Odvezeš nějakej materiál ...

Vlastislav Školný (Dušan SCHNEIDER Start povoluji!, 1996)

Jednoho dne někdy v polovině šedesátých let si mě na brněnském letišti zavolal velitel 24. vrtulníkového pluku a uložil mi: Zítra v 8.00 odstartuješ, poletíš na Slovensko do zemědělského družstva u Levic, naložíš nějakej materiál a odvezeš jej do Českých Budějovic. Když jsem se dotazoval, co vlastně povezeme, jen něco zabručel, otočil se a začal něco rychle hledat ve skříni u zdi. Nápadného mi v tomto okamžiku nebylo nic, a tak jsem se zdvořile vzdálil, abych si udělal s posádkou vrtulníku přípravu k tomuto letu.

Počasí nám opravdu vyšlo, obloha jako šmolka a sluníčko svítilo před startem "na plné pecky". Každý z naší tříčlenné osádky se těšil na mnohahodinový let s přistáním na několika místech. Let na východ k Levicím proběhl bez potíží, řekli bychom - normálně. Místo přistání bylo označeno rozprostřenými prostěradly, viditelnými už zdaleka. Sotva jsme přistáli, už k nám přifrčelo nákladní auto a my se ptáme řidiče: "Nevíte něco o nějakém materiálu k odvozu?" Ten jen se šibalským úsměvem ukázal na korbu, kde to kvičelo, chrochtalo a vydávalo další libé, nelibé, ale charakteristické zvuky. Málem jsme padli do mdlob. U letectva se ještě asi nestalo, aby se vrtulníkem převážela selata. Hlavou mi přitom bleskla vzpomínka na trochu zvláštní chování velitele pluku - tak to tedy bylo!

Palubní technik či "palousek" upravil nákladový prostor naší "Mi čtverky", do kterého se jinak vejde dvanáct mužů, a parťáci z družstva rychle přeložili trochu přece jen zvláštní náklad. Měl jsem obavy, že prasátka budou za letu vyvádět a dovádět, avšak má nejistota se ukázala zcela lichá a bezpředmětná. Jakmile jsem nahlédl do prostoru za sebou, s překvapením jsem zjistil, že všechna zvířátka jsou otočena rypáčky ve směru letu a klidně spí! asi ukolébána kraválem motoru a vibracemi vrtulníku. Docela vychutnávala první i poslední let tímto dopravním prostředkem. Zatímco jim nevadilo zhola nic, my jsme byli "na větvi" z příšerného puchu, jenž se rozlézal po celém stroji, třebaže jsme větrali vším možným. Ještě že bylo teplo a hezké počasí a my si mohli dovolit vrata a okýnka aspoň otevřít.

Při letu nazpátek jsme museli doplňovat palivo v Trenčíně a podle plánu jsme měli přibrat cestujícího, nějakého podplukovníka. Ten ale velice čile odkvačil, jakmile nakoukl dovnitř a přičichl si k svým spolucestovatelům.

No a jak je známo, zprávy u letectva se díky rádiu a dispečerské službě šíří rychlostí blesku. Poněvadž dotyčný důstojník "vyzvonil" na kontrolní věži, co vezeme, ozývalo se ve sluchátkách po vzletu z Trenčína: Chro-chro-kví-kvík atd. Chrochtání v éteru se ozývalo každou chvíli a já na to jen ledově: "Šmejde nebo šmejdi."

Přistáváme v Brně a vidíme poblíž přistávacího téčka nápadný shluk vojska všeho druhu. Myslím, že u našeho příletu nebyli jen vojáci ve službě, na služební cestě nebo v base. A pochopitelně mechouši dostali chuť na vepřovou. Dříve než jsem stačil vystoupit z kabiny, už se tři selata proháněla po letišti a já měl co dělat, abych je zachránil před předčasnou smrtí. Po doplnění jsme pokračovali do Českých Budějovic. Co nás doprovázelo během cesty a jaké komentáře se ozývaly v cíli, nemusím ani opakovat.

Největší utrpení nastalo po návratu do Brna. Přijdu do své vlastní kanceláře, ozve se telefon a slyším: Chro-chro-chro, kvík-kvík-kvík. Nadávky dotyčný raději neposlouchal, poněvadž odložil sluchátko. Za chvíli znovu: "Pane majore, potřebovali bychom převézt pár sviní, mohli byste..." "Ty dobytku, tebe převezu!" Toto cílevědomé mučení a pronásledování , ba přímo psychický útlak trvaly několik dní, dokud si kafemlejnkáři a špindírové nenašli jinou oběť. Není ta služba u letectva lehká, jak by se na první pohled zdála.

SOS

Že vrtulníky jsou s to poskytnout účinnou a všestrannou pomoc, ví dnes i široká veřejnost. Osobně jsem se zúčastnil několika záchranných akcí, z nichž mi dobře utkvěly v paměti dva lety.

Ke konci zaměstnání na brněnském letišti se jednoho podzimního pozdního odpoledne v druhé polovině šedesátých let ozval na velitelově stole telefon. "Zde nemocnice v Novém Městě na Moravě. Potřebujeme ihned odvézt pacientku s akutním selháním ledvin do Prahy. Budou ji doprovázet dva lékaři a sestra. Kdy přiletíte?" Žádost sice zněla stručně a jasně, avšak složitější bylo takový let bez průtahů zorganizovat. Tehdy totiž ještě žádná pohotovostní vrtulníková služba neexistovala. Kdyby z nemocnice zavolali o pár hodin později, nebyli bychom schopni prakticky nic podniknout.

Velitel udělal vše, co bylo v jeho silách. Pověřil Frantu Štourače (velitel vrtulníku), mne (pilot-letovod) a Standu Hloužka (palubní technik) splněním tohoto úkolu. Pominu všechny nutné i byrokratické záležitosti předcházející našemu vzletu, ale nemohu se nezmínit o tom, že se už pomaličku stmívalo a počasí bylo dost pošmourné, nízké mraky, slabý déšť a tak podobně.

Letíme nad Novým Městem, zapínáme světlomet a osvětlujeme plochu okolo nemocnice. Místo přistání je vyznačeno bílými prostěradly a lidé dole blikají baterkami a světly sanitky. Během několika minut je pacientka i s ošetřujícím personálem na palubě. Stoupáme do výšky, nabíráme kurz na Prahu a samozřejmě nastávají potíže. Především lékaři zjišťují závadu na kyslíkovém přístroji - náš palubář Standa ji pomáhá odstranit. Jako už tradičně počasí nad Vysočinou je dost mizerné. Sotva jsme zvládli tuto část tratě, někde u Pardubic signalizuje přístroj pokles teploty motoru. Jde skutečně o vážnou závadu, nebo nám na nervy "cvrnká" jen dotyčný budík? Zatím nevíme, ale poněvadž motor pracuje pravidelně, letíme dál. Ani nechceme pomyslet na případné nouzové přistání do tmy v neznámém terénu. To by znamenalo konec pro nemocnou ženu a možná ...

Jako by problémů nebylo tak akorát, před Prahou začíná klesat tlak oleje. Zadře se motor? Máme risknout další pokračování v letu? Zřítíme se v hustě obydlené oblasti a vezmeme s sebou na věčnost nevinné lidi? Takové otázky procházejí hlavou každého z nás. Věříme našemu kafemlejnku, stroji, mašině - nic jiného nezbývá. Obě skupinky ve vrtulníku bojují o něčí život, tři zdravotníci se svými přístroji, léky a injekcemi o záchranu neznámé ženy a my v kabině o život sedmi lidí.

Konečně dosedáme na plochu ruzyňského letiště - dobojováno. Teď jen trochu klidu a uvolnění, cigareta, pár peprných slov a pokývání hlavou. Ani příliš nevnímáme, co se mezitím děje s naší pacientkou. Až později se dovídám, že náš mimořádný let se svéhlavými budíky splnil účel. A to bylo dobře.

* * *

Už z dálky vidíme z nevelké výšky u Staré Role na severozápadním předměstí Karlových Varů havarovaný portálový jeřáb. "Co s tím budeme dělat, to mi teda není vůbec jasný," svěřuje se ještě za letu Jirka Zahrádka.

Co našemu letu předcházelo? Do učebny na letišti v Klecanech u 50. spojovacího pluku vrazí jeden z nejlepších pilotů na vrtulnících Jiří Zahrádka a udýchaně se ptá: "Kdo chce letět?" Okamžitě volám: "Já!" Byl jsem totiž ochoten letět kdykoli a kamkoli. Jirka si vybral mě a určil ještě další osádku s příkazem převléknout se a ihned mazat na letiště k připravovaným vrtulníkům.

Na úplném začátku tohoto příběhu byla vichřice, která v noci řádila nad naším územím a uvedla špatně zajištěný jeřáb ve Staré Roli do pohybu. Na konci kolejnicové dráhy narazil tento mohutný ocelový golem na zarážku, zdeformoval se, horní částí se opřel o rozestavěný panelák a zdemoloval nejvyšší poschodí. Stavbaři spočítali, že další pohyb už způsobí destrukci celého domu - a výsledkem bude mnohamilionová škoda. Některé z nich napadlo, že by mohly píchnout vrtulníky. Představovali si, že vrtulník zvedne jeřáb a přenese jej na volné prostranství, kde se do něj dají autogeny. Tato představa byla samozřejmě naivní, ba fantastická, poněvadž náš kafemlejnek Mi-4 by s takovým ocelovým mamutem ani nehnul. To bychom museli mít létající lokomotivu. Značně zklamaným a udiveným mistrům a inženýrům jsme suše oznámili, že na to, abychom splnili jejich nápady, bohužel nemáme.

Ale při dobré vůli se vždy nějaké řešení nalezne. Dohodli jsme se, že aspoň přes jeřáb přehodíme ocelové lano, které stavbaři v zemi ukotví, aby se zabránilo pohybu havarovaného zařízení. Přivezli smotek silného lana, dlouhého asi padesát metrů, ale potíž byla v tom, že se kvůli svému průměru nevešlo do našeho závěsu pod trupem. Tak stavbaři sehnali kousek slabšího už značně zrezivělého lana a záležitost se zdála být pro tuto chvíli vyřešena.

V průběhu celé operace nám měl pomáhat pilot druhého vrtulníku Zdeněk Toman, jinak známý pod přezdívkou Pupek, jenž vylezl s přenosnou vysílačkou na střechu jiného paneláku, odkud bylo výborně vidět na havarovaný jeřáb. Nesměli jsme příliš dlouho váhat a lelkovat, jelikož v nevelké vzdálenosti směrem na jih od nás se roztahoval a narůstal mohutný bouřkový mrak, cumulonimbus, a atmosféra byla silně nabita statickou elektřinou.

Lano zavěšeno, všichni na svých místech, start. Vrtulník pilotoval Jirka a mým úkolem bylo sledovat, zdali se konec lana pohybuje dostatečně vysoko nad zemí, neboť jsme přelétávali silnici lemovanou stromořadím. Také jsem hlídal teploty a tlaky na přístrojích a obsluhoval žaluzie, které ovlivňují teplotu motoru. Abych lano dobře viděl, byl jsem přikurtován jen břišními upínacími pásy a mohl se tak pořádně z kabiny vyklonit.

Konec lana se zvolna pohybuje na všechny strany a my se přibližujeme opatrně k jeřábu; levou rukou ukazuji vedle sedícímu Jirkovi, aby zmírnil přibližovací rychlost. Vtom se pohupující koneček lana dotkne konstrukce jeřábu. Okamžitě nastává silný výboj, doprovázený parádním ohňostrojovým zajiskřením. Rychle Jirkovi: "Odhoď lano!!" Jirka mačká tlačíko na knyplu cykliky, avšak lano neodpadává. Nyní na oplátku on na mě interkomem volá: "Zmáčkni nouzák, nouzák!" Toto tlačítko nouzového odhozu je umístěno pod zajišťovací červenou krytkou na palubní desce. Avšak ani mně se odhoz lana nepovedl - mezitím se vrtulník, a to bylo velmi nebezpečné, dostal do silných vibrací a začal neřízeně klesat. Lano se zaseklo někam do jeřábu, nahoru nemůžeme, jen proti své vůli s nestabilizovaným strojem dolů. Koutkem oka vidím, jak si Pupek Toman zakrývá oči, skoro již rozeznávám jednotlivá stébla trávy - tak to je konec, říkám si v duchu a stále mačkám tlačítko nouzového odhozu. Znenadání, náhle a nečekaně nás obrovská síla v poslední chvíli vysvobodí, vmáčkne do sedadel a my se ocitáme ve výšce 150 metrů. Mírně dezorientovaný Jirka se ptá, kde máme přistávací plochu. "Je vpravo, toč ještě trochu, teď je před námi."

Po přistání vyskakuji ven a kontroluji závěs: zrezivělý kus lana se včas přetrhl. Jirka zůstává ještě chvíli sedět v kabině a nějakou dobu s ním není řeč - a já se mu vůbec nedivím. Pak jsme si celou událost s elektrikáři "vyříkali". Visící lano se ve vzduchu nabilo statickou elektřinou, jež vyvolala zkrat po dotyku s jeřábem a vyřadila zásuvku pro vypínání podvěsu. A Jirka? Ten měl pak přetržený kus zrezivělého lana doma ve vitríně jako upomínku na zlé vteřiny, při kterých jsme pohlédli zubaté do očí.

Při vší smůle jsme měli i tu trošku příslovečného štěstí, neboť se lano, které nám způsobilo takové nezáviděníhodné trable, tak šikovně obtočilo okolo konstrukce jeřábu, že ho bylo možné bezpečně ukotvit.

Já a na invalidní vozík?

Všechno jednou skončí, jak se říká, a tak i já naposled zasedl za řídící páky vrtulníku č. 1193, a to přesně 31. října 1977. Měli jsme přeletět s nějakými "papaláši" (funkcionáři) na západní Slovensko do prostoru Malacky - Senice (abych nakonec ještě neprozradil nějaké vojenské tajemství) kvůli kontrole tamní radarové stanice.

Náš kafemlejnek pilotoval Pepa Mezník a já dělal navigaci. Už z výšky jsem v rohu oploceného stanoviště radarových antén zpozoroval smetiště. Vzpomněl jsem si na rozumnou větu Franty Kozára, že "smetiště je zlatej důl", nelenil jsem a po přistání se vydal na obhlídku. A heleďme se, podívejme se, dvoukoláček, totiž vlastně jednokolák, neboť jedno kolečko chybělo.

Zatímco jsem odhozený vozík nakládal do vrtulníku, Pepa Mezník a palubář Pepa Pohl spolu velice důvěrně hovoří. Nedá mi to, abych se nezeptal: "Copak hoši, o čem se bavíte?" "Ale nic, Vlastíčku, o nic nejde, jen si nakládej, my si jen opakujeme znalosti o motoru a řízení vrtulníku. To by tě stejně nebavilo, že ne?" opáčí s neskrývanou ironií. "Dneska už opravdu ne," pomyslím si, "takové věci už mám, zaplaťpámbu, za sebou." Na zpáteční cestě pilotuje Vlastík a zbývající dva členové osádky kují poslední pikle proti svému kamarádovi u vojenského letectva. Asi v polovině tratě nenápadně rozepnul "palousek" Pepa Pohl Vlastovi "haubnu" neboli ochrannou kuklu, čímž nic netušícímu pilotovi znemožnil poslech na rádiu. V éteru byl klid a tak si Vlasta ničeho nevšiml. Pilot-letovod Pepa Mezník předstíral, že intenzivně sleduje terén po pravé straně, ale zatím se domlouval s dispečerem Božkem Karafiátem na dalších ničemnostech. Po chvíli palubář Pepa zapojil znovu haubnu a vše bylo v pořádku.

Když byli na okruhu, vypadalo to na letišti tak, jako by se mravenci fofrem slézali k mraveništi. Těsně před přistáním se ozval dispečer: "Dvěstětřicítko, komu vezeš ten invalidní vozík?" V tomto okamžiku pustil Vlasta řízení a začal bušit do letovoda vedle sebe. Tomu nezbylo nic jiného, než aby převzal řízení, pilotoval a nechal do sebe řezat. Poněvadž scénku piloti a technici ze země viděli, radostně volali: "Hele, už do něho mlátí."

Další kapitola nastala po vystoupení Vlastíka z kafemlejnku: "Ty se už chystáš do důchodu?" "Budeš to motorizovat?" "V hangáru máme vyřazený rotorový listy, nechceš si je přidělat na ten invalidní vozík?"

No a pak šli slavit Vlastíkův odchod do důchodu. Byla z toho sláva převeliká, avšak pro hlavní postavu i trochu smutná. Ale takový je už život.

Ale opravdu poslední let byl až o pár dní později.

helo3595.jpg (53650 bytes) Na první fotce hned po přistání z toho rozlučkového letu má Vlasta  v očích slzy, mluví s velitelem pluku, tehdy pplk. Hejnou.

helo3596.jpg (44469 bytes) Na druhém je s ním v L normě mjr. Zdeněk Dvorník, kdy se s ním a ještě s mjr. Emilem Ševelou, který také končil, loučil.