Přeškolení na Mi-24 Z knihy Jiřího Valenty "S vrtulí na srdci" Zlínek 1999.

V polovině roku 1978 nám sovětští vojenští piloti přelétli do Prostějova první 4 kusy bojových vrtulníků Mi-24D. Přeškolení technického i létajícího personálu proběhlo těsně před tím v kirgizském Frunze, dnešním Pišpeku. Vedoucím celé naší skupiny byl pplk. Ing. Vladimír Meduna.

Technický personál byl vybrán od 51.vrtulníkového pluku z Prostějova. Celkem nás bylo 18 techniků a 6 pilotů. Součástí učební základny bylo i letiště s plným provozem. Naše skupina techniků sdílela učebnu společně s Poláky. Jako staršího třídy jsem určoval jednoho z nás na týden, druhý týden byl starším zase Polák. Zpočátku byly trochu nejasnosti s domluvou, protože Poláci rusky hovořit odmítli. Tak jsme nakonec mluvili každý svou mateřštinou a docela jsme si rozuměli.
Dopoledne jsme měli zaměstnání na učebně, odpoledne na letišti. Tam stálo několik vrtulníků, na nichž jsme prakticky prováděli různé práce, včetně výměny motorů. I když tam ve stejnou dobu bylo celkem 24 národností, vážnější problémy v soužití se nevyskytly.
Horší to bylo s jídlem, jídelníček byl vysloveně asijský: beranina na několik způsobů, lůj jako omastek, kefír a čaj s bromem.
Naše skupina měla velmi dobrou pověst a navázali jsme řadu přátelských vztahů. Hned po příchodu nás však velitel školy upozornil na nebezpečí, spojená s navazováním známostí s místními kráskami. Šlo především o to, že si je hlídali zdejší mládenci, dokonce říkal, ze jich jsou celé gangy chránící čistotu své rasy a jejich metody nejsou moc vybíravé.
Piloti po krátké pozemní přípravě začali létat na vrtulnících Mi-24A, oproti "déčkům" méně vyzbrojeným a konstrukčně starším. I piloti tu zvládli výcvik na výbornou. Nejvíc zaměstnání narušovala otřesná vedra. Jakmile však rtuť vylezla na 37 °C ve stínu, létání se zrušilo.
Krátce po našem návratu domů přiletěly ty první čtyři mašiny. Po přejímce byly začleněny do jedné letky, kde potom probíhalo školení dalšího personálu. Vedoucím kurzu pilotů byl tehdy mjr. Skácel.
Nemohu si však odpustit jeden zážitek, který se mi tam ve Frunze skutečně přihodil. Zmínil jsem se již, že tam bylo čtyřiadvacet národností a každá z nich měla povoleno velet své jednotce v mateřštině. Shodou okolností jsme tam byli v době oslav narození Lenina. Den před tímto výročím se konala slavnost, které se zúčastnili i hosté z města, dokonce i vládní a straničtí představitelé Kirgizie. Na závěr programu se konal slavnostní pochod všech jednotek před pomníkem Vladimíra Iljiče, který stál hned vedle tribuny. Těsně před tribunou měl každý vedoucí skupiny zavelet "pozor" a před tribunou se šlo parádním krokem.
Docházíme k tribuně, já velím "pozor" a všichni hned přitlačí boty k silnici. Parádní pochod jak vystřižený. Já samozřejmě při zdravení natočil ještě hlavu k tribuně - ale na tvářích tam stojících představitelů jsem žádné nadšení neviděl, spíš jsem tam objevoval výraz zděšení! Začal jsem tušit, ze se něco muselo stát, ale stále mi nic nedocházelo.
Odpochodovali jsme na seřadiště - tam jsem už měl vzkaz, abych se dostavil ihned k veliteli školy. Po cestě se ke mně přidal náš třídní a v chůzi mi vysvětloval, ze příčinou zděšení hostů na tribuně byl můj vojenský povel "pozor". Teprve teď jsem si uvědomil, ze toto slovo v ruštině znamená "hanba"!
Velitel školy byl však člověk rozumný a po mém vysvětlení mi pouze doporučil, abych příště v takových případech použil raději ruský povel "smirno". Od té doby jsme byli spolu dobří přátelé.
Když se mi pak kluci na ubytovně smáli, musel jsem chtě nechtě rozjímat o tom, jak ošidná je podobnost některých slov slovanských jazyků.