Vrtulníky v akci

Pplk. v. v. Ing. Meta Lengál (Dušan Schneider - OSUDY LETCŮ II.)

Osádky vrtulníkového roje 45. dpzlp měly hlavně zajistit kurýrní a spojovací služby a ve spolupráci s dělostřelci kontrolovat maskování vlastních vojsk v palebném postavení. Jestliže povětrnostní podmínky neumožňovaly vzlet klasických letadel, nahradily je při plnění úkolů bojové součinnosti s dělostřelectvem vrtulníky. Přiklad takové spolupráce s raketovým útvarem nalezneme v září 1963 ve VVP Lešt (Oremov Laz), nepřiliš daleko od letiště Zvolen. Náš pluk dostal důležitý úkol: vyhodnotit první bojovou střelbu dělostřeleckou raketou země-země s cvičnou hlavicí. Na úspěšném splnění mělo v prvé řadě velký zájem Velitelství dělostřelectva a raketového vojska MNO.

Nejprve jsem letěl 16. září 1963 v Delfínu jako člen osádky velitele pluku pplk. Ant. Matiáška z Líní do Zvolena, kde jsme přesedli do vrtulníku Mi-1 a pokračovali přímo do palebného postavení raketového útvaru. Velitel se měl domluvit s dělostřelci a rakeťáky na detailech plánované akce. Vzpomínám si, že jsem v přízemním letu z vrtulníku zahlédl pod osamělými duby spoustu pravých hřibů a mé vášnivé houbařské srdce zajásalo. Naštěstí to bylo blízko místa přistání, takže se konaly smaženicové houbařské orgie - poprvé a bohužel naposled šlo o hříbky nalezené z vrtulníku. Po skončeném jednání jsme se vrátili do Plzně a začala příprava.

Skutečný počátek spolupráce s raketovým útvarem pro nás znamenal přelet 25. září 1963 z Líní do Zvolena vrtulníkem Mi-1, v němž seděli pilot npor. Josef Řanda, dva pozorovatelé-letovodi, npor Old. Novotný a já, a náš mechanik nrtm. Rudolf Volák. V první fázi našeho putování se let ukázal jako dost dramatický. Na počátku byla souvislá oblačnost ve výšce 300 metrů, ale jak se postupně při letu na východ zvyšoval terén, výška oblačnosti klesala. Jako navigátoři jsme se s Oldou dobře a podrobně orientovali a hlásili pilotovi všechny odchylky od trati. Jenže při letu nad Českomoravskou vysočinou se situace vyhrotila. Poměrně nedaleko Brna jsme si bláhově mysleli, že máme nejhorší za sebou, avšak to mělo teprve přijít. Mechanik Rudla značně zneklidněl, třebaže nepropásl jedinou příležitost, aby se dostal do vzduchu. Oblačnost nás zatlačila úplně k zemi a znenadání se před námi objevil hustý smrkový les s vrcholky v mracích. Pilot rázně přitáhne a už jsme v mléce - v husté slohovité oblačnosti. Pilot stoupá a letí dál v mracích jakoby nic kurzem udaným podle přístrojů. Josef sice získal dostatek zkušeností v létání za ZPP na béčkách, ale ve vrtulníku letí za ztížených povětrnostních podmínek patrně poprvé. Rudla je bledý jako stěna, Olda také ztratil řeč, a jak vypadám já, nevím, naštěstí na sebe nevidím. Uvědomuji si, že v blízkosti Brna nám hrozí kolize buď' s civilní aerolinkou, nebo vojáky z Tuřan. Poklepu pilotovi na rameno a říkám: "Ohlas naši situaci dispečerům" On na to: "To v žádném případě, to by byl průser." Snažím se ho přesvědčit, že nám hrozí reálné nebezpečí srážky, leč Josef kategoricky odmítá. Co se dá dělat? Pilot je velitelem letounu a nese zodpovědnost. Navenek je klidný a pokračuje v letu podle budíků. Já odevzdaně koukám pod sebe do hustých mraků a zčistajasna na chvilku spatřím kus zcela zvláštní velké kruhové budovy. To je přece známá stavba - pavilon "Z" - na Brněnském výstavišti! Výšku mraků přitom odhaduji na 500-600 metrů Okamžitě upozorňuji pilota, že letíme nad Brnem, ten klesá a těsné před Hlavním nádražím vypadáváme z oblačnosti. Je to prima, jsme z toho venku! Pilot navazuje radiospojení s letištěm v Tuřanech a bez problémů přistává na stojánce pro cizí letouny. Z každého nyní padá napětí a strach. Zatímco nám doplňují palivo, jdeme zjistit meteorzprávu pro další úsek tratě -je příznivá. Po potřebném uklidnění a odpočinku startujeme a pokračujeme v letu na východ. Bílé Karpaty a také dvě další pohoří zdoláváme za krásného počasí. Po 3.30 hodinách čistého času celkové doby letu přistáváme v pořádku na letišti Zvolen.

Následující den startujeme třikrát, abychom překontrolovali maskování bojových prostředků raketové brigády, a po přistání se účastníme upřesňujícího dohovoru o další spolupráci. Naše hlavní poslání - zjistit místo dopadu raketové hlavice - připadá na 27. září. V tento den je ale počasí hluboko pod stanoveným minimem, poněvadž výška mraků se totiž do rána snížila na 300 metrů, jejich množství narostlo na 6/8 a dohlednost poklesla na 2-3 kilometry, přitom převýšení terénu v prostoru spolupráce činilo víc než 1000 metrů. K letu za takových podmínk jsme se odhodlali proto, že jsme měli velmi dobré rádiové spojení s palebným stanovištěm raket a že jsme mohli během přiblížení k cílové ploše využít silnice, jediné výraznější orientační čáry, vedoucí v mírném údolí po úbočí svahu. V příhodném okamžiku jsem vydal povel "PAL!", abychom během letu rakety doletěli na dohled k určenému cíli. Všechno nám parádně vyšlo - dopad makety hlavice jsme zaregistrovali, třebaže to bylo dost nesnadné, poněvadž raketa v místě dopadu jen rozhodila zeminu. Žádný záblesk nebo dým, na jaký jsme byli zvyklý po dopadu ostrého dělostřeleckého granátu nebo pumy. Určil jsem odchylku od cíle a rádiem ji ohlásil do palebného postavení raket. Tím náš úkol skončil a my jsme se vraceli do tábora VVP Oremov Laz.

Přiletěli jsme opravdu na poslední chvíli a nestihli už ani přistát uvnitř tábora - kopcovitý terén totiž zahalily mraky. Seděli jsme asi 100 metrů od brány a čekali, až se oblačnost trochu zvedne. Poněvadž dělostřelci odmítli zabezpečit hlídání vrtulníku mimo tábor, museli jsme náš dopravní prostředek do něj nějak dostat. Prožili jsme "nervák" při "přeletu" asi 200 metrů z místa parkování do tábora, přičemž jsme nesměli poškodit ani vrtulník, ani bránu s nápisem "SLOUŽÍME LIDU"! Počasí, které nám připravilo tak perné chvilky, se zcela změnilo k lepšímu, takže další spolupráce s rakeťáky i přelet do Plzně proběhly bez problémů. Jen náš mechanik už s námi neletěl, raději volil cestu domů vlakem.