Labský traverz 1998

Vrtulník pomohl vytvořit světový rekord

     Pořadatelem rekordní akce nazvané Labský traverz byla v roce 1998 Speleologická záchranná služba České speleologické společnosti. Na realizaci se kromě ní podíleli i další záchranáři, jak profesionální, tak i dobrovolní.

     Místo rekordního přemostění nebylo vybráno nahodile, Labské pískovce se svými vysokými a štíhlými pískovcovými věžemi, dostatečně vzdálenými od sebe, jsou pro akce tohoto typu ideálním prostředím. K přemostění byl vybrán pilíř na Dolním Žlebu a „Vyhlídka Belveder“ u Labské Stráně. Lokalita vyžadovala zajistit bezpečnost nejen při přetahování lana přes údolí, ale i při jeho překonávání lezci a následném stažení lana. Údolí Labe je v tomto místě velice frekventovanou vodní, silniční a železniční tepnou, a jakékoliv narušení dopravy spadlým lanem nebo šňůrou bylo nutno předem eliminovat.

    Jediný bezpečným způsob, jak údolí přemostit, byl následující: napřed přetáhnout vrtulníkem přes údolí tenkou šňůru o průměru 5 mm a s její pomocí pak hlavní nosné lano. Zajistit vrtulník pro akci byl velký problém. Těsně před akcí byl zrušen písemně přislíbený vrtulník Armády ČR (reakce velení armády na srážku stíhaček MiG-21 nad Českými Budějovicemi), záložní vrtulník z letecké záchranné služby z Olomouce musel z důvodu vyčerpání limitu letových hodin na revizi, vrtulník Policie ČR měl již naplánovány jiné úkoly. Zbývala jen komerční firma, nakonec se uvolila firma HELICOPTER s.r.o. z Příbora.

    V pátek 3.7. byl organizátory toužebně vyhlížen vrtulník, bez něhož by akce ztroskotala. Konečně  se z oblohy ozval známý zvuk a vrtulník PZL KANIA  OK-MIK po letu z Českých Budějovic sedá na louku. Pilot se okamžitě seznámil se svým úkolem a aktuální situací. Mezi záchranáři bylo dohodnuto, že z důvodu určitého procenta rizika bude na palubě vrtulníku kromě pilota jen armádní specialista Pavel CHVALINA. Šňůra musela být přetažena perfektně hned napoprvé. Na obou koncích připravovaného lanového přemostění byla již připravena kotvení a další technická zařízení.

     Vrtulník vystartoval a nalétl nad vyhlídku Belveder.  Z paluby vrtulníku byla spuštěna manipulační šňůra, kterou se k vrtulníku připojila hlavní přetahovací šňůra.  Jak později líčil Pavel Chvalina, situace byla poměrně dramatická, protože vrtulník měl při visu nad plošinou Belvederu vítr v zádech(!). Jediný pasažér na palubě vrtulníku popsal situaci následovně: Nevyzpytatelné proudění vzduchu nad údolím nám začalo slušně zatápět. Na mé sdělení: „Začínám vtahovat šňůru !?“, dostávám od pilota do sluchátka jen úsečné: „DĚLEJ!!!“. A tak dělám. Všechny plány na vzorné ukládání šňůry berou za své, pouze hlídám, aby nevylétla z kabiny a neohrozila vyrovnávací (zadní) rotor stroje. V několika sekundách mám v rukou karabiny spoje, kotvím je na palubě a s rukou na noži hlásím pilotovi:“ Mám – PŘIPRAVEN!“, „Jdeme na to!“ je mi odpovědí. Vzápětí pilot přešel rychle do bočního letu. (Tak rychle, až pozemní obsluha u cívky ke své pramalé radosti zjišťuje, že má málo vody na její chlazení. Ale stíhá ji doplňovat.) V průběhu letu kontroluji stav a napínání pomocné šňůry a průběžně ho hlásím pilotovi. Vše je v pořádku, ale z polohlasných projevů pilota a podle korun stromů usuzuji, že má mírně řečeno „plné ruce práce“. Že mám pravdu mi potvrzují jeho slova asi 100 m od protějšího břehu: „Co se děje tady ( má na mysli proudění vzduchu ), to jsem snad ještě nezažil. Máme tak sto metrů k cíli, tam to musí být FOFR !!!“. „Rozumím!“, sděluji mu a chystám se k tomu fofru. Všechno je nachystáno a – znáte Murphyho zákony ? – tak ani zde nás pan Murphy neopustil. Na pilíři rostla jen jediná malá borovička. Když jsem vyhodil konec šňůry z paluby vrtulníku – samozřejmě že spadla díky větru na stromek a musel jsem svůj pokus opakovat. Ale za chvíli je pomocná šňůra v rukou pozemního týmu a upevněna do kotvení. Vyžaduji si svolení k odříznutí posledního pouta se zemí a vzápětí jsme ve vzduchu opět volní. Krátký přelet nad údolím a přistání. 

     Situaci excelentně zvládl pilot Ján SOKOL, člověk který držel v ruce knipl již dvacet let (v roce 1998) a užil si své při letech ve Vysokých Tatrách, pro policii nebo leteckou záchrannou službu. Po přetažení šňůry mohlo na cestu vzduchem přes údolí pomalu vyrazit hlavní lano. Jeho hmotnost na cívce byla cca 150 kg , což ve výsledném efektu jeho přetahování znamenalo protitah 2 až 2,50 kN. Záchranáři na skalním pilíři u Dolního Žlebu se museli činit.

     Po přetažení a ukotvení lana vrtulník ještě několikrát zakroužil pro filmaře nad údolím a odlétl na heliport do Českých  Budějovic.

     Po slavnostním zahájení a zatížení lanem předjezdcem na cestu vyrazil první rekordman. Byl jím Zdeněk Kadlec z Děčína, který po skoro hodině lezení dorazil na západní kotvení (Dolní Žleb). Přítomný notář Miroslav Marek z agentury  Dobrý den z Pelhřimova po geodetickém měření potvrdil vytvoření nového světového rekordu v délce lanového přemostění a to 953,38 m (přímá vzdálenost mezi body ohraničujícími volnou délku lana). Tento rekord byl následně zapsán do Guinessovy knihy rekordů a do června 2006 nebyl překonán. Další statistické údaje uvádí následující tabulka:

ČASOVÉ A STATISTICKÉ ÚDAJE K AKCI LABSKÝ TRAVERZ

Ing. Radomil Matýsek