Po čtrnácté hodině přijeli na místo sovětští vojáci se dvěma obrněnými transportéry, které dovedlo na místo civilní auto. Jeden z vojáků začal tvrdit, že „vrtulník sestřelili fašisti“. Sověti při obhlížení trosek soustředili pozornost jen na několik čtyřhranných otvorů v trupu poblíž vyrovnávací vrtule. Důstojník si vyřízl plech s otvory prý ke znaleckému zkoumání. Došlo k výměně názorů s hasiči, kteří řekli, že otvory pocházejí od sekerky jednoho z hasičů. Nakonec se situace uklidnila a sovětští důstojníci na místě připustili, že příčinou havárie byla technická závada. Hasiči polili vodou kabinu, vojáci pak vyprostili spálená těla dvou novinářů a odvezli je sanitkou.

Přesto velitel sovětské divize utábořené u Slaného vyslal na Milešovku silnou vojenskou jednotku zlikvidovat spojovací techniku s obsluhou ČSLA, která prý na vrtulník střílela. Náčelník spojení Krajské vojenské správy v Ústí nad Labem Miloslav Kout dostal rozkaz zabránit likvidaci. Zkontroloval na stanovišti zbraně, které byly nakonzervované a zapečetěné. Také civilisté z tamního pracoviště Akademie věd ujišťovali, že k žádné střelbě nedošlo a že navíc byla v udané době na Milešovce hustá mlha. V 19.30 dorazilo k Milešovce pět sovětských tanků, pět obrněných transportérů a dva motocykly s přívěsem. Přijely v rozvinuté sestavě s děly a kulomety namířenými na objekt. Asi ve 20.15 dorazili sovětský  kapitán, nadporučík a patnáct samopalníků. Měli rozkaz zničit vojenský prostor, protože odtud byl prý sestřelen sovětský vrtulník. Také oni zkontrolovali střelivo a zbraně a připustili, že se z tohoto místa nestřílelo a od likvidace upustili.

K zahájení vyšetřování havárie čs. Veřejnou bezpečností z Teplic došlo v důsledku dramatických událostí pozdě, až osmnáct dnů po události, 13. září 1968. Nebyly také dodrženy předpisy pro vyšetřování leteckých nehod, zejména nebyli přizváni znalci. Pořízená fotodokumentace byla bezcenná. Nemohlo být provedeno řádné ohledání místa, chyběly jakékoliv materiály o rozsahu poškození vrtulníku. Trosky už byly odklizeny. Nemohla být vyslechnuta ani posádka. Veřejná bezpečnost alespoň vyslechla řadu civilních svědků z širokého okolí. Dne 25. září vyšetřovatel VB vyšetřování zastavil.

Tragickou havárii však začala záhy vykládat sovětská strana znovu jako sestřel těžkým kulometem kontrarevolucionářů ze země. Podle Sovětů se vrtulník zřítil poté, co ztratil rychlost z důvodu porušení přívodu paliva za letu. Podle zprávy generála M. Kotova z 28. ledna 1969 letěl vrtulník 200 metrů vysoko, za malé oblačnosti, s viditelností šest kilometrů. Při přeletu nad věží zámku jižně od Teplic zpozoroval velitel Batiščev prý několik typických jasných kouřových záblesků ze strany věže a jakési otřásání vrtulníku. Pak nastalo prudké snížení otáček, vrtulník ztratil výšku, začal klesat a zřítil se do lesa. Na místě letcům prý obyvatelé odmítali poskytnout lékařskou pomoc s odůvodněním, že „fašistům pomoc neposkytujeme“. Dne 9. listopadu 1968 po prozkoumání zbytků vrtulníku prý našli v protipožární přepážce prostřelený otvor o průměru 9 mm.
Byl problém vyrovnat se se sovětskými argumenty, protože vyšetřování nehody nebylo vzhledem ke složité situaci provedeno odpovídajícím způsobem.  Trasa letu svědecky potvrzená během vyšetřování nebyla v rozporu s tvrzením generála Kotova. Výška letu ale ano, podle Sovětů byla dvěstě metrů, podle svědků jen padesát. Občané popisovali zvuk motoru vrtulníku ještě před přiblížením k hradu Sukoslav (odkud mělo být stříleno) jako velmi nepravidelný a přerušovaný. Žádný ze svědků neslyšel střelbu.  Vrtulník letěl prý velmi nízko, motor pracoval nepravidelně, takže vrtulník nemohl přeletět horizont, kam směřoval. Nikdo neslyšel žádné rány nebo výstřely, vrtulník se nad blízký hrad Sukoslav vůbec nedostal. Sami letci svědkům říkali, že mašina „odkázala rabotať“, vojákům bylo nabídnuto v Kostomlatech ošetření a nikdo s nimi hrubě nejednal.

V následující době normalizace se samozřejmě věcí nikdo nezabýval. Takže i když žádný pachatel nebyl vypátrán (a ani se o to nikdo nepokusil) byla tiše přijata sovětská verze o sestřelu. Ani v dalších případech nebylo potvrzeno, že by kdokoli po sovětských letadel a vrtulnících střílel.