Kufr

V březnu 1971 se povedlo osádce vrtulníku Mi-4 ve složení kpt. Michal Novoveský, kpt. František Kasprišín a mjr. Otto Waldhaus při letu z Plzně do Bechyně krásně zakufrovat. Pan Waldhaus mi tuto příhodu líčil následovně: "I když se zdá, že navigace na vrtulníku je poměrně jednoduchá věc, protože letí pomalu a když potřebuje, zastaví si kde chce, není tomu vždy tak a dá se i pěkně zakufrovat.
Za normálních denních podmínek jsme někoho vezli z Bechyně do Plzně. Pilotem byl kpt. Michal Novoveský a na místě pilota letovoda nový příslušník letky, který se teprve školil, kpt. Fero Kasprišín. S náma ještě letěl náčelník padákové služby mjr. Jarda Mazoch. Do Plzně jsme dolétli normálně po systému a zpět jsme se opět měli po systému vrátit. To znamenalo nad "bližnou" a "dálnou" radiostanicí nastoupat třeba do tisíce metrů a letět na dálnou radiostanici do Bechyně.
Mazoch mě požádal, jestli by se z mého místa palubního technika nemohl dívat. Tak jsem se na to zeptal Novoveského, ten svolil a letěli jsme. Já jsem si tedy sedl do té kabiny dolu a letíme po tom systému. Ten jsem už znal i se zavřenejma očima. Bylo mi však divný, že mi sluníčko svítí stále do čí, přesto, že by mělo svítit zprava! Tak jsem se podíval dolu, kde že to vlastně jsme a když jsem si byl již téměř jistej že kufrujeme, tak najednou nám před čumákem přelítla Il čtrnáctka. Hrozně velká jak byla blízko! Tak jsem honem sundal Mazocha dolu a ptám se: "Hoši? Kam letíme?" Dostalo se mi odpovědi, že do Bechyně. Já na to: "Hoši, já jsem jen palubní technik, a1e tohle není Nepomuk, ale Domažlice!" A v tom zase před náma, " frnk" čtrnáctka! Novoveský: "Čo je? Čo je! "Ale už bylo vidět, jak to pomaličku a nenápadně začíná točit do správného směru. Za chvilku jsme přilétli do Bechyně. Sotva jsme se dotkli země, už nás hnali k veliteli divize. Tam už na nás čekali "kontráši" a bylo z toho vyslýchání, zda jsme nechtěli ulétnout.

Ta Il-14 startovala za námi z Plzně a měla namířeno do Prahy. Když nás ze země viděli na lokátoru, jak bereme kurz na hranice, tak ji za námi poslali, aby nás přivedla nazpět. To bylo jediný štěstí, neboť jsme již přelétli Domažlice a na hranice to bylo asi dvě až tři minuty letu. Moji ženu, která na divizi pracovala již strašili, že jsme ulétli do Německa. Vše se ale vysvětlilo a dopadlo to poměrně dobře.