S vrtulníkem na Irák (A report 9/03)
Nedávná válka v Iráku bezpochyby znamenala zatím největší použití přesné munice a nejmodernějších zbraňových systémů v historii. Každý z nás měl možnost v tisku sledovat špionážní družicové snímky iráckého území či záběry z hlavic naváděných střel. Ačkoliv tyto systémy hrály podstatnou roli, vítězství spojenců by nebylo možné dosáhnout ani bez použití "jednodušší" výzbroje, jakou jsou například pěchotní zbraně, obrněná vozidla či tanky. K brzkému ukončení války významnou měrou přispěly také osádky bitevních a průzkumných vrtulníků, které poskytovaly zejména přímou podporu pozemním jednotkám. Na otázky, jak takové létání s vrtulníkem nad nepřátelským územím vypadá, nám exkluzivně odpovídal kapitán Bear Midkiff, bývalý pilot vrtulníků US Army, který se se strojem AH-1F Cobra zúčastnil operace Pouštní bouře v letech 1990-1991.
Můžete nám ve stručnosti popsat,
jaká byla vaše cesta do americké armády a jak se vyvíjela vaše kariéra?
Jako mladý kluk jsem byl poměrně živý a agresivní a asi to mě přivedlo
do armády. Svou službu jsem zahájil jako pěšák v hodnosti vojína. Krátce
nato byla naše jednotka odeslána do Hondurasu, kde jsme monitorovali tamní
situaci. Ovšem kariéra pěšáka mě zanedlouho přestala lákat, a tak
jsem využil možnosti studia ekonomie na civilní škole. Tehdy jsem dokonce
uvažoval i o úplném odchodu z vojska. Studium bylo ale zprostředkované
armádou, a tak jsem musel podepsat závazek, který tehdy činil pět let
služby. Po studiu jsem si vybral profesi pilota vrtulníku a byl jsem prvním
žákem této školy, kterému se to podařilo. V letecké škole jsme cvičili
na vrtulnících OH-58, a poté jsme absolvovali přeškolení na AH-1
Cobra. Pak jsem byl přeložen do Německa, kde jsem létal
na obou typech vrtulníků. Z našeho letiště v bavorském Grafenwöhru
jsem létal i do bezprostřední blízkosti hranic s Československem.
Koncem roku 1990 přišel blíže nespecifikovaný požadavek na několik pilotů,
kteří mohou létat jak OH-58 tak i AH-1. Aniž bych přesně věděl, do
čeho jdu, dobrovolně jsem se přihlásil a byl vybrán. Tak jsem se v prosinci
toho roku stal účastníkem války v Iráku. Po jejím skončení jsem nějakou
dobu působil také v Jižní Koreji a svou vojenskou kariéru jsem
zakončil na americké ambasádě v Praze. Nadále se ale obranou zabývám.
Vraťme
se nyní k vaší službě během konfliktu v Perském zálivu. Co
bylo vaším úkolem?
Války jsem se zúčastnil v sestavě 2nd
Armored Cavalery Regiment. Původně jsme byli umístěni v Saúdské
Arábii, odkud jsme se v lednu 1991 přesunuli do západního Iráku. Úkolem
naší jednotky byl zejména bojový průzkum nepřátelského území před našimi
postupujícími pozemními vojsky.
Jaké pro vás
bylo létat nad skutečně nepřátelským územím?
Asi nejsložitější byla tehdy navigace a manévrování
nad pouští. Systémy jako GPS tehdy ještě nebyly tak běžné jako dnes, a tak
jsme využívali jakýchkoliv objektů v terénu. Taková silnice v poušti,
to už bylo něco. V průběhu hlavní kampaně jsme létali prakticky bez
přestávky, ve dne i v noci. Na spánek bylo jen minimum času, a tak
jsme spali i v kokpitech svýchch vrtulníků. Dostatečně jsme se
vyspali jen jednou, a to když bylo nepříznivé počasí a nemohli
jsme létat. Jednou z nejdůležitějších věcí při našich misích
bylo zabezpečení paliva a munice. Protože by bylo neefektivní se pro každé
dotankování vracet zpět, měli jsme domluvenou spolupráci s posádkami
vrtulníků UH-60 Blackhawk. Ty nám vozily zejména palivo, které jsme pak od
nich na předem určených místech přečerpávali pomocí speciálních malých
pump.
Můžete podrobněji
popsat svoji bojovou činnost?
Jak již bylo řečeno, naším hlavním úkolem
byl průzkum. Naše AH-1F Cobra létaly jako doprovod průzkumných vrtulníků
OH-58 Scout. Pozemní cíle jsme ničili jen v případě vlastního ohrožení
anebo když hrozilo, že by zpozorované jednotky mohly svému velení ohlásit
náš postup. Problém byl ale v tom, že když už jsme boj jednou zahájili,
tak jsme museli protivníka zničit. A v naší terminologii zničit
znamená zlikvidovat alespoň 70 procent sil protivníka. Proto se také na nás
často zlobili příslušníci pozemních jednotek, kterým se nelíbilo, že na
ně nezbylo dost cílů. Jeden let nám trval zhruba hodinu a půl, ovšem
díky možnosti dotankování jsme takových letů podnikali hned několik za
sebou. V prvních dnech nasazení jsme tak ve vzduchu strávili i více
než 12 hodin. Rozhodně jsem se ale tenkrát necítil unaveně. Boj tehdy na nás
působil tak trochu jako nějaká droga, byli jsme do něj naprosto zabráni a nic
jiného jsme nevnímali. Byl to nějaký zvláštní stav naší mysli, který
se těžko popisuje.
Které protivníkovy
zbraně pro vás znamenaly největší nebezpečí?
Nejnebezpečnější pro nás byly protiletadlové
kanony. Iráčané používali i zbraně ráží 70 mm, které byly opravdu
nebezpečné. Párkrát jsem se z letu také vrátil s několika menšími
zásahy v trupu vrtulníku. Oproti tomu protiletadlové řízené střely
pro nás tak nebezpečné nebyly, neboť šlo o starší typy, které nebyl
problém zaměřit a zarušit.
Jakým způsobem
jste ničili nepřátelské cíle?
I když jsme v cobrách byli dva piloti
a oba jsme měli i kvalifikaci na zbraňové systémy, zaměřovat a střílet
mohl pouze ten, který seděl v předním kokpitu. Proto jsme se také většinou
střídali. Kromě 20mm kanonu a neřízených raket byly naší hlavní výzbrojí
řízené střely TOW. Těmi jsme cíle ničili na vzdálenost 3000-3500 metrů.
Oproti například vašim vrtulníkům Mi-24 jsme útočili v zásadě z visu
na místě. I když to byla válka, snažili jsme se dát iráckým vojákům
možnost alespoň se vzdát boje. Proto jsme například při útoku na jedoucí
kolonu vždy nejdříve stříleli do její blízkosti, aby Iráčané věděli,
že tam jsme a že je máme na mušce. Dali jsme jim tak alespoň možnost
utéci z jejich vozidel, čehož občas skutečně využili. Jednotky
Republikánských gard se ale prakticky pokaždé pouštěly ihned do boje, a to
velmi urputného. V tom případě jsme nejdříve likvidovali první a poslední
vozidla kolony. Vše již bylo ale domluvené předem a každá naše osádka
věděla, na jaký cíl se má soustředit.
Dozvěděli jsme
se, že vy osobně jste byl v Iráku poměrně úspěšný. Můžete nám
říci, kolik cílů jste zasáhl?
Naše osádka během operace Pouštní bouře zničila
celkem 26 iráckých obrněných vozidel a tanků. Svůj první cíl jsem
zničil přímo z přední kabiny naší cobry. Odpálil jsem střelu TOW
2A, která zasahuje cíl přímo, na rozdíl od jiných verzí. Podařilo se mi
zasáhnou tank T-55. Obrovský výbuch a tlaková vlna, která odhodila věž
tanku do vzdálenosti možná deseti metrů, mě tehdy naprosto šokovaly. A i když
jsem později ničil další cíle, nikdy to pro mě nezevšednělo a vždy
to byl zvláštní pocit. Až po válce jsem se z našeho vojenského
historického ústavu dověděl, že se 26 zničenými vozidly jsem v rámci
US Army sedmý nejúspěšnější.
Fotografie vrtulníků z letiště Feucht v Bavorsku.
V letošní
válce jsme v televizi mohli vidět několik amerických vrtulníků, které
byly buď sestřeleny nebo musely nouzově přistát na ne- přátelském území.
Jak jste byli na tuto možnost připraveni vy?
Samozřejmě jsme měli domluvené určité
postupy pro záchranu osádek. Naší výhodou bylo, že v průzkumných
OH-58 bylo místo i pro cestující, a tak vždy poslední scout měl
za úkol v případě nutnosti vyzvednout osádku v nouzi. Ale splnění
úkolu bylo vždy prvořadé, a tak například přerušení bojové činnosti
jen kvůli záchraně osádky nebylo příliš pravděpodobné. V současnosti
se používají už jen bojové vrtulníky, při jejichž misích už není příliš
prostoru pro další typ, který by měl za úkol pouze záchranu. Nicméně
existují speciální záchranné jednotky, které jsou vždy připraveny
odstartovat a maximálně pomoci našim lidem v nouzi.
Když jste nyní
sledoval konflikt v Iráku prostřednictvím televize, jaké to ve vás
vyvolalo pocity?
Musím přiznat, že to ve mně vyvolalo touhu opět
se vrátit k jednotce a létat. Strašně rád bych tam pomohl svým
kolegům. Na druhou stranu ale vím, že mám již svá léta za sebou a současným
mladým pilotům bych se vyrovnával jen těžko. Ale část mého já se pořád
chce do kabiny vrtulníku vrátit.
Tomáš SOUŠEK