Nehoda 17.6.1974

Dne 17. 6. 1974 prováděla osádka vrtulníku ve složení: mjr. Petr Zeleňák, kpt. František Kasprišín a kpt. Břetislav Smrček se svým strojem přepravu velitelského stanoviště l. sld z Mnichova Hradiště, kde bylo umístěno během právě ukončeného cvičení do Lažan u Žatce. A právě během přistávacího manévru v Lažanech došlo k vážnému poškození jejich stroje. Major Zeleňák si na tuto událost vzpomíná následovně:

"Byli jsme v Mnichově Hradišti na cvičení. Bylo velké horko a já měl odletět s cestujícími do Žatce. Při odletu, abych prověřil chování vrtulníku, jsem zavisel asi v sedmi metrech nad terénem a poté jsem sklesal do dvou metrů a odstartoval jsem ve vzduchovém polštáři. Let do Žatce trval asi 50 minut, což představovalo asi 300 litrů paliva. O to jsme byli lehčí. Udělal jsem průlet nad místem přistání, kterým měl být oplocený prostor velitelského stanoviště, ve kterém byly rozmístěny radiolokátory a protiletadlové kanóny. Jako pilot I. třídy jsem směl přistávat na plochu o rozměrech 40 x 40 metrů. Do této ohrady jsem provedl přihlížení přes pole. Bylo na něm však již vzrostlé obilí. Odbrzdil jsem vrtulník, zavisel jsem asi v pěti metrech nad terénem a uvědomil jsem si, že vrtulník padá nepřiměřenou rychlostí!
Zareagoval jsem snížením páky kolektivu, čímž jsem roztočil nosný rotor a ulehčil jsem motoru. Vrtulník dopadl na zem a jakmile se jí dotkl, hned jsem kolektiv zvedl a zabránil jsem tak vlastně převrácení stroje. Zavisel jsem asi v metru, metru a půl nad terénem. Palubní technik vyskočil ven, aby se podíval do jaké míry je vrtulník poškozen. Věděl jsem, že tvrdým přistáním došlo k odpadnutí levého podvozkového kola i s jeho dolní vzpěrou tvaru "V". Jeho horní vzpěra s pístnicí tlumiče zůstala na stroji. Smrček pro nás začal hledat vhodné místo k přistání.

Během mého visení nad terénem z vrtulníku vyskákalo i všech přibližně sedm cestujících. Po každém výskoku se mašina odlehčila a něco nastoupala. Tento "výsadek" proběhl velice rychle a stalo se tedy, že poslední cestující, byl jím pplk. Měchura skákal již asi ze tři a půl metru a dopadl na všechny čtyři.
V Lažanech se pokoušeli postavit ze železničních pražců jakousi plošinu, na kterou bych přistál, ale to se nepovedlo. Zahlásil jsem poškození vrtulníku a dostal jsem pokyn odletět do Bechyně. To by však představovalo přibližně další hodinu letu a v Bechyni bych již neměl dostatek paliva pro nějaké delší manévrování. Nakonec jsme se dohodli, že přistanu na žateckém letišti.

Před hangárem mi postavili "kozu" (zvedák). Opatrně jsem se na ni snažil sednout a mechanik pode mnou se mi ji zároveň snažil podstrčit pod k tomuto účelu určené místo na levé straně trupu vrtulníku! Když se mi povedlo na tento "hrot" usadit a začal jsem pomalu snižovat otáčky motoru, vrtulník se začal otáčet doprava, neboť v důsledku úniku vzduchu z brzdového systému nešlo zabrzdit. Bál jsem se, že z té "kozy"spadnu a zabiju technika! Proto jsem znovu odstartoval. Abych byl dál od lidí a hangáru, přelétl jsem nad travnatou plochu mezi dráhu a "pojížděčku". Tam mi technici udělali z ochranných plachet vrtulníků takovou hromadu, na kterou jsem z převýšení pomaličku, opatrně abych některou plachtu neodfoukl a ta mi nepoškodila nosný rotor klesal. Tato hromada však byla málo pevná a když jsem na ní dosedl, začal se vrtulník naklánět a hrozilo jeho převrácení! Tak znovu nahoru. Pak tyto plachty proložily kovovými rošty na zpevnění povrchu travnatých ploch a já konečně na takto upravené stanoviště bez větších problémů dosedl. Mé přistáni v Žatci řídil velitel tamní divizní letky, major Standa Šebánek. Pokud by se někomu zdálo počínání kolem tohoto mého přistání nějak neadekvátní, musí si uvědomit, že vše probíhalo pod časovým tlakem, neboť mi jednou muselo dojít palivo a tedy i v určitém psychickém vypětí zúčastněných. Po ruce nebyl potřebný materiál ani prostředky a muselo se tedy improvizovat s tím co se rychle podařilo sehnat vlastníma silama a v dostatečném množství. Ve vrtulníku jsem byl již sám s Kasprišínem. Palubní technik zůstal v Lažanech. Z vrtulníku jsme museli vystoupit přes trup, dveřma od nákladového prostoru. Z kabiny nás vystoupit nenechali, aby se mašina náhodou nepřevrátila. Až do vypnutí motoru v Žatci trval tento můj let dvě hodiny a patnáct minut. Trvat to jen o nějaký čas déle, měli bychom prázdné nádrže!

Nakonec jsme zjistili, že mimo uraženého podvozku je ještě doprava ohnutý ocasní nosník mezi vloženým a koncovým reduktorem a mírně směrem dolu ohnutý ocasní nosník v jeho kořeni, hned při napojení na trup. Vrtulník byl v Trenčíně opraven a dále létal v Prostějově. Vyšetřující komise v čele s pplk. Josefem Švejdou, inspektorem bezpečnosti létání u 1. sld, se zachovala velice korektně. Přiznal jsem popravdě vlastní selhání a nesvaloval vinu na leteckou techniku, čímž jsem ušetřil mnoho práce technikům a nebylo nutné provádět rozsáhlé expertízy. Za zaviněné poškození vrtulníku jsem byl kázeňsky řešen. Na druhou stranu jsem již za deset dnů provedl přezkušovací lety s přistáním do terénu a po jejich absolvování jsem se bez delší prodlevy vrátil k normálnímu létání."