S vrtulníkem na Irák (A report 9/03)

Nedávná válka v Iráku bezpochyby znamenala zatím největší použití přesné munice a nejmodernějších zbraňových systémů v historii. Každý z nás měl možnost v tisku sledovat špionážní družicové snímky iráckého území či záběry z hlavic naváděných střel. Ačkoliv tyto systémy hrály podstatnou roli, vítězství spojenců by nebylo možné dosáhnout ani bez použití "jednodušší" výzbroje, jakou jsou například pěchotní zbraně, obrněná vozidla či tanky. K brzkému ukončení války významnou měrou přispěly také osádky bitevních a průzkumných vrtulníků, které poskytovaly zejména přímou podporu pozemním jednotkám. Na otázky, jak takové létání s vrtulníkem nad nepřátelským územím vypadá, nám exkluzivně odpovídal kapitán Bear Midkiff, bývalý pilot vrtulníků US Army, který se se strojem AH-1F Cobra zúčastnil operace Pouštní bouře v letech 1990-1991.

Můžete nám ve stručnosti popsat, jaká byla vaše cesta do americké armády a jak se vyvíjela vaše kariéra?
Jako mladý kluk jsem byl poměrně živý a agresivní a asi to mě přivedlo do armády. Svou službu jsem zahájil jako pěšák v hodnosti vojína. Krátce nato byla naše jednotka odeslána do Hondurasu, kde jsme monitorovali tamní situaci. Ovšem kariéra pěšáka mě zanedlouho přestala lákat, a tak jsem využil možnosti studia ekonomie na civilní škole. Tehdy jsem dokonce uvažoval i o úplném odchodu z vojska. Studium bylo ale zprostředkované armádou, a tak jsem musel podepsat závazek, který tehdy činil pět let služby. Po studiu jsem si vybral profesi pilota vrtulníku a byl jsem prvním žákem této školy, kterému se to podařilo. V letecké škole jsme cvičili na vrtulnících OH-58, a poté jsme absolvovali přeškolení na AH-1 Cobra. Pak jsem byl přeložen do Německa, kde jsem létal na obou typech vrtulníků. Z našeho letiště v bavorském Grafenwöhru jsem létal i do bezprostřední blízkosti hranic s Československem. Koncem roku 1990 přišel blíže nespecifikovaný požadavek na několik pilotů, kteří mohou létat jak OH-58 tak i AH-1. Aniž bych přesně věděl, do čeho jdu, dobrovolně jsem se přihlásil a byl vybrán. Tak jsem se v prosinci toho roku stal účastníkem války v Iráku. Po jejím skončení jsem nějakou dobu působil také v Jižní Koreji a svou vojenskou kariéru jsem zakončil na americké ambasádě v Praze. Nadále se ale obranou zabývám.

 Vraťme se nyní k vaší službě během konfliktu v Perském zálivu. Co bylo vaším úkolem?
Války jsem se zúčastnil v sestavě 2nd Armored Cavalery Regiment. Původně jsme byli umístěni v Saúdské Arábii, odkud jsme se v lednu 1991 přesunuli do západního Iráku. Úkolem naší jednotky byl zejména bojový průzkum nepřátelského území před našimi postupujícími pozemními vojsky.

Jaké pro vás bylo létat nad skutečně nepřátelským územím?
Asi nejsložitější byla tehdy navigace a manévrování nad pouští. Systémy jako GPS tehdy ještě nebyly tak běžné jako dnes, a tak jsme využívali jakýchkoliv objektů v terénu. Taková silnice v poušti, to už bylo něco. V průběhu hlavní kampaně jsme létali prakticky bez přestávky, ve dne i v noci. Na spánek bylo jen minimum času, a tak jsme spali i v kokpitech svýchch vrtulníků. Dostatečně jsme se vyspali jen jednou, a to když bylo nepříznivé počasí a nemohli jsme létat. Jednou z nejdůležitějších věcí při našich misích bylo zabezpečení paliva a munice. Protože by bylo neefektivní se pro každé dotankování vracet zpět, měli jsme domluvenou spolupráci s posádkami vrtulníků UH-60 Blackhawk. Ty nám vozily zejména palivo, které jsme pak od nich na předem určených místech přečerpávali pomocí speciálních malých pump.

Můžete podrobněji popsat svoji bojovou činnost?
Jak již bylo řečeno, naším hlavním úkolem byl průzkum. Naše AH-1F Cobra létaly jako doprovod průzkumných vrtulníků OH-58 Scout. Pozemní cíle jsme ničili jen v případě vlastního ohrožení anebo když hrozilo, že by zpozorované jednotky mohly svému velení ohlásit náš postup. Problém byl ale v tom, že když už jsme boj jednou zahájili, tak jsme museli protivníka zničit. A v naší terminologii zničit znamená zlikvidovat alespoň 70 procent sil protivníka. Proto se také na nás často zlobili příslušníci pozemních jednotek, kterým se nelíbilo, že na ně nezbylo dost cílů. Jeden let nám trval zhruba hodinu a půl, ovšem díky možnosti dotankování jsme takových letů podnikali hned několik za sebou. V prvních dnech nasazení jsme tak ve vzduchu strávili i více než 12 hodin. Rozhodně jsem se ale tenkrát necítil unaveně. Boj tehdy na nás působil tak trochu jako nějaká droga, byli jsme do něj naprosto zabráni a nic jiného jsme nevnímali. Byl to nějaký zvláštní stav naší mysli, který se těžko popisuje.

Které protivníkovy zbraně pro vás znamenaly největší nebezpečí?
Nejnebezpečnější pro nás byly protiletadlové kanony. Iráčané používali i zbraně ráží 70 mm, které byly opravdu nebezpečné. Párkrát jsem se z letu také vrátil s několika menšími zásahy v trupu vrtulníku. Oproti tomu protiletadlové řízené střely pro nás tak nebezpečné nebyly, neboť šlo o starší typy, které nebyl problém zaměřit a zarušit.

Jakým způsobem jste ničili nepřátelské cíle?
I když jsme v cobrách byli dva piloti a oba jsme měli i kvalifikaci na zbraňové systémy, zaměřovat a střílet mohl pouze ten, který seděl v předním kokpitu. Proto jsme se také většinou střídali. Kromě 20mm kanonu a neřízených raket byly naší hlavní výzbrojí řízené střely TOW. Těmi jsme cíle ničili na vzdálenost 3000-3500 metrů. Oproti například vašim vrtulníkům Mi-24 jsme útočili v zásadě z visu na místě. I když to byla válka, snažili jsme se dát iráckým vojákům možnost alespoň se vzdát boje. Proto jsme například při útoku na jedoucí kolonu vždy nejdříve stříleli do její blízkosti, aby Iráčané věděli, že tam jsme a že je máme na mušce. Dali jsme jim tak alespoň možnost utéci z jejich vozidel, čehož občas skutečně využili. Jednotky Republikánských gard se ale prakticky pokaždé pouštěly ihned do boje, a to velmi urputného. V tom případě jsme nejdříve likvidovali první a poslední vozidla kolony. Vše již bylo ale domluvené předem a každá naše osádka věděla, na jaký cíl se má soustředit.

Dozvěděli jsme se, že vy osobně jste byl v Iráku poměrně úspěšný. Můžete nám říci, kolik cílů jste zasáhl?
Naše osádka během operace Pouštní bouře zničila celkem 26 iráckých obrněných vozidel a tanků. Svůj první cíl jsem zničil přímo z přední kabiny naší cobry. Odpálil jsem střelu TOW 2A, která zasahuje cíl přímo, na rozdíl od jiných verzí. Podařilo se mi zasáhnou tank T-55. Obrovský výbuch a tlaková vlna, která odhodila věž tanku do vzdálenosti možná deseti metrů, mě tehdy naprosto šokovaly. A i když jsem později ničil další cíle, nikdy to pro mě nezevšednělo a vždy to byl zvláštní pocit. Až po válce jsem se z našeho vojenského historického ústavu dověděl, že se 26 zničenými vozidly jsem v rámci US Army sedmý nejúspěšnější.

Fotografie vrtulníků z letiště Feucht v Bavorsku.

V letošní válce jsme v televizi mohli vidět několik amerických vrtulníků, které byly buď sestřeleny nebo musely nouzově přistát na ne- přátelském území. Jak jste byli na tuto možnost připraveni vy?
Samozřejmě jsme měli domluvené určité postupy pro záchranu osádek. Naší výhodou bylo, že v průzkumných OH-58 bylo místo i pro cestující, a tak vždy poslední scout měl za úkol v případě nutnosti vyzvednout osádku v nouzi. Ale splnění úkolu bylo vždy prvořadé, a tak například přerušení bojové činnosti jen kvůli záchraně osádky nebylo příliš pravděpodobné. V současnosti se používají už jen bojové vrtulníky, při jejichž misích už není příliš prostoru pro další typ, který by měl za úkol pouze záchranu. Nicméně existují speciální záchranné jednotky, které jsou vždy připraveny odstartovat a maximálně pomoci našim lidem v nouzi.

Když jste nyní sledoval konflikt v Iráku prostřednictvím televize, jaké to ve vás vyvolalo pocity?
Musím přiznat, že to ve mně vyvolalo touhu opět se vrátit k jednotce a létat. Strašně rád bych tam pomohl svým kolegům. Na druhou stranu ale vím, že mám již svá léta za sebou a současným mladým pilotům bych se vyrovnával jen těžko. Ale část mého já se pořád chce do kabiny vrtulníku vrátit.

Tomáš SOUŠEK