Z knihy Jiřího Valenty "S vrtulí na srdci" Zlínek 1999.

Zpráva Československé tiskové kanceláře

"Podle sdělení ministerstva zahraničních věcí Spolkové republiky Německa přistál 4.3.1987 vojenský vrtulník Mi-2 v prostoru Regensburg. Příčiny přeletu čs. hranice vyšetřují odpovědně orgány."

"Jiří, máš jít hned k Murasovi," volá Milan Veldamon.

Vždyť je náčelník u sebe v kanceláři, proč bych tam měl jít já?"

"To nevím, ale Marie říkala, že Muras chce tebe."

"Jsem zvědav, co to zas bude," říkám si už jen pro sebe a zapínám si po cestě sako, abych přišel před generála jako voják.

Sekretářka Marie Krisová mi pouze lakonicky ukázala na zavřené dveře kanceláře hlavního inženýra letectva a pokrčila rameny:

"Je tam divná sestava - Drábek a Dvorník."

Vstupuji dovnitř, hlásím se a zkoumám tvář "hlavního", jestli z ní nevyčtu něco jako objasnění. Není tam však vidět nic, co by věštilo bouřku - to mě trochu uklidňuje, ale zaráží mě jeho nezvyklá vážnost.

"Posaď'se, Jirko," říká spíš jen pro sebe a přehrabuje se v papírech. "Ještě počkáme až přijde od inženýrů vrtulníkář, abych to nemusel opakovat."

Sedíme minutu v napětí, než vrazí do dveří udýchaný Lojza Rossner.

"Teď jsme tu tedy všichni, můžeme začít. Nevím, jestli už o tom víte, ale uletěl nám do západního Německa vrtulník - Mi-dvojka. Máme za úkol zajistit přepravu zpátky do ČSSR."

Několika větami nás uvádí do situace a potom hned začíná "linkovat" úkoly, kterých má v poznámkovém bloku pěkný sloupec.

"Protože ještě není jasné, jestli bude možné vrtulník přelétnout, musíme kromě Dvorníka jako pilota současně připravovat i výjezdní skupinu, která by pro tu Mi-dvojku jela. Musíme to zabezpečit tak, aby v nejkratším čase byla schopna dopravit se tam, mašinu částečně demontovat, naložit na trajler a co nejdřív se vrátit. Akce musí být zahájena dvanáctého v osm hodin ráno. Velitelem výjezdní skupiny bude plukovník Drábek. S tím přeletem se prakticky nedá počítat," dodává pro upřesnění a pak se obrací na mě:

"A ty pro ně zabezpečíš pasy, valuty a všechno potřebné, aby třináctého ráno mohli být na hraničním přechodu. Upozorňuji, že většina vybraných příslušníků, které jsme si předem vytipovali, žádné pasy nemá. Ani služební, ani soukromé... "

Pozorně poslouchám každé slovo, abych si udělal představu o tom, co se asi stalo a hned začínám kombinovat jak dál postupovat, na koho se nejdřív obrátit.

Všechny ostatní složky, jako rozvědka, oddělení zahraničních styků, autaři a další, jsou už v potřebné míře informovány, tak by vám měly maximálně pomáhat a ve všem vyjít vstříc," dodává ještě generál.

Po krátké diskusi, kdy každý se snažil upřesnit si pro svou činnost co nejvíc, dal generál rozchod.

Venku na chodbě se ještě krátce domlouváme kde kdo bude, abychom se mohli operativně domlouvat na postupu.

Vystupuji pomalu po schodech do našeho pátého patra a marně si lámu hlavu, jak to vůbec začít, abychom se propletli všemi paragrafy a nařízeními a všechno v zadaném termínu stihli. Vždyť normální průběh vybavení služebního pasu trvá měsíc, teď ještě ani nebyla napsaná a podaná "košilka" na peníze, nebylo jasné, jak to bude s vizy. Navíc jsem neměl v rukou žádanky na pasy, neznal jsem údaje ani o jednom z osmi účastníků a oni je nemohli ani poslat, protože v místě, u útvaru by sehnali žádanky pouze na civilní pasy. Na služební pasy je měli pouze tady v Praze na OZS - oddělení zahraničních styků.

Dneska je tedy čtvrtek 5. března, na přípravu všeho máme celkem pět pracovních dnů. Bude to stačit? To si dnes ještě mnozí z účastníků, ať aktivních či pasivních, nedovedou vůbec představit, co všechno bude nutné do té doby udělat, co oběhat, co zabezpečit.

V plánu činností a v denním rozkazu 19. a 20. vrtulníkového odřadu l. letky velení průzkumu se ve čtvrtek 4. března počítalo s nácvikem navigačních letů ve výšce 50 metrů po trati Starý Plzenec - Nepomuk - Závleky - Staňkov - Milíkov. Je krásné počasí, celé dopolední zaměstnání proběhlo bez závad. Teď po obědě se připravují do Mi-dvojky trupové číslo 9429 dva mladíci, nadporučík Milan Komárek a poručík Robert Goryl. Technici už provedli všechny úkony patřící do předletové přípravy a technik vrtulníku přicházejícím pilotům hlásí, že vrtulník je připraven k letu.

Zatímco nadporučík podepisuje technikovi deník přípravy, tedy převzetí vrtulníku k letu, obchází poručík stroj podle zaběhlé metodiky a sám si namátkově prověřuje funkční prvky řízení. Potom otevře dveře kabiny z pravé strany a usazuje se pohodlně do sedačky. Ze zvyku bere ještě jednou do ruky meteosvodku, kde má černé na bílém, že je opravdu překrásný den: mraky jen 2/8 ve výšce 600-1 000 metrů, dohlednost 10 kilometrů, větřík 3 m/sec.

Z druhé strany, za levé řízení, si sedá nadporučík Komárek. Oběma pomáhá technik zapnout a urovnat poutací pásy. Je mu jen trochu divné, že oba piloti, vždycky samá legrace, dnes na vtípky technika vůbec nereagují.

"No," říká si pro sebe technik Petr Horský, "každý má právo mít občas mindráky - to by ale neměl lézt do mašiny."

Je však pěkně, let je jednoduchý, nedělá si proto žádné starosti. Spíš jenom v legraci, aby nějak navázal hovor, se jich ptá, jestli si s sebou nezapomněli vzít mapu, aby nezabloudili.

"Jen se nestrachuj, máme i všechny frekvence, abychom se domluvili v případě zakufrování," odpovídá mu dost nevrle Goryl a zavírá dveře. Teď už jen přes plexisklo kabiny vidí Petr ruce pilotů, jak před sebou a nad sebou zapínají celé bloky spínačů a vzápětí slyší rychle se zvyšující tón roztáčejícího se spouštěče. Krátce po naskočení motorů se začínají pohybovat listy nosného rotoru a v sílícím hluku motorů se zvyšují jejich otáčky.

Petr už "zkušeným uchem" slyší, že motory pracují bezvadně a že pro bezpečný let je na zemi uděláno vše.

Ve třináct nula-nula dostává osádka souhlas řídícího létání ke vzletu. Hukot motorů narůstá do nejvyšší tóniny a současně se zvyšují otáčky nosného rotoru. Vrtulník se nejprve nadlehčí, kola se ještě vteřinu-dvě dotýkají země, ale potom, jako by ho nějaký obr vyzdvihl, rychle se vzdaluje od země. Teprve teď povoluje napětí, které celou dobu přípravy viselo v kabině.

"A jde se na to, kamaráde, nebo si to chceš ještě rozmyslet?" začíná rozhovor Goryl. Ale Komárek, jakoby dotčen, mu odsekává:

"Snad jsme se domluvili, nebo to neplatí? Tak moc nemluv a jdeme na to!"

Let probíhá bez problémů, jenom občas na rozmezí pole a lesa to trochu "kopne". Nepomuk mají za sebou, blíží se k Závlekovu, kde otočí na kurs 270 stupňů. Ve 13.39 má být Mi-2 nad Staňkovem. Řídicí létání na věži mateřského letiště ještě chvilku čeká, ale když osádka změnu kursu nehlásí, ozývá se sám:

"Dvacetčtyřidvacetpětko, udejte svou polohu !" Chviiku je ticho, potom na špatné slyšitelnosti: "Tady dvacetčtyřidvacetpět, prolétli jsme Staňkov."

Rídící létání se hned obrací na dozorčího inženýra:

"Aťse kluci na té 9429 podívají na rádio, jsou pár kilometrů odtud a sotva je slyším. Tím to skončilo, protože se mu už hlásí z éteru další abonent.

Rádio na 9429 však bylo v pořádku. Hlášení, které Komárek odeslal "od Staňkova", bylo ve skutečnosti odesláno o několik desítek kilometrů dál, sice v prodloužení směru na Staňkov, ale už za Všerubským průsmykem. Tohle na věži nikoho ani ve snu nenapadlo. Teprve když přistála další Mi-dvojka, která startovala po Komárkovi, začaly se ozývat obavy.

"Aby pak nedělali blbiny a někde s tím nepraštili," vyslovil nahlas první domněnku řídicí létání. Ostatní zatím mlčeli.

Nemaluj čerta na zeď," víc pro sebe namítá dozorčí inženýr.

"Vždyť to jsou oba dobří piloti, to by opravdu museli udělat nějakou volovinu. Zkus je ještě zavolat!"

Index 2425 se však už neozval. Zato za pár minut zvoní telefon z velitelského stanoviště, že pohraniční hláska oznámila přelet hranice ve směru do SRN vrtulníkem Mi-2 ve 13.48.

Bylo to jako rána do vazu. Tady na řídicím stanovišti si zatím nikdo ani v duchu nechce připustit, že by to byla jejich mašina. Cestou řízení letového provozu se "po civilech" hned spojují s Frankfurtem, který potvrzuje, že "v 15.10 přistál v terénu poblíž města Regensburg československý vojenský vrtulník HOPLITE Mi-2".

V 16.45 už agentura MPA tuto informaci potvrzuje s dodatkem, že "oba piloti jsou nezraněni a požádali místní úřady o politický azyl."

Během několika minut potvrzuje tuto zprávu i ČTK.

Teď už to není otázka a starost jenom útvaru, teď se rozjíždí akce, do které budou zapojeny desítky lidí v civilu i v uniformě, na naší i na německé straně. Ještě štěstí, že v posledních měsících se ve vzájemných politických vztazích "trošku oteplilo".

Na Velitelství letectva, které se teď stává "hlavním stanem" celé akce, dochází i zpráva od zpravodajců.

"... po příjezdu místní policie k místu přistání požádali piloti lámanou němčinou o politický azyl. Byli odvezeni k dalšímu výslechu do NZS Pullach u Mnichova. Místo přistání si vybrali pouze opticky, s orgány řízení letů Bundeswehru neměli spojení. Když už jim docházelo palivo, viděli v terénu nějaká vojenská vozidla a tak tam poblíž přistáli..."

Hlavní inženýr letectva, který byl od samého začátku duší a hlavním organizátorem celé akce návratu vrtulníku, vyloučil možnost jeho přeletu zpět prakticky hned a směroval všechny kroky k přípravě přepravy po silnici. Plukovník Dvorník byl sice stále připraven tam s technikem dojet nebo doletět, ale možnost přeletu se den ode dne zmenšovala.

Události se nečekaným tempem začaly odvíjet hned druhý den po úletu. Taková událost" není v žádných řádech ani nařízeních předpokládána a proto také na její řešeni nebyl žádný recept. Všichni, kdo jsou do téhle patálie nějak zataženi, si musí sami poradit, musí mnohdy improvizovat a často plout i proti proudu zaběhnutých praktik. Někdy se však ty papírové těžkosti zdály nepřekonatelné.

Hned ve čtvrtek píše na Velitelství letectva informační zprávy a rozkazy kdo má ruce: informačku ministrovi o mimořádce, součinnostní rozkazy, žádosti, prosby... Telefony drnčí nepřetržitě. Okamžitě se rozjíždí pátrání po důvodech úletu, shání se i kádrové materiály, musí se za rodiči, za manželkou poručíka Goryla. Nejsou to vůbec příjemné záležitosti.

Od samého začátku jsou do oficiálního styku zapojeni zplnomocněnci pro hraniční záležitosti. Kromě praktických otázek spojených se zabezpečením přesunu vrtulníku se domlouvají i o možnosti kontaktování se zběhy. Nikdo snad neuvažuje o tom, že by se teď kajícně vrátili zpátky, ale je nutné si vyjasnit řadu otázek s důvody úletu spojených, které by mohly ledacos objasnit. Jednoznačná neochota ze strany obou utečenců dostat se do jakéhokoliv kontaktu s našimi orgány nám byla sdělena již cestou zplnomocněnce, ale definitivní tečku za tím udělalo až sdělení německého ministerstva zahraničí v poslední dekádě března.

Teprve v pátek 6. března byla v Německu připravena akce na přemístění vrtulníku z terénu u Regensburgu do prostoru, kde by mohl být oficiálně předán naší straně. Po zvážení situace došlo vedení Luftwaffe k rozhodnutí, že nejjednodušší bude "přenést" lehký vrtulník pomocí nákladního vojenského vrtulníku a přepravit ho do výzkumné základny Manching u Ingolstadtu, kde by byl v odděleném prostoru uskladněn.

Hned po ránu byl na místo přistání dopraven pomocný personál, který zabezpečil nejen navedení ale hlavně zavěšení Mi-2 pod nákladní vrtulník. Řešili to jednoduše, ale účelně, aby Mi-dvojku nepoškodili: závěsné lano podvlékli pod hlavu nosného rotoru a tak se vyhnuli případné deformaci potahu při zavěšení za podvozek a pod trup.

V pátek tedy byla Mi-dvojka už v Manchingu a u nás se rozjíždělo vše k tomu, aby byl co nejdřív vrtulník dopraven domů.

Jedním z nelehkých dílčích úkolů bylo zabezpečení výjezdních dokumentů a valutového vybavení příslušníků transportní skupiny. Složitost byla nejen v nepředstavitelně krátkém termínu. Vybraní mládenci byli z několika posádek a jenom včasné získání přesných údajů do žádanek o pasy, jejich podpisy, potřebné fotografie a podpisy nadřízených s razítky nebylo vůbec jednoduché.

Na Velitelství letectva došly vyplněné žádanky sice již v pátek, ale na "civilních" formulářích. Nemohli jsme je tedy použít a všechno začalo úplně od začátku, jak jsme to mockrát museli dělat při našem cestování na přejímku letadel v zahraničí. Začal jsem tedy na oddělení zahraničních styků.

Prosím kapitánku Matějkovou," dožaduji se po představení. "U telefonu. To je dost, že voláte, už na vás čekám. Vím oč jde a věděla jsem, že do toho namočí vás. Tak co už máte?"

"Zlatíčko, nemám nic, ale v pondělí musím mít pro osm chlapců všechno vybavené. Doufám, že mi s tím pomůžete."

"To je přece jasný, že vás v tom nenecháme."

"Zatím pěkně děkuju aspoň za morální podporu. Hned sedám do vozu a za deset minut jsem u vás. Tam se domluvíme o celém postupu, abychom to stihli."

Za pár minut už sedím v hovorně vily v Dělostřelecké ulici, kde je umístěno oddělení zahraničních styků generálního štábu a po půl hodině se vracím se správnými tiskopisy na zvláštní pasy a s popsaným papírem, co všechno je kolem toho ještě nutné udělat.

Po návratu na Velitelství letectva potkávám na chodbě Jendu Drábka.

"Ty mi jdeš akorát do rány. Aspoň nebudu muset jet za vámi do Kbel. Podívej se: tady máš pro celou skupinu nové žádosti o vydání pasů a tohle je vzor jak to musí být vyplněno. Každý dvě fotky, dozadu na ně napsat jméno a v pondělí ráno to musím dát na OZS."

Jenda prohlíží ten vzor:

,No jo, ale kdy seženou kluci ta razítka a podpisy od útvarů? To přece není reálně možné!" "Víš co? Vyplňte co půjde, hlavně přiložte ty fotky a já už nějaké podpisy a razítka seženu." "To bys byl hodný, my to opravdu nejsme schopni sehnat. Ty si dneska půjdeš domů, ale my máme na celou sobotu i neděli ještě pestrý program."

Rozpovídal se o tom, že do Kbel do hangáru dotáhli Mi-dvojku a na ní se "cvičí" všechny práce, co budou muset udělat tam.

To víš, tam nebudeme moci laborovat nebo shánět chybějící přípravky nebo nářadí. A taky si nechceme udělat ostudu. Prostě, musí to klapnout."

"Tohle ti tedy opravdu nezávidím. Tak zatím ahoj . Kdyby něco, tak to není z letiště ke mně domů tak daleko!"

"Snad to nebude třeba. Ahoj!"

Zastavuji se u Marie na sekretariátu. Než stačím pozdravit, hned mi hlásí: "Dobře, že jsi tady. Máš zajet pro nějakou obálku k hraničnímu zplnomocněnci."

Za necelou hodinu jsem zpátky. Muras si to přečte a podá mi dopis do ruky: "Podívej se na to. Musíme mu obratem odepsat. A hned mu to tam zase zavezeš."

Řekne mi pár slov, co by tam asi mělo být a už zase někam volá.

Běžím nahoru do své kanceláře. Každý chce vědět, co je nového, ale sám toho moc nevím. Nahodím na papír pár řádek a spěchám dolů. Generál to očima přelétne a kývne hlavou: "Ať to Marie napíše a hned mi to přines." Za deset minut mu dopis nesu.

"No jo, ale kde teď seženu starýho?" zaráží se nad "firmou" velitele letectva. Dovoluji si mu namítnout:

"Vždyť jste jeho zástupce, ne? A teď momentálně tady prostě není!" Podívá se po mně, něco si zabrumlá a - podpisuje.

"Hned tam s tím zajeď!"

Qd zplnomocněnce se vracím o půl šesté. Pro-forma se ptám, jestli hlavní inženýr ještě něco nepotřebuje a krátce mu odříkávám, jak to vypadá se zabezpečováním pasů.

Odcházím domů. Na oběd jsem se sice nedostal, ale po cestě kolem spisovny jsem stačil alespoň zaskočit na záchodek...

Zatím netuším, že stejný kolotoč mě bude provázet až do odjezdu skupiny.

V pondělí ráno jsou u Marie skutečně všechny žádosti o pasy a fotky. Tedy: dvě žádosti musím ještě přepsat a jeden mládenec mi přiveze fotky až odpoledne. Jedu hned na OZS, aby Matějková mohla pasy alespoň zadat, i když se tam

bude muset znovu s těmi fotkami. Pro mě je hlavní že to vzali a že už to mají v práci.

Teprve teď se dívám do papírů, kdo vůbec a s čím pojede. Kromě inženýra Drábka, který je hlavou a duší celého zájezdu, s nimi ještě jede podplukovník Rýdl jako tlumočník, řidič avie Drahotský, drakař Hloužek, řidič tahače Junek a další dva vrtulníkáři Vávrů a Sluka s řidičem autojeřábu Prchalem.

Kdo s kým pojede se do odjezdu ještě několikrát změní, to však není podstatné. Ale zase předbíhám. Než celá kolona vyjede ze vrat kbelského útvaru, musí se naplnit řada věcí.

Jenom co bylo starostí s trajlerem. Automobilní vojsko jich má samozřejmě dost, ale po upřesnění německou stranou se na poslední chvíli musel shánět takový, jehož ložná plocha je pouze metr nad vozovkou. Běžné trajlery jsou vysoké metr dvacet. A dále: všechna vozidla musela být zánovní, aby se maximálně vyloučila možnost případné závady po cestě, všechna musela mít civilní čísla, mezinárodní pojistku a technické papíry v pořádku.

Výběr řidičů i techniků od vrtulníků nebyl náhodný. Vesměs to byli zkušení chlapi, kteří znali daleko víc, než jen co se předpokládalo v Německu dělat. Všichni byli vybaveni novou výstrojí, montérkami i teplými pilotními bundami a dostali s sebou dostatek jídla a pití.

Za sobotu a neděli si ve Kbelích udělali generálku na to, co je čeká tam, připravili si a naložili všechny potřebné přípravky a nářadí. Jeřábník si cvičně snímal hlavu nosného rotoru a ukládal ji na valník. Při tom se také zjistilo, že výška vrtulníku po sejmutí podvozku a hlavy rotoru je 320 centimetrů, že tedy valník opravdu nemůže být vyšší než jeden metr, aby projeli všemi železničními podjezdy na trase v Německu.

V pondělí byla materiální část výpravy připravena, ale zdaleka nebylo ještě všechno zajištěno pro lidi. Teprve ted' začal opravdový kolotoč hlavně pro mě a pro několik lidí z OZS a pasovky. Telefonáty, domlouvání, sehnat čísla aut, kdo ve kterém autu pojede, plnou moc na vyzvednutí valut, plnou moc na vyzvednutí pasů, výjezdních doložek, potvrzení pro všechny o odevzdání služebních průkazů a řada napohled drobností musela být vyřešena do čtvrtka 12. března do 11.00: to byl nejzašší termín stanovený hlavním inženýrem pro odjezd kolony ze Kbel.

Největší nervy a hotovou detektivku jsem zažil při zajišťování víz na západoněmeckém velvyslanectví. Ve středu, kdy už pasy pro všechny účastníky měla Matějková v ruce, zbývala jen ta víza. Předběžně to měla s prvním tajemníkem velvyslanectví domluvené, protože pokyn k udělení víz pro našich osm lidí mu došel již koncem minulého týdne cestou jejich ministerstva zahraničí. Náš problém začal v okamžiku, když první tajemník musel náhle odjet mimo Prahu a Matějkové tam nechal pouze vzkaz, že ji může přijmout až ve čtvrtek po obědě. To byla rána pod pás.

V úterý 10. března v 15 hodin pozvali na velvyslanectví SRN v Praze našeho hraničního zplnomocněnce doktora Nováka. Po oficiálním přijetí se hovořilo většinou řečí diplomatického protokolu. Ve věci československého vojenského vrtulníku, který se nachází na území SRN, mu bylo sděleno a tím potvrzeny předběžné telefonické informace, že technické problémy týkající se vzletu nedovolují přepravu do ČSSR letem. Vrtulník přistál v nesjízdném terénu a byl odvlečen dopravním vrtulníkem Bundeswehru do Manchingu u Ingolstadtu. Tam byl kvůli povětrnostním podmínkám a aby k němu byl zamezen přístup nepovolaným osobám uložen v hangáru. Německá strana doporučuje, aby jeho přeprava byla uskutečněna na trajleru. Adresa místa předání: Luftwaffen Schleuse 118 - C-H West - Hauptwache. Zodpovědným důstojníkem za předání je určen kapitán letectva Ensi. Dostali na něj i telefonické spojení. Německá strana odhaduje, že na přípravu, tedy naložení vrtulníku bude třeba asi šesti hodin. Strana SRN dále prosí, aby československá strana dala k tomuto účelu trailer a další nákladní vůz na listy rotoru a hlavu rotoru. Celková výška trajleru i s vrtulníkem nesmí přesahovat 420 centimetrů. Dále SRN doporučuje, aby čs. strana dala k dispozici ještě zdvihadlo a nářadí k demontáži rotoru.

Termín přepravy je stanoven na čtvrtek 12. března 1987 v 8 hodin ráno. Jako náhradní termín navrhují pátek také 8 hodin.

Bavorská policie se nabídla, že je ochotna zabezpečit doprovod do místa nakládky a zpět na státní hranici. Pokud se týká vystavení západoněmeckých víz zabezpečí velvyslanectví SRN jejich vydání během jednoho dne.

Ve věci požadavku čs. strany o umožnění kontaktu pracovníků čs. velvyslanectví v Bonnu s čs. piloty bylo sděleno, že k této otázce zaujme stanovisko ministerstva zahraničí SRN. Tento slib splnili Němci verbální nótou ze 24. března - samozřejmě zamítavě.

"Vážená, už jste něco vymyslela?" snažím se konverzovat ve veselejším tónu, ale s obavami čekám odpověď. Ta na sebe nedala dlouho čekat.

"Toho mně byl čert dlužen, že jsem se dala dohromady s letci. S těmi je člověk vždycky jednou nohou v průšvihu a druhou v blázinci!"

To už jsem věděl, že když kapitánka Matějková takhle začíná, že situace není tak tragická. Když skončila to lamentování na letce, ještě dodává:

"Máte tam auto?"

"Samozřejmě, pro vás vždycky," odpovídám jí okamžitě, ale už vím, že je to na dobré cestě. "Tak okamžitě přijeďte, pojedeme se na ty Němce podívat. Zkusit to můžeme, pokazit, není co."

Je devět hodin čtvrtek 12. března, za dvě hodiny má kolona podle rozhodnutí hlavního inženýra vyjet ze Kbel. Volám tedy ještě na velitelské stanoviště do Kbel, aby mi sehnali Drábka. Za pár vteřin se mi ozývá.

"Jendo, jedeme na velvyslanectví SRN pro ta víza, ale obávám se, že do jedenácti to tam k vám nestihnu, kdybych se rozkrájel."

"Dobrá, beru si na své triko ještě hodinu. Pojedeme tedy ve dvanáct."

Utíkám dolů, v běhu jen zavolám na sekretariát do dveří, že jedeme pro víza, aby šéf nehledal auto.

Ve čtvrt na deset zastavujeme v Dělostřelecké ulici u OZS. Matějková tam už na mě čeká se svým spolupracovníkem, nasedají a jedeme na Malou Stranu.

Zastavíme kousek před velvyslanectvím, abyste se tam nemotal v uniformě a s vojenským autem, to diplomati nikde nemají rádi," rozhoduje Matějková a jde se svým parťákem pomalu ke vchodu pozdně barokní vily s mosaznou cedulí Ambasade der Bundesrepublik Deutschland.

Je krásný slunečný den, na procházku uličkami staré Prahy jako stvořený. Na to však teď nemohu ani pomyslet.

Jak se táhne čas, hypnotizuji vchod do vily stále intenzívněji, jako bych je mohl odtud vytáhnout. Každý vycházející je pro mě v prvním okamžiku nadějí, ale vzápětí se ukáže, že to naši nejsou a je zase po všem.

Půl desáté, deset, půl jedenácté - a stále nic. Jen zašlé fasády okolních domů a jejich prejzové střechy...

Před vchodem se střídají lidé i vozidla, kterými přijíždějí a odjíždějí návštěvníci ambasády. V moderním nalakovaném landroweru teď přijel Karel Gott a hrne se dovnitř jako domů. Vzápětí se vrací a odjíždí.

Jedenáct. Aspoň kdybych mohl Honzovi zavolat! Snad by těch pár minut ještě počkal. Zavolat však není odkud a ty minuty neodvratně přibývají. Začínám ztrácet naději. Už se duševně připravuji na nedobrovolný výlet do Domažlic, kde má celá kolona zajištěno přespání.

Půl dvanácté.

I kdyby teď' vyšli, do Kbel se za půl hodiny stejně nedostaneme. Ulice jsou přecpané auty, s celou hodinou musím v každém případě počítat. Kdybychom si už ráno vzali s sebou valuty a ostatní papíry, abychom se teď ještě nemuseli vracet na OZS! To bude zase nejméně čtvrthodina.

Konečně! Popojíždíme jim naproti a rychle otáčíme.

"Je to v pořádku?" ptám se skoro zbytečně, když vidím Matějkovou i jejího kolegu rozesmáté.

"To víte že jó, ale málem jsem tam musela prvního tajemníka svést. Škoda, že tam byl se mnou Karel," otáčí se na společníka.

"Byl to docela fešák!"

Copak tihle, těm se to ted' směje, říkám si pro sebe.

Na OZS jsem sebral obálku s valutami, obratem jsem dal pokladní paní Růžence plnou moc a už v běhu jsem se loučil. Poděkovat jim přijedu s bombonierou až to všechno skončí. Od dozorčího u vchodu volám ještě do Kbel, jestli kolona vyjela. Ještě prý ne - a je už po dvanácté, tak Jenda přece čeká!

Cesta do Kbel nebyla příjemná, ani poklidná. Šofér se snažil, až jsem ho musel chvílemi krotit, abychom se do někoho neopřeli. Největší nervy byly vždycky na křižovatkách, v těch nekonečných řadách aut.

Konečně dojíždíme ke kbelskému útvaru. Jako rajská hudba mi zní odpověd' dozorčího u brány, že jsou ještě tam.

Teď, už v klidu, předávám na podpis každému cestovateli zvlášť valuty, zvlášť pas. Kluci jsou v dobré náladě, ještě si ze mě dělají legraci, když mě vidí tak uspěchaného. Jendovi děkuji, že mě zachránil před nedobrovolným výletem, ale ten díky odmítá. "My musíme poděkovat tobě, žes to dokázal zabezpečit. O odjezdu jsem se s Murasem dohodl, že nám to bude v jednu hodinu stačit."

"Tak zlomte vaz a v pořádku se vraťte," loučím se se všemi a už v pohodě pozoruji jejich poslední přípravy před nástupem do vozů. Doprovodným "atíkům" - automobilní inspekci - už blikají na střechách vozů majáky a ostatní jeden po druhém nahazují motory. Vozy inspekce pojedou jako první a poslední, mezi nimi pak tahač s trajlerem, jeřáb a avia.

Kolona projíždí branou. Je čtvrt na dvě, čtvrtek 12. března.

S Lojzou Rossnerem, inspektorem přes vrtulníky, sedáme do volhy a už bez nervování a bláznění se vracíme do Dejvic. Teď již všechno záleží na nich.

K sedmé hodině je konvoj v Domažlicích. Tady mají v kasárnách pohraničníků zabezpečenu večeři, nocleh a ráno je vypraví tak, aby ve čtyři hodiny byli na přechodu ve Folmavě.

Do dvou hodin ráno toho Jenda Drábek moc nenaspí. V hlavě mu pochodují události posledních dnů jedna přes druhou. Stále probírá možné varianty, situace, do kterých se mohou dostat a jak by je asi měli řešit. Je to však ostřílený provozář, který řadu let pracoval i ve funkci inženýra letecké divize a hned tak něco ho nemůže překvapit. Přesto otázka zodpovědnosti zůstává stále v popředí. Tady doma bylo uděláno snad všechno, aby to "tam" klaplo. V polospánku již řídí nakládání vrtulníku, když s ním dozorčí zaklepe:

"Soudruhu inženýre, probuďte se, jsou už dvě hodiny, za patnáct minut budete mít připravenou snídani!"

"Nedá se nic dělat, musíme do toho," ulevuje si pro sebe Jenda.

"Ostatní už jsou také vzhůru," dodává ještě dozorčí a ohleduplně se ptá, jestli něco nepotřebuje.

Je pátek 13. března, dvacet minut před čtvrtou, kolona dojíždí na hraniční přechod Folmava. Oba vozy ATI odbočují ke straně a zůstávají stát dvěstě metrů před závorou.

Motory ostatních vozidel postupně zhášejí a všichni vystupují. Naproti jim přichází několik pohraničníků a celníků v uniformách, ale také dva civilisti. Jenda Drábek se se všemi zdraví, podává jim pasy a celní prohlášení, řidiči vozů pak ještě každý papíry od automobilů. Avizo o jejich průjezdu dostali již před třemi dny a tak žádné potíže s odbavením nejsou. Během několika minut je všechno vyřízeno, do vozů si k nim přisedají ti dva civilisté z našeho zastupitelství v Bonnu a pak se už zvedá závora. Poslední pozdravy a zlomte vaz, natažená ruka se zavřenou pěsti a palcem nahoru, jako symbol v letectvu nejvíc užívaného němého pozdravu "ať ti to dobře dopadne."

Po několika minutách dojíždějí ke hraničnímu přechodu Furth im Wald. Odbavení i na této straně je bez problémů. Co projedou závorou, ujímá se jich místní dopravní policie a blikajícím modrým majákem na střeše služebního mercedesu jsou vedeni na německou stranu Šumavy, do Bavorského lesa. Všichni šoféři jsou zkušení, přesun i včetně traileru je poměrně rychlý. Občas se proti nim vynoří ostré kužely tiráckého kamionu, který chce být na hranici odbaven ještě bez čekání. Větší část cesty vidí jenom v záři reflektorů, Regensburgem však projíždějí už za světla.

Za pár minut je policejni vůz dovádí ke hlavní vrátnici letecké výzkumné základny Manching.

Po krátké rozmluvě s policisty otevírá vrátný bránu a celá kolona zajíždí do dvora. Jenda vystupuje a jde vstříc civilistovi a dvěma vojákům.

"Dobrý den", zdraví civilista již z dálky. "Já jsem Kubeš, velvyslanec tady v Německu," dodává s úsměvem. "A tohle je kapitán Ensi, který je pověřen vám techniku předat."

Po krátkém vzájemném představení celé skupiny žádá kapitán o chvilku pozornosti. Druhý voják ve funkci tlumočníka jim překládá jeho poučení o možnostech pohybu v tomto prostoru, o místech, která jsou v hangáru školícího střediska techniků i před hangárem určena jako jejich pracoviště. Pak následuje nezbytné poučení o bezpečnostních zásadách které musí dodržovat a nabídka technické pomoci, kdyby ji snad potřebovali. S příslovečnou německou přesností a důsledností je ještě upozorňuje na zákaz fotografování a pokud by měli zbraně, aby je ihned odevzdali. Potom už v méně oficiálním tónu přistupují společně k ujasnění postupu prací. Drábek děkuje za nabídnutou pomoc a informuje kapitána, že mají s sebou všechno potřebné. S díky pak odmítá i nabídku k obědu v kasárenské jídelně z časových důvodů. Chápe, že tenhle rozhovor je nutný, ale už pošilhává do hangáru po vrtulníku, aby mohli začít dělat.

Dlouho se neřeční. Kapitán, jako by Jendovi četl myšlenky, dává pokyn k odchodu do hangáru. Naši se na mašinu sesypali jako vosy na meloun. Rychlou ale důkladnou prohlídkou zjistili, že je v pořádku, žádné zásahy nikde nebyly vidět. V kabině byly oba záchranné padáky i pilotní přilby. Bez dalších řečí se "do toho" pustili. V momentě je vybaleno a připraveno nářadí i všechny potřebné přípravky. A potom - to už je koncert bez hudby. Nejdříve listy nosného rotoru a ocasní vrtulka. Musí se však odmontovat i reduktor, aby byla dodržena výška pro průjezd pod mosty.

Po celou dobu práce našich specialistů na vrtulníku bylo jejich pracoviště obstoupeno zvědavými vojáky, asi jako by to bylo u nás při takové nevšední události. Ale i v případě, že naši potřebovali něco donést od vozidel, doprovázel je voják určený kapitánem Ensim.

Dopoledne přijíždí z Bonnu představitel německé strany Dr. Baar, který společně s velvyslancem Kubešem připravuje a podepisuje protokol o předání a převzetí vrtulníku.

Je 13.00. Práce před hangárem jsou ukončeny a Jan dává pokyn k vytlačení vrtulníku před hangár. Co nejblíž k němu najíždí trajler a za chvilku už technici ukládají vrtulník s namontovaným transportním podvozkem na plató trajleru. Stejně rychle a bezpečně je naložen jeřábem i zbývající materiál. Po třetí hodině odpolední je kolona připravena ke zpáteční cestě. Ve Folmavě se loučí s pracovníky velvyslanectví a pod vedením atíkú dojíždějí v pohodě do Domažlic. Po večeři v kasárnách spí tentokrát všichni jako zabití. Ráno je čeká pouze cesta do opraven v Havlíčkově Brodě, složení vrtulníku i jeho částí a návrat do Prahy.

Tečkou za celou akcí by mohl být telegram velvyslance Kubeše našemu hraničnímu zplnomocněnci, ve kterém hodnotí činnost skupiny:

".. po technické stránce přijela skupina velmi dobře připravena a vybavena. Skupina byla zabezpečena stravou z ČSSR a také pro nedostatek času, který byl nutný pro demontáž vrtulníku, nebyla nabídka na oběd v kasárnách využita...

Po prohlídce vrtulníku a ubezpečení vedoucího technické skupiny, že vrtulník je v pořádku, jsme podepsali předávací protokol. Dr. Baar zorganizoval potom pro naše pracovníky a pracovníka konzulárního oddělení v Ingolstadtu oběd..."

Ten telegram by opravdu mohl být tečkou, ale jen za problémy, jaké ti dva mladíci způsobili svému okolí. Důvody, které je ke zběhnutí vedly a celý jejich život potom v zahraničí, to už je kapitola zase pro někoho jiného.

Pro nás to však bylo těžko pochopitelné. Od konce čtyřicátých let to byl první úmyslný úlet vojenských pilotů, není se tedy co divit, že to s celým letectvem opravdu zacloumalo. Vždyť podle našich měřítek měli všechno, co jim mohlo stačit ke spokojenému životu. Bezplatně byli vyškoleni na jednu z nejdražších profesí při současném všestranném zabezpečení. A takové pojmy jako vlast, domov, to jim asi také nic neříkalo.

Snažím se pochopit, ale nemůžu ... Já ne ...