Modifikace Mi-4 Z knihy Jiřího Valenty "S vrtulí na srdci" Zlínek 1999.

Již za první pololetí 1970 přepravila 1. velitelská letka z Bechyně 1500 cestujících. Zúčastnila se ukázek letecké techniky, plánovaných i neplánovaných akcí štábu divize, držela hotovost v rámci záchrany osádek při leteckých nehodách a také všech cvičení divizních a armádních, ale i spojeneckých: Taran 1970, Tatry 1971, Štít 1972 a dalších.
Štáb svazku (1. stíhací letecká divize) si na rychlou přepravu brzy zvykl. Plnohodnotné využívání této techniky pro formu "štábní práce za letu" prosazoval především náčelník štábu pplk. Ing. Otakar Drábek.
Tak vznikl začátkem roku 1970 požadavek upravit jeden vrtulník Mi-4 na salonní verzi. Náčelník štábu to projednal s inženýrem svazku plk. Bambulem a ten mi (Jan Drábek) dal tu lahůdku k vyřešení:
"Jsi inženýr pro provoz a opravy, tak to zařiď! A ne aby to trvalo půl roku."
Úkol se dal splnit dvěma způsoby. Buď podle předpisů, tedy: návrh - požadavek celá schvalovací cesta až po hlavního inženýra - vlastní úprava v opravnách Trenčín s reálnou dobou realizace dva roky. Nebo také neúřední cestou, vlastními silami divizní letecké vojskové opravny v Dobřanech, kterou jsem po odborné stránce řídil.
Ideový návrh úpravy připravila velitelská letka, přesněji řečeno Ota Waldhaus: čalounění, stolek, křesla - prostě vše, co k salonu patří. Převzal jsem návrh a letím do Líní. Náčelníkovi opravny jsem vysvětlil oč jde. Souhlasil, chtěl jenom spis - objednávku. Pak jsem se vypravil za mjr. Hubertem Coufalem, náčelníkem skupiny pro motory a draky. V očekávané jeho reakci jsem se nezmýlil:
"Tak copak byste, soudruhu inženýre, zase potřeboval... vy nosíte jenom práci ... mě bolí ruce už když vás vidím, co kdybyste takhle někdy pro změnu přišel s malou obálkou a větším obnosem..."
Potom se však uklidnil, prohlédl si nákres, souhlasně zamručel, vzal metr a notýsek, měřil a kreslil a za hodinu prohlásil, ze by to šlo, abych jim vrtulník poslal.
Za tři měsíce byla salonní verze Mi-4 - jediná u nás - hotová. Zalítli jsme ji, vyzkoušeli, zapsal jsem úpravu do záznamníku. Teprve pak jsem to opatrně sdělil na armádu - samozřejmě nejdřív kamarádům Jirkovi Hovorkovi a Mílovi Hruškovi, a potom pochopitelně i pplk. Pinkasovi. Ten však tak blízký můj kamarád nebyl a tak hned zavrčel:
"A kdopak vám to povolil? Copak nevíte, ze to spadá do pravomoci hlavního inženýra? No -já se na ten váš výtvor přijedu podívat."
Přijel, prohlédl na zemi i za letu - byl spokojen.
Napsal jsem hned dodatečnou žádost hlavnímu inženýrovi, abychom splnili literu předpisu.
Salonní verze vrtulníku Mi-4 ev. č. 2139 nám potom poctivě sloužila po celou dobu existence velitelské letky. Ani na tu malou obálku s odměnou pro Huberta Coufala jsem nezapomněl, i když nezapřel ani při tom svou, trochu ubrečenou, ale dobráckou povahu: po předepsaném "sloužím lidu!" neopomněl potichu dodat: "To je dost!"