21. srpen 1968

06.07.2016

Ing. Miroslav Irra (L+K 15, 16/02)

V prvních hodinách 21.8.1968, kdy již sovětské výsadkové jednotky obsazovaly letiště Ruzyně a další důležité objekty a instituce v Praze, vyhlásilo velení ČSLA poplach bez výjezdu, pouze se svozem osob z povolání k útvarům. Stalo se tak i u 4. vrtulníkové letky vojskového letectva v Havlíčkově Brodě, operačně podléhající velitelství 4. tankové divize tamtéž. Velitel letky, pplk. Vladimír Chadalík, měl vzápětí po svozu na letiště několik telefonních hovorů, jejichž obsah není znám. První hovor vedl s velitelstvím Středního vojenského okruhu v Táboře a jeho konverzace spočívala prakticky pouze v odpovědích typu "ano, provedu". Další hovor pak vedl s velitelstvím 10. letecké armády v Hradci Králové, jemuž 4. vrtulníková letka podléhala po odborné a materiální linii. I v tomto případě probíhala konverzace ve stejném duchu. Mezitím již technik Ladislav Šmíd obdržel rozkaz připravit k letu pro velitele letky vrtulník Mi-1M ev. č. 3003, přestože byl již rozkazem MNO vydán centrálně zákaz všech letů vojenských letadel. Sám Šmíd ale veliteli navrhl, že mu přiveze na letiště manželku a děti, musel se tedy domnívat, že pplk. Chadalík chystá úlet. Ten však nabídku odmítl s tím, že uskuteční pouze zálet počasí a vrátí se. S vrtulníkem vzlétl kolem 4.30 h západním kurzem. Údajně pak přistál na záložním vojenském letišti Všechov u Tábora, kde naložil jednu osobu, snad zpravodajského důstojníka, což ale sám V. Chadalík, alespoň podle pamětníků od 4. vrtulníkové letky, nikdy nepotvrdil. V dalším letu směřoval pplk. Chadalík směrem na Železnou Rudu, kde přelétl státní hranici a pokračoval nad územím SRN. Při přeletu Dunaje vyhodil pistoli a mapy, nakonec přistál u kasáren Bundeswehru ve Straubingu a vyčkal příchodu místní policie, kterou požádal o předání jugoslávským orgánům.

Vyslyšen ovšem nebyl, dokonce byl nejdříve považován za poručíka a tudíž s ním zprvu jednali poněkud přezíravě, ovšem brzy bylo zjištěno, že jde o vyššího důstojníka, a tak jeho další cesta vedla do Mnichova, kde jej německá policie předala CIA. Během tří dnů, po které V. Chadalík setrval v Mnichově, byl orgány CIA vytěžován a byla mu také nabídnuta spolupráce a zaměstnání u Lufhansy. Zacházení amerických zpravodajců s ním bylo vcelku korektní, ubytovali jej na hotelu a koupili mu u Neckermanna civilní oděv, neboť nebylo žádoucí, aby se po Mnichově pohyboval v čs. uniformě. Výsledek jednání asi nebyl pro Američany příliš uspokojivý, neboť po třech dnech převzal V. Chadalíka jugoslávský atašé a dopravil jej pravidelnou leteckou linkou do Bělehradu, což podléhalo režimu utajení. V. Chadalík nastoupil do letounu Caravelle s doprovodem jako poslední a cestu absolvoval v kabině osádky. V Bělehradě na čs. ambasádě byl v té době čs. ministr zahraničních věcí J. Hájek, ministr O. Šik a další čs. představitelé. Jestli jim V. Chadalík předal nějaké dokumenty, a jaké, není známo. V každém případě jeho další cesta vedla vlakem na doklady znějící na jméno jeho bratra, jimiž jej vybavila čs. ambasáda, přes Vídeň a Bratislavu domů. Dne 31.8.1968 byl zpět u svého útvaru.

Ihned po příjezdu do Havlíčkova Brodu se spojil s mjr. Oldřichem Topičem, velitelem roje 4. vrtulníkové letky, s nímž odjeli na velitelství Středního vojenského okruhu v Táboře, kde V. Chadalík hovořil s velitelem gen. Vasilem Valo. Rozhovor byl se strany gen. Valo poměrně bouřlivý, ale údajně nakonec on sám prohlásil, že se záležitost časem uklidní. Další týden v pondělí nastoupil pplk. Chadalík opět do zaměstnání na letišti Havlíčkův Brod.

Takto tedy probíhala mise pplk. Chadalíka, alespoň v podání pamětníků, kteří v té době u 4. vrtulníkové letky sloužili a s pplk. Chadalíkem po jeho návratu hovořili, a jeho manželky, Aleny Chadalíkové. Všichni se ale shodují v zásadní věci - o jejím účelu se jim nikdy nezmínil ani slovem. Zřejmě můžeme klidně vyloučit motiv dezerce - stačilo mu jen požádat o azyl, ale neučinil tak a vrátil se zpět. Telefonní hovory těsně před odletem nepřímo naznačují, že nešlo o jeho iniciativu, ale plnil úkol - jaký, to nikdy sám neřekl. Pravděpodobně tedy mohlo jít o akci, jejímž cílem bylo doručení materiálů o činnosti sovětských vojsk na území ČSSR do 21.8.1968 ministru zahraničních věcí J. Hájkovi, který poté vystoupil v Radě bezpečnosti OSN a odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy. Předané materiály tedy mohly sloužit jako podklad pro toto vystoupení. Ten, kdo let organizoval, zůstal ale utajen v pozadí.

Této teorii nepřímo nahrávají i další události po návratu pplk. Chadalíka - krátce nato byl odvolán z funkce, koncem října 1968 pak byl přeložen do Písku k 9. vrtulníkové letce, čemuž nezabránily ani snahy jeho podřízených v Havlíčkově Brodě, kteří se za něj postavili a v této věci se dokonce obrátili písemně na tehdejší nejvyšší státní představitele, konkrétně prezidenta gen. L. Svobodu, předsedu vlády L. Černíka a předsedu Národního shromáždění J. Smrkovského. Jejich úsilí ale zůstalo bez výsledku a naopak se nepříznivě obrátilo vůči jim samým - po neuposlechnutí výzvy, aby se od svého bývalého velitele distancovali, byli všichni, kteří se na aktivitě v jeho prospěch podíleli, propuštěni do zálohy. Sám V. Chadalík byl obžalován ze spáchání trestných činů neuposlechnutí rozkazu a svémocného odloučení a 8.7.1969 odsouzen k podmíněnému trestu 14 měsíců vězení na dva roky. Jako důvod svého činu uvedl zklamání a rozčarování nad agresí armád Varšavské smlouvy a snahu informovat členy čs. vlády v Bělehradě. Ani slovem však nezmínil účast dalších osob. Kromě toho také uhradil náklady za provoz a opotřebení vrtulníku během letu a jeho zpětný transport. Dnem 30.7.1970 byl propuštěn do zálohy, degradován na vojína a byla mu odebrána všechna vyznamenání. Podle ústního podání měl při jejich odevzdání prohlásit: "Dobře mi je opatrujte, budete mi je vracet" - spoléhal snad na čísi vlivnou pomoc?

Nadcházející etapa jeho civilního života mu však mnoho radosti nepřinesla. V roce 1971 mu sice ještě byl vymazán po uplynutí zkušební lhůty podmíněný trest, ale stále žil s vědomím neustálého dohledu orgánů StB a v trvalých potížích kolem získání a udržení zaměstnání. Perzekuční kampaň vůči němu vyvrcholila 11.11.1974, kdy byl ráno cestou do práce zatčen a jeho byt prohledán orgány StB a VKR, snažícími se nalézt důkazy o jeho protistátní činnosti. Přestože mu nebyl žádný trestný čin dokázán a vyšetřování bylo 20.5.1975 zastaveno, V. Chadalík po odvolání prokurátora proti zastavení vyšetřování musel ve vazbě zůstat a na základě obvinění z podvracení republiky a vyzvědačství byl 10.7.1975 odsouzen na tři a půl roku nepodmíněně. I přes odvolání proti rozsudku byl trest 26.8.1975 potvrzen Nejvyšším vojenským soudem ČSSR. V. Chadalík však celý trest neodpykal, po uplynutí jeho poloviny požádal o prominutí zbytku a skutečně byl podmíněně propuštěn 11.11.1976. Návrat domů a další život pod dohledem StB však nemohl být úplným vysvobozením, navíc přišla těžká choroba. Zemřel v nemocnici 23.7.1987. Po roce 1989 byl povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka, byla mu navrácena vyznamenání a 29.4.1992 byl plně morálně rehabilitován.

Lze na základě výše uvedeného spekulovat, že by pplk. Chadalík někoho kryl, i za cenu ztráty svobody a dosavadního povolání? Jak již bylo zmíněno, on sám se nikdy o nikom konkrétním nezmínil, podle názoru manželky byl zavázán k přísné mlčenlivosti. V době, kdy začaly perzekuce vůči němu, řekl jednou ženě, že se nechal pěkně napálit, ovšem okolnosti kolem druhého soudního procesu mohou vést k domněnce o existenci kohosi, kdo v jeho prospěch mohl zasáhnout a alespoň zmírnit hrozící trest, když v dané situaci evidentně nebylo možno dosáhnout zrušení obvinění. Za trestné činy, z nichž byl obviněn, hrozil trest až 15 let vězení - prokurátor tehdy sdělil V. Chadalíkovi, že dostane 8,5 roku! Kdo tedy mohl a také dosáhl udělení trestu výrazně nižšího? Mohlo jít o jakousi protislužbu? V. Chadalík již svědectví nevydá, a domnívám se, že i kdyby mohl, svůj slib mlčenlivosti, k němuž byl zřejmě zavázán, by dodržel beze zbytku.

Náš případ se po létech stal také objektem zájmu české televize, která se jím zabývala 25.1.1999 v pořadu "Tady a teď plus", v podstatě se shodnými závěry. Rozpor lze konstatovat v počáteční fázi, kdy ČT uvedla jako důvod letu rozhodnutí pplk. Chadalíka uskutečnit rekognoskaci v okolí Havlíčkova Brodu, přičemž měl v úmyslu letět rovnou do Bělehradu, ale kvůli problémům s palivem přistál na dostihové dráze v bavorském Straubingu. Podle nejvíce zasvěcených pamětníků však nikdo z nich neprojevil zájem zúčastnit se natáčení pořadu, takže v něm vystupovaly osoby, mající informace pouze zprostředkované. Po odvysílání pořadu měla paní Chadalíková telefonát: anonymní mužský hlas jí sdělil, že velmi vděčí V. Chadalíkovi za to, že o něm nikdy nemluvil...

Havlíčkobrodský deník

Syn Pavel Chadalík, www.chadalik.cz