,
, 
,
,
.Létali jsme na Mi-8 jeden sestup za druhým a varování meteorologa, že se blíží bouřka jsme v té pohodě sice potvrdili, ale nebrali moc vážně. Teprve při dalším odletu, když to začalo házet, jsme požádali radar, aby nás z té lochnesky sundal. Začal dávat kurzy a sliboval, že nás protáhne mezi dvěmi bouřkami. Jinak to prý již nejde. Po chvíli se turbulence opravdu uklidnila a my také, protože let v bouřkové činnosti není nic příjemného.
Co ale čert nechtěl, nebo možná právě chtěl, ohromný záblesk a s tím spojená rána. Pak božský klid. To světlo a rána pocházely z mezibouřkového výboje. Ten klid zařídily naše motory když vysadily. Ten blesk se trefil přímo do nich a sfoukl je jako svíčku. Přejít do autorotace není těžké, ale nechá se při tom leccos zkazit. Zvláště když je pilot oslepený bleskem a vůbec nic nevidí. Let probíhal stále v mracích a podle zpráv meteorologa jejich základna byla totožná se zemí. Situace, ve které jsme se nacházeli, vyvolávala zvláštní šimrání v zádech. Nikoho to ale nerozesmálo. Prostě jsme si to sypali dolů a protože jsme se pohybovali někde v prostoru vysílaček u Českého Brodu, vyvolávala v nás snižující se výška předtuchu další rány, tentokrát poslední. O kvalitě ocelové konstrukce antén se nedalo pochybovat. Situace byla hodná povelu OPUSŤTE LETOUN, ale pohodlnost je pohodlnost. Nikoliv snad, že by se nám nechtělo, ale padáky odpočívaly v zadní části trupu, kam nám je technici před letem připravili. Pouze naše lenost způsobila, že jsme si je neoblékli.
Řval jsem na lokátor, ať nás otočí od těch zatracených stožárů, ale rádio ani muk. Skromnost řídících orgánů, bývá v podobných situacích pověstná. Na nudu jsme si rozhodně stěžovat nemohli. Palubáři, byli tam dva, makali jako mourovatí. Pokoušeli se rozdělat oheň v našich uhaslých motorech. Byla to bohužel naše poslední konkrétní naděje. Mezi tím se podařilo druhému pilotovi českobrodské antény naladit. Prudce jsme se od nich otočili. Škoda, že také nemohl naladit sloupy vysokého napětí, kterými je tato oblast doslova poseta. Když výškoměr ukazoval 100 m nad zemí a stále nebylo nic vidět, všichni jsme si uvědomili marnost jakéhokoliv počínání. Myslel jsem si, že by bylo vhodné prohodit k posádce pár slov na rozloučenou. Něco jako: "Pánové bylo mi ctí, že jsem v tomto okamžiku právě s vámi." To "s vámi" se mi ale zdálo hloupé. Každý by určitě nevím co dal za to, aby tady se mnou nebyl. Vypadá to spíše jako bych na ně měl vztek. Na projevy moc nejsem, uvědomil jsem si. Taková věc, stane se jednou za život a já nevím co říci. Kdybych to byl tušil, mohl jsem si to doma připravit a napsat na papírek. Podíval jsem se alespoň po těch bílých obličejích a když v tom další pecka. Myslel jsem, že to byl zase blesk a začínalo mě to být líto. Všude okolo nás takového místa a bouřka se strefuje stále do nás. Rána byla ale daleko konkrétnější, než byla ta první, protože si vrtulník doslova podala a otočila. Také ho kousek uřízla. Byli bychom tehdy rádi padali o nějakou vteřinku déle, ale dráty vysokého napětí naznačily, že je nejvyšší čas prudké klesání v autorotaci zastavit, tak jsem za to vzal. Prudce jsem vybral, a s tím co z vrtulníku zbylo, protože část se při nárazu na dráty oddělila, pokračoval až do nedaleké oranice. Tam jsme se svalili jako do peřinky a pohotově připravený sloup vysokého napětí zachránil zbytky vrtulníku před dalším kutálením. Leželi jsme na pravoboku a protože v osmičce jsou tří vedle sebe, já na pravém sedadle zůstal až dole.
Držel jsem z jakési setrvačnosti řídící páku kolektivu, jako kapitán kormidlo, když se potápí loď, jako bych chtěl tu hromadu plechu ještě řídit. Ostatní kvapem vystupovali otevřenými dveřmi levého pilota. Jejich levá noha se vždy opřela o sedačku a pravá o můj palec. Sedačka - palec, sedačka - palec, ano bylo to třikrát a já si třikrát pomyslil: "Dobře že jsi řeč neřek, podívej ani chovat se to neumí."
,
, ,
,
.
Mimo helikoptéry roztroušené po okolním poli a mého podupaného palce, se nikomu nic nestalo. Někdy má člověk holt kliku.
Kulič Evžen - U letectva je krásně Austrálie, Svět křídel, 2003
AIR PARK Zruč u Plzně. (Stav k 2.6.2003.)