ČESKOSLOVENSKÉ ROTORY NAD ŠVÝCARSKEM

Ing. Jiří Macura L+K 26/91

O tom, že se vrtulníky československého letectva mají zúčastnit leteckého dne ve Švýcarsku, jsme se v Prostějově dozvěděli na jaře letošního roku. Útvar švýcarského letectva sídlící v Payerne tuto akci s mezinárodní účastí pořádal při příležitosti 50. výročí svého založení a požádal o účast československých vrtulníků. Velitel letectva a PVO genmjr. ing. Jan Ploc tento reprezentační úkol svěřil osádkám 51. vrtulníkového pluku dr. Edvarda Beneše v Prostějově.

Přípravy částečně narušila zpráva, že ministr obrany naše vystoupení ve Švýcarsku zakázal. Vzhledem k tomu, že většina z nás si během služby v armádě zvykla na různé, často i protichůdné rozkazy, nadále jsme se chystali. Díky osobní intervenci velitele letectva a PVO u ministra obrany byla nakonec celá záležitost objasněna a schválena.

Žádný z pilotů, kteří se této akce účastnili, nelétal dosud nad západní Evropou, nikdo si nedokázal představit, jaká úskalí nás mohou čekat například při rádiové korespondenci vedené v angličtině. Přelet byl naplánován s mezipřistáním a celním odbavením na plzeňském letišti. V té době panovala nad střední Evropou rozsáhlá oblast tlakové výše, takže nás po celou dobu letu mělo provázet slunečné počasí s výbornou dohledností.

Dne 4. září 1991 v 8.00 h vzlétla skupina tvořená dvěma vrtulníky Mil Mi-17 a dvěma Mi-24D, již vedl generál ing. Josef Diblík. Abychom se během přeletu, který byl na hranici doletu obou typů, vyhnuli doplňování paliva v SRN, měly vrtulníky zabudovány přídavné nádrže. Takto vybaveni jsme si troufli uletět 600 km bez mezipřistání.

Přelet státní hranice i let nad územím Německa probíhal za podmínek VFR ve výšce 150 m nad terénem a z pilotního i navigačního hlediska byl celkem fádní. Menší potíže jsme měli pouze s navázáním spojení s oblastním střediskem Munchen Information. Oblastní letiště s námi velmi ochotně korespondovala. Povzbudivě působilo, když se k naší skupině přiřadil Sikorsky CH-53G Stallion a chvíli nás doprovázel.

Po přeletu německošvýcarských hranic jsme navázali spojení s oblastním střediskem Zurich East. To nás předalo vojenskému řídícímu středisku Military Information, které nám dávalo pokyny až do příletu k letišti Payerne. Jednotvárnost německé krajiny vystřídala švýcarská jezera a hory.

Přistání v Payerne proběhlo za velké pozornosti místních. Byli jsme připraveni na zvědavost, ale na takové přijetí, jakého se nám dostalo, rozhodně ne. Označit je za srdečné nestačí. Naši skupinu dostal na starost podplukovník švýcarského letectva Charlie Bachmann, který o nás pečoval takřka otcovsky. Překvapení pro naše hostitele znamenala skutečnost, že jen někteří z nás se dokázali domluvit, protože ve švýcarské armádě je zcela běžná znalost angličtiny.

Vojenská letecká základna Payerne je vybavena 3 km dlouhou vzletovou a přistávací dráhou a slouží k výcviku švýcarských vojenských pilotů na letounech Pilatus, Gates Learjet, Northrop F-5F, Hawker Hunter a na vrtulnících Aérospatiale Alouette II a III a Aérospatiale Super Puma. Je vzdálena asi 40 km od Bernu a leží v nadmořské výšce 440 m nedaleko dvou překrásných jezer, která jsou středem rekreační oblasti. Na břehu jednoho z nich jsme byli ubytováni.

Druhý den po příletu jsme měli možnost prolétnout okolí a zúčastnili se nácviků na letecký den. V pátek, třetí den našeho pobytu, nás čekal brífing, povinná generální zkouška a poletový rozbor. Samotná generální zkouška pro nás znamenala nepředstavitelný zážitek, protože něco podobného dosud nikdo z nás neviděl. Stání byla plná nejrůznějších typů. Ze SRN přilétly vrtulníky Sikorsky CH-53G Stallion a MBB BO 105, z Velké Británie tu byly Westlandy Lynx, dále sovětský Kamov Ka-32 pronajatý švýcarské společnosti Heli-Swiss, Aérospatiale SA-565 Panther, vedle nich naše Mily Mi-17 a Mi-24D a Alouetty a Super Pumy Švýcarského letectva. Velice sugestivně působila řada letounů General Dynamics F-16 Fighting Falcon akrobatické skupiny amerického letectva Thunderbirds, Alpha Jety francouzské skupiny Patrouille de France, Aeromacchi MB-339PAN Frecce Tricolori a pochopitelně rudé stroje BAe Hawk evropských akrobatických hvězd Red Arrows. Ne nadarmo se říká, že generální zkoušky bývají lepší, než vlastní letecké dny. Měli jsme dojem, že dokonalejší zalétání akrobatických sestav, ať sólových letadel nebo skupin, už není možné.

Letecké dny v západních zemích mají trochu jiný charakter, než na jaký jsme zvyklí doma. Především jde o událost celodenní, s čímž každý návštěvník počítá a podle toho se i zařídí. Tak tomu bylo také v Payerne. Navíc místní pořadatelská služba perfektně zvládla organizaci příjezdu a parkování vozidel. Ani na nedostatek stánků s občerstvením nebo leteckými suvenýry si nikdo nemohl stěžovat.

Program leteckého dne začínal v sobotu 7. září v 10.00 h a končil v 17.00 h. Po celou dobu bylo opravdu na co se dívat. Americká skupina Thunderbirds létala až neskutečně přesně, nicméně proti ostatním skupinám trochu chladně, což ostatně odpovídalo i vystupováni amerických pilotů. Těžko lze vyzdvihovat kteroukoli z vystupujících skupin. Sestava každé z nich byla svým způsobem originální a dokázala během někdy až pětačtyřicetiminutového vystoupení strhnout diváky. Velmi působivé byly barevné dýmové efekty, zejména v případě Frecce Tricolori. Všichni jsme obdivovali neuvěřitelně rychlé a přesné změny formací, zejména při vertikálních manévrech. Mráz nám běhal po zádech za vstřícných letů sólových pilotů, kteří vysokou rychlostí prolétávali formací ostatních strojů skupiny. Vrcholným číslem bylo podle názoru přítomných odborníků křižování letadel italské skupiny z osmi směrů v jediném okamžiku nad středem letiště. Měly jen nepatrné výškové rozestupy a my jsme si maně vzpomněli na jejich tragické vystoupení v německém Ramsteinu.

Pořadatelé si nesmírně vážili naší přítomnosti, o čemž svědčí například i to, že vystoupení dvou Milů Mi-24D pilotovaných pplk. Roháčkem a mjr. Valachem bylo zařazeno hned za americké Thunderbirds. Naši piloti nezklamali, předvedli perfektní výkon a dokázali, že některé technické nedostatky strojů lze nahradit dokonalým pilotním uměním.

Letecký den byl ve středu pozorností lidí ze širokého okolí a snad i celého Švýcarska. Přišlo jej zhlédnout asi 140 000 příznivců letectví. Jako řídící létání jsem mohl průběh leteckého dne sledovat z řídící věže a pozorovat přitom reakce leteckých odborníků. Ti u našich pilotů velice kladně hodnotili přesné držení skupiny a dokonalou techniku pilotáže, zejména když viděli, jak těžký je vrtulník Mi-24. V obratnosti naši pochopitelně nemohli konkurovat britským Lynxům, natož pak francouzskému vrtulníku Aérospatiale SA-365 Panther řízenému továrním zkušebním pilotem. Ten lehce zalétal i přemety. Hezké bylo i vystoupení místních pilotů se čtyřmi Alouettami III, které na závěr ukázky ve visu vytvořily helvétský kříž (Švýcarsko letos slavilo 700. výročí nezávislosti). Zlatý hřeb sólových vystoupení znamenalo předvedení letounu McDonnell Douglas CF-18 mladým kanadským pilotem ze základny v Německu. Při něm nás napadlo, že by tu rozhodně nedopadlo špatně vystoupení plk. Václava Vaška na MiGu 29. Pozadu za ostatními skupinami nezůstala ani švýcarská Patrouille Suisse na Hawkerech Hunter.

Vzhledem k tomu, že mi byla svěřena koordinace řízení mezi našimi piloty a věží letiště, měl jsem možnost obdivovat klid a pohodu, která na věži vládla. Žádná nervozita, vyvolaná vstupy generálů a jiných nepovolaných osob, tak typická při řízení podobných akcí u nás. Do místnosti neměl nikdo, kromě tří řídících, přístup.

Letecký den v Payerne byl skutečně fantastický a jeho popis nikdy nenahradí vlastní zážitek. Vždyť třeba jen vystoupení letadel, do programu zařazených pod názvem Oldtimers, rozbušila srdce všem leteckým fanouškům. Vidět na obloze Mustang, Messerschmitt Bf 109, Junkers Ju 52/3m, Storch a Bucker, to byl zážitek pro skutečného labužníka.

Letecký den v Payerne byl součástí oslav 50. výročí založení Escadre de Surveillance. Ty pak pokračovaly po skončení letového programu velkolepou slavnostní večeří, na kterou pořadatelé pozvali všechny učinkující. My jsme této příležitosti využili k předání skromných upomínkových dárků a především k navázání osobních kontaktů s ostatními zúčastněnými (kromě členů americké skupiny Thunderbirds se dostavili všichni). Vedoucí a manažeři skupin Red Arrows, Patrouille de France i piloti vrtulníků z Velké Británie a SRN projevili zájem o předvedení našeho vystoupení v jejich zemích.

Další den, neděli, jsme využili k návštěvě a prohlídce lázeňského města Laussane a pochopitelně i Ženevy. Krátce po našem příletu jsme se před švýcarskými hostiteli zmínili o tom, že bychom se rádi podívali na Alpy nebo alespoň do jejich blízkosti, nikoli ovšem jako turisté, ale z ptačí perspektivy. Nám, vychovaným mnohaletou domácí praxí při povolování podobných letů, připadala naše prosba téměř absurdní. Pro švýcarskou stranu to zřejmě problém nebyl (stejně ochotně plnili i veškerá naše další přání a žádosti). Na pondělí 9. září tedy na den našeho odletu, Švýcaři naplánovali fantastický let ve skupině, která rozhodně měla světovou premiéru. Vedoucím vrtulníkem skupiny byla Super Puma švýcarského letectva, stupňovitě po stranách pak letěly naše Mily Mi-24 a Mi-17, dále následovala Alouette III, jejíž osádka let natáčela a německý BO 105. Počasí nám, jako po celou dobu pobytu ve Švýcarsku, přálo, bylo jasno a dohlednost dosahovala 20 km, takže jsme mohli obdivovat zasněžené Alpy, mohutný Matterhorn a Jungfrau z takové blízkosti, až se nám zdálo, že si na ně můžeme sáhnout. Pochopitelně jsme si uvědomili (zejména piloti vrtulníků Mi-24) že létání v takových podmínkách, kdy je výkon motorů téměř vyčerpán, vyžaduje mnohem větší pozornost, než jak jsme zvyklí z domova. Pod horskými hřbety švýcarských Alp leží letiště Alpnach, kde jsme uskutečnili naplánované doplnění paliva před přeletem domů.

Celková atmosféra, jakou jsme mezi piloty ze západních zemí ve Švýcarsku zažili, nás utvrdila v přesvědčení, že nás všichni mezi sebe přijali s opravdovým přátelstvím a těší se na další setkání. Jaká budou, to záleží především na velení Československého letectva a na vývoji mezinárodní situace. Každopádně jsme nabyli přesvědčení, že tímto způsobem se do Evropy dostaneme mnohem snadněji a dříve, než složitými politickými cestami. Láska k létání je něco, co dokáže spojovat lidi bez ohledu na jejich národnost či státní příslušnost.

Závěrem bych chtěl poděkovat ing. Jiřímu Kobrlemu a PhDr. Jozefu Tóthovi z Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu za jejich pomoc při přípravě přeletu a všechny cenné rady, kterými nám mnohé ulehčili. Je s podivem, že žádný zájem neprojevilo velení vojenského letectva a ani většina sdělovacích prostředků.