Kašmírská princezna  Z knihy Jiřího Valenty "S vrtulí na srdci" Zlínek 1999

Jen co se na technickém nebi objevily Mi-osmičky a dozrál čas, objednalo a koupilo naše letectvo čtyři kusy. Čtyři mašiny a každá jiná. První byla v provedení "salon", druhá plně vyzbrojená. To ale takhle otevřeně v kontraktu napsáno nebylo. Firma Aviaexport, prodávající dopravní letadla a vrtulníky, vystupovala jako firma civilní a tak se v kontraktu výzbroj schovala pod název "výrobek + typové označení (kód) druhu výzbroje".
Koruny a ruble se i tehdy třikrát obracely než se podepsal kontrakt, proto se hledalo nejlacinější řešení. V tomto případě se bralo v úvahu i to, co si můžeme udělat sami, nebo co máme doma již v zásobách. Tak tomu bylo i s těmito vrtulníky.
Třetí a čtvrtá mašina měla kompletní elektrickou instalaci jako verze vyzbrojená, včetně konzol pro podvěšení bloků pro neřízené rakety nebo pumy. Byl tam ale i zaměřovač - kolimátor. Ostatní volný materiál byl v bednách.
Všechny čtyři stroje přišly nejdřív do našeho výzkumáku VZS-031. Ale jak to vůbec začalo.
"Zpočátku jen sem tam zmínka, zakrátko to vykrystalizovalo v požadavek, že by se osmičky měly koupit," začíná Pepík Marhan. "Byl jsem tehdy v Moskvě na kontraktaci, delegaci vedl Miroslav Veselý z MZO-HTS. Zmínil jsem se mu o tom a on říká:
"Víš co, já jdu zítra k ministrovi leteckého průmyslu, tak pojď se mnou a řekni mu to!" On si tam vyřídil své věci okolo průmyslu a pak se obrátil ke mně: "... a tady je, soudruhu ministře, zástupce našeho vojenského letectva. Má nějaká přání ohledně vrtulníků Mi-8."
"Jaké to jsou otázky?" zeptal se ministr přímo.
Říkám mu, že bychom se nejdřív potřebovali s vrtulníky seznámit, abychom doma mohli udělat rozvahu k jednání o případném nákupu. A on mi na to:
"No to je velmi jednoduché. Zrovna je tady u mne sám hlavní konstruktér Mil Michail Leonťjevič, můžeme se tedy hned domluvit."
Netrvalo ani tři minuty a do kanceláře vchází korpulentní, usměvavý, už na pohled sympatický, energický člověk. Míří rovnou k nám a hned nám podává pravici.
"Michaile Leonťjeviči," uvádí ho ministr do situace, "Češi by měli přání seznámit se s vaší osmičkou a získat o ní informace."
"To není žádný problém," odpovídá hlavní konstruktér. "My jsme připraveni o našich výrobcích poskytnout všechny informace a mohou se na ně i podívat. Je k tomu jen třeba váš souhlas."
"Můj souhlas máte!"
"Pak jenom řekněte kdy chcete přijet," obrátil se na nás, "kolik vás bude, jaké máte představy, co byste chtěli konzultovat a já už to zařídím."
Souhlas dodavatele jsem tedy měl, mohl jsem to teď jen oznámit doma a celá věc byla rozjetá. A to bez jediného papíru, pouze při šálku čaje!
Po návratu jsem informoval vrchnost. Ta byla názoru, že příležitost musíme chytit za rohy, abych dal vědět do Moskvy.
A bylo to.
Do Moskvy nás jelo šest. Vedoucím byl tehdejší hlavní inženýr letectva Milan Dibelka, jako pilot s námi jel Jura Gbúr, potom drakař, motorář, elektrikář a zbrojíř."
V konstrukční kanceláři Mila na okraji Moskvy je už čekali. Nejdříve je zavedli do učeben, každá byla zařízena pro jednu odbornost a nakonec je odvezli na letiště patřící konstrukční kanceláři. Hned jim padly do oka různé typy vrtulníků, rozmístěné po obvodu nevelké plochy. Vzadu u lesa se točily protiběžné rotory vrtulníku konstruktéra Kamova a zdvihaly mračna suchého prašanu. Hned vedle něj, na vedlejší stojánce, uviděli Mi-osmičku v celé parádë. Nejvíc však byli překvapeni po vstupu do kabiny. Teplovzdušné topení K-50 tam vytvořilo příjemnou atmosféru. Jenom dosedli, rozběhl se spouštěcí cyklus, stíny listů rotoru se proháněly za okny čím dál rychleji - a najednou už stoupali k obloze.
"A hned to šéfpilot "půjčil" Jurovi. Předvedli mu autopilota a všechno, co mašina uměla. Jura byl nadšen."
Zůstali tam bezmála týden. Pozval je i sám generální konstruktér na besedu a hned druhý den se jich zeptal, co by je ještě zajímalo. Když po sobě koukali a nemohli se rozhodnout kdo začne, sám pak jim navrhnul:
"Doporučuji vám hlavně nevynechat výrobu rotorových listű. Je to můj vynález, pojďte se na to podívat."
Voštinovou konstrukci z hliníkové fólie silné jen několik setin milimetru viděli tehdy poprvé. Nejvíc je fascinovala výroba vlastních "pláství". Celé bloky slepené hliníkové folie nejdřív frézovali do přesného profilu jako z celistvého materiálu a potom je lehce rukou roztáhli jako harmoniku a vytvořili tak perfektní strukturu včelí plástve, vyplňující prostor mezi nosníkem a krajovými hranami listu. Teprve potom se lepil na voštiny potah listu.
Stejně zajímavá byla i výroba nosníků rotorových listů, zvlášť s osobním komentářem hlavního konstruktéra.
V kanceláři je pak čekalo pohoštění, jak se patřilo na jeho úroveň. "Dodnes mám na ten týden příjemné vzpomínky," dodává Pepík.
Po návratu domů se celá akce pečlivě vyhodnotila v jednotlivých odbornostech, sepsali informační zprávu pro velitele letectva - tehdy to byl generál Vosáhlo - a vzápětí padlo rozhodnutí, ze se osmičky budou brát.
Bojaři, tedy mládenci z oddělení bojové přípravy, tlačili na to, aby všechny mašiny byly vyzbrojené. Tohle zůstalo samozřejmě na krku "nákupčíkovi" Marhanovi, aby to při kontraktaci zajistil.
Na kontraktaci osmiček jel Pepík sám. První kontrakt byl rozsáhlý a než text a všechny přílohy prostudoval a připomínkoval, dalo mu to zabrat. Ale nakonec "vyboxoval" i pro nás přijatelnou cenu. Při jednáních se však nedohodli na radiostanici. Oni do osmiček dávali v té době již zastaralý typ radiostanice, kterou naši inženýři nechtěli a požadovali tam dát naši tesláckou RTL-11.
"Byla to strašná hádanice. Dvakrát tam na jednání přijeli i lidi z výrobního závodu a tvrdili, ze jejich vojáci - přejímači, zástupci vojenské správy - jim nepovolí ani zálet s RTL jedenáctkou, pokud nebudou provedeny odpovídající letové zkoušky ve výrobním závodě a ty abych já zaplatil."
Když mu pak řekli, co by ta legrace finančně obnášela, málem ho omývali. Ale navrhl jim jiné řešení:
"Vy nám tedy přelétnete mašiny do Trenčína na náš opravárenský závod, tam vám radiostanice vymontujeme, pošleme nazpět a v opravnách si naši odborníci namontují RTL-11. To všechno bude v naší režii, ale od vás potřebuji, abyste nám nekrátili záruky."
Po delší výměně názorů se nakonec dohodli, ze se to takhle udělá, ale že zástavbu nám oni musí předem odsouhlasit, alespoň na základě předložených výkresů. A tak se tahle první dodávka realizovala.
"Proč já ale tuhle akci mám tak zafixovanou v paměti. Na přejímku jsem letěl do Kazaně s partou z výzkumáku, protože vrtulníky byly určeny tam. Letěl s námi i Pepík Škořepa."
Přiletěli do Kazaně, za carského Ruska poslední "civilizované štace" na východ od Moskvy. Kdo tehdy prošel branami tamního "kremlu", mnoho životních perspektiv už neměl. V šedesátých letech byl však v tomto hlavním městě sovětského Tatarstánu rozvinutý průmysl, včetně velké továrny na letadla. V ní také byla zavedena výroba Milových vrtulníků.
Už přivítání na letišti bylo velmi srdečné. Odvezli je do hotelu Volga, který od mohutného toku reky Volhy odděluje jen pás navigace, několik kolejí nedalekého nádraží a silnice, spojující po nábřeží říčkou Kazankou rozdělenou starou a novou část města. Při uvítací večeři, kterou jim připravili v salonku v přízemí hotelu, byli představeni vedení podniku. Podle ruského zvyku seděli u předem různým jídlem "nakrytého" stolu, kde nechyběla voda ani vodka. Z vedení je přijel uvítat hlavní inženýr vrtulníkářského závodu Bivojno a kromě přivítání a seznámení byl také hned dojednán program celé přejímky.
Ráno na ně před hotelem čekal autobus a s příslušným doprovodem je odvezl do závodu.
"My jsme byli jejich první zahraniční zákazníci a taky první, kteří se dostali do kazaňského vrtulníkářského závodu a jak ses mohl přesvědčit i ty, taky asi poslední. V té době byla totiž Kazaň už uzavřená oblast, kam se moc cizinců nedostalo.
Už nikdy potom - a to mi potvrdili Němci, Maďaři i Poláci - se tam již nikdo nedostal. Přejímky pak probíhaly na centrálním nebo na starém letišti, ale tehdy jsme byli ještě na závodě."
Zase je přijal hlavní inženýr, představil jim své pracovníky, kteří jim budou při přejímce k dispozici. Všechno šlo dobře až do okamžiku, kdy je dovedli k našim vrtulníkům. Na okraji vzletové plochy byly vybetonované kruhy jednotlivých stojánek a na nich stály nablýskané stroje. Podle čísel už poznávali ty naše.
"Tři jsem našel hned, ale čtvrtou mašinu jsem neviděl. Hned vedle těch našich zelených však stála jedna civilní, pomalovaná jak kašmírská princezna. To už na mě šly mrákoty."
A právě k ní je vedli. Uvnitř všechno pěkně tapecírované, na pohled příjemný přijímací pokoj a ani svým ostrým okem bývalého zétvésáka tam Pepík nic špatného neviděl. Jen co vyšli ven, vzal podpaží představitele Aviaexportu - byl to sám ředitel kantory, to už je něco na úrovni našeho odboru - a povídá mu:
"Vážený soudruhu řediteli, tuhle mašinu neberu, protože neodpovídá tomu, co máme podepsáno v kontraktu!"
Ten se k němu prudce otočil, vytřeštil oči a bylo vidět, že teď jdou mrákoty na něj. "Vytáhl jsem notýsek a teď jsem mu citoval, že tehdy a tehdy, tím a tím číslem jednacím, jsem mu poslal připomínky ke kontraktu, kde je napsáno, ze všechny čtyři vrtulníky jsou v barvě khaki. Tohle malování je podle standardu pro Aeroflot, ale podle kontraktu my máme khaki."
Ředitel kantory se chytil za hlavu, začal hledat ve svých papírech a mezi tím povídá: "No jo, ale co s tím teď uděláme?"
"To je jednoduché - přestříká se na zeleno!" "To mi tady nikdo neudělá..."
Šli za hlavním inženýrem.
"Co je tu za nedorozumnění?" ptá se ještě s úsměvem. Ředitel se na něj podívá a potichu říká:
"Ten salon měl být zelený!"
Úsměv zamrzl inženýrovi na rtech. Sáhl na stůl, nalistoval příslušnou pasáž v kontraktu a ukázal mu, že tam mají "salon", to znamená včetně nástřiku podle specifikace pro "salon". A ten se dělá standardně tak, jak je udělán. Bylo zřejmé, že Avexáci naše připomínky do Kazaně nesdělili. Oběma to bylo jasné, viděli, že to je jejich záležitost, ale nemohli to přece nechat na sobě. Obrátili se na Marhana, ale ten jenom kroutil hlavou:
"Jak to uděláte je mi jedno, ale já musím mít vrtulník zelený. Mě se to netýká, já mám v kontraktu, ze vrtulník má být zelený..."
Teprve teď nastal ten pravý kolotoč. Volali Moskvu, hledali telex, kterým jsme tu barvu upřesňovali, dohadovali se.
Druhý den. Technická skupina jde na přejímku těch tří zelených a Marhan se dál dohaduje s vedením. Pozvali si šéfa lakovny a je to jak u krizového výslechu. Kolik je třeba barvy... Ale když to jen přestříkáme, zvýší se váha a změní se centráž...
Marhan se do toho vkládá:
,Takovouhle změnu si mohu vzít na sebe."
"To nejde, musel by to schválit hlavní konstruktér a to by dlouho trvalo."
"Ale to přece není časově tak náročná práce - nakonec to můžeme přestříkat i u nás po příletu -jenom cenu přestříkání pak odečteme od sumy kontraktu..."
"Ale v kontraktu je místem přejímky a tedy i místem placení Kazaň!"
Další hádání. Když vidí, ze Marhana nezlomí, ukončili jednání. Pepík odešel a teď tam začalo dohadování mezi závodem a Aviaexportem.
"Co si tam všechno řekli nevím, ale když jsme přijeli na hotel, ředitel kantory mě pozval do jeho apartmá."
Na konferenčním stolku stála láhev šampusu a láhev koňaku, vedle nich skleničky. Do každé pak ředitel nalil půl šampusu a půl koňaku - a začal:
"Musím vám moc poděkovat, že jste tvrdě trval na tom přestříkání. Sám bych to totiž u závodu nikdy neprosadil."
Rozuzlení bylo tedy trochu netradiční.
Následující den se zašli oba podívat do lakovny: náš salon tam už měli v práci. Lakýrníků, kteří omývali pestré barvy kašmírské princezny, tam bylo jak mravenců.
"Já jsem ale jen stále koukal nahoru, jestli tam není něco, co by mi za tu vícepráci mohlo "náhodou" spadnout na hlavu.
Ale přežil jsem to a od té doby jsem to mě u ředitele kantory dobré. A při dalších obchodech jsme se vždycky rozumně dohodli."