Helimeet v Guterslohu roku 1999

Ing. Jaroslav Špaček

Již od roku 1993 se každoročně koná na britské základně v německém Guterslohu mezinárodní soutěžní setkání pilotů vrtulníků zvané Helimeet. V letošním roce se akce konala ve dnech 7. až 9.6.1999 Poprvé se jí zúčastnili i čeští piloti v sestavě dvou osádek s jedním vrtulníkem Mi-24V.

Po několika telefonátech s organizátory jsme věděli, že soutěž sestává z několika disciplín. Kromě základní, tedy soutěže v navigaci, se mělo jednat o rozpoznávání bojové techniky a o slalom vrtulníků s kýblem vody. Kromě přípravy k přeletu se obě osádky tvořené mou maličkostí, npor.Martinem Vanišem a npor.Michalem Linhartem a dále mjr.Lubošem Sittou, npor.Víťou Kučerou a pprap.Jirkou Snášelem týden před odletem věnovali shánění a opakování obrázkových informací o všemožných bojových vozidlech, prostředcích PVO, letadlech a vrtulnících. Věděli jsme, že nejhorší disciplínou pro nás bude asi ”kýblování”. Nedokázali jsme si představit, jak bude možné s takovou obrovskou bednou jakou Hind je viset nad brankami a trefovat se kýblem plným vody mezi jednotlivé branky slalomu. Bylo nám jasné, že vše závisí na perfektní souhře osádky, kdy pilot musí bezpodmínečně poslouchat pokyny palubního technika, který se z otevřených dveří snaží ”doladit” pohyby kýble. Proto jsme se rozhodli si tuto ”lahůdku” vyzkoušet v pátek před odletem na domácí půdě. Kromě toho, že proud vzduchu od rotoru vyfoukal většinu vody z nádoby, probíhal nácvik následovně. Palubář hlásil, ještě pět metrů, malinko doprava, ještě tři metry, ještě dva, metr, půl… a je to v ř…, dva metry zpátky… Dvacetčtyřka se na takovéto atrakce zkrátka vůbec nehodí, protože pilot nevidí pod sebe a díky své hmotnosti má obrovskou setrvačnost. Bylo nám jasné, že v této disciplíně, pokud budeme sbírat body, tak jedině trestné.

Do Guterslohu jsme odletěli přes kbelské letiště ve středu 7.6. ráno. Let probíhal klasicky, s kličkováním v kopcovité krajině mezi nízkou frontální oblačností od Chebu až po úroveň Frankfurtu. Po téměř tří hodinách letu nás přivítal hlavní organizátor a můj přítel z doby, kdy působil jako manažer britského vrtulníkového týmu The Blue Eagles, major John Davies. V průběhu celého odpoledne se na letiště slétali další vrtulníky soutěžících. Nakonec jsme napočítali patnáct osádek ze šesti zemí. Mimo nás se samozřejmě účastnili domácí na vrtulnících Gazelle a Lynx, z Belgie přiletěly dvě Agusty A109 s několika známými z jejich předešlé návštěvy na přerovském letišti, Německo reprezentovaly čtyři osádky se stroji BO 105 a jeden velký CH-53G, silnou účast mělo Dánsko s jedním vrtulníkem Hughes 500 a třemi AS 550 Fennec, barvy Spojených států hájil UH-60A Black Hawk..

V pět hodin se uskutečnil brífink, kde byli všichni seznámeni s tím, co nás čeká. O vlastní navigační soutěži – Treasure Hunt (hon za pokladem) toho příliš řečeno nebylo. Pouze to, že každá osádka dostane obálku se zadáním a poté bude mít k dispozici 90 minut, v nichž musí zvládnout přípravu, splnit maximum stanovených úkolů a získat co nejvíce bodů. Kolik času kdo věnuje přípravě a kolik letu, to záleželo na jednotlivých osádkách, rozhodující byl čas odevzdání všech podkladů. Nezáleželo ani na tom, jestli osádka nasadí na trať směrem na západ či na východ a které body si vybere. My jsme byli trochu vyvedeni z míry, když jen tak mezi řečí padla informace, že všechny souřadnice budou zadávány v tzv. Grid references, což je vlastně kilometrová síť. A to my neumíme, u nás se používá zeměpisných souřadnic. Proto následovalo ještě bleskové seznámení se s Gridy.

Disciplína dva - slalom. Na plátně se objevilo schéma celého slalomu. Mezi piloty propukl smích. Skoro neskutečně obtížný kruhový obrazec, při jehož prolétnutí, respektive ”provisení” se muselo absolvovat 9 různých branek. Co jsme zkoušeli v Přerově byla proti tomu ”brnkačka”. Bylo jasné, že ”můry” typu BO 105 či OH-6 mají neskutečnou výhodu. Kbelík s vodou měl být zavěšen na pětimetrovém laně s možností jeho pohybu ve dvaceti centimetry vyznačeném úseku ve svislé rovině a možnost dohnání stranových chyb pilota byla dána rukama ”kýblovníka”, v našem případě palubního technika. Po naplnění kýblu vodou měl následovat kolmý vzlet, průlet dvěma brankami, vytýčenými standardními slalomovými tyčkami, o šířce zhruba 30 cm a výšce asi 1,20 metru. Po jejich zdolání měla být osádka natolik rozcvičena, že měla zvládnout protáhnout kýbl ”oknem” nepatrně převyšujícím rozměry kýblu s proříznutým otvorem o šířce asi 10 cm pro průchod lana. Tato high gate byla upevněna ve výši asi 3 metry. Následovalo položení kýblu do dřevěné krabice a otočka vrtulníkem o 360^o. Další brankou byla těsně nad zemí umístěná low gate, tvarem stejná jako high gate. Poslední dvě byly opět postaveny ze slalomových tyčí, přičemž jedna z nich byla v horní části užší než je průměr kýble. Třešničkou na dortu bylo postavení kýble na barel asi metr a půl vysoký, na němž však byla vyvýšeninka s jen o málo větším průměrem než dno kýble. Nepřesné ustavení znamenalo překocení nádoby a tím ztrátu bodů za vylití vody. Celý slalom měl být zkrátka pilotážní lahůdkou, korunovanou nezbytnou perfektní spoluprací celé osádky..

Třetí disciplínou bylo projetí slalomové dráhy dálkově řízeným autíčkem. Za každé posunutí překážky vytyčující dráhu penalizace pět vteřin.

Poslední disciplínou, v níž měly osádky měřit svůj um, bylo recce, čili oblíbené rozpoznávání čehokoliv.

Ještě večer jsme se dozvěděli rozlosované pořadí startů jednotlivých osádek v jednotlivých disciplínách. Luboš si hodil markou orla nebo pannu a vyhrál. Stal se posádkou Hind One, na mně zbyl volací znak Hind Two..

Ráno v osm se konal brífink. Meteorolog nás ujišťoval, že dohlednost mezi 2 až 3 kilometry se během dopoledne vyjasní a bude pěkný letní den. Osádky Mi-24 a CH-53 dostaly kvůli delší době spouštění navíc 15 minut na přípravu, místním osádkám Lynxu a Gazelle bylo naopak ubráno 5 minut jako daň za znalost místního prostředí.

Osud nestál příliš na Lubošově straně. Díky rozlosování měl jít na navigační let jako první. Obálku převzal v devět hodin. Čas na přípravu měl být rozdělen, podle očekávání a zkušeností ostatních z minula, na zhruba půl hodinovou přípravu a hodinový let. Skutečně, za asi půl hodinu všichni tři vybíhají z hangáru a běží k vrtulníku. Po chvíli se Mi-dvacetčtyřka jako první odlepuje od země a míří na severozápad, do kouřma s dohledností ne větší než 4 km.

Nás mezitím čekalo recce. Jak jsme se později shodli, obě naše osádky “vyhořely” na francouzských tancích “Leclerc” a AMX-30. Mezi dalšími objekty byly například MiG-29, EFA 2000, Sea King a Puma, a dále obrněnce Bradley, Fuchs, Gepard, T-55 a 72, jakýsi jugoslávský PL kanón. Karadžiče jsme pak poznali všichni. Dle hodnocení které k nám později prosáklo, skončila Lubošova osádka pátá a moje šestá.

Přišel čas slalomu. Spouštím vrtulník, Michal se uvelebuje v otvoru otevřené horní části dveří nákladní kabiny. Převisujeme do prostoru přistání před naplněním kýble vodou. Michal bere do rukou lano a já vedu vrtulník nad startovní barel, kde je kýbl zcela naplněn vodou. Zelený praporek jednoho z rozhodčích ukazuje, že kýbl je plný a můžeme začít. Trhnutím kolektivu zvedám vrtulník a odlepuji tak rychle kýbl od podložky, aby se nevylila voda. První branku prolétáváme na druhý pokus, Michal skvěle komanduje kam mám letět a perfektně “kýbluje”. Druhou branku se nám nedaří prolétnout ani na třetí pokus a tak ji vzdáváme a pokračujeme na high gate. Výšku máme dobrou, sebemenší pohyb cyklikou znamená pohyb vrtulníku až o metr. Michal povykuje “..dopředu, dopředu, ještě dopředu...”. Snažím se tlačit cykliku dopředu, vrtulník však stojí na místě. Je to obrovský rozdíl. K pohybu vpřed musím tlačit cca o centimetr, aby se vrtulník vůbec pohnul. Bylo to moc, trochu zpátky. Stačí však milimetrový pohyb dozadu a jsme opět dva metry zpět. Kýbl se teď zachytává o horní část branky, jedna strana se celá ohýbá. Hlavně aby nás neodmávl rozhodčí, vypadá to nebezpečně. Kýbl se uvolňuje, branka pruží zpět a my jsme ztratili určitě dva litry vody. Na třetí pokus vítězíme. Super. Další branku tvoří dřevěný box, do něhož je nutné položit kýbl a otočit se o 360^o. Daří se bez vylití vody. Následuje low gate, ta se povedla snad napoprvé, stejně rychle se daří i na dalších dvou brankách. Michal je zkrátka super palubář. Teď už nás čeká jen položit kýbl na cílový barel bez jeho překocení. I to se po asi minutě visení povedlo. Doba 11.40 minuty. Při vyhlášení výsledků mi John neoficiálně pošeptal, “byl jsi desátý, to jsme s tím Vaším obrem nečekali”. Inu museli být překvapeni, za námi skončila mimo CH-53 i místní Gazelle a Lynx. Vím, že ani Luboš nebyl poslední, přestože jsme oba od počátku čekali 14. a 15. místo.

 Další “lahůdkou” byl slalom s dálkově ovládaným autíčkem. Hned po ránu šel na špionáž Víťa. Vrátil se se slovy, “Pánové, mysleli sme si, že nejhorší bude “kýblování”, ale běžte se podívat na autíčka!”. Měl pravdu. Kdo si nikdy nezkusil řídit něco, co jede proti a má to zahnout právě tam kam chcete, nepochopí. “Řidič” musel stát na místě, další dva mu mohli radit po obvodu dráhy. Každá osádka měla deset minut na trénink, a potom se jelo na čas. Časy se sčítaly, což byl kámen úrazu. Dohodli jsme pořadí jízd jak sedíme v mašině. První “řídil” Martin. Povedl se mu skvělý čas rovných tří minut. Další je řada na mně. Beru vysílačku do ruky a vyrážím. Netrvá dlouho a porážím první překážku, vzápětí druhou, pak se nemůžu trefit pozadu do garáže. Oba kolegové povzbuzují jak můžou. Končím se zpoceným čelem s časem 3.18 minuty. Poslední jde Michal. Jak nám při “kýblování” zachránil kůži, tak v tomto slalomu se mu nedaří a parkuje až po 5 minutách. Tím nás součet v této disciplíně odesílá až na 14. místo. Ale co, když nejde o život…

Náš čas pro Treasure Hunt byl 13.00. Přece jen jsme tam byli exoti, tak si náš vzlet a počátek letu po trati chtěli natočit kameramani z Britského armádního filmu. Dohodli jsme způsob našeho vzletu, kdy Gazelle s kameramanem bude viset v 50 metrech nad dráhou a my před ním o něco níže zatočíme na trať. Na otázku jestli nás mohou následovat jsem jen odpověděl: “Když budeš stačit..”. Převzali jsme tedy obálku a vrhli se do přípravy. Šoky. Obálka obsahovala dvě fotografie jakýchsi posedů, černobílou zvětšenou kopii části mapy, barevnou kopii kousku mapy, obrovský soulep mapy prostoru měřítka 1:50,000 a šest listů textu se šestadvaceti otázkami. A teď, babo raď. Věděli jsme, že je potřeba se zaměřit na otázky s největším počtem bodů. Hned zkraje jsme odvrhli otázku zabírající více než jednu stranu, psanou ne právě leteckou angličtinou. Měli jsme v ní hledat silo, do něhož vrazilo Tornado při cvičném letu. Po nárazu se zpomalilo na určitou rychlost, letělo jakýmsi kurzem a po určité době se osádka tvořená Indem a Pákistáncem musela katapultovat. Protože se však tyto národy nemají rády, každý se katapultoval na jinou stranu a tak se musela najít dvě místa dopadu a tak dále. No hrůza běs to jen přečíst, pak pochopit a poté vše spočítat. Později jsme zjistili, že jen jedna osádka tuto úlohu řešila a celou soutěž pak vyhrála. Celkem bylo totiž za tuto otázku asi 130 bodů. Za otázky ostatní bylo bodů v rozmezí 5 až 40. Vybrali jsme tedy asi 15 až 17 “tučných” otázek, rozhodli se v jakém pořadí poletíme a začali kreslit mapu. Michal asi 5 minut před dohodnutým koncem přípravy odběhl spustit AI-9 (pomocný spouštěcí motor, na Západě zvaný APU). Martin dočmrkl vše potřebné, já jsem “vysomroval” ještě jednu kopii zadání, abychom ty zvěrstva mohli za letu číst oba a vyběhli jsme k vrtulníku.

Díky spuštěnému “áíčku” trvalo vše od usednutí do žádání o povolení ke vzletu nějakých pět minut. Odstartoval jsem a Gazelle už úpěnlivě volala, že potřebuje ještě minutu. Věnovali jsme se tedy zatím otázce za 5 bodů – počítání bílých “L” ohraničujících VPD a hledání nějaké budovy s jakýmsi nápisem jižně letiště. Tu jsme nenašli. Gazelle už zaujala své místo, tak jsme po průletu okolo ní vyrazili na trať. První kurs na sever - najít na souřadnicích AB bagr a určit jakou má barvu. Máme ho, hurá, je červený. Sakra ale o 100 metrů vedle stojí oranžový. Přesnost určení těch slavných Gridů je zkrátka důležitá. Další otázka – najděte posed podle černobílé kopie mapy, určete jakou má střechu, zapište přesné souřadnice a pak od tohoto posedu leťte kurzem C, kde v další otázce najdete místo, kde se dá provozovat nějaké hobby. Spočítat kolik je tam laviček na sezení. Posed jsme našli, střechu měl zelenou, další dva okolo ale stříbrnou a dřevěnou. Hobby místo bylo golfové hřiště, kolik jen je tu těch laviček… První zatáčka, máme tři, Michal hlásí támhle je čtvrtá a Martin říká - a támhle pátá. Dobře, další zatáčka a ještě třetí. Je jich celkem 8. Třetí zatáčka těžkého Hinda v padesáti metrech se už golfistům nelíbí, není to holt tichučká Gazela a tak nám hrozí holemi. Ještě že to není u nás, už by to věděla Nova, to je ta “demokracie”. Pokračujeme do prostoru, kde se 26.června nacházelo 26 velkých balíků sena. Kolik jich tam je dnes? Vidíme že v určeném prostoru visí Gazela. Á, naši filmaři nás čekají. Jeden bleskový průlet okolo nich se sklesáním do prostoru. Žádné koule sena. Super, Michal řve do interkomu: “Hele pod náma jsou nějaký fleky, jak když tam něco dlouho bylo”. Fakt, všechny je už odvezli, píšeme 0 a opět Gazelle mizíme, teď už nadobro. Další otázka. Najděte posed podle fotografie ve čtverci DE,FG o rozměru 6 km², určete jeho souřadnice a leťte 1,8 km na východ a 0.5 námořní míle na jih. Tam je křižovatka tvaru “Y” a u ní silniční značka. Co je na ní napsáno? Až přistání těsně u značky nám ukázalo maličkou dodatkovou směrovku “Flugmodellplatz”. Hra pokračuje. Hledáme počet kolejí při průletu ze souřadnic HI na JK, kolik černých dveří má malý červený domek ve čtverci LM,NO, co je napsáno na střeše domu na souřadnicích PQ, jaké souřadnice má křižovatka “T” ležící na kružnici o poloměru 5 km, jejíž střed je u lesíka tvaru “H” z barevné kopie mapy a který leží ve vzdálenosti 11 km kursem R od sloupu vysokého vedení u křižovatky na souřadnicích ST. Běs, běs, běs. Takových všelijakých “lahůdek” jsme správně našli a určili celkem asi dvanáct. Všechno nám perfektně vycházelo. Martin z devadesáti procent věděl pořád kde jsme, perfektně určoval ty slavné Gridy a všichni jsme měli oči vykulený z kabiny, abychom toho co nejvíc našli (tak jsme se ani nesrazili s dánským Fennecem, který hledal v protisměru). Mašinka asi ještě nikdy nezažila během hodinového letu tolik změn režimů jako dnes. Od maximálky po visení v padesáti metrech, zbržděné zatáčky, rychlé přistání do terénu. Šlapala jak hodinky. Ke konci časového limitu Martin hlásí kolik nám zbývá minut, ale já jako bych se urval ze řetězu. Co ještě stihneme, co je ještě cestou k letišti? Ještě jsme tedy našli nějaký koleje na mostku přes řeku, ale do přistání nám zbývají čtyři minuty. Valíme “domů” co to dá, ženeme se kolmo na dráhu přímo ke stojánce, ještě na krátkém finále hlásím, že podvozek teprve vysunu. Sedáme po rychlém zbrždění a vysunutí podvozku, zajíždím co nejblíže k hangáru, ale kvůli zaparkovaným “komárům” to moc blízko nejde. Martin vyskakuje z kabiny a běží v přílbě odevzdat obálku, já mezitím parkuji a vypínám vrtulník. Stihl to akorát, zbývalo nám pár vteřin.

Po nás již přistávají poslední dva vrtulníky, začíná se opékat BBQ a točit pivo. Není to Ježek (jihlavské pivo), ale v tom horku “bodne”.

Vyhlášení výsledků. Protože jde jen o to, aby se osádky z různých zemí potkaly, předaly si pár zkušeností, maličko se pohecovaly, zkrátka aby byl “professionalism and fun”, vyhlašují se jen první tři v každé disciplíně (Zbývající výsledky mám od Johna – soukromě mi ukázal jen umístění mé osádky). Šok pro nás – Hind Two skončil v navigaci druhý – po vítězných Dánech na OH-6A (Ti právě luštili tu vymyšlenou hrůzu s Tornadem). Na prvním místě skončila dánská osádka Capt. B. Sorensena na stroji OH-6 ze základny Vandel. Druhé a třetí místo obsadily německé vrtulníky Bo-105 ze základny v Celle a to s osádkami Lt. Rauchmaula a Lt. Ludwiga.

Helimeet skončil, nastal čas odletu. Domů letí Luboš, startujeme zároveň se třemi BO 105 a americkým UH-60. Po průletu nad Guterslohem se dělíme a každý pokračuje svou cestou. Účast na této akci nám dala mnoho dalších zkušeností, ukázala, že i s tak těžkými vrtulníky a podstatně menšími nálety než kolegové z jiných zemí NATO, dokážeme alespoň trošku držet krok.

V úterý 3.8. se konal 2.ročník navigační soutěže v Přerově, kde bylo využito několika poznatků a “srand” z Helimeetu. Novinky byly soutěžícími přijaty veskrze velmi kladně, i když na “kýblování” budeme muset v domácích podmínkách s “elicotteri mastodonti” zapomenout.