Dostal dvě možnosti Z knihy Jiřího Valenty "S vrtulí na srdci" Zlínek 1999

V době, kdy velitelé jednotek pozemních vojsk západních armád začali vyměňovat své velitelské džípy za moderní vrtulníky - a taky se zrovna trochu změnila taktika pozemního boje, zvažovalo výhody a nevýhody této záměny i velení čs. armády. Příslušné rozhodnutí se služebním postupem dostalo až na 10. leteckou armádu, která tento úkol měla u vševojskových útvarů zavést a zabezpečovat. Jedním z inženýrů, kteří "byli u toho", je Vláďa Meduna.
"Než se stal hlavním inženýrem letectva, byl Karel Cvačka hlavním inženýrem u 10. LA v Hradci Králové. Najednou se objevil u nás v Olomouci a bez dlouhých úvodů začal: "Podívej, mladej, je tady takovýhle rozkaz, máme zřídit u pozemních vojsk letectvo tedy vrtulníky. Ty jsi tady už dostatečně vyškolenej, po škole máš, - půjdeš do Příbrami!" Nevím, jestli jsem ze sebe alespoň něco vykoktal, jak mě to překvapilo, ale nějak mi to stále nedocházelo. Byl jsem v Brně ve škole věkem nejstarší, říkali mi "dědku". A teď Karel, který byl zase o něco mladší než já, mi najednou říká "mladej". Začalo mi docházet, že v tom bude nějaká čertovina, i když takovéhle titulování se na vojně vždycky bralo sportovně.
V té době jsem dělal palubáře, létání se mi líbilo, tak mi vůbec nepřišlo na mysl, že bych měl změnit lokál. Ještě chvíli jsem na něj vyjeveně koukal, ale pak jsem rezolutně odmítl:
"Kdepak, soudruhu plukovníku, já tady zůstanu!" Teď se dlouze podíval zase on na mě:
"Podívej, máš na to měsíc, do té doby si to rozmysli. Potom mi řekneš, ze tam půjdeš dobrovolně, nebo to dostaneš rozkazem. Můžeš si tedy vybrat. Nazdar."
Za měsíc se u nás objevil znovu:
"Jak ses rozmyslel, Vladimíre, kterou z těch variant sis vybral?" ptal se mě s úsměvem. "Půjdeš dobrovolně, nebo to mám dát do rozkazu?"
Chytám se poslední naděje:
"Vždyť v Příbrami v životě žádné letectvo nebylo!" Dlouho mi však poslední zbytek naděje neponechal. No tak tam bude! -A ty to tam dáš dohromady!"
" Podívali jsme se na sebe - a oběma nám už bylo jasno. Trochu jsem si jen povzdechl a odevzdaně, s nakyslým úsměvem na rtech jsem pronesl:
"Půjdu tedy dobrovolně!" Poplácal mě po ramenou:
"Vždyť já věděl, ze se spolu dohodneme," uzavřel se smíchem. "Všechno tu zabal, předej a za týden se budeš hlásit u Příbrami."A bylo to.
Jen co Karel odjel, sesypali se kolem mě kluci - kolegové, a smáli se na celé kolo.
"Je vidět, ze máš u "hlavního" protekci, vždyť ti přece dal dvě možnosti, mohl sis tedy vybrat, nebo ne? To se u vojáků nestává často, většinou se o svém osudu dozvíš až z rozkazu... "
Do Příbrami jsem se tedy s rodinou stěhoval v šedesátém šestém, pak za čtyři roky do Tábora. Odtud mě převeleli na Velitelství letectva do Prahy. Tam však byt pro mě nebyl, stěhovali jsme se na Kladno.
Čekalo mě pak ještě jedno stěhování - do Liberce. To už asi bude má poslední štace." Tak se tedy Vláďa Meduna zapsal do historie jako zakladatel čs. vojskového letectva.