Velké nebezpečí představovalo při povodních obrovské množství nejrůznějších předmětů unášených rozbouřenými řekami. Těmi největšími bylo několik mnohasettunových říčních lodí a člunů, které se během přípravných prací nepodařilo dostat do bezpečí. Tato plavidla pak hrozila nárazem do mostních konstrukcí a následným silným poškozením mostů. Proto nezbylo nic jiného, než je pomocí výbušnin urychleně poslat ke dnu. První taková loď se vyskytla v úterý 13. srpna v Kralupech nad Vltavou. Na 6. základně dopravního letectva v Praze Kbelých je tou dobou v pohotovosti již několik osádek vrtulníků a mnoho hasičů a záchranářů. Kolem poledne přichází rozkaz: "Číslo l, připravit na vzlet. Poletíte někam do Kralup odstřelit nějakou loď. Víc se u dozvíte až na místě.
Okamžitě se zvedá kbelská osádka vrtulníku Mi-17. Kapitánem je major Ivoš Stonjek, na druhém sedadle sedí poručík Radek Kapusta a funkci palubního technika plní kapitán Vladimír Pecko. Spolu se záchranáři nasedáme rychle do stroje a startujeme určeným směrem. Uplyne jen pár minut a přistáváme na kralupském kruhovém objezdu. Do vrtulníku přibíhá několik policistů, kteří přinášejí podrobnější informace. Cílem je vlečný člun o výtlaku 1200 tun, který je naložený 800 tunami písku. Jeho majitel nerespektoval výzvu k zastavení a snažil se pokračovat v plavbě i ve velké vodě. Marně. Nyní je člun zakotven kousek před jedním z mostů, avšak hrozí jeho brzké utržení. "Víte, ono se pořádně neví, jak ho odpálit, a tak se do toho nikomu nechtělo, ale povedlo se nám sehnat dva zkušené starší pyrotechniky, kteří do toho půjdou," křičí přes spuštěné motory vrtulníku jeden z policejních důstojníků. Na ony pyrotechniky však ještě chvíli čekáme- po předchozím zásahu spadli do vody, a tak se musejí alespoň převléci. Když přicházejí, dozvídáme se, že nálože je nutné naložit na místním hřišti, kam se vrtulník ihned přesouvá. Tam je poprvé vidíme. Je to šestice jakýchsi kuželů na tenkých nožkách, každý o váze zhruba 30 kg. V nákladovém prostoru vrtulníku zabírají dost místa a není to příliš dobrý pocit, když s nimi startujeme k lodi. Ta je naštěstí jen pár set metrů daleko.
Jakmile Mi-17 začne viset nad plavidlem, spouští se dolů na jeřábu první člověk. Je to nadporučík Roman Kopřiva z velitelství vzdušných sil. Ten dole chytá lano a pomáhá pak bezpečnému vysazení dvojice pyrotechniků. Piloti se mezitím musejí soustředit na udržení vrtulníku na místě, což při silnějším větru není vůbec jednoduché. Pak přichází na řadu civilní záchranář, který na laně postupně dopraví na palubu všech šest náloží. Odlétáme zpět na hřiště. Nyní mají pyrotechnici spolu s nadporučíkem Kopřivou zhruba půl hodiny na rozmístění výbušnin. Po dvou dávají do vzduchových kapes na přídi i zádi, zbylé dvě pak na dno mezi náklad písku. Vše jde hladce, jediným problémem tak je právě onen vodou nasáklý písek, ve kterém je každý krok vyčerpávající.
Po třiceti minutách se vracíme zpět. To už ale pod vrtulníkem na laně visí jeden ze záchranářů. Ten nabírá prvního pyrotechnika, kterého doprovodí až na nedaleké hřiště. Ve visu je pak přepraven stejným způsobem i druhý z nich. Největší riziko tak na sebe vzal Roman Kopřiva. Zůstal dole sám. Přilétáváme nad loď a spouštíme lano. Jakmile je zaháknut, škrtá speciální sirkou a zapaluje zápalnou šňůru. A hned co nejrychleji pryč. Prý to bude silná tlaková vlna. Naštěstí máme osm minut na bezpečný odlet. Ale člověk nikdy neví. Bereme nadporučíka Kopřivu na palubu a čekáme na explozi. Všichni jsou nedočkaví, jak dopadne. Ze vzdálenosti zhruba dvou kilometrů vše vypadá dobře. Když se za pár minut vracíme, není ze vzduchu vidět vůbec nic, a tak s pocitem dobře vykonané práce odlétáme zpět do Kbel. Teprve po přistání se z televize dozvídáme, že loď se po odstřelu dala do pohybu a urazila ještě asi 500 metrů, než se potopila.

Tomáš SOUŠEK (A report 17/2002)