Text a foto: Tomáš SOUŠEK
České vrtulníkové letectvo mělo až
donedávna jeden velký handicap. Když nastala noc, možnosti vojenských
vrtulníků se výrazně omezily. Osádky sice mohly létat s využitím přístrojů
i za tmy, avšak vždy musely přistávat jen na letištích, případně na jiných
osvětlených plochách. Situace se změnila s dodávkami nových ruských
vrtulníků, vybavených systémem nočního vidění.
Jakmile
to květnové počasí umožnilo, zahájili přerovští letci výcvik v používání
brýlí nočního vidění, a to s vrtulníky Mi-171Š. Jedním z pilotů,
kteří začali s NVG létat, je i velitel 23. základny vrtulníkového
letectva v Přerově plukovník Jaroslav Braun. Podle jeho slov lze s určitou
nadsázkou říci, že s přístroji nočního vidění dokážou jeho
letci létat i v noci obdobně jako za dne. „Osádky se nyní mohou
orientovat i nad neosvětleným terénem a mohou v něm i relativně snadno
přistávat. Tuto schopnost lze využít například při vysazování a vyzvedávání
výsadků či při různých záchranných pracích,“ říká plk. Braun. Přerovská
základna se tak podstatně přiblíží možnostem jiných aliančních
jednotek. V NATO se totiž s NVG létá již řadu let a mnoho bojových
operací se provádí výhradně v noci. Například mise, jako je Combat
SAR, které naši vrtulníkáři pravidelně trénují, jsou velmi často noční
záležitostí.
Pro
české vojenské letectvo jsou zatím brýle nočního vidění naprostou
novinkou, a tak byla pro počáteční fázi výcviku o pomoc požádána britská
armáda, která má v této oblasti bohaté zkušenosti. První vybraná osádka
nejprve absolvovala dvoudenní kurz ve Velké Británii, kde si mohla vyzkoušet
trenažér NVG. V teoretické části výcviku se piloti seznámili se zvláštnostmi
nočního létání, s konstrukcí brýlí a s jejich vlivem na lidské
oko či s možnými iluzemi, které mohou pilota za letu postihnout.
Praktická část výcviku už proběhla na domácí půdě za asistence britského
instruktora, jenž se účastnil každého letu české osádky. Její výcvik
je však nutné brát jako ověřovací, neboť v naší armádě zatím
pochopitelně neexistovala na létání s NVG žádná metodika. Proto
jednou z hlavních rolí instruktora bylo předávání britských postupů,
které pak budou případně upraveny na české prostředí a podmínky. „Na
naší základně máme zpracovanou jen metodiku základního výcviku s brýlemi
nočního vidění. Zahrnuje visení, let po okruhu, vzlet a přistání z visu,
vzlet s rozjezdem a přistání s dojezdem, let do terénu a navigační
let,“ vysvětluje velitel 23. zVrL. Způsob dalšího pokračovacího výcviku
bude teprve stanoven.
Samozřejmě
že létání s NVG nepatří mezi jednoduché úkoly, proto jej mohou provádět
jen zkušenější osádky. Předpokládá se, že by tuto schopnost měla jen
asi třetina létajícího personálu základny. Podle plukovníka Jaroslava
Brauna větší počet není ani potřeba a navíc by nebylo snadné udržovat více
lidí v dostatečném stupni vycvičenosti. „Třetina pilotů vycvičených
na NVG odpovídá i britským zkušenostem. Na jejich základě také počítáme
s tím, že by každý z těchto pilotů musel s brýlemi nočního
vidění nalétat alespoň jednu hodinu měsíčně,“ doplňuje plk. Braun.
Jak
samotné létání probíhá a jaké z něj mají piloti dojmy? Jak již
bylo řečeno, v praxi se začalo NVG používat teprve v letošním
roce, není tedy s ním ještě příliš zkušeností. Tomu také odpovídá
celý systém létání, kdy se klade značný důraz zejména na předletovou přípravu.
Prioritou zůstává hlavně bezpečnost veškerého personálu. „Určitou změnou
je už samotná výška letu. Běžné lety jsme byli zvyklí provádět ve výšce
300 metrů, zatímco s brýlemi nočního vidění létáme v sedmdesáti
až sto metrech nad zemí. Vzhledem k tomu, že je zde velké riziko střetu
s překážkami, provádíme před nočním létáním vždy ještě
kontrolní let za denního světla. Během něho si prolétneme celou noční
trať a do mapy důsledně zakreslíme vše, co by nás mohlo za tmy ohrozit,“
popisuje způsob výcviku plukovník Braun. Drobné úpravy se před nočním létáním
dělají také na samotném vrtulníku. Jde například o sejmutí vnějších
zpětných zrcátek či o zakrytí některých vnitřních štítků tak, aby
nedocházelo k rušivým odrazům světla. Na vyhledávací reflektor
vrtulníku se pak umisťuje speciální filtr, díky němuž si může osádka
například osvítit místo přistání, aniž by zvenku bylo vidět jakékoliv
světlo.
Pokud
si člověk brýle nočního vidění nasadí, může být mile překvapen, jak
dobře je s nimi vidět. Obraz je sice celý v zelené barvě, avšak
lze pozorovat většinu podstatných detailů. Jedna věc je ale prohlížet si
krajinu a druhá pilotovat vrtulník. Omezení vyplývají z konstrukce NVG.
Zatímco lidské oko s periferním viděním zabírá úhel kolem 200 stupňů,
u nočních brýlí je to jen asi 38 stupňů. Pilot tak vše vidí, jako by se
díval skrz úzkou trubku. „To značně ztěžuje zejména odhad výšky a
rychlosti. Pokud je vrtulník ve visu, je velice obtížné poznat, zda se nějakým
směrem neposouvá. Proto zde více než jindy záleží na dokonalé souhře osádky,“
dodává přerovský velitel. Při vzletu a přistání piloti sledují okolí
stroje, zatímco palubní technik jim nepřetržitě do sluchátek hlásí údaje
o výšce a rychlosti. NVG totiž zobrazuje ostře až od vzdálenosti několika
metrů, takže pokud se chce pilot podívat na palubní přístroje, musí
sklopit zrak a využít mezeru mezi obličejem a brýlemi.
Samozřejmě
že ani brýle nočního vidění nejsou všemocné a mají i některá
negativa. Například silné zdroje světla ovlivňují celkový obraz. Brýle
se sice třeba při přeletu nad osvětleným městem automaticky zatmaví, avšak
zároveň se tak sníží množství viditelných detailů. Lidský zrak se navíc
při jejich používání velmi rychle unaví, a proto není vhodné s nimi
létat příliš často a dlouho. Na druhou stranu s rostoucími zkušenostmi
může pilot získat i pozoruhodné schopnosti. Důkazem toho je britský
instruktor, který po letech praxe dokáže jen na základě teploty světla určit
jeho barvu, ačkoliv v brýlích vše vidí zeleně. I bez této dovednosti
posouvá nové vybavení naše vrtulníky o obrovský kus vpřed.