FAIRFORD a BLUE EAGLES

Ing. Jaroslav Špaček L+K 17/96

Letos, jak se již stalo každoroční tradicí, se ve dnech 20. a 21.7.1996 ve Fairfordu opět konala největší evropská letecká show International Air Tattoo ´96. Českou republiku reprezentovala vrtulníková skupina Hinds a dvojice MiGů 21. Doprovod jim tvořil dopravní letoun L-410. Pro nás vrtulníkáře byla tato akce letos opět trochu zvláštní. Díky pozvání vrtulníkového týmu britské armády Blue Eagles odletěly čtyři "mi Dvacetčtyřky" do Anglie o jeden den dříve, v úterý 16.7. 

Tento den navíc strávily naše osádky na domovské základně Blie Eagles v Middle Wallop.

Pro výjimečnost této návštěvy bych se rád nejprve zmínil právě o ní. První kontakt mezi oběma skupinami byl navázán právě ve Fairfordu roku 1994. Protože Blue Eagles a Hinds jsou dnes jediné dva vrtulníkové předváděcí týmy v Evropě, byl náš den v Middle Wallop pojat navíc tak trochu propagačně k blížící se akci ve Fairfordu, kde měly obě skupiny vystupovat. Po příletu do Middle Wallop se, po nezbytném šálku kávy, uskutečnil krátký briefing, v jehož průběhu bylo rozebráno následné společné létání. To spočívalo v letu skupiny nazvané Diamond Nine a tvořené vedoucím Lynxem, dvojicemi Gazelle po jeho stranách a boxem "Čtyřiadvacítek". K přelétávání vybraná lokalita nebyla místem jen tak obyčejným - šlo o známou kulturní památku Stonehenge, oblíbenou pro podobné fotografování snad všemi letci v Británii. Tato na pilotáž velmi náročná skupina, složená navíc ze tří rozdílných typů, byla pak fotografována z dalšího Lynxu tak, aby akce mohlo být využito k výše zmíněným propagačním účelům. Ještě v úterý odpoledne se uskutečnil nácvik, po němž se při debriefingu rozebíraly určité chybičky a volily nápravy, aby ve středu dopoledne skupina pro profesionální fotografy vypadala jak se sluší a patří. Po letu, doplnění paliva a ošetření techniky jsme byli autobusem převezeni na nedalekou základnu Netheravon, která patří mezi nejstarší britská letiště a dnes je již využívána pouze jako záložní plocha či k uskutečňování paravýsadků. Hlavní (a původní dřevěná) budova byla postavena v roce 1913 a bez poškození přestála obě světové války. Díky vystaveným dokumentům a dobovým fotografiím, zachycujícím působení zdejších jednotek v různých létech, historie ze stěn této budovy přímo dýchá. Škoda, že nic takového není k vidění ani na jednom z našich letišť, přestože tradice našeho vojenského letectví nejsou o mnoho mladší... Po večeři se zde uskutečnilo přátelské posezení s vyprávěním i s výměnou zkušeností, zejména z výcviku pilotů. Všichni piloti skupiny Blue Eagles znají tuto problematiku dokonale, neboť do jednoho jsou instruktory na vrtulnících Lynx nebo Gazelle.

Ve středu dopoledne se uskutečnil "fotolet" naostro a po něm si všichni naši piloti mohli "osahat" během půlhodinového letu lehkou elegantní Gazelle. Všech osm našinců si tedy mohlo v praxi vyzkoušet, jak točí souvraty vrtulník, více než pětkrát lehčí, než ten, na který jsou zvyklí, případně si vychutnat kouzla taktického létání ve výšce okolo dvou metrů nad zemí s využitím skrytu za překážkami a to včetně podlétávání drátů vysokého napětí. Pro nezasvěcence trochu nervydrásající záležitost, ale tento druh výcviku je dnes pro pilota vrtulníků životní nutností. Všechny zkušenosti z lokálních konflitů totiž hovoří jasně: vrtulník letící ve výšce dvaceti metrů nad terénem či výše, má životnost blížící se nule. Každý z nás pak svůj let zakončil většinou svým prvním nácvikem autorotace s vypnutým motorem a přistáním s dojezdem. Takový jediný možný způsob přistání vrtulníku při vysazení motoru (u dvoumotorových strojů obou) každému nejprve předvedl instruktor, při druhém letu se pak snažil o slušné přistání bez motoru každý sám. Tato půlhodina dala každému z nás podstatně více zkušeností, než čtení teoretických příruček, v nichž je taktické létání i autorotace popisována. U nás se autorotace s přistáním necvičí, protože v našem letectvu nemáme vhodný typ vrtulníku, který by takový výcvik umožňoval... U těžších strojů by obdobné nácviky mohly vést k poškození strojů. Ostatně ani Britové s Lynxy tento výcvik neprovádějí. Bohužel, v oblasti možné spolupráce máme ještě do NATO daleko. To, co je v členských zemích aliance běžné, v naší armádě stále možné není, a tak nebylo ani možné laskavost britských pilotů vhodně oplatit. Navíc, naše předpisy totiž pobyt cizích státních příslušníků na palubách vojenských strojů neumožňují a výjimka nám povolena nebyla.

Odpoledne nastal čas k přeletu do Fairfordu. Na této cestě nás doprovodila "Gazelka" pilotovaná velitelem wallopské základny. Vzhledem k tomu, že jsme přilétli o jeden den dříve, než obvykle, zelo letiště ve Fairfordu prázdnotou. Hlavní nápor příletů byl očekáván ve čtvrtek a v pátek. Pak se vybrané plochy na letišti Fairford rychle naplnily. Statickému stání samozřejmě vévodily stroje určené pro službu v záchranném systému SAR (Search and Rescue). Z vrtulníků, nám nejbližší kategorii, stály za povšimnutí portugalská Puma, švédská Super Puma s Bellem 412, několik Sea Kingů, MH-60J a další. Námořní průzkumné a protiponorkové letouny byly prezentovány jak řadou Lockheedů Orion, tak na stání parkovaly také proudové Nimrody a další turbovrtulové stroje, Atlantiky francouzského původu. Raritou nepochybně bylo představení ruských strojů II-38 a Be-42 Albatros. Jako na každé pořádné show, ani ve Fairfordu nechybělo množství různých variant Herculesů různých letectev, včetně nejnovější z řady Gunshipů USAF, verze AC-130U Spectre. Přítomno bylo i několik tankovacích Boeing KC-135, ale i transportní obři C-5 a C-17. Bojové stroje, lidově "stíhačky", tradičně zastupovalo množství Tornad a F-16, doplněných Jaguary, Harriery i s verzemi FA.2 a T Mk.10. Řídce vídanými návštěvníky byly jistě italské F-1045, norské F-5 a španělské RF-4C. Velkou pozornost již od prvního objevení vzbuzovala dvojice pestře kamuflovaných ukrajinských Su-27, z nichž jeden byl určen k letové ukázce.

Přestože byl letošní Fairford chudší v počtu vystupujících skupin, program byl zajímavý a měl spád. Akrobatické či předváděcí skupiny zastupovaly tradiční domácí Red Arrows, dále Patrouille Suisse, Patrauille de France, Team 60 ze Švédska, britští Blue Eagles a čeští Hinds. Jedinou programem ohlášenou skupinou, která se nakonec nedostavila, byly slovenské Biele Albastrosy, které nelétaly pro kolizi při nácviku na vystoupení nad domácími Košicemi. Její místo ve Fairfordu tak zaplnila turecká skupina Turkish Sar létající na strojích F-5.

Z mnoha letových ukázek zaujaly snad nejvíce již zmíněný ukrajinský Su-27, atrakcí byl náš MiG-21 pilotovaný pplk. Františkem Bittnerem, německý F-4F Phantom i dvojice francouzských Jaguarů. Milovníci vrtulí mohli shlédnout bombardér z první světové války a z dvacátých let v podobě perfektní repliky Vickersu Vimy, milovníci pístových Merlinů pak trojku tvořenu Lancasterem, Spitfirem a Hurricanem. Majestátné působil vzlet nadzvukové dopravní Concorde i atraktivního bombardéru B-1 B Lancer. Jubileum vzniku Harrieru oslavilo 10 těchto strojů ze stavu 1 Sqn RAF z Witteringu. Jejich piloti předvedli hromadný svislý vzlet a poté útok na letiště. Závěr vystoupení Harrierů patřil nové námořní verzi pro FAA, typu Sea Harrier FA.2. Definitivní a nepřehlédnutelnou tečku za letošním Fairford International Air Tattoo pak napsala neobvyklá, zato však majestátní skupina Spitfiru s Hawky Red Arrows.

Význam slavnostního "hangár párty" zdůrazňoval bodovými světly ozářený jeden z prvních Harrierů GR Mk.1, pýcha britského konstrukčního umu, vystavený pod pódiem. A kdo si letos odnesl z IAT 96 vavříny nejcennější? Nejlepším sólistou na proudovém letounu se po zásluze stal ukrajinský pilot Su-27, cena za nejlepší skupinové vystoupení byla předána francouzské dvojici Jaguarů a cenu za absolutně nejlepší ukázku získal švédský Team 60. Jako nejlepší britský účastník byla vyhodnocena dvojice civilních letounů Extra 300 týmu Rover.

Dvacátý pátý ročník světoznámého show skončil. Letos tento letecký svátek navštívilo i větší množství fandů z Čech a Moravy. Ti nelitovali financí, aby mohli být při tom: Věřte, stojí to za to...