Při povodních v České republice velitelé nařídili přelet 3 x Mi-17 z Prešova do Malacek. Osádka kpt. Kšán, kpt. Hazucha, kpt. Makúch Mi-17 0841.

Po trati Prešov – Sliač (MP) – Malacky 2450 STD se nad Vtáčnikem ozvala silná rána, zápach v kabině, vysazení obou generátoru, spuštění AI–9V a pokračovaní v letu v prostoru Topolčany, kde byla oblačnost protrhaná. Klesání na 100 m  a nouzové přistání v katastru polního letiště Dolní Trhoviště. AI-9V pracovalo 29 min.

Zrovna na letišti končilo cvičení COOPERATIVE  97 a na věži sloužil zkušený bývalý pilot Marcel Hrnčár. On zabezpečil převoz osádky na hangár party, kde nás přivítal pplk. Sluka - velitel Piešťan, dal přinést jídlo a pití (to byla příkladná letecká kolegialita pomoc v nouzi). Tam jsme se střetly s bývalými Plzeňáky, kteří byli na cvičení Žák, Černý (Churchill), Vlček a tak jsme to spláchly. Na druhý den jsme jeli zkontrolovat vrtulník. V  prostoru pršelo už 14 dní  a tak jsem měl obavu o mašinu. Když jsme přišly na plochu kde stála Mi-17 zjistil jsem, že vrtulník sklouzl do údolí asi o 30 cm. Tak jsme zaizolovali vodiče ze zpečených a poškozených  kabelů a rozhodly se o přelet do Piešťan na stále letiště. Počasí vyhovovalo -  oblačnost asi v 500 m. Po přeletu do Piešťan bez problému na nouzový režim, jsme odjely domů.

Hned v pondělí odlet do Malacek. Můj první let s Mi-24. Trochu jsem se bál, byl to nezvyk letět v tak malé kabině. Po skončení povodňové situace to začalo. Prý jsem porušili všechno co jsme mohly a tak nás potrestají.  Franta se proti tomu postavil na křídle, já vynadal těm teoretikům v Prešove (zástupce hlavního inženýra se za nás nepostavil). V té době se všichni báli něco říci. Plk. Dzurilla vládl na Prešovské základně pevnou rukou a to co řekl tak to byl zákon a ti panďuláci skákali jak on pískal. (např. Bednár, Jančovič, atď). Možno to vedlo k tomu, že za krátký čas odešli do civilu Kšán a Hazucha. Já zůstal, byl jsem ve třetím ročníku VLA Košice a tak jsem to překousnul. Vždy, když osádka zvládla zvláštní případ za letu, bylo zvykem, že byli odměněni. Toto pravidlo ale v Prešove jaksi zapomněli.