VODA, VODA, VODA …

Jaroslav Špaček L+K 17/97

První červencový víkend. Nemůže být v tomto státě člověka, který by neviděl, jak hrozné události se začaly v neděli 6.7.1997 na východě našeho území dít. Severní Moravu bičují provazy vody, hladiny řek začínají stoupat a vylévají se z břehů...

Pondělí 7.7. Situace je vážná na Jesenicku, Bruntálsku, Krnovsku, Šumpersku, v okolí Valašského Meziříčí. Povodňové štáby začínají pracovat, do záchranných akcí je povolána armáda, hasičské sbory, pomáhá, kdo může. Ráno z přerovského letiště startuje vrtulník Mi-24 na průzkum situace v okolí Hranic na Moravě, Sokol se snaží zjistit situaci v okolí Jeseníku a Krnova. Situace je velmi vážná. Osádky vrtulníků Mi-17 a W-3A Sokol se spojují se záchranáři, kteří jsou schopni vysvobozovat lidi čekající spásu na střechách podmáčených domů. Do akce se zapojují vrtulníky policie i civilních záchranných služeb.

Úterý 8.7. V brzkých ranních hodinách se začíná zvedat hladina Bečvy, voda vniká do ulic Přerova. Zanedlouho začíná být vlhko i na jediné naší základně vrtulníkového letectva. Ze záchranců se rázem stávají postižení. Urychleně probíhají přípravy na evakuaci letiště. Ještě za tmy jsou přetahovány stroje neschopné letu na střed vzletové a přistávací dráhy, který je nejvyšším bodem letiště. To jsou již některé vrtulníky po břicho ve vodě. Co je schopno letu, včetně strojů čekajících na prodloužení životnosti jednotlivých agregátů - tedy "papírově" mimo provoz - je přelétáváno ze zajetí vodního živlu na letiště v Olomouci-Neředíně. To už je přerovská vzletová a přistávací dráha spíše než k leteckému provozu vhodná k rybářským závodům.

Asi tři kilometry od letiště v obci Troubky začíná tragédie. Voda stoupá, začínají se hroutit jednotlivé domy. K přívalové vlně, přicházející proti všem předpokladům ne od řeky, ale zezadu z polí, se začíná přidávat i voda z nedaleko se stékajících řek Bečvy a Moravy. Neštastná poloha obce vede snad k největší tragédii. Od rána visí nad Troubkami dva až tři vrtulníky Mi-8 a Mi-17, které zachraňují nešťastné obyvatele ze střech bořících se domů. V podvěsu pod vrtulníky je záchranáři svážejí ke hřišti, snad jedinému suchému místu v obci. Odsud je další "sedmnáctka" jako pendl sváží na parkoviště před přerovským obchodním domem. Všechny ostatní vrtulníky létají k Hanušovicím, Krnovu, Bruntálu a na mnoho dalších zaplavených míst. Piloti létají i přes deset hodin za den, z toho třeba osm hodin ve visu i ve velmi těžkém terénu. Z náruče mokrého živlu jsou vytahováni další a další lidé. Mnozí piloti mají na rukou od neustálého vyvažování řízení puchýře. Záchranné vrtulníky se z postižených míst, navzdory předpisům, vracejí i za tmy. Přesto jejich piloti vědí, že nemohli pomoci všem potřebným.

Stroje bez jeřábu, Mi-dvojky a čtyřiadvacítky, jsou využívány k neustálému mapování zaplavovaných oblastí a k převážení pitné vody, chleba a desinfekčních prostředků do nejvíce postižených míst, k přepravě raněných a těžce nemocných do nemocnic. Průzkumné lety odhalují další a další škody, zejména v pohoří Hrubého Jeseníku. Chybějící stovky metrů kolejí, silnic, neexistující mosty, řeky si vytvořily nová koryta, lemovaná desítkami zničených domů. Scény jako z válečných filmů, vše je však tvrdá realita. K večeru padají další domy nejen v Troubkách, voda vniká do obcí v okolí Litovle, hladina se zvedá v Olomouci a v Ostravě.

Středa 9.7. Ústřední povodňový štáb v Olomouci již počtvrté utíká před postupující vodou až na olomoucké letiště, neexistuje potřebné kvalitní spojení. Opět se projevila fantastická vlastnost českých pilotů - schopnost improvizace. Systém vzniklý v nouzi nejvyšší se plně osvědčil. Osádky Mi-2 si rozdělily postižené oblasti na sektory, ve kterých přistávaly v jednotlivých obcích, kde přímo zjišťovaly nejnutnější potřeby. V jejich stopách pak byly vysílány větší vrtulníky s požadovanou pomocí.

V dalších dnech se povodňová vlna stěhuje na jih, ve východních Čechách je zaplaven Hradec Králové. Díky včasnějším varování povodňových komisí ubylo pro piloty té nejnáročnější práce s přímou záchranou osob, začíná zásobování odříznutých obcí a mapování situace. Armáda pomáhá kde může, do práce se zapojují stovky vojáků základní služby i profesionálů.

V neděli se mohou vrtulníky vrátit z Olomouce zpět do Přerova, odkud je ještě další týden držena povodňová hotovost, při níž jsou stroje připravené k okamžitému vzletu. Za dva týdny jenom vrtulníky 33. Základny vrtulníkového letectva nalétaly více než 300 hodin pro záchranu životů. V tom nejsou započteny další lety vrtulníků z Pardubic, Prahy a Plzně, které byly v těch nejnáročnějších prvních dnech z Olomouce nasazeny také. Vojenské vrtulníky při záchranných akcích přepravily do bezpečí přes 3000 lidí. Při zásobování se činilo i dopravní letectvo, které se svými Antonovy přepravilo tuny pitné vody a chleba z Pardubic a Prahy do Přerova, odkud byla pomoc dále distribuována vrtulníky.

Armáda v těchto hektických dnech odvedla obrovský kus práce. Ani nejlepšímu plánovači by se nepodařilo naplánovat tak náročné cvičení, při němž bylo nutné dokázat veškerý um, od přesunu obrovského množství techniky, po vyčerpávající nasazení lidí i strojů. Povodeň se stala pro armádu, zejména pro letectvo, v první dekádě července prioritou číslo jedna. Aby bylo možné dostat do vzduchu co nejvíce strojů, bylo získáno z rezerv Ministerstva obrany přes jedenáct milionů korun na opravy a prodloužení rezursu i těch vrtulníků, které dlouhou dobu stály právě pro alarmující nedostatek financí. Nejednou bylo z postižených míst slyšet slova, že nebýt armády, byla by situace mnohem katastrofálnější. Počínaje elektrickými agregáty, bez nichž by nebylo možné péci chléb, přes stovky lidí vytažených z vodní záplavy na jeřábech vrtulníků, až po spolupráci při odklízení trosek. Záplavy, nemající v historii země obdoby, jen potvrdily nenahraditelný význam tak dlouhou dobu zanedbávaného letectva jako velmi operativního druhu vojska. Je snad ještě v tomto státě někdo, kdo po této katastrofě bude tvrdit, že nám armáda a speciálně letectvo, není k ničemu...?!