Ing. TOMÁŠ VLACH L+K 5/95
Úsilí některých špiček velení Českého vojenského letectva vytvořit z relativně samostatně působících ukázkových skupin celek pod jednotným velením a s jednotným programem bylo loni na jaře 1993 korunováno úspěchem. Vzniklo sdružení letecké veřejnosti známé jako Display Team Českého letectva. Jeho piloti vystupují na leteckých dnech doma i v zahraničí a měli by být jakousi výkladní skříní našeho letectví. Mezi zasvěcenějšími se však šeptá o rozdílu mezi vystavovaným zbožím a realitou, o tom, že snad není dost vhodné za současné těžké situace ve vojenském letectvu plýtvat časem, palivem a technickými resursy a právě létání pro diváky je za takové plýtvání považováno.
Letci z Dobřan se podíleli na akcích s účastí Display Teamu doma téměř stoprocentně a občas si vylétli i západním směrem přes naše hranice, aby předvedli ladnou krásu s hrůzostrašnou zvukovou kulisou vrtulníků Mi-24V. Základem jejich sestavy jsou čtyři vrtulníky letící v boxu s těsnými rozestupy, jež předvádějí průlety, a pátý stroj, který létá samostatně vyšší pilotáž v malé výšce. Poslední rok zatím jediného českého vrtulníkového boxu byl, dá se říci, z hlediska reprezentace mimořádně úspěšný. Letci byli oslavováni venku, avšak zatracováni doma, u vlastního útvaru. Proč? I na to se pokusím odpovědět v následujících řádcích. Jistou zkušenost mám, poslední rok (1994) jsem létal ve stabilní sestavě jako pilot operátor vedoucího stroje s pplk. Dvořákem.
Ted však trochu "historie". První ukázka pilotáže vrtulníku Mi-24V určená veřejnosti proběhla v rámci Leteckého dne Svazarmu s Květy v roce 1986. V roce 1990 se začalo uvažovat o sestavení ukázkové skupiny, která posléze vznikla o dva roky později. Na podzim 1991 však ale došlo ke srážce "jedničky" a "dvojky" nad letištěm ve Vodochodech: "Vraceli jsme se v trojici z vystoupení ve Kbelích a při průletu nad Vodochody slyším vteřinku zvonění cirkulárky. Zavadili jsme o sebe nosnými rotory. Vše připomínalo vysazení hydrauliky, a tak jsme nouzově přistáli přímo před sebe a dvojka vedle nás. Okrajové oblouky listů rotoru byly utržené a olověné závaží prolétlo dokonce vraty hangáru," vzpomíná Jindra Malina, který tenkrát seděl v kabině pilota operátora prvního vrtulníku. Havárie se šťastným koncem nikoho neodradila.
Box Mi-24V pak poprvé veřejně vystoupil v květnu 1992 v Přerově. Zúčastnil se i CSIAFu 92 v Bratislavě a téhož roku letěla dvojice sestávající z vrtulníku Mi-24 a Mi-17 poprvé za hranice, na letiště v Le Luc při francouzském pobřeží Středozemního moře.
V létě roku 1993 si "dvacetčtyřky" zaletěly ve čtyřčlenné sestavě do Rakouska, kde se zúčastnily leteckého dne na letišti aeroklubu poblíž Lince a "sólovka" vystupovala opět ve Francii.
Další, a v této sestavě už poslední, sezóna začala v květnu 1994 soustředěním celého Display Teamu před Kašparovou poutí v Pardubicích. Za dva týdny poté už jsme startovali s dvěma Mi-24 do Slovinské Ptuje, kde na malém letišti před třiceti tisíci diváky opravdu vynikla rasantní bojová sestava v podání pplk. Jašša. V červnu 1994 byl každý víkend obsazený, následovaly letecké dny v Náměšti a Českých Budějovicích. Na konci měsíce nás čekala opravdová "perlička", pětapůlhodinový let až ke kanálu La Manche, do francouzského Caen, kde snad bylo opravdu vše, co létá. Nevedli jsme si špatně a pplk. Jaššo opět předvedl výborně sladěné prvky. Ve stejném termínu byla osádka majora Schejbala též ve Francii, v Compiegne nedaleko Paříže. Na zpáteční cestě jsme si odskočili nad normandské pobřeží, skupina jedné Mi-17 a jedné Mi-24 prolétla nad místy, kde před 50. léty bojovali i čeští vojáci...
Za dva týdny potom jsme přelétli opět hranice směrem na západ, tentokrát s celým boxem. "Destinací" bylo Lucembursko. Soukromý a mimochodem perfektně organizovaný letecký den se konal na poli u silnice. Věděli jsme jen přibližně kde asi to pole je a že na něm už přistály dva vrtulníky AH-64. Najít na zemi i nemaskovaného Apache však nebyla žádná legrace a tak po malém bloudění jsme přistáli na ploše, která určitě článku předpisu o sklonu svahu při přistání neříká pane... V pořadí druhé a v plné sestavě první vystoupení boxu v zahraničí bylo až na malou chybu při generálce úspěšné a tak jsme dostali několik dalších pozvání, mimo jiné třeba od velitele vrtulníkové letecké školy R.A.F. To vše je ale hudba budoucnosti...
Po návratu následovalo pár týdnů odpočinku a potom nás čekala Bratislava, v jednom dni vystoupení v Táboře a Klatovech, vrtulníkový letecký den v Prostějově, kde jsme natočili krátký šot s televizní stanicí ČT 1 a v říjnu následovalo vystoupení v belgickém St. Truident. Počasí v polovině října však už nebylo nejlepší a tak jsme se cestou tam potkali uprostřed Německa se studenou frontou. Přistáli jsme na poli a po krátkém čekání a zbytečných telefonech s OŘL pokračovali dále. Naštěstí pro nás, protože přistávací plocha byla podmáčená a během pěti minut měly některé vrtulníky půlky podvozkových kol "pod zemí". Po trošku dramatickém vlétnutí do mraků ve stometrové výšce a následných horkých chvilkách jsme přistáli na obrovské vojenské základně St. Truident. Už automaticky hezky zalétnuté vystoupení se líbilo, to už je jaksi samozřejmé. St. Truident byl pro většinu z nás rozloučením s exhibičním létáním. 17. prosince startoval box v sestavě devíti Mi-24 z letiště Dobřany, prolétl nad Plzeňským náměstím a v Přerově, cíli svého letu, končil hvězdicovitým rozchodem svoji existenci.
Piloti, kteří box nelétali, a těch je přece jen drtivá většina, nemají o létání boxu příznivé mínění. Připouštějí možnost občasné ukázky maximálně dvou strojů, pět už je nad síly útvaru. V loňském roce se to projevilo omezením nejméně v osmi letových akcích, kdy byly místo obvyklých sedmi přistaveny třeba jen dva vrtulníky. Vím, že opravdu není atraktivním být na letecké akci od začátku až do konce kvůli třiceti minutám ukázkového letu. Navíc piloti jsou většinou "letuchtiví", nejraději by létali ve dne v noci, do roztrhání těla. Když létá místo nich někdo jiný nenapravitelně žárlí. Oblíbenosti určitě nepřispělo ani to, že box byl prakticky uzavřenou skupinou. Kapitáni - sice nejlepší a nejzkušenější - létali ve stálé sestavě a další, kteří by přicházeli v úvahu pro exhibici, moc šancí nedostali. A tak se vytvářela "letecká" propast mezi ukázkovými piloty Display Teamu a těmi ostatními vojenskými letci, jejichž úroveň výcviku je mnohdy žalostná - ne jejich vlastní vinou, samozřejmě. Říká se, že českého pilota na zahraniční airshow poznáte snadno - je totiž ten nejstarší. Faktem je, že zahraniční předváděcí piloti jsou o poznání mladší. To ale souvisí i se systémem jejich výcviku a průběhem služby v armádě.
Vraťme se však zpět k útvaru. V bilanci celkového náletu pluku za rok 1994, kdy bylo akcí boxu nejvíce, se box podílel zhruba 3 %. Své roční plány většina kapitánů vrtulníků sice překročila, ne však nijak drasticky. Asi na osm letových akcí bylo přistaveno o pět vrtulníků méně než plánovaný "plný" počet. Naproti tomu získala řada pilotů jak doprovodných Mi-17, tak z účinkujících Mi-24 mezinárodní zkušenosti, které se jim budou hodit v jejich další pilotní praxi. Je třeba připomenout, že vrtulníky nemohou při letech využívat letové hladiny a létat tak s doprovodným dopravním letadlem, nýbrž letí samostatně, zpravidla v sestavě doprovodné Mi-17 a ostatních vrtulníků. Piloti si proto sami volí i plánují trasu a přelet probíhá také pouze v jejich režii, ve stometrové výšce s využitím převážně srovnávací orientace.
U 331. vrtulníkové letky v Přerově, která vznikla.sloučením "dvacetčtyřek" z Dobřan a Prostějova, se uvažuje o zachování boxu, i když s novým obsazením. Většina pilotů se totiž přeškolila na jiné typy. Podle představ velení letky by létání nemělo nijak omezovat ostatní letce. Vybraní piloti by museli létat nácviky a samostatné ukázky na úkor svého vlastního výcviku. Zda to bude možné, ukáže čas. Nebylo by ale dobré unáhleně skončit existenci skupiny, která sklidila první úspěchy v zahraničí a představuje svými stroji a sestavou světový unikát, přitažlivý i pro laika.