Rozkaz je rozkaz

Mjr. v. v. František Knížek (České letectvo a PVO 1/96)

Měl jsem na Jincích spolupráci s rakeťáky. Jejich velitel, starší přísně vyhlížející plukovník, mi nijak nepadl do oka. Dva dny pršelo a kdyby mi záklaďáci od kuchyně nedali krapet teplé vody, tak jsem si neměl ani kde uvařit kafe. Zřejmě pro tu rakeťáckou elitu byl major od vrtulníků něco jako šofér gazíka. Spíš ještě méně.
Létání bylo naplánováno na tři dny dopředu. Vzhledem k tomu, že jsem po celou dobu nevzlítl, bylo třeba přeložit celou akci na další dny. Ráno jsem zašel za velitelem do štábáku, ale jeho pobočník mě k němu nepustil, že na mě nemá teď čas, abych přišel po obědě. Trhněte si nohou frajeři, pomyslel jsem si. Po obědě budu v Příbrami málo platný. Nevadí, posedíme na zemi další den. Vyjde-li počasí, budou pěkně zuřit, ale zavinili si to sami. U oběda mi pobočník nařídil, abych přišel ve dvě hodiny. V předsíňce nikdo nebyl, tak jsem zaklepal na spojovací dveře a vstoupil. To jsem si dovolil. Plukovník měl nějakou vysokou návštěvu a nestačil schovat skleničky.
"Kdo vám dovolil vstoupit?" Mlčky jsem se otočil a odcházel. Zase špatně. "Kdo vám dovolil odejít?" Z těch zelenejch mozků se asi brzo zblázním, pomyslel jsem si a zůstal u dveří stát. Skleničky nechali na stole, ale nenabídli. Když jim konečně došlo, že asi něco potřebuju, tak mi dovolili promluvit.
"Soudruhu plukovníku, potřebuju auto, abych v Příbrami na letišti naplánoval letovou činnost na další tři dny", přednesl jsem stručně a jasně své přání.
"Já žádné volné auto nemám. Když si nějaké seženete, můžete jet. "
Rozkazy se mají vydávat přesně, pak se také dají přesně plnit. Mě padlo do oka auto před štábákem, které se zdálo velice volné a šofér v něm seděl.
"Jedeme do Příbrami, je to na rozkaz velitele." Šofér se nevzpouzel.
Na letišti jsem vyřídil co bylo třeba, všude chvilka zdržení a asi za tři hodiny stoupala volha po pěkné lesní cestě k rakeťáckému táboru. Dva plukovníci na nás čekali u závory. Ten menší, spíš malý, měl hlas radost poslouchat. Jen zvonil. Ta volha byla jeho. Co já všechno musel vyslechnout otevřeným okýnkem, než je napadlo, mě z auta vyhodit.
Když chci, umím stát perfektně v pozoru a protože si ještě z učiliště pamatuji, že v pozoru se nemluví, vyslechl jsem kázání mlčky. Decibely pomalu slábly, pohrůžky přísného potrestání odnesl podvečerní vánek někam do Brd a nakonec rakeťáckej velitel, který zatím většinou mlčel, také spustil.
"Jak vás mohla napadnou taková pitomost, vzít si auto před štábákem a jet? Mě to soudruhu plukovníku nenapadlo. Já vás jen poslechl. Sehnal jsem si auto, kde se dalo a zařídil, co bylo třeba."
Ten malý znovu chytil. "Dyť von si z tebe dělá ještě srandu. Já bych ho zavřel, až by byl černej."
Koukal jsem na něj dobu a velitel si zřejmě myslel, že se kaju, když mám sklopené oči, tak mi odpustil. Jiný důvod, proč mě nepotrestal, neznám.
S večerem se začaly mraky trhat, trochu zesílil vítr a citelně se ochladilo. Sehnal jsem si dvě skleničky a kuchaři mi uvařili grog. Musel jsem prubnout plukovnickýho tvrďase, půjde-li zlomit. Co je to za spolupráci, když na sebe lidi vrčí!
Pobočník otevřel dveře, na které jsem zaklepal.
"Nesu veliteli grog", povídám. Mlčky otevřel spojovací dveře. "Soudruhu plukovníku, jdu se usmířit. " Kouknul se na mě přes brýle, zastavil pohled na dvou skleničkách a docela normálně povídá.
"Postav to na stůl, ať to nakonec ještě nerozleješ a pojď si sednout. "
Spadl mi kámen ze srdce. Hned poznal o co běží. Štábák je malý a já rumem nešetřil. Trochu jsme to odpoledne rozebrali a já mu vysvětlil, že pro splnění úkolu jsem schopen spáchat daleko horší věci, než ukrást veliteli auto.
Ráno bylo jako vystřižené z Ladových obrázků. Po snídani jsem navrhnul veliteli, že se poletíme podívat, jak má zamaskovanou techniku.
"Co tě to napadá. Mám přidělenou hodinu a půl na splnění celého úkolu. "
"To odpovídá. Ale co nalétám okolo, jde na moje triko. Napíšu si to jako průzkumný let. "
Nechal se velice snadno přesvědčit. Ve vzduchu se mu líbilo. Než jsme startovali, byl přesvědčen, že maskování odpovídá, nahoře už méně a po přistání vojáci makali, až mi jich bylo líto.
Konečně bylo vše připraveno k odpálení raket. Zakreslil jsem si do mapy směr jejich letu a místo dopadu. Obsluhy odpalovacích zařízení mě ubezpečily, že se trefí přesně, tak jsem lítal velice blízko u terče, což byla křižovatka dvou lesních cest. Měli pravdu. Jsou to sekáči.
Po přistání na mě velitel vyrazil s dotazem, zda máme v rodině ještě nějakého šílence mimo mě. Uklidnil jsem ho. Nakonec ho mrzelo, že já jsem věřil jeho klukům víc než on. Potom se mě zeptal, mám-li také kromě hodnosti nějaké jméno. Prozradil jsem mu ho s prosbou.
"Raději to, prosím vás, zapomeňte, aby se náhodou neobjevilo v rozboru, jak jsem vás vypekl s autem.
V rozkaze se mé jméno objevilo v jiné souvislosti a na další rakeťácké palby chtěl vždycky jenom mě. Dnes už ani nevím, jak se jmenoval, ale toho druhého prcka si pamatuju dobře.