Bouřící řeka

Pplk. Ing. Miroslav Zamykal (Dušan SCHNEIDER Osudy letců I., 1996)

Roku 1960 jsem musel pod tlakem vážného onemocnění pozměnit představy a ideály týkající se vlastního létání. Sloužil jsem tehdy v Líních u Plzně a dosáhl třiceti let. Po téměř ročním marodování se ukázalo, že se musím nejen rozloučit s letouny Mig-15, na které jsem se nedávno přeškolil, ale že se budu možná muset rozloučit s létáním natrvalo. Avšak Damoklův meč této hrozby odstranilo blahosklonné povolení komise Ústavu leteckého zdravotnictví (ULZ), které mi umožňovalo přeškolení na vrtulníky. Abych se přiznal, nijak nadšen jsem nebyl, jenže pak jsem si řekl: "Raději létat na vratech od hangáru než vůbec."

Velení mě přemístilo k 50. spojovacímu leteckému pluku do Klecan, abych tam zastával funkci náčelníka štábu. Pro zajímavost jsem byl tehdy jediným takovým funkcionářem u letectva s povolením létat. Přeškoloval jsem se přímo u útvaru a popravdě řečeno, zpočátku jsem nějak nemohl přijít vrtulníkům na chuť. Zvlášť protismyslné mi připadalo snižování rychlosti na přistání až do úplného zastavení, zatímco na klasických letounech se rychlost musela pečlivě hlídat, aby ji pilot předčasně neztratil. Poněvadž jsem v krátké době prodělal dvojí přeškolení, na patnáctky a na vrtulníky, dovolím si odpovědně prohlásit, že technika pilotáže na vrtulníku je složitější než na letounu. Myslím, že tento můj názor "potvrdil" samotný velitel 10. letecké armády generál J. Kúkel, jenž byl znám tím, že úspěšně vystřídal bez dvojího přeškolení s instruktorem řadu letadel, včetně proudových, ale jakmile chtěl totéž předvést s vrtulníkem Mi-1, způsobil hned při startu parádní havárii, ze které sice vyvázl bez zranění, ale vrtulník šel do šrotu. Po získání náležité praxe a poznání, jak rozmanité úkoly lze s kafemlejnky plnit, zcela jsem jim propadl a nijak mě nemrzelo, že jsem se na ně řízením osudu dostal.

Nyní vám povím o jedné nevšední události, jež se odehrála v červnu roku 1965. V té době jsem sloužil ve funkci zástupce velitele 12. vrtulníkového pluku v Olomouci. Jeho velitel pplk. Václav Slapnička se chystal v druhé polovině měsíce na dovolenou, a jelikož náš útvar čekalo náročné cvičení s pozemními vojsky, převzal jsem velení o několik dnů dřív, abych sám řídil naši přípravu.

14. června 1965 jsem odletěl do Kbel a následující den pak k průzkumu ploch pro plukovní výsadek v prostoru Slaný a Plzeň. Takové opatření mělo své opodstatnění, poněvadž v té době panoval u pozemního vojska názor, že vrtulníky jsou zřejmě všemocné. Stávalo se, že pěšáci vybrali pro výsadek celého pluku plochu, na kterou by stěží přistál roj vrtulníků. Po průzkumu a upřesnění všech okolností jsem se ještě týž den vrátil do Olomouce. Po příletu mi dozorčí útvaru vyřídil vzkaz, abych se ihned dostavit k veliteli divize plk. Homolovi. Pomyslel jsem si, že cvičení už začalo a že dostanu rozkaz k přesunu. Ten jsem sice obdržel, avšak k mému velkému překvapení ne do západních Čech, ale na letiště Bratislava-Ivanka. Podle slov mého nadřízeného souvisela změna s kritickým stavem na naší tehdejší největší řece - Dunaji. Vlivem dlouhodobého přívalu vod jsou ochranné hráze promočené a hrozí nebezpečí, že se protrhnou a zaplaví rozsáhlé oblasti jižního Slovenska. Československá vláda rozhodla vyslat do ohrožené oblasti vrtulníkový pluk, jenž by poskytl rychlou pomoc a zúčastnil se všech záchranných prací. Podle konkrétních podmínek a momentálního stavu bude záležet jen na mně, jak vrtulníky nasadím. Na závěr plk. Homola prohlásil, že se jedná o zcela výjimečnou akci, se kterou nejsou dosud žádné zkušenosti a již budou určitě bedlivě sledovat z nejvyšších míst.

Poněvadž jsme v posledních dnech skončili přípravu na pobyt v polních podmínkách, přesunul se 16. června 1965 pluk a jeho zabezpečovací jednotky do Bratislavy. Část pak přelétla na letiště Nové Zámky a jeden roj do bezprostředně ohroženého města Komárna. V té době už v Bratislavě nebyl žádný vojenský letecký provoz, na letišti zůstal jen koordinátor pro řízení letového provozu, což mi hodně usnadnilo práci, Navázal jsem kontakt se všemi nejdůležitějšími institucemi a ihned zahájil systematické pozorování rozvodněného Dunaje. 17. června jsem brzy ráno zkontroloval naše odloučené části v Nových Zámkách a Komárně a přitom si prohlédl celý tok řeky od Komárna po Bratislavu. Obrovské masy vod se valily v celé šířce ochranných hrází na naší i maďarské straně a místy dosahovaly šířky tří až pěti kilometrů. Už už se zdálo, že se živel převalí přes hráze. Na mnohých místech jsme viděli, jak se místní obyvatelstvo a příslušníci armády horlivě snaží promočené hráze zpevnit - voda již někde prosakovala a vytvářela za nimi menší či větší jezírka. Asi hodinu po přistání se od hlídkující osádky ve vzduchu ozvala zlověstná zpráva: "U obce Medveďov došlo k protržení hráze přibližně v šířce 15 metrů." Sotvaže jsem ohlásil tuto vážnou zvěst na velitelství divize a příslušným civilním orgánům v Bratislavě, nasedl jsem znovu do vrtulníku, abych si ověřil skutečný stav přímo na místě. Přiletěl jsem k průrvě přibližně za hodinku a nevěřil svým očím. Otvor se mezitím rozšířil na padesát metrů a prudký příval vody jej stále rozšiřoval. Obec Medveďov byla celá zaplavena a v okolí plavaly jakési červené placky utopená prasata z místního vepřína. Na střechách mnohých domů seděli lidé, které náhlá záplava tak překvapila, že neměli jinou možnost záchrany.

Jen odvážlivci vyváděli dobytek, brodíce se přitom kalnou vodou. V tomto okamžiku začaly vlastní záchranné práce. Nejdříve přišel na řadu Medveďov, pak další bezprostředně ohrožené obce, jako Palkovičovo, Batoň, Čiližská Radvaň, Klúčovec a Číčov. Nastal stav nemálo podobný bojovému. Posílal jsem osádky do ohrožených a nebezpečných míst pouze se všeobecným určením místa a náplně činnosti s důrazem na vlastní rozhodnutí podle konkrétních podmínek v místě katastrofy. Bylo to zcela něco jiného než při mírovém výcviku, během něhož se zadávají přesné a jasné úkoly podle Osnovy bojově přípravy (OBP) a ty se ještě do detailů rozpitvávají. V náročnějších případech letěl do určitého prostoru i řídící létání. Poznal jsem také, že tato nezvyklá situace si vynucuje jiný druh rozhodování, a to bez ohledu na platné předpisy. Kdybych je měl dodržovat, byli bychom tam naprosto zbyteční. Svým osádkám jsem plně důvěřoval a bez výtek jsem přijímal jejich hlášení o tom, za jakých podmínek plnily úkol, ke kterému se rozhodly často hluboko pod stanoveným minimem a předpisovou normou. Ani já nebyl výjimkou. Stalo se téměř pravidlem, že jsme běžně přistávali na nezaplavené části ochranné hráze nebo cesty o šířce 6-8 metrů, zatímco OBP stanovila pro vycvičeného pilota I. třídy minimální plochu 30x50 metrů. K něčemu podobnému docházelo při přistání více vrtulníků na poněkud vyvýšené nezaplavené plochy, které podle předpisu vyhovovaly jen pro jeden vrtulník, jenže nouzový stav vyžadoval, aby se tam posadily dva nebo i tři. Za takových okolností museli technici ihned po přistání ukotvit rotorové listy, aby nedošlo k jejich poškození druhým vrtulníkem. Jako mnohem náročnější a riskantnější se ukázala záchrana lidí pomocí palubního jeřábu ze zatopených, nepřístupných míst. Za všechny uvedu doslova hrdinský čin osádky mjr. Pintnera. Tito letci objevili na stromě uprostřed vodní hladiny nějakou osobu beznadějně odříznutou od okolí. Mjr. Pintner nezaváhal ani chvilku a převedl vrtulník nad rozbouřenými vodami do visu a snažil se nešťastnou ženu zachránit. Ta však zřejmě byla v silném šoku, křečovitě se držela větví a na vrtulník a jeřáb nereagovala. V této kritické chvíli projevil velkou odvahu palubní technik, asi to byl npor. Sedlařík, jenž se jeřábem spustil do koruny stromu a s vypětím všech sil ženu vyprostil a násilím připevnil k sedačce jeřábu. Celá akce trvala přibližně 35 minut, čímž vysoce překročila povolený limit visení vrtulníku na jednom místě při maximálním výkonu motoru - hrozilo totiž jeho přehřátí a vysazení...!

Podstatné bylo, že po dobu třinácti dnů nasazení pluku při záchranných pracích na Dunaji nedošlo k žádné letecké havárii ani k poškození. Proto mohu s hrdostí prohlásit, že všechny osádky prokázaly vysoký stupeň odpovědnosti, vynikající pilotní schopnosti a umění se správně rozhodnout v kritické situaci. Řada příslušníků pluku obdržela po zásluze nejrůznější odměny, včetně Vyznamenání za statečnost. Potvrdilo se, že vrtulníky patří k technice, která je kromě vojenského použití schopna splnit mnoho úkolů ve prospěch civilního obyvatelstva.

Domnívám se, že bude vhodné, abych doplnil naši vlastní leteckou činnost tím, co se dělo mimo ni - ve více nebo méně známém zákulisí. Ještě téhož dne, kdy došlo k proražení hráze, dostavil se na letiště inženýr z Vodohospodářské správy v Bratislavě a vyptával se, kde došlo k jejímu protržení. Jakmile jsem mu místo na mapě ukázal, nakreslil tužkou velký, téměř pravidelný trojúhelník ohraničený body Komárno - Kolárovo - a přes Čalovo k Dunaji. Předpověděl, že dunajská voda celý tento prostor zaplaví. Zamrazilo mě při pohledu na tak obrovskou plochu a v duchu jsem si pomyslel, že přehání. Leč ukázalo se, že je dobrým znalcem zdejšího terénu, a opravdu po dvanácti dnech neustálého přívalu bylo nakreslené území zaplaveno.

Dunajská katastrofa se stala předmětem návštěv nejrůznějších stranických a státních funkcionářů, včetně celé naší vlády a tehdejšího prezidenta A. Novotného. Ten jediný mně připadal po zhlédnutí zaplavených a pobořených vesnic ustaraný a nešťastný, zatímco ostatní se tvářili pobaveně a jakoby nezúčastněně, poněvadž věděli, že za dané situace stejně nemohou nic udělat. Zcela opačně se projevil tehdejší vedoucí tajemník KV KSČ Alexander Dubček. Jestliže se ostatní spokojili prohlídkou postižené oblasti ze vzduchu, on žádal přistání v terénu, aby se informoval přímo u obyvatel a mohl z titulu své funkce přijmout nějaká opatření. Osobně jsem ho několikrát vezl, poněvadž se domáhal přistání na dost nebezpečných místech, a já měl obavy, aby nedošlo k nějakému neštěstí. Jediný s sebou vozil gumové holínky a odhodlaně vystupoval do podmáčeného a zabláceného terénu. Největším problémem se stala naše vzájemná dohoda, kdy se vrátí nazpět k vrtulníku. Třebaže slíbil návrat do setmění, dostavil se téměř vždy až za tmy. Musel jsem na něho čekat a pak odstartovat bez jakéhokoli osvětlení z terénu, ve kterém se navíc nacházelo v bezprostřední blízkosti mnoho překážek.

Je až neuvěřitelné, jak dokáže stresová, kritická situace ovlivnit myšlení člověka a nahrát tragikomickému jednání. Tam, kde to vypadalo na rychlou evakuaci, navazovali jsme styk s předsedou národního výboru, vysvětlili její nutnost a žádali o vyhlášení začátku převozu v místním rozhlase. Stěhování se týkalo hlavně dětí, žen a starších občanů. Každý si směl vzít jen to, co pokládal za nejdůležitější a co unesl vlastníma rukama. Tak se k nám lidé hrnuli třeba s peřinou, demižonem alkoholu, košem vajec, hrncem sádla, televizorem, psem, dvěma vykrmenými husami a dokonce s třicetikilogramovým prasátkem.

Takové jednání jsme dokázali pochopit. Co se však našemu myšlení vymykalo, byla příhoda na jednom osamělém statku, kterému se v této oblasti říká majer. Ležel na poněkud vyvýšeném místě a prakticky již byl obklíčen vodou. Po přistání jsme s překvapením zjistili, že je v něm asi pětadvacet lidí včetně dětí, a všichni Maďaři. Snažil jsem se jim všemožně vysvětlit nebezpečnou situaci a přimět je k nasednutí do vrtulníku, leč veškerá moje snaha byla marná - předstírali, že mi nerozumí. Nakonec se ozval jeden muž a pěknou slovenštinou mi oznámil, že jsou Maďaři a že se nechají zachránit jedině maďarskou armádou. Přiznám se, že mě jejich neústupnost doslova pobouřila a byl jsem přesvědčen, že stejně zareaguje Alexander Dubček, až ho budu o této rozmluvě informovat. Toho však moje zpráva k mému údivu nijak nerozčílila. Naopak prohlásil, že taková je maďarská mentalita, musíme ji jen umět pochopit, a že potřebuje, abych s ním přeletěl do Maďarska. Trochu jsem se obával, že let tak snadno nezařídím, jelikož všechno pohraniční poletování vždy provázela řada komplikací. Avšak v těchto dnech tomu tah naštěstí nebylo. Zakrátko jsem s vedoucím tajemníkem přistával na předměstí Gyóru a brzy po jeho návštěvě se na zaplaveném území Slovenska objevily maďarské obojživelníky.

Nanovo se potvrdila stará pravda, že voda a oheň jsou dobrými pomocníky, avšak zlými pány. Nezkrotný živel to dokázal v průrvě ochranné hráze navzdory tisícům nákladních aut, jež vozily tuny kamení a balvanů ze všech dostupných lomů na Slovensku i z Moravy - materiál mizel v zuřivém vodním proudu jako dětské hračky, a to nemluvím o usilovné činnosti obyvatelstva a armády. Mnoho domů v zatopené oblasti si lidé postavili z vepřovic, čili hliněných nevypálených cihel, ale ty se po několikadenním působení vody změnily v obyčejné bláto a stavby se hroutily jako domečky z karet. Je až neuvěřitelné, že při tak obrovské živelné katastrofě nedošlo ke ztrátám na lidských životech. Po skončení naší letecké akce jsme odlétali nejen obohaceni o nevšední zážitky a nové zkušenosti s našimi vrtulníky, ale i s vědomím, že jsme v rámci svých možností pomohli trpícím lidem.