Poprvé s NATO

Ing. Jaroslav Špaček

Ve dnech 8. až 22.3.1999 se v severní Itálii uskutečnilo cvičení NATO ADVENTURE EXCHANGE ´99. Tohoto víceméně štábního cvičení se v době od 11. do 22.3. zúčastnila i dvojice vrtulníků Mi-17 z budované jednotky sil okamžité reakce (SOR), která se připravuje na základně vrtulníkového letectva v Přerově. Díky historickému datu 12.3.1999, kdy Česká republika vstoupila do NATO, se tak účastníci cvičení pod velením mjr.Jaroslava Brauna de fakto stali prvními příslušníky AČR, kteří se účastnili podobného zaměstnání.

Naše Mi-17 mají být od 1.1.2000 součástí mezinárodní vrtulníkové jednotky FHU /Force Helicopter Unit/ podléhající přímo velení sil okamžité reakce, které jsou známy pod zkratkou AMF(L) /ACE /Allied Command Europe/ Mobile Forces (Land)/. FHU se skládá z jednotky britské (s vrtulníky Puma), německé (UH-1D), americké (UH-60A) a nyní nově i české se stroji Mi-17. V blízké budoucnosti by měla být FHU posílena nejprve maďarskými a potom i českými Mi-24.

Přelet na místo určení, na opuštěnou základnu italského vojskového letectva Campoformido nedaleko i našim turistům známého Udine se uskutečnil ve čtvrtek 11.3. Po celním odbavení v Brně se oba vrtulníky ráno v devět hodin odlepily od dráhy tuřanského letiště a nabraly kurs na americkou základnu v maďarském Taszáru, kde bylo naplánováno doplnění paliva. Při pohledu na mapu je každému jasné, že nejkratší cesta vede přes Znojmo a potom okolo Vídně, Grazu a Villachu přímo do Udine. Bohužel, oklika přes Slovensko, Maďarsko a Slovinsko je nutná z jediného prostého důvodu. Rakouská strana zásadně nepovoluje přelet vojenských strojů přes vlastní území. Mimochodem, tyto praktiky jsou terčem kritiky i v rakouském tisku, zejména po tragických lavinových neštěstích počátkem tohoto roku, kdy právě vojenské stroje, ať již americké, německé či francouzské, kterým jsou odmítány přelety přes Rakousko, zachránily bezpočet civilních obyvatel.

Špatné počasí v horách okolo hlavního města Slovinska Lublaně zabránilo našim osádkám pokračovat v přeletu a donutilo je k přistání na lublaňském mezinárodním letišti. Po dvou hodinách vyčkávání se počasí nad horami umoudřilo a tak již nic nebránilo přeletu na italské území, na letiště Ronchi, které vlastně patří pod územní správu přístavního města Terst. Po vyřízení nezbytných formalit zbývalo jen “přeskočení” na dočasnou domovskou základnu v Campoformido.

Cvičení se z pozemních jednotek účastnili víceméně pouze štáby, vrtulníková složka měla být zastoupena v reálných počtech vcelku silně. V době našeho příletu však letiště, až na pozemní sledy, zelo prázdnotou. Naše jednotka FHU(CZ) má přímo podléhat britskému velení. Britské vrtulníky však byly narychlo povolány do Makedonie, kde jsou připraveny k zásahu na území Kosova. Nicméně jednotky logistické podpory, kterou nám Britové po celou dobu cvičení poskytovali byly namístě, stejně jako čtyři příslušníci pardubické dopravní čety SOR, která zabezpečovala transport postelí a jiného materiálu na “místo činu”, včetně přepravy příslušníků FHU (CZ) v rámci cvičení. Ubytování bylo zajištěno v jediném domku, komfort každému zabezpečoval vlastní spací pytel. Bohužel slova na přivítanou nezněla našim uším přívětivě. Neteče teplá voda a nefunguje ani topení. Ital mající na povel strážní četu prý již nabízel vlastní pistoli k vykonání jeho exekuce. V posledních dnech se totiž už čtyři italští technici snažili zprovoznit naftový kotel, bohužel bez výsledku. Pomohly až zlaté české ruce pilotů, bratří Schwarzů, a tak druhý den bylo již i teplo.

Po přivítání britským velitelem byly osádky seznámeny s prací ve velitelském stanu, tzv. OPSu, s taktickou situací a s prostorem cvičení, který se nacházel v prostoru východní části italských Alp. V pátek odpoledne přilétly čtyři německé vrtulníky Bell UH-1D, večer pak seznámil příslušník italského letectva všechny piloty se způsobem létání. Sobota a neděle patřila, díky zákazu létání o víkendech, přípravám map, studiu zdejších podmínek a seznámení britského pozemního personálu se systémem zavěšování a uchycení nákladů do podvěsu “sedmnáctky”.

V pondělí se uskutečnily dva koloběhy seznamovacích letů všech pilotů do prostorů nízkého létání v oblasti řeky Tagliamento a do kopcovitého terénu pohoří Alpi Carniche. V úterý a ve středu se již plnily běžné úkoly cvičení, zejména přeprava cestujících a vojáků pozemních jednotek a lety do hor s přistání v terénech s nadmořskou výškou okolo 2000 metrů, tedy v podmínkách, které u nás ještě nebylo nikdy možné cvičit. Za zmínku stojí ještě to, že Mi-17 byly po příletu do kempu doplňovány palivem britskou obsluhou za chodu motorů, tedy stejně jako v Bosně. 

Ve středu se naši piloti “svezli” na palubách německých Huey při přepravě italské jednotky horských myslivců, včetně jejich kanónů. Tento úkol měly naše stroje plnit ve čtvrtek. Ve středu do kempu přibyly i dva americké stroje UH-60A Black Hawk.

Čtvrteční ráno bylo ve znamení prudkého ochlazení a silného větru. Poblíž vesničky Carnia Piani v údolí řeky Fella, kousíček před jejím soutokem s mohutnějším Tagliamentem, ležel tábor horských myslivců. Vítr zde způsoboval nepěknou turbulenci, nicméně krátce po 10 hodině zde přistály obě sedmnáctky. Následoval nácvik nastupování a vystupování myslivců na palubu vrtulníků, včetně instruktáže nouzového opuštění stroje. Přeprava baterie obnášela převoz tří sítí s materiálem o hmotnosti asi 150 kg a šesti kanónů v podvěsu a zhruba 40 mužů v kabinách vrtulníků. Celá akce probíhala tak, že se vrtulník přiblížil dle navádění italského vojáka před kanón nebo síť, lanem se dotkl země (to kvůli vybití statické elektřiny, jejíž napětí může dosáhnout i tisíců Voltů) a poté převisel nad náklad. Dva “zavěšovači” náklad upevnili na oko podvěsu a vrtulník jej pak převezl na asi šest kilometrů proti proudu vzdálené místo u obce Móggio. Zde čekali dva “svěšovači”, kteří lano vrtulníku odhákli od řemení kanónu či sítě. Před tím však vrtulník musel lano položit na zem, opět kvůli vybití statické elektřiny. Jednou bohužel lano zůstalo viset na hlavni kanónu. Protože má gumová kola, nedošlo k vybití a tak jeden ze “svěšovačů” po prvním dotyku nákladu od něho doslova odlétl. Pak již působilo až komicky, jak před každým dotykem na zem položeného děla “svěšovači” po laně dupali jak po jedovatém hadovi. Po převezení celé baterie vrtulníky doplnily palivo z mobilního plnicího stanoviště německé armády přímo u tábora myslivců a celý přesun baterie proběhl znovu, tentokrát v opačném směru. I tento úkol byl pro naše piloty novinkou, kanóny se pod našimi stroji ještě nikdy nepřevážely. Podvěsy se cvičily s podvěšeným betonovým kolem. Odpoledne stejný úkol prováděla jedna “sedmnáctka” společně se dvěma UH-1D.

Italové byli s našimi vrtulníky maximálně spokojeni díky přepravní kapacitě, protože bylo možné při jednom letu naložit dvacet vojáků a síť do podvěsu, oproti šesti vojákům v UH-1D. Menší spokojenost již vládla s podstatně silnějším “průvanem” pod vrtulníkem v porovnání s Němci používaným typem. Získaná zkušenost ukázala, že bude potřeba “sedmnáctky” pro SOR vybavit jiným typem lana i háku, tak aby byl kompatibilní se zařízením používaným NATO. Není totiž možné, aby se před každou takovou součinností provádělo seznámení s vojáky, jak se naše stávající zařízení obsluhuje. Navíc je námi používaný ruský hák menší velikosti a tudíž se do něho těžko zavěšují standardní NATO kování.

Pátek patřil opět přepravním letům a letům do hor. Večer byl vyhrazen pro Brity pořádané “bárbekjú”. Toho se však již nezúčastnili Američané, kteří se vrátili na svou základnu do Aviana. Ke zpestření chuti byly nabídnuty české bramboráky s pravým Gothajem a českou majoránkou a jednohubky s výtečně vonícími “tvarglemi”. Jinak se zde rozebíraly všechny aspekty našeho včlenění do FHU, problémy a možnosti řešení vybavení budované jednotky, což není jen otázka letecké techniky, ale i logistické podpory atd., atd. Je třeba si uvědomit, že tato jednotka SOR bude v budoucnu první, která bude vyslána do “horkých” oblastí, čemuž by měla odpovídat její vybavenost a zabezpečení. Trochu závisti v našich pilotech vzbuzovaly noční lety Němců, kdy se každý večer vznesla skupina všech čtyř Huey a se zhasnutými světlomety se vydala na více než hodinový let ve výšce od 30 do 150 metrů nad terénem. Vybavení brýlemi pro noční vidění NVG je minimálně pro tuto naši jednotku nezbytností. Dá se říci, že již včera bylo pozdě.

V sobotu se uskutečnilo rozloučení Velitele LANDSOUTH s příslušníky cvičení v kasárnách ve Venzone a slavnostní vzpomínkový akt na náměstí v Udine.

Zpáteční cesta jednoho vrtulníku v neděli a druhého v pondělí po stejné trati letu proběhla bez závad.

Cvičení dalo příslušníkům vrtulníkové jednotky SOR mnoho zkušeností a poznatků pro jejich další činnost. Viděli jak funguje britské a německé zabezpečení. Dozvěděli se, jakým způsobem se staví stany v arktické zimě, jak je zabezpečeno jejich vytápění, přeprava pozemní techniky na velké vzdálenosti, ale i takové “drobnosti” jako je řešení toalet, umýváren či stravování. Přínosem bylo i začlenění našich pilotů do služeb na OPSu či na velitelských stanovištích sil AMF(L). Je také třeba říci, že většina ze zúčastněných pilotů neměla problém se zvládnutím angličtiny, ba naopak. Některé Italy, kteří jsou v NATO již pěknou řádku let, mohli bez větších potíží strčit do kapsy.