orgánům velice vhod a byla bez průtahů realizována. Od října 1969 jsem zařezával jako zalétávací pilot u 46. LVO spolu s mjr. Svatoplukem Spoustou, bývalým inspektorem-pilotem 24. vrp.

V té době se v celé armádě kladl velký důraz na politickou přípravu, která u vojáků probíhala v tzv. PŠM (politickém školení mužstva) a u vojáků z povolání v rámci tzv. MLP (marx-leninské přípravy). Paradoxně se těmito otravnými akcemi nezabývali političtí pracovníci, jak by se dalo očekávat, ti se ze školení chytrácky vyzuli a předhodili jej velitelům s tím, že prý každý velitel musí být současně i politicky zdatný, aby ho dokázal vést. Můj příchod k 46. LVO se stal vhodnou příležitostí, abych ihned vyfasoval jednu skupinu MLP.

Politické oddělení 10. LA svolávalo všechny vedoucí jednou nebo dvakrát za rok na celodenní setkání zpravidla do klubů na různých letištích. Roku 1973 se mělo školení vedoucích MLP konat v Přerově. Domluvil jsem se s pplk. Ant. Michkem a pplk. ing. Zd. Švaňhalem, taktéž "postiženými" stejným úkolem, že na místo srazu poletíme vrtulníkem Mi-1, který byl přistaven do revize a do splnění limitu mu zbývalo ještě několik hodin. Dne 7. dubna 1973, tři dny před nařízeným školením, jsem letěl s tímto vrtulníkem do Prostějova a na zpáteční cestě jsem si naplánoval mezipřistání v Přerově, abych osobně domluvil všechny podrobnosti zamýšleného přeletu.

Vyřízení organizačních záležitostí v Přerově proběhlo k oboustranné spokojenosti - tamní provozní oddělení mi ošetří, doplní a přistaví můj vrtulník k letu do Brna a s dispečerem jsem se dohodl, jakým způsobem přiletím a kde budu parkovat - mělo to být asi 150 metrů od letové kontroly. Domluva byla usnadněna tím, že 10. dubna 1973 bude mít službu stejný dispečer.

V den přeletu bylo docela dobré počasí, 7/8 mraků ve výšce 300-500 metrů a dohlednost 3 kilometry. Před vstupem do přerovského letištního prostoru jsem navázal spojení s leteckým dispečerem a vyžádal si povolení vstupu, což jsem obratem dostal. Po několika minutách jsem v prostoru dálné přívodné radiostanice žádal přelet přes přistávací osu, a jelikož jsem nedostal odpověď, žádost jsem několikrát opakoval. Spojení se mi však nepodařilo navázat, takže jsem let dokončil podle předchozí domluvy s přistáním na stojánce. Při předávání vrtulníku jsem technika požádal, aby nechal prověřit rádio a též zavolal na letovou kontrolu, zdali neměli nějakou poruchu na svém radiopřístroji. Potom jsme všichni tři spěchali do letištního klubu, zahájení se blížilo a my jsme nechtěli přijít pozdě.

Sedíme asi půldruhé hodiny na přednášce, když vtom vtrhne do sálu zástupce velitele 6. sbolp z Přerova mjr. Tutter, že hledá pplk. Zamykala. Když jsem se udiven přihlásil, vyzval mne, abych šel okamžitě s ním, že mám na štábu pluku velmi naléhavý telefon. Marně jsem dumal, o co kráčí, proč takový spěch, ale sotva jsme vyšli ven, mjr. Tutter mé otázky rozptýlil slovy: "Kamaráde, máš kardinální průser. Neohlásils přistání, dispečer po tobě vyhlásil pátrání a teď už tě asi hodinu honí po jižní hranici ostrá hotovost a lesy kolem Přerova pročesává letecká havarijní hotovost. Na telefonu zuří Remek, * ale jak jsem poznal, největší hrůzu má z toho, jestli jsi náhodou nenasadil kurz na jihozápad za kopečky. To víš, tři velitelé útvarů v jedné mašině!"

Teď již mi bylo jasné, co mě čeká a nemine. Vzal jsem telefon a ohlásil se. První zoufalá generálova slova byla: "Čo ste mi to tam urobil?" A pak následovala sprcha ostrých výtek, výhrůžek a všemožného spílání, jaký jsem nezodpovědný pilot a trestuhodný nekázník. Několikrát jsem se snažil, když udělal pauzu, aby se nadechl k dalšímu láteření, něco říct na svou obhajobu a vysvětlit, jak se to vlastně seběhlo, což ale nebylo nic platné. Marnost nad marnost. Sotvaže jsem promluvil, ihned mě přerušil: "Nehovorte nič, nechcem od vás nič počut, počúvajte vy mňa!" A nanovo kárná lekce. Když se konečně vyřádil a hladina adrenalinu mu zřejmě poklesla, pronesl závěrečný verdikt: "A tie hotovosti mi zaplatíte!" a práskl telefonem.

Neskrývám, že jsem byl značně celým incidentem otráven. Přistání jsem neohlásil, poněvadž se mi nepodařilo navázat spojení, přesto jsem udělal víc, než bylo běžné - před třemi dny jsem se osobně se stejným dispečerem na příletu dohodl. Dostal jsem strašný vztek a měl jsem sto chutí se na kontrolu rozběhnout. Jenže když jsem si uvědomil, že by to neskončilo jen slovními urážkami, nějak jsem se uklidnil a po školení vrátil k vrtulníku. Okamžitě se ptám technika, zdali se podívali na rádio a spojili s letovou kontrolou. Veškeré spojení v pořádku, žádná závada v mašině ani na věži!

Jsem přesvědčen, že šlo o sprostou zlomyslnost ze strany přerovského letového dispečera: přece nemohl být tak padlý na hlavu, aby nezaregistroval z prosklené věže, že nedaleko přistává vrtulník. Dnes se dívám díky časovému odstupu na příhodu s nadhledem a úsměvem jako ostatně na celou řadu jiných epizod, které jsme u letectva prožili. Hlavně že se nemuselo vybírat na věnec!

A jak dopadlo placení vzletu hotovostí? Soudruh náměstek slovo dodržel a já musel "solit". V Prostějově, odkud odstartovala havarijní hotovost, jsem měl řadu přátel, s nimiž jsem kdysi sloužil, nu a ti mě podrželi a vykázali celý let jako plánovaný výcvik nové havarijní posádky, takže jsem z placení vyklouzl. Horší to bylo se stíhači, jimž jsem musel "zacálovat" samozřejmě zredukovanou částku, a to třikrát 800 Kčs při výplatě. Bylo to sice nepříjemné, ale zdaleka mě to tak nebolelo jako onen přerovský podraz.

* Genpor. ing. Jozef Remek byl v té době náměstkem MNO a velitelem letectva a PVO.